Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Školka tresty
Holky, tak si běžím zase postěžovat, nějak potřebuju náhled nezávislé osoby, protože vůbec nevím, jak se zachovat 🙁
Jedná se o školku, kde ke šťouchačce na jídlo přibylo zavírání do kumbálu, alespoň mi to včera Maruška řekla, když jsme probíraly její “zlobení“ ve školce. Na otázku, proč to dělá mi odpověděla, že jí paní učitelka zavírá do kumbálu. NO a já nevím, co teď dělat, protože je pravda, že když doma už přehání, taky jí odvedu (většinou z postele, když už všichni chceme spát a ona řve nebo skáče atd.) a dám jí do kuchyně samotnou. Většinou brečí a potom přijde, že už teda bude potichu, lehne si a spí.
Tak vlastně nevím, jestli jim mám říkat, že se mi to nelíbí (hlavně vůbec nevím, jak to probíhá, jestli jí tam nechají někde v nějaké tmě dlouho, nebo jí jen jakoby strčí za dveře, aby se uklidnila, prostě nevím a přiznají se vůbec, když se zeptám – těžko).
Já chápu, že když jim místo jídla běhá mezi židlemi a leze na parapety a při nějaké školkové činnosti totéž a ruší ostatní děti, že jí to nemůžou nechat dělat, ale trošku bych si to představovala jinak, paní učitelka si zrovna včera stěžovala, že s ní není žádná domluva, že vůbec neposlechne, nevnímá, že je to hrozné a že jí mám naučit poslouchat :-(.
NO ale přesto si myslím, že zavírání do kumbálu to nějak neřeší. Navíc mi Maruška ještě říkala, že jí paní učitelka říká, že je zlobivá a hloupá. Já jí to nechtěla věřit, ale už jsem to slyšela i v šatně od holčičky, tak někde to asi sebrala. “hele mami, to je ta zlobivá Maruška“ 🙁
Co byste dělaly vy? Určitě si chci o tom s puč promluvit, ale když mi řekne, co má s ní teda dělat, tak vlastně sama nevím.
Lien musím říct,že tvůj poslední příspěvek se mi moc líbil.Uznat chybu i sama u sebe,to dělá málo kdo kdo.Jsem zvědavá jestli se najde u vás nějaké řešení a podělíš se.Třeba by to zabralo i u nás.Držím pěsti 😉
Lien, myslím na to dnes celý den, víc napíšu v OV.
Lussy, Vírenko, děkuju za reakce.
Lussy, my tu máme ale takové jiné parapety, než klasické, jsou skoro půl metru široké, a nízko, takže je to taková ideální plocha na hraní, no a Maruška si prostě myslí, že je to tak všude. To by se nebála ani Lucinka. Jinak strach ona právě nemá moc z ničeho, řekla bych, že pud sebezáchovy jí naprosto chybí.
Takže myslím, že ani šťouchačka jí moc netankuje, je jí to jedno.
Já jsem kompromis jakýchsi pevných hranic vytyčila i proto, že musím fungovat a žít já, jinak to rodinu zdevastuje určitě víc než plácnutí nebo odstavení do vedlejší místnosti. Když dítě večer neposlechne a odmítá jít spát, dlouho to nevydržím, protože odpočinek potřebuju i já. Když bude vyvádět doma i venku v situacích, kdy je to společensky zatěžující, vytváříme si problémy, které nám život velmi komplikují a v důsledku toho budeme nepřiměřeně reagující buď na dítě,nebo na sebe mezi dospělými.
Tohle je, co mě v poslední době vlastně zatěžuje nejvíc, kvůli tomuhle je nutné situaci prostě řešit, došla jsem na hranici, ne za hranici svých možností, opravdu jsem věřila, že tohle přirozeně nemůže nastat, že dítě někde záklopku bude mít samo od sebe, no možná tedy nemá. Nebo spíš podmínky, které jsem jí od malička vytvořila jí vyformovaly takto.:-(
Díky i za reakce u mého psaní, jsou pro mě podnětné.
A jinak tedy vidím, že jsem asi opravdu benevolentní flegmatik :-P, spousty věcí mi absolutně nevadí, nožná i proto je pro ostatní její chování méně přijatelné, protože maminka má trošku posunuté hranice.
