Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Improvizovaná plkárna č. 3
Jelikož Improvizovaná plkárna č. 2 je zřejmě zahlcená a přeplněná, zakládám další pokračování…
Během odpoledne jsem poslední příspvěky z předchozí plkací diskuze přesunula sem, abych jí trošku ulevila (a bylo možné ji otevřít i později). Jen mám prosbu – všechno nové pište už SEM, do Improvizované plkárny č. 2 zatím nic dalšího nepřipisujte! Děkuju za pochopení.
PS: Jakmile se podaří problém vyřešit, počítám s tím, že bychom všechny plkárny opět spojili do jedné 🙂
Holky, to je super, že to tu zase ožilo 🙂
Především chci říct Lien, jak moc na ni každý den myslím. Minulý týden nám zemřel soused, přímo z domečku sousedícího s naším. Pán, 72 let, živelný, vitální, skvělý člověk, byla s ním sranda a rozdělil by se o poslední sousto. Škubal v sedě slepici, najednou se opřel, zavřel oči a “odešel…“
Přivolaná záchranka už nic nezmohla. Bylo mi to líto, poplakala jsem si s jeho dcerou, ale tu krásnou smrt, no, závidím není to správné slovo, ale chtěla bych jednou takhle umřít…
Lien, tak mě napadá, jaké by byly teď tvé pocity, kdybys ty nádherné verše od maminky nenašla… kdyby je prostě maminka nenapsala… protože myslím, že hned po tom vědomí, že maminka umřela, tě nejvíc zasáhl právě ten okamžik, kdy sis přečetla tu báseň. To je jen taková moje myšlenka, nic víc… Mám s maminkou v poslední době taky dost nevyrovnaný vztah, ona na dálku dost kritizuje všechno, co se tady děje, kritizuje mě, mého manžela, všechno děláme špatně a brácha dělá všechno nejlíp… Dokonce mi dala najevo, že neplánuje v budoucnu, až jí nebude zrovna do skoku, bydlet tady u nás, jak jsme si vždycky mysleli a vždycky jsme s tím počítali… Najednou je to jinak, chce zůstat ve městě, tady v našich končinách prý nemá co dělat, nudila by se… ale na druhou stranu očekává, že se o ni postarám, tak nevím, jak si to vlastně představuje… dochází ke zbytečným třenicím a výměnám názorů a mě to všechno dost mrzí… Dneska má mamka 60, měla být tady u nás, mohli jsme grilovat a dát si vínečko, místo toho se rozhodla radši být u bráchy, ten jí dal košem a domluvil si grilování se svými přáteli, s tím, že ji zítra bere na sváteční oběd, protože bral za bernou minci, že jede máma k nám, tudíž najednou mamča zůstala sama doma a teď samozřejmě smutní… to jsou starosti, co?
