Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Školka tresty
Holky, tak si běžím zase postěžovat, nějak potřebuju náhled nezávislé osoby, protože vůbec nevím, jak se zachovat 🙁
Jedná se o školku, kde ke šťouchačce na jídlo přibylo zavírání do kumbálu, alespoň mi to včera Maruška řekla, když jsme probíraly její “zlobení“ ve školce. Na otázku, proč to dělá mi odpověděla, že jí paní učitelka zavírá do kumbálu. NO a já nevím, co teď dělat, protože je pravda, že když doma už přehání, taky jí odvedu (většinou z postele, když už všichni chceme spát a ona řve nebo skáče atd.) a dám jí do kuchyně samotnou. Většinou brečí a potom přijde, že už teda bude potichu, lehne si a spí.
Tak vlastně nevím, jestli jim mám říkat, že se mi to nelíbí (hlavně vůbec nevím, jak to probíhá, jestli jí tam nechají někde v nějaké tmě dlouho, nebo jí jen jakoby strčí za dveře, aby se uklidnila, prostě nevím a přiznají se vůbec, když se zeptám – těžko).
Já chápu, že když jim místo jídla běhá mezi židlemi a leze na parapety a při nějaké školkové činnosti totéž a ruší ostatní děti, že jí to nemůžou nechat dělat, ale trošku bych si to představovala jinak, paní učitelka si zrovna včera stěžovala, že s ní není žádná domluva, že vůbec neposlechne, nevnímá, že je to hrozné a že jí mám naučit poslouchat :-(.
NO ale přesto si myslím, že zavírání do kumbálu to nějak neřeší. Navíc mi Maruška ještě říkala, že jí paní učitelka říká, že je zlobivá a hloupá. Já jí to nechtěla věřit, ale už jsem to slyšela i v šatně od holčičky, tak někde to asi sebrala. “hele mami, to je ta zlobivá Maruška“ 🙁
Co byste dělaly vy? Určitě si chci o tom s puč promluvit, ale když mi řekne, co má s ní teda dělat, tak vlastně sama nevím.
tato situace mi přijde nereálná, protože těžko někoho (pokud není psychopat) bude maruščino chování natolik obtěžovat bez mého zásahu. Navíc myslím, že tohle se může stát i když už s dítětem nejste, tedy se starším, takže mu nemůžete předpomoci.
Ale čistě teoreticky. Hodně by mi to vadilo a snažila bych se samozřejmě dítě utěšit, být s ním. Co jiného bych měla dělat. Myslím že byť velice nepříjemná je to zkušenost pro dítě.
Lien, mě by docela zajímalo a neber to prosím zle, co jako matka uděláš, až bude tvoje dcera běhat (kopat, šťouchat..) někomu po hlavě. Tobě to nebude vadit, nezasáhneš. Ale ten dospělák, kterému to vadí, bude agresivnější povahy a před tvým zrakem dceři jednu flákne, nebo jí dá pohlavek?
Vím, že 95% lidí cizí dítě neudeří, ale teoreticky to je možné. Že někdo chování Marušky prostě nevydrží a vztáhne na ni ruku.
ZÁKLADNÍ pravidla chování musíme děti učit. ty to podle všeho necháváš na ostatních, ale až se nějakej dospělák projeví jak si přeješ – vyjádří svůj názor na chování tvých dcer a třeba ji liskne, sprostě ji seřve, nakopne-dá jí to víc, než když jí ty řekneš-tohle se maruško nedělá, to ostatní obtěžuje/bolí?
Nenechávám na ostatních to, co sama považuji za správné, ale to, co vadí někomu jinému a mně ne.
Základní pravidla chování se liší podle toho, kde člověk žije, takže nemyslím, že je to nějaký nezbytný přírodní úkaz nutný k životu. Tudíž je rozhodně nehodlám hrotit, stačí když nebude nikomu ubližovat a sebe ohrožovat, to by bylo tak vše.
A k tomu, že nikoho takového neznáš bych spíš dodala, že neznáš nikoho takového, kdo to přiznal :-(.