Děkuju všem moc za rady i pohledy na věc, určitě je mi přínosem, když čtu jak řešíte nějaké situace vy a jak reagují vaše děti.
Dám pak vědět, jak jsme vlastně dopadly a co nám bylo doporučeno, i když je jasné, že nic, co by tu už nepadlo to nebude.
Taky jsem o tom hodně přemýšlela. Samozřejmě za sebe a taky jsem si ujasnila, jak vlastně na některé věci hledím a jak je zpracovávám.
Ty například píšeš (v reakci na jiný koment):
Když se chtěl malý zvednout od stolu, chytila jsem ho za ruku. - v tomto případě dostává záchvat vzteku a už s ní není vůbec pořízení, končí to tak, že jí musím utěšit, protože je mimo sebe, není tedy najezený nikdo, protože tatínek vyfasuje Lauru.
Já právě záchvat vzteku na vymezenou hranici vnímám jako právo dítěte, jasně, nechce se podřídit, ale jestli mu tu hranici chci dát, tak musí, musí na to přijít, jak se necítit tak zle, že není jen po jeho. Já jsem na takový záchvat vzteku reagovala odvedením z místnosti a z dohledu, slovně doprovozeno tím, že my ostatní jíst chceme a najíme se v klidu. Samozřejmě nikdo nebyl v klidu, protože ječící a kopající dítě v pozadí nepřidá a navíc jsem někdy musela např. u pokojíku na pár minut zamknout dveře, aby to opravdu pochopil, že toto ne, ale výsledek to neslo. Ne zrovna tak, že by začal poslušně dělat to, co chci (to leckdy přišlo až časem, když o kousek dozrál a přes svoje pocity se přenesl), ale začal korigovat svoje chování při slovech “ Já říkám a ty poslechneš, jinak se půjdeš chvilku uklidnit…“ Nemám tupé poslouchací stroje, ale oba postupně pochopili, že já jsem ten rodič, já rozhoduju, oni mohou říct svoje, ale pokud nezvolí vhodnou formu, nebudu jim naslouchat… tím myslím, když na mě bude ječet “já nebudu jíst to a to“, tak moje reakce nebude taková, jakou chce docílit.
Pokud nebude sedět, řekni jí, že to jídlo odneseš a jiné nedostane. – to je pro ní odměna, nedostat jídlo.
Mladší je dost vybíravý, ale pokud vím, že mu jídlo jen “nevoní“, tak mu jídlo seberu a nejí. Jestli je to opravdu tak, že ti malá vůbec nic potom nejí, třeba celý den, tak na to strategii nemám, to bych s ní musela žít, moje děti hlad mají. Čili když za hodinu brouzdá kolem čokolády, sušenky, rohlíku, jogurtu, má smůlu. Až svačina, a to porci nezvětšuju o moc, potom večeře. Když chce sladkost bokem třeba s bráchou, nedostane s vysvětlením, že nedal tělu živiny s obědem a teď by tělo zacpal. (Na to on slyší a chápe, je velký fanda seriálu Byl jednou jeden život.) A on to musí akceptovat. To víš, že je děsný do svačiny a večeře poslouchat kručící dítě, ale po pár zvládnutých situacích se to obrací a on akceptoval, jí něco (já to nepřeháním s tím, co nerad) a za snahu už mu dám třeba svačinu vybrat.
Nemůžu vlastně radit druhému, všechno, co dělám, je ušité na kůži mých dětí. Ke každému trochu jinak, protože jsou hodně jiní. Co je společné, hranici, kdy chtějí být oni vládci a my ti poddaní, cítím jako velmi ohrožující pro ně. Toto chci u obou, aby bylo jasně dané. Ale kdybych to chtěla docílit například v 5 letech nebo déle, asi by mi to šlo hodně těžko. Moje zkušenost mi ukazuje, že člověk nesmí prošvihnout vhodný věk, jen ho neumím definovat, protože u každého dítěte to mám jinak. Proto i já bych na tvém místě chtěla situaci nějak posunout a řešit, ale počítala bych s tím, že to nebude cesta, po které Maruška vyrazí ochotně, bez protestů, spíš naopak. K té práci se musí bezvýhradně rozhodnout rodič a pak ji taky na hrbu nést. U malých to naštěstí bývá rychlé a zpětný návrat námahy je téměř stoprocentní, to je strašně pozitivní.
