Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Školka tresty
Holky, tak si běžím zase postěžovat, nějak potřebuju náhled nezávislé osoby, protože vůbec nevím, jak se zachovat 🙁
Jedná se o školku, kde ke šťouchačce na jídlo přibylo zavírání do kumbálu, alespoň mi to včera Maruška řekla, když jsme probíraly její “zlobení“ ve školce. Na otázku, proč to dělá mi odpověděla, že jí paní učitelka zavírá do kumbálu. NO a já nevím, co teď dělat, protože je pravda, že když doma už přehání, taky jí odvedu (většinou z postele, když už všichni chceme spát a ona řve nebo skáče atd.) a dám jí do kuchyně samotnou. Většinou brečí a potom přijde, že už teda bude potichu, lehne si a spí.
Tak vlastně nevím, jestli jim mám říkat, že se mi to nelíbí (hlavně vůbec nevím, jak to probíhá, jestli jí tam nechají někde v nějaké tmě dlouho, nebo jí jen jakoby strčí za dveře, aby se uklidnila, prostě nevím a přiznají se vůbec, když se zeptám – těžko).
Já chápu, že když jim místo jídla běhá mezi židlemi a leze na parapety a při nějaké školkové činnosti totéž a ruší ostatní děti, že jí to nemůžou nechat dělat, ale trošku bych si to představovala jinak, paní učitelka si zrovna včera stěžovala, že s ní není žádná domluva, že vůbec neposlechne, nevnímá, že je to hrozné a že jí mám naučit poslouchat :-(.
NO ale přesto si myslím, že zavírání do kumbálu to nějak neřeší. Navíc mi Maruška ještě říkala, že jí paní učitelka říká, že je zlobivá a hloupá. Já jí to nechtěla věřit, ale už jsem to slyšela i v šatně od holčičky, tak někde to asi sebrala. “hele mami, to je ta zlobivá Maruška“ 🙁
Co byste dělaly vy? Určitě si chci o tom s puč promluvit, ale když mi řekne, co má s ní teda dělat, tak vlastně sama nevím.
A k tomu protiřečení, ono to tak opravdu může vypadat s tím, jak se situace vyvíjí a co se ve mně odehrává. Nepíšu sem žádné uzavřené dořešené věci, píšu jak to přichází, takže na začátku mohlo být všechno úplně jinak než teď a nakone se vše taky ještě může hodně změnit. Já si netrvám zatrvzele na nějakém postoji, nejsem dogmatik, hledám a pokud naleznu něco co mi připadá více vyhovující, jsem ochotná svůj názor měnit.
Takže je možné že za pár let projdu nějakým vývojem a budu zase psát úplně něco jiného.
Vírenko, moc hezké psaní :-).
A ano, v tomto je mezi námi rozdíl, já stavím na první místo jedince, ty společenství.
Ne nejsou, ale řekla jsem jí, že teď je nemocná (má opět rýmu) a potom, že už budou prázdniny a ještě další věci, nelžu jí, říkám jí pravdu, jen tady to prostě nerozepisuju úplně všechno slovo od slova.
Lien a ve vaší školce už jsou prázdniny od června? Nebo jsi Marušce zalhala, abys to měla jednodušší?
(To zase abslolutně neuznávám já.)
Makineo, napsala jsi to hezky.
Taky mi přijde, že si Lien maličko protiřečíš. Buď je nejpodstatnější postoj a zájem Marušky, potom ale není důvod ji brát ze školky dokonce ani teď, dokud tam dotyčná učitelka dál působí. Nebo je to tak, že ty jako matka přece jen cítíš, že se v tom tak malé dítě nedokáže orientovat tak, aby posoudilo všechno a snažíš se to nějak, mírně, ale korigovat ve prospěch – čeho? Jakéhosi budoucího výsledku, dopadu na Marušku, který ale teď nejde posoudit Maruškou, ta ten odstup a rozhled ve svém věku nemá a mít nemůže.
