Výchova »

Někdy se naši sladcí andílci změní z minuty na minutu v řádící vzteklouny. Na jedné psychologické přednášce jsem slyšela návrh, co s tím dělat. Prý bychom se měli postavit vedle běsnícího dítka a důkladně si ho prohlédnout. A pak tam jen stát, žasnout a přemýšlet!

Na téma dětské plavání jsem si povídala se zastánkyní plavání kojenců a batolat a také zakladatelkou Baby clubu Juklík v Praze, PaedDr. Janou Hochovou…

Ačkoli v odborných kruzích nepanuje jednotný názor na téma prospěšnosti, zbytečnosti či dokonce škodlivosti plavání kojenců a batolat, přesto tato aktivita stále více získává na oblibě jak u rodičů, tak u malých plaváčků.

Každá maminka – či tatínek – jistě dobře ví, že výchova občas zabolí. Pokud všechno funguje tak, jak má, moc se tím nezabýváme. Ovšem ouha v okamžiku, kdy se nám dítko začne vzpouzet a zlobit. Pak se začneme zaobírat otázkou, zda něco neděláme špatně…

Rodiče jsou často zmatení představou, že by se měli chovat láskyplně k dítěti, jež je agresivní; a přece, když to uděláte, zjistíte, že agresivita dítěte je jeho pláč po vaší lásce, vaší pozornosti či jiné neuspokojené potřebě. Láska je nejlepší odpovědí na jeho neštěstí.

To, že dítě milujeme, ještě nezaručuje, že ono samo se bude cítit milováno. Pokud si dítě naši lásku neuvědomuje, cítí se nejisté, nedokáže se vyjádřit či pociťuje bezmocnost. Může se pak uchylovat k destruktivnímu chování nebo se naopak příliš podvolovat a potlačovat své skutečné já, aby dosáhlo našeho souhlasu.

Někdy si myslíme, že jsme ohleduplní a uznávající, a přesto se zdá, že naše slova dítě akorát odrazují. Děláme zřejmě některé obvyklé chyby, které vedou k odporu a izolaci dítěte, ačkoli o něj pečujeme a uznáváme jej. Pevná pravidla neexistují. Je třeba chápat jedinečnou povahu dítěte, stejně jako respektovat změny, které přicházejí, a radovat se [...]

Tyto děti se často ptají, proč musí něco dělat nebo proč něco musí být tak, jak to říkají dospělí – mají potřebu znát příčinu a následky a logická zdůvodnění určitého rozhodnutí. Někteří dospělí vnímají tuto jejich zvědavost jako snahu vyhýbat se plnění požadavků či testovat, co si ještě mohou dovolit.

Rodiče mě často kontaktují proto, že jsou zaskočeni chováním svých dětí. Chtěli by je vychovávat laskavě, ale nedokáží to. Mnoho rodičů už ví, jak s dětmi laskavě mluvit. Sami však říkají, že se nemohou přimět k tomu, aby to, co chápou, také skutečně udělali.