Na procházce když nechce za ruku a nepustím jí, tak se pověsí a táhnout jí v jedné ruce celou cestu je docela náročné, nehledě na to že někdy jen nevisí, ale ještě se snaží brzdit, vytrhnout se. Tak jí opravdu raději nechám, ať jde sama.
Tohle je pro mě přesně znamení, že dítě se snaží vyhrát (tedy, myslím tím svoje situace u svých dětí). Jasně že je nereálné jí táhnout celou cestu, takže jsem se snažila dělat viditelný rozdíl mezi tím, kdy opravdu jen chci, aby šli za ruku, a kdy to bylo nutné (blízkost silnice, omezený čas na cestu, obchod atd.). Když se zdráhali v nutné situaci, měla jsem to postaveno na roveň ohrožující situace, protože ta se z toho může stát a dítě to pak nemá jak poznat, když mu budu pořád jen říkat – co děláš, pojď přece za ruku. Takže klidně držet, klidně i plácnout, pár nepříjemných situací takto projít. Postupně se to zlepšilo a věděla jsem, že když zavelím “musíme spolu za ruku“, tak v 90% poslechnou hned a bez protestu.
Je to zase strašně dlouhý, důkaz, že se mi zase nedaří vyjádřit, co chci. Já jsem kompromis jakýchsi pevných hranic vytyčila i proto, že musím fungovat a žít já, jinak to rodinu zdevastuje určitě víc než plácnutí nebo odstavení do vedlejší místnosti. Když dítě večer neposlechne a odmítá jít spát, dlouho to nevydržím, protože odpočinek potřebuju i já. Když bude vyvádět doma i venku v situacích, kdy je to společensky zatěžující, vytváříme si problémy, které nám život velmi komplikují a v důsledku toho budeme nepřiměřeně reagující buď na dítě,nebo na sebe mezi dospělými. Jsou věci, které jsou dané (povahou, nemocí, poruchou), ale vždycky jdou drobné korekce, přijímám jen opravdu nevyhnutelné věci. Čím bude starší, tím víc bude na mně přijímat, u malých mám možnost formovat, i když výsledek uvidím až za dlouho. Ale nevěřím po zkušenosti s ne zcela porovnatelným starším synem, že by se děti měly nechat formovat samy.
Se školkou jsem asi měla štěstí, u nás nevadila odlišnost. Ale vadilo chování, které narušovalo chod věcí ostatním, to vadilo buď dětem,nebo učitelkám, nebo všem. A rozhodně ty děti, které byly “rušiči“, nebyly z toho šťastné, takže určitě hledat řešení. Třeba se po rozhovoru ukáže, že to půjde i nějakou relativně snadnou cestou. Držím palec a promiň délku…
Lien,
jak píšeš o Marušce, já si to vůbec neumím představit. Lucy na parapat v životě nevylezla a kdybych jí tam vysadila, bude brečet, že spadne a bouchne se :-).
Je to hrozně těžký, ono asi nejde o to, že všude leze a běhá a divočí, ale o to, že neumí přestat. Přemýšlela jsem o tom, přijde mi, že to není nějaké neovladatelné chování, ale spíš, že když se rozjede, tak neumí přestat. Nevím, třeba se úplně pletu, ale přeci jen je jí jenom 3,5.
Já v noci skoro nespala, jednak se malý co hodinu budil a v mezičase se mi vybavovaly scény ze školky, když jsem byla malá.
Pamatuju si na holičičku Bohunku do který učitelky opravdu násilím rvaly jídlo, křičely na ní, že moc dobře vědí, že by jedla jenom sladký, ale tady se jí všechno. Takže taková šťouchačka v reálu :-(.
