Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Školka tresty
Holky, tak si běžím zase postěžovat, nějak potřebuju náhled nezávislé osoby, protože vůbec nevím, jak se zachovat 🙁
Jedná se o školku, kde ke šťouchačce na jídlo přibylo zavírání do kumbálu, alespoň mi to včera Maruška řekla, když jsme probíraly její “zlobení“ ve školce. Na otázku, proč to dělá mi odpověděla, že jí paní učitelka zavírá do kumbálu. NO a já nevím, co teď dělat, protože je pravda, že když doma už přehání, taky jí odvedu (většinou z postele, když už všichni chceme spát a ona řve nebo skáče atd.) a dám jí do kuchyně samotnou. Většinou brečí a potom přijde, že už teda bude potichu, lehne si a spí.
Tak vlastně nevím, jestli jim mám říkat, že se mi to nelíbí (hlavně vůbec nevím, jak to probíhá, jestli jí tam nechají někde v nějaké tmě dlouho, nebo jí jen jakoby strčí za dveře, aby se uklidnila, prostě nevím a přiznají se vůbec, když se zeptám – těžko).
Já chápu, že když jim místo jídla běhá mezi židlemi a leze na parapety a při nějaké školkové činnosti totéž a ruší ostatní děti, že jí to nemůžou nechat dělat, ale trošku bych si to představovala jinak, paní učitelka si zrovna včera stěžovala, že s ní není žádná domluva, že vůbec neposlechne, nevnímá, že je to hrozné a že jí mám naučit poslouchat :-(.
NO ale přesto si myslím, že zavírání do kumbálu to nějak neřeší. Navíc mi Maruška ještě říkala, že jí paní učitelka říká, že je zlobivá a hloupá. Já jí to nechtěla věřit, ale už jsem to slyšela i v šatně od holčičky, tak někde to asi sebrala. “hele mami, to je ta zlobivá Maruška“ 🙁
Co byste dělaly vy? Určitě si chci o tom s puč promluvit, ale když mi řekne, co má s ní teda dělat, tak vlastně sama nevím.
Bami já s tímhle prostě nesouhlsím, pokud nás někdo pozve na návštěvu očekávám, že nám taky řekne, kdy už návštěva skončila, pokud tedy není určená domluvená doba a my máme času dost. Samozřejmě to nemyslím tak, že řeknu jdeme domů, dítě neposlechne a já se otočím na hostitele a čekám, že to vyřeší za mě. Je to situace, kdy ani já, ani dítě nespěcháme a hostitel již chce návštěvu ukončit. Tvoje řešení, že by tě tam otravovali do večera a ty bys nic neřekla je právě to co mi HROZNĚ vadí. Člověk tedy vůbec neví na čem je.
Navíc jak píšeš, že se stejně jednou bude muset konfrontovat, tak ano jednou ano, ale mozeček v roce, pěti a patnácti je úplně jiný mozeček s úplně jinými možnostmi. To co zvládne desetiletý nemůžu chtít po tříletém. Zrovna tak je to i s prožíváním určitých situací. Pokud tříletému řeknu, že je hloupý lenoch, bude si myslet, že je to realita, pokud to řeknu desetiletému (který do té doby žil v laskavém prostředí), tak si pomyslí, že jsem asi chudák, kterému se něco špatného stalo, pokud takhle nahlížím na ostatní lidi. TAkže pokud mi říkáš, že stejně nakonec někdo dítěti udělá něco ošklivého, pak ano, ale čím déle, tím lépe se s tím dokáže vyrovnat.
př. nedávný rozhovor se sousedkou. Měla jsem tu tátu se synem (4roky) to tě je parchant, házel židli po schodech z podkroví dolů a že je to děsná legrace.
A cos mu řekla.
NIc, táta na něj řval, tak sem ho uklidnovala, ať ho nechá, že to nevadí.
NO tak to vám přijde normální????? Mně teda ne, vadí jí to tak, že potom vykládá za zády co je to za par…, ale do očí to neřekne, naopak ještě uklidnuje zasahujícího rodiče.
