Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Školka tresty
Holky, tak si běžím zase postěžovat, nějak potřebuju náhled nezávislé osoby, protože vůbec nevím, jak se zachovat 🙁
Jedná se o školku, kde ke šťouchačce na jídlo přibylo zavírání do kumbálu, alespoň mi to včera Maruška řekla, když jsme probíraly její “zlobení“ ve školce. Na otázku, proč to dělá mi odpověděla, že jí paní učitelka zavírá do kumbálu. NO a já nevím, co teď dělat, protože je pravda, že když doma už přehání, taky jí odvedu (většinou z postele, když už všichni chceme spát a ona řve nebo skáče atd.) a dám jí do kuchyně samotnou. Většinou brečí a potom přijde, že už teda bude potichu, lehne si a spí.
Tak vlastně nevím, jestli jim mám říkat, že se mi to nelíbí (hlavně vůbec nevím, jak to probíhá, jestli jí tam nechají někde v nějaké tmě dlouho, nebo jí jen jakoby strčí za dveře, aby se uklidnila, prostě nevím a přiznají se vůbec, když se zeptám – těžko).
Já chápu, že když jim místo jídla běhá mezi židlemi a leze na parapety a při nějaké školkové činnosti totéž a ruší ostatní děti, že jí to nemůžou nechat dělat, ale trošku bych si to představovala jinak, paní učitelka si zrovna včera stěžovala, že s ní není žádná domluva, že vůbec neposlechne, nevnímá, že je to hrozné a že jí mám naučit poslouchat :-(.
NO ale přesto si myslím, že zavírání do kumbálu to nějak neřeší. Navíc mi Maruška ještě říkala, že jí paní učitelka říká, že je zlobivá a hloupá. Já jí to nechtěla věřit, ale už jsem to slyšela i v šatně od holčičky, tak někde to asi sebrala. “hele mami, to je ta zlobivá Maruška“ 🙁
Co byste dělaly vy? Určitě si chci o tom s puč promluvit, ale když mi řekne, co má s ní teda dělat, tak vlastně sama nevím.
jo a hlavně, já tady nemluvím za Naomi, mluvím za sebe, jestli by někdo měl zájem, má sezení přes skype…
zuzi, Naomi v takových případech říká, že pokud se k dítěti bude chovat tak, jak ona učí, do takové fáze nedospěje :-P.
Já nevím, o tomhle jsem nepřemýšlela, když to vezmu obecně podle toho jejího přístupu by ho nechala být, prostě přijmu, že teď má potřebu něco nedělat, i když to umí. Není kvůli tomu méně hoden lásky, nebo horší člověk.
píšeš že na semináři jí bylo odpovězeno že kdyby nenutila dítko číst tak by netrpělo dyslexii…….jak by lidé z těch semínáří tedy tu situaci řešili….nejde, nečti….nebo by přilali metody jak tomu dítěti pomoci zvládnout to čtení…protože když to budem hnát do extrémů jen tady v myšlence, tak se dítko nechce číst, psát nechce, nedospěl, v 9 letech nezvládne to co prvnáček a pak ho děti z toho svého kolektivu vyřadí to si myslím já a toho štěstí tedy rozhodně nedosáhne….
– ne, oni jim vůbec neříkají, že by se měli učit číst, oni jim říkají jen to, na co se dítě ptá. Neslyšela jsem, že by některé v 9 ještě nezajímala písmenka a knihy :-).
– ano, na kolektiv to opravdu není, alespoň dočasně, nebo na spec. třídu, ale netuším, zda takové u nás existují, spíš bych řešila nějaké odklady apod., ideální v tomto případě ale asi je mít dítě doma.
tohle je také jen myšlenka, nikde není dáno a asi ani podloženo že by v třba v těch 9 začal číst bez problémů
– ano, to je fakt
ano možná bych to jako nátlak vnímala kdybych s dítětem nepracovala a nezjistila že je dyslektik a snažila se ho to naučit tím klasickým způsobem přes to že by mu to vůbec nešlo….