A taky jsme chodili na procházku k rybníku a tam rostly nějaký olše nebo co a na podzim z toho kromě lisít padaly takový chlupatý cucky. Vybavilo se mi, jak jsem z toho měla fóbii, myslela jsem si, že to jsou chcíplý ryby a učitelky to nezajímalo a musela jsem v tom šlapat. Ještě teď je mi špatně.
taky jsem si uvědomila, jak jsem psala, že nechci aby Lucinka měla od mala nějakou nálepku, že si nejsem jistá, jestli to tak opravdu je.
Já jsem třeba ukázkový dyskalkulik, ale přišla jsem na to až v dospělosti sama. Když mám například opsat číslo 323, tak pokud se hodně nesoustředím, tak napíšu 232,332, 223 nebo 3323.
Kdybych ve škole měla potvrzení, že jsem dyskalkulik, jednak bych se netrápila tím, že mám samý 1 a z matiky 3 nebo 4 (na střední byl problém i účto, statistika prostě samý čísla). A hlavně bych si nepřipadala tak neschopná a nemožná.
To samý v tělocviku. Mívala jsem 3 z tělocviku. Kriketovým míčkem jsem hodila 3 metry :-). Dneska, kdy jsem zažila a zažívám vojtění s oběma svýma dětma vím, že nejsem trdlo, ale prostě tělo mám neohrabaný, protože se mnou nikdo necvičil.
Každopádně děkuju za tohle téma, i když je strašně smutný, že se to v dnešní době děje. Mám hodně o čem přemýšlet.
Inori, neboj, zas tak vyplašená nejsem 🙂 , ale uvedené příklady mě hodně zarazily. A tím, že jsem zatím jednala s paní ředitelkou, která je poněkud uspěchaná, ráznější (na první pohled), nepovoluje třeba zvykání na školku … ale 2mladé učitelky,co bude mít prcek působily něžně, nevinně a neprakticky … tak samozřejmě uvidím, až El nastoupí a nějak se projeví.
Makineo děkuju za napsání
Vezmu to postupně, šťouchačka není měchačka, je to jakýsi předmět schovávající se u paní kuchařky, kterým se dítěti šťouchá do krku jídlo, když nechce jíst (tedy samozřejmě to nedělají fyzicky, ale vyhrožují).
Doma jídlo řešíme přesně jako ty, postavím, nejí a zlobí, jde od stolu, což jsem i píuč řekla, když se ptala jak teda doma jíme a to samozřejmě ve školce nejde, protože oni právě nechtějí, aby šla od stolu. To, aby se jí věnovali i v čase oběda nějak jinak je pro ně problém, chtějí se najíst :-(.
K tomu určování hranic i fyzicky, toto opravdu používám bez ohledu na vztekání, ale také v situaci, kterou si opravdu nesmí dovolit. Ubližování ostatním (i když toto ona nedělává), běhání do silnice, ale abych jí takto nutila sedět u stolu to mi přijde nemístné.
A ano, Maruška do školky chodí moc ráda, ale nejčastěji slyším o nějakém Lukáškovi. Bohužel to je právě ten “druhý zlobič“, takže asi vrána k vráně….
U nás ve školce to chodilo tak, že když někdo „zlobil“, tak si ho paní učitelka vzala k sobě – podle toho co dělala. Třeba když něco psala, tak dítě sedělo vedle ní na židli nebo u stolečku.
Na procházce ho vedla za ruku atd. – no a to je právě ten problém, Maruška to prostě nedělá, nebude u ní sedět a koukat, nepůjde si sama sednout za trest ke stolku, prostě to nedělá a neudělá, proto mi taky učitelky říkají, že jí mám naučit poslouchat. Pokud jí tam fyzicky odnesu/ou a posadím, ihned se zvedne a jde si zase po svých :-(, pokud se toto opakuje, je to pro ní hra Kdo chytí Marušku. Na procházce když nechce za ruku a nepustím jí, tak se pověsí a táhnout jí v jedné ruce celou cestu je docela náročné, nehledě na to že někdy jen nevisí, ale ještě se snaží brzdit, vytrhnout se. Tak jí opravdu raději nechám, ať jde sama.