V důsledku tvé bolesti, Lien, se snažím na všechny tyhle problémy, ač nejsou malé a jsou docela zásadní, neboť chování matky je prostě zásadní, není to žádná blbost, ale snažím se na to nahlížet prostě s otevřeným srdcem a hlavně bez nějaké sebelítosti, aby se jednou nestalo, že bych svého chování litovala… nikdo nevíme, kdy jsou naše dny sečteny a kdy nám ten nejbližší odejde bez toho, abychom ho ujistili, jak moc pro nás znamená… Takže počkám, až dojde Vladánek zvenku a zavoláme babičce a popřejeme jí k narozeninám spolu…
Jinak, k těm veselejším věcem – Anička byla přijata na obě školy, kde se hlásila – půjde na Cestovní ruch, to byl její sen, druhá škola byla Zdravka, na tu měla úplně nejlepší výsledky přijímacího řízení ze všech, ale tam teda nepůjde 🙂
Jsem na ni pyšná, na druhou stranu jí skončí období hájení, měsíc jsem respektovala, že leží v učení, ale odvykla si slečna doma pomáhat … 🙂 čeká ji sekání zahrady a domácí prácičky, protože já trávím teď celé dny na záhonech a nestíhám, poslední dva dny jsem pekla zákusky pro naši hospůdku, měli tam hosty, tak jsem si mákla, v důsledku těch vydělaných pár stovek jsem už neměla ve chvíli, kdy jsem je šla zinkasovat, protože děti potřebovali peníze do školy, tak jsem zase na mizině…
U nás situace spíš šedočerná než růžová… objem práce a zakázek je poloviční od minulého roku, zatímco dluhy nám narůstají a celkem zvládáme všechno hrozně těžce a špatně. Do toho jsem dostala nabídku z jedné místní firmy, že by mě vzala během léta na dotace z pracáku, tak jsem se šla nahlásit na pracák… Dopadla jsem špatně, po 3 týdnech mě vyřadili z evidence, protože jsem měla dvě dohody o provedení práce – jednu na knihovnu, tu jsem tam do papírů napsala, to bylo ok, ale druhou mám na komunitní plánování se sousedním městem, to je na 2 hodiny měsíčně a nemusím tam jezdit, není to povinné a taky jsem tam celou zimu nebyla, tak mi úplně vypadla z hlavy… jenže já vůl jsem se k ní sama dobrovolně přiznala, když jsem dokládala papíry na knihovnu, doložila jsem i tuto dohodu a to prý je tak “neobvyklý a závažný čin“, že jsem byla vyřazena z evidence ÚP a je se mnou zahájeno správní řízení… takže pokud chcete někdo vidět smolaře, myslím, že většího, než jsem já, byste těžko hledali… ta práce přes dotace byla jistá, vzali by mě určitě, navíc už se to projednávalo s úřednicí na krajské pobočce pracáku, která to víceméně schválila… takže o práci se mi může zase jen zdát… obrečela jsem to, napsala odvolání a teď budu čekat, jak se k tomu ouřadové postaví….
A tak si tady žijeme… naštěstí jaro mě nabíjí, všechno kvete a voní, trávím celé dny venku, doma jsem na tom s prací jako Lien, plno věcí na výměnu jarních za zimní, všechno prát, poukládat, tak se mi do toho nechce, že to pořád odkládám a chci být jen venku, doma pořád přemýšlím nad vším, co se děje špatně, chybí mi pozitivní náboj, nějak nemám na nic sílu… Venku je mi prostě líp…
Tak, kluci právě odešli, v jedné zahrádce tu mají trampolínu a syn si chtěl zaskákat, tak ukecal manžela, aby šel s ním.
Holky, ani nevíte, jak se těším na konec semestru, už to bude brzy, budu mít zase víc času. Nebo aspoň teda míň jezdění, učení bude víc.
Tak jdu něco uklidit a asi si něco přečtu, jestli neusnu, jsem nějaká ospalá.
Ctiradko, já bych svoje dítě jako vrcholového sportovce vidět nechtěla ani náhodou. Nepoflakovat se pořád venku je fajn, ale každou volnou chvilku trávit tréninkem, to mi taky nepřijde dobré.
Jednak je to fakt ničení zdraví, jednak nejsem zrovna zastánce takové jednostrannosti. A i když na jednu stranu chci, aby si syn vytvořil nějaké koníčky, vztah k nějaké činnosti, kterou se bude umět zaměstnat, zase si myslím, že i na kamarády by měl mít čas a poflakování se ve správné míře taky musí být.
Danniello, to, že syn se nebude poflakovat venku, to je samozřejmě hlavní argument mého muže. S tím souhlasím. Jenže na to, aby se nepoflakoval venku nemusí být sportovec na vrcholové úrovni. Na to mu právě stačí si začutat s míčem, nebo zapinkat tenis. Prostě nedřít, ale hrát pro zábavu….
