Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Improvizovaná plkárna č. 3
Jelikož Improvizovaná plkárna č. 2 je zřejmě zahlcená a přeplněná, zakládám další pokračování…
Během odpoledne jsem poslední příspvěky z předchozí plkací diskuze přesunula sem, abych jí trošku ulevila (a bylo možné ji otevřít i později). Jen mám prosbu – všechno nové pište už SEM, do Improvizované plkárny č. 2 zatím nic dalšího nepřipisujte! Děkuju za pochopení.
PS: Jakmile se podaří problém vyřešit, počítám s tím, že bychom všechny plkárny opět spojili do jedné 🙂
Bami – pěkn umístění a doják pro citlivou matku… 🙂
Sport – já bych neměla nic ani proti nějakému okresnímu přeboru, to je pro mě pořád ještě “sport pro radost a zábavu“. Můj muž pomýšlí výše…o to mi jde… Přitom mi to přijde naprosto zbytečné. Já prostě říkám, ať si klidně sport dělají, ale třeba 2x týdně tréning, potom občas ěnjaký zápas… ale prostě jeho ambice je jinde, a přitom on není zrovna cílevědomý člověk, tady prostě u něj vítězí skryté touhy a nedocenění z dětství… Nedávno vykládal něco o tom, že až bude jednou starý, bude doprovázet syna na mezinárodních turnají a bude mu fandit… No, dle mého totálně mimo. On to snad ale myslí vážně.. :-):-):-)
Lussy – já Tě taky ráda čtu. Dělala jsi Lišku v době, kdy já ještě o financích nic nevěděla. Nicméně Liška a Fincentrum je poměrně výrazný rozdíl – to Ty víš. Nedá se to vepsat slovy. Mě to taky velmi bavilo, byla jsem přesvědčená, že u toho zůstanu. Mě strašně baví počítat, hrát si s čísly, učit se pořád nové věci… Jenže… neumím to pojmenovat proč, prostě jsem se rozhodla. A pořád jsem se vlastně nesmířila s tím, že jsem se vrátila do práce. Vím, proč tam jsem, vím, co mi to dává, ale vím, co mi to bere – přesto tam jsem, i když si endokážu představit, že napořád. Vše má své výhody a nevýhody a hlavně vím, že za dva měsíce může být zase všechno jinak.
S manželem – zní mi to, že jsi se už rozhodla, jen čekáš na správnou chvíli. Jasně, máš na tohle právo, důvody znáš stejně jen Ty. Za takové věci já nikoho neodsuzuji, protože nikdo ostatní nevidí právě “pod pokličku“, aby mohl soudit.
Jen jsem chtěla upozornit, jak to na mě působilo, pro případ, kdybys s tím něco dělat chtěla. Nic víc.
ctiradka
šárko jsem to měla rozepsané a mezitím jsi psala i ty….s tou školou je mi to líto…i já jsem se na vojenskou školu právě kvůli očím nedostala a skončila na gymplu 😀 tak přeju at je spokojenej
ráda te tu vidím dlouho jsem tě nikde nečetla
lussy tak to je pak o něčem naprosto jiném…je vidět že to tam máš asi srovnané stejně jako spoustu ostatních věcí…
lien….ted jsem zaslechla větu…co můžeš udělat dnes odlož na zítřek bude ti líp 😀
marušce se nedivím je malá a vůbec jí nedochází co se pod tím slovem skrývá….ale musí to být náročné na to reagovat….