Tuším, že ještě někdo tady měl odvahu napsat, že své dceři řekl, že je kráva, ale jsem přesvědčená, že 80% lidí se takto chová běžně jen se tím nikde nechlubí, dalších 15 ještě hůř (alkoholici, tyrani…..) a 5 zbývající opravdu taková “jména“ doma nepoužívají. Ale to je můj názor a ty můžeš mít naprosto jiný a jak to je se těžko dopátráme, takže nemá smysl se o tom přít.
Ok radko, pak nezbývá než ti to přát a já ti to upřímně přeju
tak nedodržím slovo, odklikla jsem brzo:-( to co kopíruješ je hezký, já to znám, ale nevidím tam to, co v tom vidíš ty.to, že ty máš děcko nechat dělat cokoliv co chce, ať si s ním poradí jiní. ZÁKLADNÍ pravidla chování musíme děti učit. ty to podle všeho necháváš na ostatních, ale až se nějakej dospělák projeví jak si přeješ – vyjádří svůj názor na chování tvých dcer a třeba ji liskne, sprostě ji seřve, nakopne-dá jí to víc, než když jí ty řekneš-tohle se maruško nedělá, to ostatní obtěžuje/bolí?
takže lien, naposled, slibuji:
egoistického nepřizpůpsobivého sobce bez hranic vychovala moje matka – ano, podle tvých příspěvků z prvního manželství s tebou souhlasím…
ale…opačným extrémem z dcer vychováš totéž.
nejsem nějaký vyjímečný exot…já se s člověkem, který by řval na manžela a otce svého dítěte-notabene pře dítkem- něco o rypáku nesetkala, takže pro mě exot jsi:-)
proč tady tedy neběhají samí spokojení, šťastní uvolnění lidé, protože generace našich rodičů razila tatáž hesla, která teď píšete vy – usměrnit, korigovat, zakázat, poslouchat – kdepak, mí rodiče nezakazovali, neřvali na mě poslechni, ale zkorigovali mé chování do přijatelné míry,usměrnili. teď jsem se ptala staršího (24 let)-je spokojený, šťastný, nebojí se říct svůj názor, ale hlavně RESPEKTUJE lidi kolem sebe.
Pokud jste ale štastné, splečenské, slušné, nekonfliktní, sebevědomé, zdravě se prosazujete v kolektivu v práci, necítíte se vykořeněné, máte zdravé vztahy v rodině a dovedlo vás k tomu korigování vašich rodičů, pak není co řešit – to sama musíš z mých příspěvků vidět, že jsem :-))))
ovšem to nekonfliktní a slušná může někdo vidět jinak, se vztahy osobními nemám problém. net zkresluje. ale jsem šťastná, abnormálně společenská, sebevědomá taky, a svůj názor umím taky říct. i když to se bije s tím nekonfliktní:-))
lien, žádný extrém není dobrý. a ty lítáš ode zdi ke zdi. tvá výchova je ok v sektě, v uzavřeném společenství stejně vymytých lidí, ale ne do běžnýho života.a pokud maruška zdědí tvé geny, ne vše je totiž výchovou, tak narazí. a moc. pro ni, pokud je po tobě, je mocenská hra přímo cesta do pekla v budoucích vztazích.
A ještě jedno, to mi přímo mluví ze srdce
Tato kapitola je určena pro všechny, kdo se na vědomé úrovni nebo někde hluboko uvnitř cítí jako lidé i jako rodiče nedostateční. Pro všechny, kdo neměli v dětství a v mládí ono štěstí, že v nich jejich rodiče viděli dokonalé, krásné, šikovné, zodpovědné a zářivé bytosti. Pro všechny, které se jejich rodiče – pochopitelně v dobré víře – snažili formovat podle svých nejlepších představ.
Každý, kdo nebyl na své cestě jenom “provázen“, ale byl “formován“ podle cesty druhých, si v sobě nese tento pocit nedostatečnosti, problematického sebevědomí, strachu a neustálé potřeby dokazovat okolnímu světu i sobě, že je dobrý. Hluboko uvnitř nás je totiž zakódovaná zpráva z dětství: “Nebyl jsem dost dobrý a nechoval jsem se správně, a proto jsem musel být předělán. Ale už jsem dobrý, slyšíte?!“, která je provázena pocity strachu, že nás nikdo neuslyší a že to nezvládneme.