A totéž je s návštěvama. Opravdu vám to nevadí, že tady ještě jsme? Nééééé a v duchu ať už vypadnou. Fuj to je hnus taková společnost. To jsi mě překvapila, pokud tohle opravdu děláš.
S tím polštářem jsi to špatně pochopila, s Maruškou jsme to dělaly celé dopoledne, pak ona sama přestala a já jsem v rámci úklidu někdy odpoledne polštář uklidila dovnitř postele, kam patří. No a večer po vaně si malá vzpoměla, že chce zase lézt do polštáře. Psala jsem, že jí nesmím ukončit, ale také ji nemusím začít hrát. Řekla jsem normálně, že je sklizený a i kdyby nebyl, prostě bych už nehrála, protože žádná hra nezačala.
Vírenko, mně se taky stalo, že malá běhala po ordinaci a šahala na všechno možné, dokonce běhala po stole a lezla na tu novorozeneckou váhu v botách!!!, honily jsme jí nakonce všechny, doktorka, sestra i já. Pokus o to, aby byla v klidu u mě, končí šíleným řevem a pokud nemám čas jí pevně držet (což nemám, když jsem na vyšetření na gyndě a ještě s druhým dítětem) tak ještě více dělá to, na co jí člověk upozorňuje. Proto možná vidíš, že matky raději mlčí a nechají je, protože dokud není úplně zle – UZ lítá po ordinaci, tak je lepší moc nezasahovat, protože to co vidíš je ještě mírný beránek proti tomu, co ony ví, že dokáže.
Není to tak samozřejmě vždy, ale chápu, že se to stát může.
Řešení je jednoduché, nevystavovat ho situacím, které jsou pro něj takto těžko zvladatelné. Představte si jak to vypadá předtím. Dítě si hraje, matka mu najednou z ničeho nic řekne, že někam jede, ať je tam hodné, popadne ho, spoutá popruhy do autosedačky a přemístí do čekárny plné cizích lidí, poté do ordinace, kde je konečně něco zajímavého, ale zase na to nesmí šahat. Po celou dobu se od dítěte očekává klid a spolupráce. Jenže ono chce nejvíc dostavět to lego co zůstalo v pokoji. TAkto navíc probíhá většina dní (nákupy, pochůzky, lékaři,….) No nevím, když si představíte sebe v jeho kůži, jak by se vám to líbilo.
Pokud ho tam musím vzít většinou pomůže dítě předem připravit na to, co se bude dít a dostatečně předem ho upozornit, že už nastal čas. Také samozřejmě pomůže domluva se sestrou – dítě je takové a makové nevydrží tady tak dlouho vklidu, prosím o “pohlídání“ vedle. To ale zase vyžaduje co píšu nahoře. Aby sestra normálně řekla je – není to možné a ne do očí “Ale ano samozřejmě“ a až maminka odejde. Pane bože to si nemůže takového par… nechat doma? A jsme zase u stejného problému, že lidé neříkají co chtějí. To je ale JEJICH problém, ne dítěte a ne matky.
No a samozřejmě mocenské hry, myslím, že vyřeší mnoho takových skutků.
Já mám opakovanou zkušenost s malými dětmi do max. 4 let z ordinace. Některý den přišlo třeba i deset dětí jako doprovod maminky. Jsou různě naladěné a ordinace je plná věcí, které jsou jim jednak nebezpečné (kyseliny, desinfekce), jednak drahé ke zničení (mikroskopický přístroj nebo UZ), samozřejmě všechny děti jdou jen po těchto věcech a ne po papíru, tužce, židli… Upřímně, zprvu jsem čekala, že si maminka bude dítě držet u sebe (na klíně, za ruku) a korigovat jeho projev sama, protože s ním přišla dobrovolně a účelem návštěvy je se spolu slyšet a domluvit. Já jsem to takto dělala vždycky, neumím si představit, že bych dítě vypustila, ať si jako něco dělá a potom sondovala na přítomném domácím, jestli to už je škoda nebo není. Ale v současnosti je zcela běžné, že děti vlítnou do místnosti i několik minut před maminkou, maminka je ještě v sousední místnosti, kde si bere kartu, průkazku, svoje věci a tak, dítě neshání, nezavolá ho k sobě, nespěchá za ním. Překvapuje mě to, já bych měla o dítě asi strach.