a že jsi pryč a odbýváš jídlo…to přeci vůbec nevadí, dnes jsem koupila k obědu čínské nudle(šli jsme v poledne ze soutěže) a také to není zrovna nej oběd a malej se cpal hamburgrem….takže až to prostě půjde a budeš se cítit jinak tak to zase urovnáš do svých kolejí které ti vyhovují…
Míša byli se svojí skupinou třetí 😀 tak jsem si poplakala 😀
Tak vám sem taky po delší době vstoupím…
Už jsem se kdesi pídila po Virence a Lien mi ji zase připomněla. Taky by mě zajímalo, co se s ní děje …
Lien, tohle období, co teď prožíváš, je můj věčný strašák. Neumím si představit, co bude, až jednou rodiče odejdou… a že to musí přijít… Musí to být moc těžký, tím spíš, že s holčičkami to asi moc probírat nejde… drž se…
K tomu probíranému sportu – Luky hraje už devět let fotbal, tréninky má dvakrát až třikrát týdně + každý víkend zápas. Hrajou jen na okresní úrovni, ale třeba úrazy už ani nepočítám – naposledy vykloubený malíček, jinak běžně mívá natažené úpony, nebo podvrtnutý kotník po šlapáku… Ale přesto všechno jsem moc ráda, že má sport, protože, jak psala zuzina, i kolem našeho baráku sedávají skupinky stejně starých a popíjejí krabičák s colou.
Jinak, u nás proběhly přijímačky na školu – Luky je přijatý na gympl. Nebyla to zrovna jeho vysněná škola, jen náhradní varianta, ale tam, kam se dostat chtěl – na vojenskou – bohužel neprošel přes očního doktora kvůli počtu dioptrií, prostě se jim nevešel do tabulek. Byl z toho dost zklamaný, ale už to vstřebal, zůstanou mu aspoň kamarádi ze školy i fotbálek 😉
Anežka je ve škole stále spokojená, svoji učitelku zbožňuje a pořád o ní doma básní. Stále chodí do lidušky na kreslení a ve škole do sboru od příštího roku ji nejspíš zapíšeme na judo. I když, tak trochu si začala domlouvat s bráchou, že by zkusila fotbal. Uvidíme 😉
Bami, jenže to je právě ono, já jsem teď pryč pořád, spíš vůbec nejsem doma, nějak to nejde sama, jen s holkama, Maruška se mě klidně zeptá, jestli nám ta mrtvá babi bude pomáhat uklízet byt, chápeš jo, není si s kým posmutnit, takže jsem pořád jezdila za bráchou, babi, tátou… A když už večer nebo chvíli doma jsem, nic nedělám :-(, ani ten oběd, nějak je odbydu polévkou nebo kaší, takže si myslím, že by bylo načase, ale udělám to, jak píše zuzina, po malých kouskách a snad něco klapne.
Lussy tak to je jasné, pokud je sitauce postavená určitým způsobem (který my neznáme), který jsi naznačila, tak ti rozumím a držím ti palce, ať je to jak chce. Mám tě tady z VD ráda, působíš na mě jako člověk při smyslech.
Ahoj ctiradko,
jsem ráda, že jsi napsala, mám ráda tvůj pohled na věc 🙂
Absolutně ti rozumím, co mi chceš sdělit.
Já tuhle (nebo hodně podobnou) práci ale dělala už předtím, 10 let. A hodně jsem hlídala, abych nevydělala víc než manžel, vím jak to chlapi blbě berou. Takže jsem dělala relativně lážo plážo a byl klid. Když jsem jednou udělala svůj příjmový rekord a přišlo mi 52 000,-, byl oheň na střeše. Ale to bylo díky tomu, když se měnil zákon o stavebním spoření a všichni lidi panikařili a honem uzavírali smlouvy ještě za starých podmínek, to prostě stály před kanceláři fronty.
Samozřejmě vím že to je trvdý byznys a každý z nás je nahraditelný. Šéfovi jsem to řekla rovnou, že moje děti budou mít vždycky přednost před prací, že si dobře pamatuju, jak jsem dopadla v minulé práci – dokud jsem dělala bylo všechno OK, šla jsem na mateřskou s Luckou a už jsem si jim nehodila do krámu a nezajímalo je,že pokles mé produktivity je dočasný, že je i v mém zájmu postupně se vrátit pracovně do starých kolejí.