– nátlak je právě vůbec po dítěti chtít něco, co nechce samo od sebe, to že ho vůbec chceš začít učit
přijímám ho jaký je třeba jak jsem psala o tom učení , ano velmi bych si přála aby mu to ve škole šlo samo a mohla jsem tu psát jak zvládá matematické soutěže a je na škole, ale muselo by to jít z něj a mít to v sobě, proto přijímám fakt že jedničky mít nikdy nebude a netrápíme se tím já ani on…
– aha, takže ho nechceš předělat úplně, stačí tak trošku
a třeba za mě já mám pocit že klukům se i ulevilo když věděli proč jim to nejde a necítili se nějak ponížení nebo horší oproti ostatním….
– tomu věřím, že se jim ulevilo, když zjistili, že sice nejsou pro svojí maminku tak ideální jako ostatní ve třídě, ale že se s tím maminka smíří, když jsou nemocní
Přiznám se, nečetla jsem celou diskuzi, ale když se tady mluví o nátlaku, tak zrovna máme za sebou jednu nátlakovou akci – donutila jsem děti, aby si uklidily pokoj, a to tak, že dokud to neuklidí, nebudou mít pohádky, klidně měsíc.
– Kukačko, to jsme se nepochopily, já mluvím o nátlaku ve smyslu chtění po dětech, aby byly jiné než jsou.
To co píšeš ty není nátlak, je to obyčejné sprosté vydírání. Doba kdy jim bude vadit nekoukat se na pohádky jednou skončí.
ještě mě v souvislosti s bamisčiným příspěvkem napadla myšlenka,co s tím kdy dítě dospěje do fáze určité lenosti a vzdoru?Teď třeba myslím ty starší.Dobře,nebudu ho tlačit do činností,které tedy nezvládá,ale z vlastní zkušenosti vím,že ač vedena ,,bičem“ jsem měla období,kdy jsem tvrdila,že to nebo neumím,abych to dělat nemusela 🙂 co potom s tím? Já tedy narazila… 😀
Přiznám se, nečetla jsem celou diskuzi, ale když se tady mluví o nátlaku, tak zrovna máme za sebou jednu nátlakovou akci – donutila jsem děti, aby si uklidily pokoj, a to tak, že dokud to neuklidí, nebudou mít pohádky, klidně měsíc. A myslím, že jsem udělala dobře, už se snaží. Možná má Lien dítě, které řekne, ano, maminko, a udělá, co jí na očích vidí, no, já s těmi svými tvrdými hlavičkami nemůžu jinak. Kukačka
děkuju Lien:-) já se ptala,protože nejspíš patřím k té skupině,která řeší věci až když se jí nelíbí,až potom hledám,pátrám,problémy spíše asi řeším ,než že bych jim předcházela/takové ty obecné/.Dívala jsem se na to video s Naomi,ale ne na celé, dnes nebylo tolik času,takže ještě nevím pořádně o čem píšeš,jen spíše z této debaty 🙂
já nemám pocit že lien něco vnucuji, já to stále beru jako diskuzi, kde reagujem jedna na druhou a na vzájemné myšlenky i když je fakt že tahle diskuze udělala velkej posun od jednoho problmu přes jiné k dalšímu…
nevím jestli budu reagovat smysluplně dvě noci jsem nespala a nějak se mi do písmenek dává hůře to co chci říct…
využiju tvůj způsob kopírování, zapomínám tvé formulace…
ne, neznamená že by ke psaní čtení nedospěl 16 let, znamená to jen, že kdybychom ho nechali, psal by třeba v devíti, ale neměl by pak žádné další problémy, protože by právě nemusel zpracovávat ten nátlak.
tohle je také jen myšlenka, nikde není dáno a asi ani podloženo že by v třba v těch 9 začal číst bez problémů
– já prostě nevnímám pomoc mu určitou metodou dosáhnutí něčeho jako nátlaku
nechci tady filosofovat na bázi toho že by děti měly jít do školy déle nebo ve chvíly kdy jsou v uvozovkách zralé…
jen přijmám fakt(který mě nevadí) že nastoupí v určitém věku do školy, a mají zvládnout určté činnosti….a k jsem ráda že třeby při tom zmíněném čtení existují různé postupy jak se to lépe učí…ano možná bych to jako nátlak vnímala kdybych s dítětem nepracovala a nezjistila že je dyslektik a snažila se ho to naučit tím klasickým způsobem přes to že by mu to vůbec nešlo….