Já jsem přesvědčená, že dítě přichází na tento svět hotové, co se temperamentu, povahy a nakonec i určitých osudových prožitků týče. Tohle všechno jsou věci, které “výchovou“ ovlivnit vlastně nejdou, maximálně je možné cosi potlačit a je to proces dočasný. Přestože dítě ví a umí se učit nápodobou, jsou věci, které nemá jak odkoukat a nebo nedokáže odhadnout důsledky. Už jsem tu kdysi psala, jak hluboce se mě dotklo přečtení knihy Poselství od protinožců (je to už dávno). Je to příběh o malé zbývající hrstce původních australských domorodců, kteří mi z popisovaného přišli jako to, co bych sama označila skutečnými lidmi. Je tam několik poznámek o způsobu rození a narození i o způsobu, jak své děti učí. Byla tam příhoda, jak si děti spolu hrají. Nemají hračky, hrají si třeba se stéblem trávy, s chomáčkem připomínajícím panáčka. Jedno dítě (protože je to ještě dítě a chtění je někdy silnější než ono samo) si chce s chomáčkem hrát stále a nechce jej půjčovat, dělit se o radost z něj s ostatními. Toto chování je pro společenství domorodců nepřijatelné, takže se dítěti dá jasně a okamžitě najevo, že toto se nedělá. Je to špatná emoce – chtít něco pro sebe, má se učit zažít správnou emoci, podělit se a sdílet radost. Vedli své děti k tomu, aby zažívaly ty správné (žádoucí) emoce tím správným způsobem a tím docílili toho, že dítě samo, potom, co zažilo, jak dobrá ta emoce je (a je v souladu s názorem celku), ji už v budoucnu vyhledává samo a tím přichází ke slovu “žádoucí“ chování samo od sebe.
Píšu to jen proto, abych ti co nejlíp popsala, co je důležité pro mě a co se možná liší v tom pojmu výchova. Naše společnost nemá už vůbec schopnost dítě skutečně vést k tomu, aby se dokázalo rovnoměrně samo rozvíjet (myslím to teď ve smyslu, aby si na všechno dokázalo přijít samo, bez “výchovy“ dospělého). Od malička je všechno deformované, počínaje těhotenstvím. Kdo chce něco jinak (a to ty rozhodně jsi), dělá to většinou bez možnosti jakéhokoliv vzoru či skutečného vedení. Knížku nebo kurz tam nezahrnuju z prostého důvodu – nejsou tady, aby ti pomáhaly v běžné denní situaci. Člověk by sám měl mít možnost odkoukat. Tohle neexistuje. Proto je tisíc názorů na výchovu a tisíc názorů třeba i na postup respektovat a být respektován. Myšlenka, která cítíš, že je pro tebe správná, že je to tvoje cesta, ale způsob naplnění je naprosto nový, první zkušenost, při které člověk nutně tápe. Ale tohle všechno je přece přirozené a nemyslím, že v tomhle jste nějak zásadně JINÍ.
Nevím, možná ta jinakost bude spíš někde v cíli? Například mně je postoj v popisované knize nesmírně blízký, můj cíl a cíl mého životního zaměření je prospěch celku a vývoj celku (a teď nemyslím jen idealisticky nějaké národní celky, ale třeba rodinu, společenství rodin, městečko…), ne v rovině nějakého konání, ale cítím to tak z hloubi duše. Proto s “výchovou“ k cítění zájmů ostatních, k tomu “naučit se“, že sdílení, dělení se, darování je radost pro mě a radost pro druhé, že svoji povahu přizpůsobuju tomu, aby mohl lépe fungovat celek, je důležité. Z mnoha tvých příspěvků cítím, že rozdíl mezi námi může být právě tady, že ty možná (pokud to špatně chápu, promiň) pokládáš za větší hodnotu přizpůsobení nejprve sobě, vyhovění svým vlastním pocitům, potřebám. Teprve potom, když je toto splněno, nalézáš případné styčné body, kde to může vyhovovat i ostatním. Když nenalezneš, nic příliš zlého se neděje. Potom logicky budeme mít odlišný pohled i na samotný pojem výchova. Hodně jsem o tvých všech příspěvcích (i ostatních) přemýšlela a děkuju ti, že jsi sem tohle téma tehdy zavěsila. Jak jsem už psala, žádné praktiky typu šťouchačka nebo kumbál mi nepřipadají žádoucí a přijatelné, ale ujasnila jsem si to, že stále je pro mě třeba problém to, že dítě “zlobí“ a neposlouchá, což ty píšeš, že ti nevadí. Pro mě je to problém právě proto, že dítě svým chováním okolí obtěžuje nebo výrazně zhoršuje fungování (např. školka – dítě utíkající na vycházce). Dítě samo nenašlo cestu k tomu zažít emoci, kdy poslechne, okolí má radost a dítě má taky radost… asi takhle nějak to cítím. Přirozeně, že kvůli tomu nebudu dítě nějak bít, trápit a pronásledovat a že to tak nemyslím doslovně ve všech (někdy malicherných) situacích typu jestli dítě jí příborem a proč si pořád neumí zastrčit triko do kalhot. Možná k tomuto dítě dospěje i samo, o pár měsíců či let později, na druhou stranu, co když zabloudí a k tomuto nedojde? Bude mi to hodně vadit? Já jsem ta, kdo odpoví – ano, toto by mi vadilo a cítila bych to jako svoje selhání…
Makineo, ano, já jsem psala, že pro mě bude stěžejní to, co chce Maruška, prostě pokud bude chtít, bude tam chodit, i když mě se to líbit nebude.