Já jsem už dávno říkala, že mi je i jedno, jaký kroužek si syn vybere že jen po něm budu chtít, dkyž si něco vybere (od školy), aby u toho vydržel jeden školní rok. Aby prostě nechodil každý měsíc s něčím jiným. A když ho to po roce bavit nebude, klidně vymění za něco jiného. To já vidím jako přínosné, že si toho klidně i vyzkouší více a ne, že bude dělat to, co mu vymyslí manžel.
Jo a to ani nemluvím o nákladech třeba na tenis. to si pak myslím, že můj můž asi zapoměl počítat… :-):-):-)
ctiradka
Holky, jsem ráda, že to tady trochu ožilo.
Lussy, s manželem víš nejlíp sama, ale mně přijde fakt divný, že je pro něj tvoje práce takový problém, pro mě je to naprosto nepochopitelné. Držím ti palce, musí to být hodně náročné. A ještě bez podpory doma.
Lien, taky si to nedokážu představit, ať jsou vztahy navenek jakékoliv, maminka je nenahraditelná. Je moc dobře, že jsi jí mohla říct, že ji máš ráda.
Ta terapie je určitě dobrá věc, v poslední době taky přemýšlím, že bych začala chodit k jednomu konkrétnímu člověku, jen není od nás a času je málo, tak nevím, kdy na to dojde.
Holky, taky chci, aby syn sportoval, ale jak píšete, pro zábavu, ne vrcholově. To už je sebelikvidace a to fakt nechci. Ale vidím, jak puberťáci, kteří sportují, mají pořád co dělat, netáhne je to k různým blbinám z nudy. A i sama to znám, když jsem se na gymplu nudila, seděli jsme v hospodě a stálo to za houby.
Bami, tak blahopřeju k úspěchu. Já taky v takových chvílích utírám slzy, od školčátkovských besídek. 🙂
Zdravím Zuzinu, Ctiradku, Šárku, Nuninku, Marýska, Janu, no, a snad jsem na nikoho nezapomněla.
A Marika se na nás vybodla.
ctiradko,
neřekla bych, že jsem rozhodnutá a čekám na správnou chvíli.
Když se na sebe podívám “cizíma“ očima, řekněme posledních 10 let, tak jsem někdo úplně jiný.
Dřív jsem bývalá hrozně citlivá, emotivní, všechno řešila srdcem.
Postupně se to měnilo a od té doby co se narodil Marek jsem realista, pragmatik a věci se snažím řešit chladnokrevně a hlavou. Je to asi nějaká obranná reakce aby mi fakt nepřeskočilo nebo se prostě stárnutím a životními zkušenostmi měním.
Když už tu vzpomínáme třeba na Virenku, já často myslím na Mošta, sice jsme trochu v kontaktu, ale obdivuju jí, jak to všechno zvládá.
Děti jsou pryč, manžel v práci, mě tu vyřvává Tomáš Klus (asi to nebude s tou necitlivostí tak hrozný 🙂 )a dělám mega úklid – všechno vysát, utřít prach, vytřít, umýt koupelnu a záchod a umyla jsem aspoň 2 okna-moje nejodpornější domácí práce.
Bami…takže taky zkryté ambice rodičů… :-):-):-):-):-)
ctiradka
ctirádko to tak nějak šlo z rodiny, bydleli jsme hned u brány čáslavského letiště, táta kapitán, mamka tam vařila a brácha také pracoval…já chtěla na učitelku rovnou,nebo ekonomku bavilo mě počítat..no a naši chtělo tohle….ale brýle to překazily a asi dobře, i když kdo ví?
ctirádko to tak nějak šlo z rodiny, bydleli jsme hned u brány čáslavského letiště, táta kapitán, mamka tam vařila a brácha také pracoval…já chtěla na učitelku rovnou,nebo ekonomku bavilo mě počítat..no a naši chtělo tohle….ale brýle to překazily a asi dobře, i když kdo ví?
Vojenská škola, to zní drsně.. :-):-):-) Bami, jak Tě prosímtě napadlo tam chtít jít????? :-):-):-)
ctiradka