takže nám se ty metody osvědčily a právě si myslím že tomu dítěti ulevily….existuje celá řada příkladem měl okénko kterým si jel po řádečku a viděl jen požadovaný čtený text, oči mu nelítaly po stránce a nespojoval třeba dvě slova co byla nad sebou v řádku, četli jsme z takových tabulek jen po slovech. měli jsme bručák kde jsem si bzučeli krátkou a dlouhou slabiku, stále jsem vytleskávali atd….
mohla bych ti ze školy vypsat moc příkladů, více zkoušet ústně, diktáty více doplnovat, nebo mít více času na kontrolu, problémy se slovními ulohami protože na konci už neví co tam bylo psáno…ale to nemá ted význam, protože holčiny nejsou ve škole a nemají podobné problémy…
není to vina matky, jen její zodpovědnost, jestli přijme dítě takové jaké je, nebo ho bude chtít trošku/hodně/úplně opravit aby bylo jiné než je.
Věříš, že děláš správnou věc prospěšnou pro tvého syna a někdo ti říká, že mu škodíš, proto se cítíš dotčená, chápu to.
– já bych řekla že jsem zodpovědná a přijímám dítě takové jaké je, jinak bych ho možná tlačila mnohem víc a možná tím by se pak nadělaly chyby to nepopírám, ale to už je potom o přecenévání dítěte a plnění si vlastních snů….
– přijímám ho jaký je třeba jak jsem psala o tom učení , ano velmi bych si přála aby mu to ve škole šlo samo a mohla jsem tu psát jak zvládá matematické soutěže a je na škole, ale muselo by to jít z něj a mít to v sobě, proto přijímám fakt že jedničky mít nikdy nebude a netrápíme se tím já ani on…
a třeba za mě já mám pocit že klukům se i ulevilo když věděli proč jim to nejde a necítili se nějak ponížení nebo horší oproti ostatním….
píšeš že na semináři jí bylo odpovězeno že kdyby nenutila dítko číst tak by netrpělo dyslexii…….jak by lidé z těch semínáří tedy tu situaci řešili….nejde, nečti….nebo by přilali metody jak tomu dítěti pomoci zvládnout to čtení…protože když to budem hnát do extrémů jen tady v myšlence, tak se dítko nechce číst, psát nechce, nedospěl, v 9 letech nezvládne to co prvnáček a pak ho děti z toho svého kolektivu vyřadí to si myslím já a toho štěstí tedy rozhodně nedosáhne….
vše co jsem psala píšu v rovině mé a mých dětí nevím jak to vnímají, dělají a cítí ostatní…
Pokud máš na mysli, že jsem teď něco přečetla a najednou z ničeho nic to urputně obhajuju?
Ano, to by klidně mohlo být.
Samozřejmě nebudu zapírat, že ta zkušenost je hodně čerstvá. Ale na druhé straně jsem te%d také byla několikrát u psycholožky RR, také jsem byla u psycholožky klasické v PPP, také je to čerstvé a také mi samozřejmě mnoho věcí říkaly. Přesto obhajuji přístup Naomi, takže předpokládám, že to není z ničeho nic, že je to prostě o zabrnkání na vnitřní strunu :-).
Tak snad teď už jsem odpověděla.
Zuzino, už jsem to tuším někde psala, ale nepamatuji si v jaké diskusi, že jsem nějak vnitřně vždycky cítila, že způsob jednání s dětmi, který se u nás používá (hlavně tedy samozřejmě mé zážitky z dětství, které ale považuji za běžné ve většinové společnosti) není to pravé. Ale postupem doby a tím, že velká většina názorů byla jiných a dost i logicky vypadaly argumenty potřeby řádu apod. jsem tedy přijala, že se mýlím a že pravda je spíše to, co se obecně říká. Nijak mě to nepálilo, když jsem byla bezdětná bylo to v podstatě jedno.