Už několik let, ve chvíli, kdy vidím živé dítě vrhající se přesně tam, kam nemá a maminku, která ho mlčky pozoruje, mu říkám, že si nepřeju, aby to dělalo – drahé, rozbije, jedovaté, ublíží si. Myslím si, že všechny krom úplně maličkých (lezci a čerství chodci) to pochopí, ale jen některé poslechnou, jiné čekají ještě signál od matky. Větší část matek říká něco ve smyslu – tak vidíš, tady si sedni, dá nějakou zábavu nebo něco na zub, aby těch pár minut zvládlo. Menší část matek dělá, že jsem nic neřekla. Posléze jsem se naučila vyzvat nejprve dítě a potom i matku a reakce matky je potom z mého pohledu skoro dětinská, má provinilý tón v hlase a k dítěti mluví spíš v tom smyslu – jsem si to myslela, že budeš zase vyvádět a bude zase ostuda, počkej, potom si to vyřídíme – nebo podobně. Od matky třetího nebo více dětí mě to pořád a opakovaně překvapuje. Navíc, opakovaně se po mně jako doktorovi chce, aby se rušil paternalistický přístup, klient je partner, proč mám potom vymezovat hranice matce a vlastně ji tam vychovávat? Když nechá dítě dělat několikrát stejnou (nebezpečnou) věc, jsem nucena ji vyzvat, aby situaci vyřešila rázně nebo dala dítě vedle sestře, tohle přece není rovný přístup a když k tomuto dojde, vůbec se mi to nelíbí.
Píšu to sem, protože je řeč o přirozených hranicích. Musím říct, že vstup do ordinace, kde v předsálí nabízí a ochotně zajistí hlídání dítěte sestra, je podle mě přesně prostor, kde by dítě mělo vymezení jasně respektovat a mělo by ho dostat už předem, než tam vstoupí. Přijde mi to tak samozřejmé, že nebýt mých zkušeností, nikdy by mě nenapadlo o tom s kýmkoliv mluvit, myslela jsem, že to tak odjakživa dělají všichni a že je to podobně důležité pro všechny (stran větší hmotné škody nebo nedej bože opravdu nějakého ublížení si, které tam dítěti hrozí – lezci mi několikrát žužlali elektrický přívod k UZ například a maminka si jedno dítě po upozornění bez odpovědi směrem ke mně dítě vzala, ale za minutku ho zase nechala odlézt stejným směrem a téměř žužlat znovu).
Jak toto kdo vnímáte ve smyslu přirozených hranic? A co ty na to, Lien? Nijak prosím teď do tebe nerýpu, zajímá mě to z toho pohledu úřadu a papírů na stole úřednice. To samozřejmě není nic nebezpečného, ale kdyby Maruška například nepozorovaně začala ňoumit zásuvku, že by sis ani hned nevšimla, jakou bys cítila reakci? Je pro tebe cizí pracovní prostor místem, kde dítě má nějaká pravidla předem znát a ty dohlížíš na jejich uznávání, nebo vůbec ne?
Tyhle otázky směřují i ke všem ostatním, vzhledem k počtu dětí, s kterými jsem to za roky zažila, to rozhodně není problém týkající se experimentátorů s volnou nebo respektující výchovou, spíš možná naopak.