S tím řešením Kostky – Laura, samozřejmě, že je nutné řešit i mladšího, jak by k tomu přišel, že? Ale v tomto případě Lauře bylo fuk kde, je, byla to místnost nacpaná hračkama, takže to, že jsem jí dala zrovna k Marušky věži byla moje blbost a ona naprosto v klidu přijala, že je jinde. Jiná situace je doma, kdy má hračku a Maruška jí zrovna chce, to je jasné, že jí nevezmu a nedám Marušce, prostě musí počka nebo si vzít jinou (a naopak).
Petko, nenchám Lauru mlátit od Marušky, toto považuji za přirozené hranice (nikomu se neubližuje), ale neřeším to stylem NEch jí být nebo uvidíš, je nutné pochopit, že ona má pro to chování důvod a nevidět jí jako “zlou“. Zamezit ale s pochopením bez výčitek a vyhrožování.
JInak s těmi staršími dětmi, myslím to, že teď je to roztomilé a pak to bude peklo považuji za stejný nesmysl jako to, že když jí budu nosit, tak se ode mně neodpoutá :-). Samozřejmě, že tento přístup (nechat žít) najednou z ničeho nic neskončí, bude stále trvat (opět upozornuju na přirozené hranice, abys mi třeba nenapsala, že v 16 bude chtít někoho zabít a já s tím budu souhlasit).
Bami s těmi dobrotami, když už se tohle stane, je trošku pozdě, pokud chci aby dítě nejedlo dobroty, neukazuju mu je, nedávám. Pokud ti to vadí pouze před obědem, chce to se s ním na tom domluvit (ne zrovna v tu chvíli, co řve, jindy), ale nepovažuju to za ideální řešení. Mně kdyby se teď něco takového stalo, tak bych jí to dala a jídlo by se posunulo na déle.
Jinak se mi moc líbí, že necháváš dětem své místo, kam jim nikdo jiný nemůže lézt, pokud si to nepřejí.
A dokonalí nejsme nikdo, já si ale narozdíl od tebe nemyslím, že pokud na ní budu řvát, tak si vezme poučení a svým dětem to dělat nebude, naopak, ona to právě nebude jinak umět :-(. Ale neznamená to, že se mi vše daří v klidu bez řevu, i když je to čím dál lepší, pořád někdy ujíždím, protože cítím nějaké nesmyslné tlaky.
lien myslela jsem, že to máš srovnané tak že nechceš to co většina 😀 že ti to nevyhovuje…to že se ti ted z té tvé myšlenky(přesvědčení) vymyká Marušky přístup je další věc…
já neumím tak filosofovat, jak je v těch knížkách atd, mě spíš jsou bližší názorné příklady, a když si vybyvím jak jsi psala tu scénku s kostkama….já bych to také tak řešila a řeším doma, malej jim to nesmí bourat, nebo ted si hrajou kluci a on tam nesmí aby měli i ten kousek pro sebe(já se řídím intuicí) …. ale když to dané budu pitvat, tak jsi podle té filosofie řešila s maruškou, ale v tu danou chvili né s Laurou, tu jsi odvedla a basta 😀 😀 teda tak si tu danou situaci vykládám já
lien já nejsem dokonalá matka, jsem nervní, na děti křičím, nemám na ně pokaždé čas jak by měl být a i spoustu jiných věcí…ale miluju je a snažím se jim předat ze mě to dobré…a věřím že právě ta možnost volby z nich udělá dobré lidi…třeba už to, že jim třeba i vadí, že mi často ujedou nervy a křiknu, tak oni tací nebudou 😀 (příklad)
ono já vím že se asi snažíš najít to nej pro Marušku, ale vidíš ona v tom kolektivu je spokojená a je “splachovací“ a bude to negativní ze školky pouštět ven…..
no a jak jsi psala o bloku ze školky, já myslím že je to trochu zveličené…já si ze školky pamatuju jen škraloup na mlíku jak jsem tahala na kraj hrnku a jinak nic, jeestli byla nebo nebyla hodná učitelka co jsme dělali atd, né a myslím že to je tak nějak u většiny….
makinea psala dát a nechat ji já bych souhlasila….dej ji tam jestli to zvládá a je spokojená je to dar, vždyt tu polovina mamin píše jak děti pláčou a špatně to snáší a vy v pohodě, vždyt když se ti nebude něco líbit ji ten svůj pohled můžeš říct….zrovna v tomto případě tím že tam je spokojená bych to nechala na ní, fakt jsem myslela že tam není spokojená a trpí….pak bych chápala že si ji necháš doma
víš já knížky nečetla, semináře nepodstaoupila….tak nějak vychovávám pokus omyl cit intuice, neříkám že je to správné a nejsou chyby…já si je uvědomuju….ale vždyt nic nejde dělat 100%…ale na druhou stranu mi někdo nalejvat do hlavy jak to a to řešit se mi také nelíbí…každé dítko je jiné a na každého zabere něco jiného a je na tý mamuše přijít na to co….také záleží jak jsou staré děti…ti moji velcí by toho spíše začasli zneužívat o tom jsem přesvědčená…. 😀
třeba by mě zajímalo jak by jsi řešila situaci co u nás ráno proběhla, né že bych nějak ryla je to opravdu zvědavost jaké by to mělo řešení podle toho respektu….