Totéž s lezením na parapety, doma si tam Maruška hraje běžně, nevadí mi to, naopak, vidí z okna a má klid od Laury. A když doma běhá, taky mi to nevadí, nechápu proč. učitelka říkala že jí to vadí protože si může rozbít hlavu. No to může …
Lussy, prvně teda musím napsat tobě, že ty vaše učitelky jsou HROZNÝ. U toho zážitku s tím novým účesem mi bylo úplně do breku. Fakt hnus!!
Všechno co píšeš. Fakt bych měla malou strach tam dávat.
Snad jediný, co mi nepřijde až tak špatný, je to, že když nechce cvičit, tak sedí.
Toto jsme zažily taky (starší dcera byla teda jiná povaha než tvoje Lucinka), ale zrovna toto bylo podobné. Taky z toho cvičení a běhání byla nesvá, tak taky seděla. Asi půl roku, pak tak další půl rok se zapojovala jen do některých těch cvičících činností. A co se týče kreslení a vyrábění, tak tam se zapojovala jen výjimečně a pravidelně až jako předškolačka, protože pak už musela.
Ale my jsme měly opravdu bezva učitelky. Samozřejmě občas šlo poznat, že některá nemá svůj den nebo období, ale když převládalo to dobré, tak člověk nad něčím i mávl rukou. (a hlavně zdaleka to nebyly takové drsňárny jako tady píšete). I to nálepkování dětí je hrůza.
Ještě jsem chtěla zmínit, že to opravdu není o věku, u nás jedna starší seděla kolikrát ráno v dětském kadeřnictví a holčičky ji zdobily, s klukama stavěla koleje atd.
Lien, asi už to tu bylo rozebráno docela dobře. Je mi líto, že to takhle máte.
Zavírání do kumbálu mi přijde už přes čáru! Ale je fakt, že bych se ani nedivila, kdyby to tak ve skutečnosti nebylo. Osobně bych to spíš tipla, že jí tím vyhrožovali (což se mi taky nelíbí). O šťouchačce to chápu, že to je vařečka? A že jí opět vyhrožovaly, že dostane na zadek? (nějak mi to uniklo)
To, že je zlobivá, mohly stejně tak i vymyslet děti. Nemusí to pocházet přímo od paní učitelky (ale může). Protože ty děti to samozřejmě taky vnímají, když je někdo zlobí a ruší.
Každopádně to bude potřeba řešit.
Asi bych začla postupně pracovat na konkrétních problémových situacích. A zkusila paní učitelce navrhnout jiný způsob řešení, co by byl přijatelný pro všechny. Třeba Ti s některými situacemi poradí ten psycholog.
S tím jídlem pořád moc nechápu co vadí, jestli jen to, že vyrušuje, nebo to, že nejí nebo oboje.
Třeba já bych jí jídlo nenutila (trvala bych možná na ochutnání). Ani doma. Prostě je dvanáct, jde se obědvat. Kdo chce obědvat, bude sedět u stolu a chovat se slušně (nekopat do stolu, nedávat nohy na stůl, nežduchat do druhých atp.). Kdo nechce, tak nechce, ale nesmí rušit ostatní.(v podstatě to samé, co popisuješ se spánkem)
Nedokážu uvěřit tomu, že by některé dítě dobrovolně vyhladovělo. I když vím, že jsou různá období, kdy děti jí míň. To by bylo první co bych udělala, přestala ji do jídla jakkoli tlačit (ani bych to moc nekomentovala). U nás se to vždy po pár dnech výrazně zlepší (prostě hlad je hlad) Ale asi už jsi zkoušela.
Ale nevím, jak v té školce, jestli je neposeda a je problém pro ni tak dlouho sedět u stolečku, tak bych zkusila navrhnout nějaký kompromis, že tam třeba v klidu posedí jen chviličku, jen zatímco děti sní polívku. A pak by ji paní učitelka nebo kuchařka mohly zapojit do nějaké pomoci s uklízením nádobí nebo tak něco.
S touto situací bych asi měla trochu problém v tom, že doma rozhodně děti, když už nechtějí jíst, nenutím sedět u stolu, přijde mi, že to nemá žádné opodstatnění. (ve školce to chápu, že by to rozptylovalo ostatní děti, ale ten rozpor nějak ve školce a jinak doma vidím trochu jako problém…)
Nebo když má nálepku zlobivé, tak bych spíš paní učitelku požádala, ať zkusí pomoct Marušce ukázat i jinou svou stránku, ukázat, že umí být i milá nebo přátelská nebo já nevím jaká je. Zkusit jí nějak zaúkolovat nebo zapojit. To mi přijde, že platí na všechny. A přes to pozitivní to jde vždycky líp.
