Diskutárna

Holky, tak si běžím zase postěžovat, nějak potřebuju náhled nezávislé osoby, protože vůbec nevím, jak se zachovat

Jedná se o školku, kde ke šťouchačce na jídlo přibylo zavírání do kumbálu, alespoň mi to včera Maruška řekla, když jsme probíraly její “zlobení“ ve školce. Na otázku, proč to dělá mi odpověděla, že jí paní učitelka zavírá do kumbálu. NO a já nevím, co teď dělat, protože je pravda, že když doma už přehání, taky jí odvedu (většinou z postele, když už všichni chceme spát a ona řve nebo skáče atd.) a dám jí do kuchyně samotnou. Většinou brečí a potom přijde, že už teda bude potichu, lehne si a spí.
Tak vlastně nevím, jestli jim mám říkat, že se mi to nelíbí (hlavně vůbec nevím, jak to probíhá, jestli jí tam nechají někde v nějaké tmě dlouho, nebo jí jen jakoby strčí za dveře, aby se uklidnila, prostě nevím a přiznají se vůbec, když se zeptám – těžko).
Já chápu, že když jim místo jídla běhá mezi židlemi a leze na parapety a při nějaké školkové činnosti totéž a ruší ostatní děti, že jí to nemůžou nechat dělat, ale trošku bych si to představovala jinak, paní učitelka si zrovna včera stěžovala, že s ní není žádná domluva, že vůbec neposlechne, nevnímá, že je to hrozné a že jí mám naučit poslouchat .

NO ale přesto si myslím, že zavírání do kumbálu to nějak neřeší. Navíc mi Maruška ještě říkala, že jí paní učitelka říká, že je zlobivá a hloupá. Já jí to nechtěla věřit, ale už jsem to slyšela i v šatně od holčičky, tak někde to asi sebrala. “hele mami, to je ta zlobivá Maruška“

Co byste dělaly vy? Určitě si chci o tom s puč promluvit, ale když mi řekne, co má s ní teda dělat, tak vlastně sama nevím.

Taky jsem to brala tak, že dítě kope do mne (často s vyzývavým pohledem, takže schválně). Stalo se mi snad jen jednou a několikrát od mých vlastních, není žádná radost mít špinavé kalhoty až ke kolenům jen proto, že dítě v podstatě zkouší tu zmiňovanou mocenskou hru… Se svými si řeším sama a určitě snadněji než s cizími, aspoň je to můj pocit.
Lien, nevidím nějak problém, když chci situaci co nejrychleji vyřešit a ukončit (a mít na kalhotech např. jen dvě blátivé stopy místo šesti), když to řeším nejrychlejším dostupným způsobem, a to oslovením rodiče. Moje priorita jsou například ty čisté kalhoty, ne tolik případný dopad na pochopení dítěte, to je zase priorita rodiče.

Když jen tak kope a kýve nohama, to jsem neřešila vůbec, nevím, co by mě na tom obtěžovalo. Je vidět, jak se přes písmenka špatně komunikuje o celkem složitých věcech. Myslím, že to může být i zdrojem řady nedorozumění, které už v této diskuzi padaly.
Musím znova říct, že mi, Lien, tvoje otevřenost, s kterou jsi ochotná tu komunikovat o svém přístupu (sklízejícím i mnoho nepříjemných reakcí), moc těší, fakt je to pro mě podnětné, včetně té debaty, která se na to nabalí a není už o školce. Když on ten problém školky byl tak těsně spojen s výchovou (dosahování hranic v chování učitelčiným způsobem versus tvým způsobem versus způsobem nás ostatních), že to tam prostě ujede samo…

no já nevim co je na tom jasného, malé dítě prostě kope nohama, podle mě to dělají všechny, tak jak ho k něčemu vést, zase je řešení s ním nejezdit. Mně osobně kdyby to vadilo a nechtěla bych odejít, tak mu ty nožičky odsunu, nebo si tam postavím tašku, nebo něco, ale chtít po dítěti aby to nedělalo mi přijde jako nesmysl, když to dělat musí. Připravovat ho na to předem ještě větší. A ano, je pravda, že je jednodušší oslovit matku, pro nás dospělé je to lepší jednodušší a rychlejší, to souhasím.

Lien, já bych v případě, že někdo strká či kope de mne, nebo mne obtěžuje, neodcházela. To potom není řešení pro mě, ale pro druhou stranu. Odešla bych v případě agrese rodiče, to ano, ale doufám, že většina ještě i pochopí, že moje ohrazení se mělo důvod.

Každý máme nějaké zkušenosti (já s povykujícími rodiči, že když na dítě něco mám, můžu to říct jim, od toho tam jsou) a dítě ve věku např. 2 let (větší kopající už moc neznám) mě ani nemusí správně pochopit, mimoto může mít nějaký handicap, o kterém nevím. Kdyby tam bylo samo, jasně. Jinak jdu přes rodiče ne jako mluvčího, ale jako rychle mi rozumějícího. Že to rodič dokáže svému dítěti sdělit rychleji, srozumitelněji a lépe dosáhnout efektu, pokládám za fakt.
Za nejlepší ale pokládám, když máme některé věci jasné. Neznám nikoho, komu by se líbilo být kopán dítětem v autobuse, takže bych dítě k tomu vedla automaticky. (Ten autobus je jen příklad, ne koment nějaké skutečné situace.) Pak není nutné vymýšlet, kdo se má ozvat a kdo má to dítě upozornit, že je to už trochu přes čáru… to už je jako bychom se snad dětí měli bát…

Pracuji v kanceláři.
Moje děti za mnou nechodí stále, ale tu a tam ano.
A nepamatuji se, aby tu samy bez dovolení cokoliv otevíraly, zapínaly, vytahovaly a pod.
Je pro ně přirozené se zeptat.
Na cizích pracovištích je to ještě markantnější.

Lien, ještě zvlášť k tomu tvému, já bych například jako pokopaná malým dítětem v autobuse řekla svůj požadavek rodiči. Taky jsem už dostala vyčiněno, že mluvím přímo na dítě a co si to dovoluju, počítám, že rodič mi taky rozumí a že umí docílit, aby dítě přestalo dělat to, co mi vadí.
A počítám, že dítě slyší, jak toto oznamuju, tím i chápe, že jsem se vyjádřila protestem… stejně tak návštěva, řešila bych ji s tebou, pokud bys ty byla pozvaná a ne Maruška (kdyby ona byla host mých dětí, tak je to samozřejmě něco jiného). Jsem taky radši, když dojde stran délky návštěvy ke shodě, ale když se stane, že já už chci ukončení, prostě to řeknu a hlavu si s tím nelámu. Ale řešit, jak se s tím vyrovná dítě, to má podle mě rodič, ten o jeho emocích něco ví, ne já.