lien už jsem si říkala že psát nebudu 😀 ale nedá mi to…upřímně si myslím že s tímhle budeš narážet ve svém okolí a budeš za blázna 😀
vrátím se k tvým příkladům….s návštěvou…nikdy jsem nikomu neřekla že mi doma vadí, má jít domů mě topřijde řešení za maminku a pochybuju že když se ti dítko vzteká že nechce poselchnout mamku tak to řekne cízí člověk a ono půjde a nebo holt hostitelka si vás tam nechá do noci protože čekáte že se rozhodne dítko…
s kytkama pořád popisujete situace že řekneš a ono pochopí a přestane trhat, jak budeš postupovat dák když řekne a bude trhat dál? a upřímně bych chtěla zažít majitele kytiček kterej to s tebou bude řešit tvou metodou 😀
s těma mocenskýma hrama nějak nechápu, ale přijde mi že to prostě dítko vezme jako pěknou hru kterou bude chtít hrát stále…maminka má na něj čas, pitvoří se u toho a blbne….vždyt i píšeš že jsi ten polštář uklidila aby jsi se tomu druhý den vyhnula, protože by maruška chtěla znovu..tak mi přijde že jsi to nedotáhla do té doby až by už nechtěla (jestli chápu význam těch her správně)
některé věci se mi líbí respektive líbily, ale to co jsi popisovala u Naomi mi příjde hovadismus(pardon:D) nechodit na nákupy, vyhýbat se křižovatkám když chceš volnost pro dítě ano chápu při odpolední procházce, ale těm křižovatkám se nevyhne musí k doktorce atd, a jak to bude řešit pak, když je zvyklé na volnost a podřídit se nechce, vždyt kvůli tomu taková místa vyhledává, nechodila k otci- no tak to mi přijde jako neskutečné řešení když jde televizi vypnout a sladkosti nedat….víš ted mi tak projíždí to sice naprostá blbina jak by si odůvodnila to že tam nešla a mezitím se tatínkovi něco stalo….
nějak mi nepřijde, že vyhýbání se daným situacím je řešení, spíš naopak a je to oddálení které se stejně musí řešit…
přijde mi že to má i hezkej základ, myšlenku jen je to hnané do extremu…
A ještě tedy konkrétně s těmi kytkami kdyby tam byl i majitel bych to asi vyřešila tak, že bych malé zamezila to dělat, ale požádala majitele, aby jí řekl sám, proč mu to vadí, pokud to vadí. Pokud by dělal fóry, že je to v pořádku, nechala bych jí je vytrhat.
makineo, to máš jednoduché – vadí ti, když dítě trhá kytky, byť někomu jinému, kdo tam není? Ano? Tak není co řešit.
Některé věci zkrátka vadí, ať je tam majitel nebo ne, lepší příklad – napadá mě teď třeba jen odchod z návštěvy. Když bude maminka dokola říkat, že už jsou tam dlouho a že jim to vadí a že už chtějí spinkat, je to pro dítě nevěrohodné, v podstatě lež, takže třeba potom vznikají problémy při odchodu z návštěvy, když se navštěvující tváří (byť třeba pokrytecky), že tam ještě můžete být, ale ty už cítíš, že je čas odejít, měla bys to zkrátka nechat na hostiteli, aby dítěti oznámil, že je čas jít. Nebo já nevím jak jsi psala tu úřednici, co jí dítě tahá za papíry – taky by to měla říci ona, protože pokud se tváří že dobrý a ty dítěti říkáš, že to dobré není, ono to vnímá jako lež – od tebe, ne od ní. No a teď mě fakt nic jiného nenapadá.
Vlastně jsem chtěla napsat, že to neplatí u věcí, které vadí i tobě. Ale mělo by ti opravdu vadit to, co dělá, ne to, co si o tom může někdo myslet. A to je práce na sobě tyto věci odlišit.
Jarmuschko, to je myslím příklad přímo z knihy (nebo z kursu už nevím), uváděla i hezčí, např. jak jim dítě zamklo zevnitř dům oni strávili 5 hodin!!! přemlouváním ať je pustí dovnitř, zapojili se i starší sourozenci a dokonce si připravovali přístřeší venku pod stromem. Pokud to vidíš takto černobíle buď věšet prádlo a pokaždé přitom hrát mocenskou hru – tudíž nemít několik let čisté věci, nebo jí nehrát vůbec, tak je asi hrát nebudeš. Navíc myslím, že holky už jsou dost velké, nevím, jestli je vhodný čas.