já dělala polívku a malej se mi vztekal u špajzu že chce ňami až zalehnul na zem, já několikrát prohodila až spapá chleba co má na stole, že ted žádné ňami nebude a překročila jsem ho a odešla…..během chvilku byl za mnou dovzteknul se otřeli jsme slzy a jí chleba….
příjemná chvilka to nebyla a líto mi ho bylo…
Lien,
mně tu trochu přijde, že si protiřečíš.
Dítě nejlíp ví, co chce a zvládne atd. Přesto, když Maruška plače, že chce do školky, tak ty ji tam nechceš dát.
Tak mi to přijde, že s učitelkou máš problém hlavně ty a Marušce to až tak nevadí.
Věřila bych zrovna v tomto, že je schopná to ustát a rozhodnout sama. Ví, do čeho jde, když tam chodila a zažila některé ty výhrůžky atd.
Ví, že maminka ty stejné věci řeší jinak nebo by řešila jinak. Má možnost říct, že tam nechce.
Přesto tam chce.
Určitě bych jí i řekla, jak to vnímám, že zkrátka některé věci se mi nelíbí, chtěla jsem ji ze školky odhlásit, ale když ona tam pořád chce, tak budu věřit jejímu úsudku.
Dál bych dál mluvila i o konkrétních situacích. Vedle obrázku, který tam získá bych ukazovala ten, který by byl správný podle mě.
A nová učitelka je velká šance. Nechce se mi věřit, že by přišla další “šťouchačková“.
Lien, ale však ty taky nenecháváš věci volně běžet. Neříkej mi, že když bude Maruška (teď budu hnusná), třeba kopat do Laurušky, že budeš jen koukat a necháš to být? Pod heslem “nezasahuji a nechávám vše přirozenosti“ určitě nedopustíš, aby malé nějakým způsobem (třeba i nechtěně) ublížila.
Píšeš třeba o tom, že Maruška nesedí u jídla a tobě to nevadí. Ale dle mého to je “drobnost“, kravina. Tak dobře, nesedí, nebude jíst, bude mít hlad a třeba to příště neudělá, ale nic víc se nestane. Dobře, okolí na ní bude koukat jak na nevychovaného spratka, ale co už, že? Tak je to názor lidí okolo a zase se nic nestane. Jenže tohle dítě jednou vyroste a nebude to jen problém s jídlem. Jako malé nemusí posluchat, může si dělat co zrovna chce, bez ohledu na to, zda se to okolí líbí nebo ne. Ono to nyní v tomto věku může působit i roztomile, svým způsobem. Ale věř, že v 15ti, 18ti…to už taková sranda nebude. Určitě přijde chvilka, kdy budeš trvat na něčem, co se dceři líbit nebude. Jako malá měla volnost, dělala si věci dle svého a pak přijde první větší problém (né že bych vám nějaký přála!)a pak už bude třeba pozdě.
Ono je to hrozně těžký. Každé dítě je jiné. Jednomu necháš volnost a ono se toho lekne, zatáhne se do sebe a vyroste z něho uzlíček nervů, protože tohle je zrovna dítě, kterému hranice pomáhají. A druhé může být opak.
Vychovat dítě tak, aby v dospělosti přišlo a řeklo….jsi nejlepší máma a mám tě rád….to je hrozně těžký.
A proč pořád píšu o větších dětech, když máš nyní maličké holčičky? Protože vím moc dobře, že malé dítě rovná se malé starosti. 🙂
Petko já taky často “hledám“ u zvířátek, ale kromě přirozených hranic, které jsou často udržovány i fyzickou převahou jsem si tam nějakého začleňování nebo že by po nich chtěla dokonce kázeň, úctu, spolupráci, toleranci prostě nevšimla, s tím ostatním předává zkušenosti, učí ho přežít, každé mládě, zná sakra dobře své mantinely. Protože kdyby je neznalo, zemře. Myslím si, že stejný úkol ve výchově máme i my, milující rodiče. v podstatě soulasím, jen bych podotkla, že ona /zvířecí matka/ to nedělá, to se prostě děje samo, ona si žije svůj život a mládě se učí…., když ne, zemře, kdežto my si myslíme, že to máme nějak dělat, tím pádem to nenecháme volně probíhat a to je velký rozdíl.