Vzpomeňte si, kolikrát za den jste jako malí i větší slyšeli: “To nedělej! Tam nelez! Spadneš! Řízneš se! Do toho ti nic není! Ukaž, já to udělám! To vypadá hrozně! Co to máš na sobě? Jak tě něco takového mohlo vůbec napadnout?“ Dítě slyší taková negativní ohodnocení své osoby v nejrůznějších formách v průměru 346× denně – není tedy divu, že nás tyto pocity ovládají z takové hloubky a s takovou silou a že stojí tolik námahy se jich zbavit a vylepšit své mínění o sobě samých.
Nicméně je i přes tuto obtížnost velmi moudré se do tohoto boje pustit. Jako rodiče totiž stejné pocity zaséváme do svých dětí – aniž bychom chtěli a dělali to ze zlého úmyslu. Jenom to jinak neumíme, necítíme to jinak, je to v nás – protože, jak už víme, nemůžeme dětem předávat nic jiného, než co si neseme v sobě. Jak se tedy můžeme dostat ke svému sebevědomí a uvést jej do života, jak se můžeme vymanit se z vězení mínění druhých a z pasti svých vlastních strachů? Cest k tomuto cíli je vícero a každému se bude hodit jiná. Má to jediný společný předpoklad: opravdu chtít.
A něco, co se mi moc líbí, snad nevadí kopírování
Může být velmi poučné aplikovat toto “zlaté rodičovské pravidlo“ na několik běžně používaných výchovných metod, nahlížených ovšem z perspektivy muže a ženy nalézajících se ve stejné situaci jako děti, které v obdobných případech nejrůznějším způsobem umravňujeme.
1. Fyzické tresty
Žena nedopatřením vylije kávu na nové sako svého muže. Ten jí dá facku.
Bude si žena dávat na jeho věci v budoucnu větší pozor? Nebo podá trestní oznámení za ublížení na zdraví?
2. Odejdi do svého pokoje
Manžel se začne hádat s kamarádem, který je u nich na návštěvě. Žena mu řekne: “Už toho mám dost! To od tebe není vůbec hezké se takhle hádat se svým kamarádem! Odejdi laskavě na půl hodiny do svého pokoje!“
Bude se manžel hádat míň? Přiměje ho trapnost této situace, aby změnil svoje chování? Bude se chtít svému příteli omluvit?
3. Přirozené důsledky
Žena odjede autem na nákupy, zapomene natankovat a dojde jí benzín. Zavolá svému muži, jestli by mohl vzít svoje auto, dojet pro benzín a dovézt jí ho. Muž jí odmítne pomoct se slovy, ať se poučí z přirozených důsledků svého chování a příště jedná zodpovědněji.
Až bude mít žena příště prázdnou nádrž, vzpomene si, že má natankovat? Nebo ji nějaká údržba auta vůbec nebude zajímat, protože bude zcela zaměstnaná myšlenkami na rozvod?
4. Počítání
Žena připomíná svému manželovi, který si čte po večeři noviny, že tentokrát je s umýváním nádobí řada na něm. Manžel zamumlá: “Mm, hmm,“ a pokračuje ve čtení. Žena přísně opakuje: “Jdi to nádobí umýt teď hned!“ a začne odpočítávat: “Deset-devět-osm-sedm…“
Bude chtít muž ještě pomáhat své manželce? Nebo dospěje k závěru, že se oženil s bláznivou ženskou? Nebude mít pocit, že ho žena vůbec nemiluje?
Nahlédnuty z této perspektivy vypadají výše uvedené výchovné metody značně absurdně. Důvodem je, že naše společnost v jisté chvíli došla k názoru, že děti a dospělí se chovají k druhým podle odlišných principů. A to je velmi zhoubný omyl. Pravda je taková, že děti, podobně jako dospělí, jsou nejvíc ochotni spolupracovat s těmi lidmi, kteří s nimi zacházejí laskavě, s respektem, s porozuměním a s úctou. Jedinou “metodou“, která dává smysl v mezilidských vztazích – ať už jde o děti nebo o dospělé -, je bezpodmínečná láska.