Až s nástupem chuti mít děti a všemi věcmi, které jsem okolo těhotenství (hlavně tedy lékařské péče) zažila, jsem se opět začala vracet ke svým starým přesvědčením a hledat literaturu, kontakty, informace, které by mi byly blízké začalo to samozřejmě prenatálem, poté novorozencem a péčí o něj a teď aktuálně výchova předškoláka. Napřed se nabalily knihy, potom lidé. Ale samozřejmě, že ta cesta není (asi nikdy nebude) u konce. Takže zatímco před x lety jsem byla nadšená z RR, postupem času jsem zjistila, že to není úplně ono a hledala dál, až jsem se dostala ke knize naomi a vzápětí k tomu semináři, oboje mě oslovilo a teď jsem podobně nadšená jako kdysi z RR, ale nevylučuji, že až se všechno utříbí a zpracuje, že nebudu hledat další možnosti, i když teď už nevím, zda je ještě něco více vyhovujícího, než nechat dítě žít, což je pravda, že jsem v dětství nezažila a dost po tom toužila, takže možná proto tak moc hledám. Ono to není tak, že bych něco slyšela naprosto netknutá, já už tam jedu přesvědčená o něčem a tam si pouze potvrdím, že nejsem sama, kdo takhle vnímá různé situace a také se jistá tušení uvnitř najednou pojmenují a zapadnou do mozaiky, to se nedá popsat, je to nepřenosná zkušenost a už vůbec ne popsatelná.
Mně se ty věcí dějí naopak, než někdo píše, že třeba něco přečetl a pak si začal vyhledávat informace atd. a nakonec změnil názor. Mně se vždy něco uvnitř vyklube a až následně se snažím dohledat informace a lidi stejně smýšlející, nebo na ně náhodně v ten samý moment narazím.
Třeba s porodem doma, taky jsem si nic nehledala, myslela jsem si, že to prostě normálně proběhne, nikdy mě nenapadlo, že je to něco neobvyklého, že by se snad o tom mělo nějak s někým diskutovat a někoho se ptát. Osobně jsem byla dost v šoku, když jsem zažila realitu porodů a až následně jsem začala vyhledávat lidi stejně smýšlející. Pak už jsem byla více připravená, že asi budu trošku za exota i v jiných situacích, ale vím, že nejsem sama a taky vím, že kdo mi ještě před pár lety přišel, že už je “jako fakt dost mimo“, tomu dnes dávám za pravdu a vím, že fakt dost mimo jsem byla já :-). A samozřejmě pořád jsem, jen jiným směrem, než by se mohlo jevit.
Takže co se týče Laury nevylučuji jiný přístup než u Marušky, protože se budu stále dál vyvíjet. Ale těžko to bude směrem k mocnářství, spíš než že budu vyžadovat řád, poslušnost a přizpůsobení se společnosti, opravdu budeme v nějaké uzavřenější komunitě – naznačuji směr vývoje, nepíšu, že zítra odjíždím do Karhule, kdyby to někdo špatně chápal.
Snad jsem ti odpověděla na co ses ptala.
nějak se mi podsouvá myšlenka,že už diskuze není zaměřená na to jak vychovávat dítě,ale na to vymluvit Lien její cestu 🙂
Mě ale ještě zajímá Lien,kdy jsi narazila na to,že řekněme všeobecná cesta/tedy výchova příkazy,posloucháním,říkat dítěti co má nebo nebo dělat,případně jak to má dělat-pokud jsem to tedy pochopila dobře/ se ti nelíbí a své dítě chceš vychovávat jinak.neznám tě,nevím jaké jsi měla dětství,ale myslíš,že právě v tom byl ten spouštěcí moment?Že ty to chceš dělat jinak?Snažím se pochopit nějaké principy tvé cesty,nicméně jak už jsem říkala,nestuduju moc odborné literatury a řídím se spíš citem a intuicí.To,že ty jezdíš na semináře,pak defakto své převzaté názory obhajuješ,mi přijde takové až moc urputné,když třeba Maruška by zrovna chtěla zažívat to ,,klasické“ dětství,ke kterému třeba náleží srážka s paní učitelkou,neshody na pískovišti atd..a budeš stejnou cestou vést i Lauru?já sama to beru dle svého,že každé mé dítě má jiné potřeby a hlavně povahu,takže jim dávám každému jiný přístup/a taky úročím své zkušenosti nabité při vyrůstání té starší/