Proti fyzickému určení hranic (pokud dítě nereaguje na jiné) také nic nemám. Ovšem metoda pevného objetí mi blízká není vůbec, tam nejde o fyzické určení hranic pokud to jinak nejde, tam se stav dítěte uměle vyvolává :-(. Dle mého to opravdu hraničí s týráním, i když Prekopová mi jinak v mnoha ohledech sedí.
Jarmuschko, to Tvé heslo mi dnes hrozně pomohlo, děkuji Ti za něj a souhlasím.
Pojem “mocenská hra“ slyším (čtu) poprvé…
A ten příklad s tím prádlem – to je konkrétní příklad z knihy/kurzu, nebo tvoje invence?
A co až dítě bude chtít hrát tuto “hru“ v případě, že budeš věšet skutečné prádlo?
Nebo prostě do jeho x let nebudeš prát a věšet prádlo vůbec?
Budeš věšet až bude spát a doufat, že než ráno vstane, prádlo uschne a stihneš ho uklidit?
Mně osobně je tedy bližší Matějíček a jeho “dětská potřeba“ jakýchsi hranic. A v případě nutnosti i jejich doslova “fyzické“ vymezování (takže dle mého chápání i terapie objetím dr. Prekopové).
A i když už předem očekávám “bouřlivou reakci a odsouzení“, líbí se mi i heslo, které znám od sestry:
“Děti je třeba od mala vystavovat malým stresům, aby je pak v životě nepoložily ty velké.“
Lien, já se omlouvám, asi už ze mě brzo chytneš nervy (jestli se tak ještě nestalo), ale tak v hlavě mi to šrotuje a přemýšlím…
Já už jsem dřív pochopila to, že chceš, aby se člověk, kterému něco vadí ozval sám a že tak je to v pořádku (byť teda nejlépe aby to dělal způsobem, který se líbí tobě). Ne aby to odhadovala maminka.
Ale právě tady ty dva příklady… Ono u toho auta ani u těch kytek nikdo nebyl… Nejednalo se o moje věci, jestli to tak vyznělo. Prostě dopoledne, nikde nikdo, dítě utíká dupat po záhonku a trhat kytky… cizím lidem, kteří tam nejsou. Maminka mu to vysvětlila, (že se to asi těm lidem nebude líbit, že asi budou smutní) dítě přestalo. Reagovala bych stejně.
Zkrátka, když ten, komu to vadí, není přítomný (nebo to nevidí – např. dítě leze někomu do tašky, když se dívá jinam) a neví o tom. Takže se nemůže sám ozvat.
Mně to právě kolikrát vyznívá, že ty zasahuješ jen když něco týká přímo tebe. Že když se to netýká tebe, tak nezasahuješ.
Takže když by u kytek byl majitel, nezasáhla bys a když tam není, tak jo? To je vlastně ta otázka, co se ptám.
Jinak mně právě většinou na takové situace funguje vysvětlení nebo informace. A je to úplně v pohodě.
Jinak na mě je Naomi už asi příliš extrémní, to jak píšeš, že nechodila s dětmi nakupovat, aby něco nechtěli a ona nemusela odmítat… to nejenže mi nesedí, ale přímo mi přijde padlé na hlavu.
makineo díky za dotaz, já nevím, jestli píšu tak nesrozumitelně, nebo opravdu píšu nesmysly. Přeci to, že nebude trhat kytky a ničit něčí věci jsou přirozené hranice. Takže ho to nenechám dělat. Zřejmě fyzickou převahou, pokud nezareaguje na vysvětlení proč si to a to nepřejme a jaké to má důsledky.
U té naomi nejde o to, že je necháme dělat všechno, jde o to, že všechno co dělají uznáme a pochopíme, že to dělat musí, ale ne, že je to necháme dělat. Je ale třeba, aby to co někomu vadí říkal dítěti TEN KOMU TO VADÍ. Nikoliv aby maminka odhadovala komu co asi může vadit a dítěti to pokaždé znemožnovala.
No a pak je nejvíc důležité přizppůsobit své okolí. Vím, že dítěti chci dodat co největší volnost, tak si s ním nepůjdu hrát na křižovatku nebo do restaurace, půjdu do lesa, na louku. Vím, že nechci aby jedlo sladké, tak nebudu chodit do cukrárny na kafe a doma mít zásobu bonbonů atd.