Naše společnost si klade špatnou otázku. Ptáme se: “Jaká pravidla je třeba aplikovat na děti a jaká pravidla fungují na dospělé?“ Skutečnost je naštěstí mnohem jednodušší: všechny lidské bytosti se chovají tak, jak je jednáno s nimi, a věk při tom nehraje žádnou roli.
Rodiče, kteří chtějí svým dětem pomoci, aby z nich vyrostli milující a zodpovědní dospělí, udělají nejlépe, když budou pamatovat na toto zlaté rodičovské pravidlo: “Jednejte se svým dítětem tak, jak byste chtěli, aby bylo jednáno s vámi, kdybyste se nacházeli ve stejné pozici.“ Tato zásada je jednoduchá, jasná a účinná. A není nutné sáhodlouze zjišťovat, kolik je člověku let, abychom mohli pravidlo použít – je zkrátka zcela univerzální.
egoistického nepřizpůpsobivého sobce bez hranic vychovala moje matka (velmi autoritativně) a mně už x let trvá se z této výchovy nějak vymanit. A musím naspat, že rozhodně nejsem nějaký vyjímečný exot, snad jenom v tom, že si to dokážu přiznat narozdíl od mnoha dalších stejně postižených.
Já nikomu neberu jeho styl výchovy, ale možná by stálo za to se zamyslet, proč tady tedy neběhají samí spokojení, šťastní uvolnění lidé, protože generace našich rodičů razila tatáž hesla, která teď píšete vy – usměrnit, korigovat, zakázat, poslouchat :-(. Jen teď se totéž zabaluje do různých přijatelnějších metod, ale je to stejné.
Pokud jste ale štastné, splečenské, slušné, nekonfliktní, sebevědomé, zdravě se prosazujete v kolektivu v práci, necítíte se vykořeněné, máte zdravé vztahy v rodině a dovedlo vás k tomu korigování vašich rodičů, pak není co řešit.
U mně to byl jinak, proto taky hledám a radko stále se vyvíjím, prošla jsem ještě mnohem horšími věcmi než předchozím manželstvím (a nehodlám už se jimi trýznit, stalo se to, no a co? stane se ještě mnoho dalších věcí, v té chvíli jsem to lépe neuměla, nejsme nikdo dokonalý), ale nechávám je za sebou, obohatily mě a už je nepotřebuji, nejdu zpět a ani nestagnuji. Přeju totéž každé/mu z vás.
peťko, sobce určitě, ale hlavně lidi “bez hranic“. nevím, jak to říct, ale prostě lidi egoistický, u kterých na prvním místě bude “JÁ“ bez ohledu na ostatní. já se snažím děti vychovávat podle rr, ale rozhodně tam nevidím nic o tom, že bych dítěti měla nejen tolerovat, ale dokonce nekorigovat jeho jednání, když někomu něco bere, když mu ubližuje (háže po něm písek, kope do něj,…), když nedodržuje základní společenský pravidla – ve společnosti ruší ostatní, místo sezení u stolu při jídle (je mi jedno, jestli jí nebo ne když nechce, jíst nenutím)skáče po parapetech a tím nejen opět ruší ostatní, ale i vystavuje učitelky stresu – co když rozbije okno a vypadne? co když ho začnou napodobovat ostatní?? jak udržet ostatní děti a naučit je základům stolování, což je jeden z úkolů školky, pokud to děti nenaučí doma…lien, výchova podle rr není anarchie a nerespektování ostatních. ty chceš absolutně respektovat marušku a ostatní ne. vyroste z ní rozmazlenej spratek, ne spokojené dítě. když bude chytrá, bude z toho těžit, když ne, zapláče. howg.
BTW: mě doteď mrazí, když si vzpomenu, co jsi zařvala na otce marušky, dokonce před ní. tohle a vůbec vaše chování jí ublížilo tisíckrát víc, než když ji usměrníš do těch minimálních společenských mantinelů. jdeš z jednoho extrému (výchova tvé matky) do druhého (tvá výchova marušky). to co s ní děláš je přijatelné v nějaké sektě ale ne v běžné rodině.