Myslím, že čím neposednější, rozjivenější dítě, tím pevnější ty hranice a režim potřebuje, přijde mi, že dítě potřebuje víc jistotu než svobodu a zlobením si jen říká o to, co potřebuje. A taky mi přijde, že se toho rodiče někdy bojí, aby náhodou dítku nepotlačili osobnost.
Nebála bych se ani té fyzické konfrontace (nemyslím bití), pro některé děti je to srozumitelnější.
Jak píšeš, že jí něco opakuješ stále dokola a bez efektu. Já bych asi naopak tolikrát neopakovala. Protože když vidí, že si maminka jen tak něco povídá a nic to vlastně neznamená, tak sama od sebe to měnit nebude.
Mně se osvědčilo k tomu vysvětlení a informaci přidat třeba podržení. Pevné a a bez ohledu na vztek a pláč . Pokud se dítě např. chystá do někoho něčeho kopat nebo bouchat, tak podržet ruku, nohu (prostě mu v tom fyzicky zabránit), když chce lézt někam (např. na ten parapet), kam se neleze nebo dělat něco, co se nesmí a nedá si říct, tak ho vzít třeba na klín a podržet ho tam dokud není ochotné to pravidlo akceptovat. Vyjádřit pochopení a příp. nabídnout jinou možnost, co dělat může. Ale z toho svého neustoupit. Pokud u toho křičí a vzteká se, tak mi to přijde v pořádku, má právo na svoje emoce, štve ho, že není po jeho, nicméně některá pravdidla dodržovat musí.
U nás ve školce to chodilo tak, že když někdo “zlobil“, tak si ho paní učitelka vzala k sobě – podle toho co dělala. Třeba když něco psala, tak dítě sedělo vedle ní na židli nebo u stolečku.
Na procházce ho vedla za ruku atd.
Jak to bylo s jídlem si moc nevzpomínám. Hodně se vše řešilo konkrétně s rodiči, protože někteří naopak chtěli, ať paní učitelky donutí dítě něco sníst. Jestli museli celou dobu sedět, už nevím.
Ještě mě napadá, jestli tam vůbec Maruška chodí ráda? A jestli tam třeba nemá nějakou starší kamarádku? Tohle třeba na mou dceru hodně platilo. Když si jí vzala na starost nějáká větší holčička nebo kluk. To byly pro ni vzory. Když byla sama velká, tak zas tam ráda pečovala o ty nové prcky.
To jen takové moje postřehy, už jsem dávno přišla na to, že “nejlíp se vychovává cizí dítě“, to je každý chytrý nejvíc. Tak to tak ode mě neber. A taky opravdu každé dítě je jiné. Ve všem. Já jen když vidím ty svoje, tak se jen divím.
A ještě jedna věc. U věcí, u kterých jsem s dcerou nemohla hnout, se mi osvědčilo postupovat po malých krůčcích. To byla schopná líp zvládnout.
Keen, zas tak vystrašená z toho nebuď. Pro mě je tady tohle všechno co holky píšou úplný scifi a věřím, že stejně tak je i víc dobrejch učitelek, jen se o nich tolik nepíše.
Na tu šťouchačku pořád myslim, to je síla, to už je lepší, když to dítě má za chvíli hlad, než aby si k jídlu takhle vypěstovalo odpor
jo lussy, na tebe jsem úplně zapoměla
úplně nejhorší na tom všem je, že ostatním to nevadí, já už se štouchačkou jsem vyděšeně hlásila známé a ona – dobře tak na ně, at se bojí, žádný rozmazlování
a i můj brácha mi řekl to samé, jen at prý má respekt, jo RESPEKT si myslí že to je, když se dítě straší 🙁
No a pak něco říkej, když to ostatní v podstatě chtějí.
Ale oproti té vaší my máme andělské učitelky, tohle je fakt síla, pekelné knihy a přezdívky