O šéfovi si nedělám vůbec žádné iluze, nejsem blbá a dobře si všímám jak to hraje na všechny strany, je to logický, potřebuje motivovat celý tým, ne jen mě.
Ale práci potřebuju, tohle mě baví, mám příležitost si vydělat a k manželovi – jedné z vás jsem se tu svěřila, takže ta mě asi chápe, on není zrovna svatý, nechci to tu rozebírat.
Takže zcela pragmaticky myslím na zadní vrátka, přiznávám a třeba mě ukamenujte. Já si prostě myslím, že se líp odchází od chlapa (nebo být opuštěná chlapem), když má ženská příjem, než když má 7 600,- mateřskou.
Tak u nás se už rozpršelo,samozřejmě skoro poté co jsem pověsila první pračku.
Bamisko ta částka na odměnách vypadá hezky,ale kolik času tráví kamarádka v práci?Já myslím,že je vždy něco za něco 🙁
Lien ten pocit nekonečné práce před sebou a nechuť se do toho pustit taky znám.Pusť si nějakou hudbu,rozvrhni si malé úkoly a pusť se do toho. Anebo se běž projít,srovnat si myšlenky a až přijde ten správný čas.tak to přijde samo..
ctiradko dcera dělá atletiku a já to psala,protože došlo ke změně a my stáli před rozhodnutím co dál.Před 14 dní zemřel trenér oddílu,který ji vypiplal a přešla do oddílu,který je větší,dražší,na jiné úrovni a děti tady od nás tam většinou přestupovaly, až když vycházely základku a chtěly pokračovat ve sportu.A já měla dilema hlavně ohledně dojíždění/u nás nejsou tramvaje,trolejbusy,na tréninky nemusela nikde přestupovat,ve městě bydlí babička atd,takže kdyby se jí cokoliv přihodilo měla za kým jít.Ty žiješ ve větším městě tak ti ty moje obavy možná nepřijdou na místě,ale já mám ještě v paměti,když jsem tam dojížděla do práce,jak mě skupinky postávajících romů na zastávce,bezdomovci,zevláci atd. znervozňovali a bohužel není v našich časových možnostech s ní jezdit každý den:-(
Nicméně k tomu sportu,je to náročné a dřina,ale zároveň určitý způsob relaxace,vybití energie a naplnění času.Když vidím její spolužačky a spolužáky sedící před obchodem a zjevně se nudící,tak jsem ráda,že vím,že dcera je na trenálu,přijede spokojená,sice unavená,ale plná energie a života tak vím,že jí to za to stojí :-)no a když se dostaví úspěch v podobě medaile,poháru a zápisu osobáku doplněné o rozzářené oči,tak se radost násobí.A je mi celkem jedno jestli jde o superdůležité závody nebo oblastní přebor.Důležité je,že je ona je spokojená 😀 a v neposlední řadě,jak jsme měli možnost poznat teď my,sport dělají lidé,kteří mají jiné priority.Jsou kamarádští,mají stejný směr a cíl a dceři to hodně dává hlavně teď v období puberty 😀
Lien, chápu… Taky myslím, že člověk připravený na takové věci není, i když si to myslí…. A s tím “sobeckým“ práním… myslím, že na tom není nic nepochopitelného, ani špatného. Najednou chybí člověk, blízký člověk… a až po smrti si vlastně uvědomíš, “jak moc“ blízký… (viz ten nádherný vzkaz).
ctiradka
lien možná právě to odjet a udělat si čas na sebe je to co je potřeba dnes udělat, oblečení a ostatní věci počkají…s každou tvou větou tě obdivuju jak jsi se vrhla do hospodaření a jak všemu rozumíš, vybavuju si holku s maruškou omotanou toaleťákem(ta fotka mi uvízla v paměnti napořád) a ted je to naprosto jiný člověk