Naomi to teda táhla až do extrémů, říkala, že často chodila spát ve dvě ráno (i s dětmi), protože je nechtěla rušit z jejich hry. Že s nimi nechodila nakupovat (do určitého věku), aby nemusela odmítat jejich “přání“, že s ni i osm let nejezdila ke svému otci, protože si pouštěl TV a měl hodně sladkostí doma atd. atd.
A ještě k tomu dotazu. Ona říkala, že dítě, má většinou touhu chovat se tak, jak rodič chce, takže by mělo normálně stačit mu vysvětlit, proč si nepřeješ, aby trhalo kytky. Pokud to dělá “naschvál“, tak jsme někde udělali nějakou chybu, něco děláme tak, že se to dítěti nelíbí a je potom třeba hledat (ona tomu říkala spálili jste rýži :-)).
NO a dál jsou na tyhle situace nutné mocenské hry, v té knize je popisuje. Dítě se téměř stále cítí bezmocné, protože nemá zkušenosti a i při nejlaskavějším přístupu o věcech okolo něj rozhoduje někdo dospělý. Takže potom zkouší touto cestou moc získat. Trhám kytky – maminka je z toho na větvi – užívá si pocitu moci.
Takže řešení hrát mocenské hry – vybrat si něco, co vám nevadí a hlavně mít čas, protože jí nesmíte ukončit vy sami, ale dítě. Př. pověsím prádlo na sušák, a řeknu, doufám, že to prádlo neshodíš – to je pozvání k mocenské hře. Dítě se v naprosté většině případů chytí. Bude ho shazovat a vy budete hrát divadlo, jak je to hrozné, jak to musíte pořád sbírat, omdlíváte , no prostě jaké jste herečky a pokaždé když ho znovu pověsíte nezapomenete doufat, že ho už neshodí. Taky je dobré prosit, aby už to nedělalo. Dítě si ten pocit moci odžije v takových hrách a nebude mít potom problém nedělat skutečně nežádoucí věci.
Ale upozorňuju, že je to opravdu nadlouho. Marušku jsem téměř 3 hodiny vyndavala z polštáře :-(. A večer už chtěla hrát znovu. Naštěstí jsem ho prozřetelně uklidila dovnitř postele a momentálně se nechávám týrat slovně, u čehož můžu i dělat jiné věci, jen si musím strkat různé ucpávky do uší a dělat, že už to skutečně nevydržím. Je to týden a stále jí to baví minimálně hodinu několikrát denně. Ale doufám, že se nabaží a nějak se to ustálí na rozumném čase :-P.
Já jsem ten rozpor cítila v těch posledních příspěvcích, nemyslím ani tak v rámci diskuze, je jasné, že se situace vyvíjí, byla jsi u psycholožky, v poradně, do toho ten seminář atd.
Zkrátka mi to přijde, že si přeješ, aby si Maruška přála to co ty. Což je pro mě v rozporu s tím, že ona má pravdu a je dokonalá, když bys byla ráda, aby změnila svoje vnímání té situace (chtěla bys aby ona do normální školky už nechtěla)
Třeba zrovna potřebuje poznat to, co ve školce poznává. Třeba to není jen, že to strpí, aby mohla být s dětmi…
A že je to pro ni škodlivé? A třeba zrovna to pro ni je a bude přínos. Nebo se jí to nedotýká tak hluboce, aby ji to mohlo nějak ublížit.
(třeba moje nejstarší odjakživa miluje děti, ve školce jí šlo jen o ně, učitelky jí byly víceméně jedno, v klidu poslechla nebo se vztekla, ale nebylo to myslím pro ni to podstatné)
Jinak nechci ti rozmlouvat montesori.
Jako podle mně je to docela jedno jestli bude v montesori nebo v klasické.
I v montesori ji naučí se chovat ohleduplně k ostatním, jen asi budou mít jiné metody – už jsi to tu jednou psala a přišlo mi, že to jsou docela běžné metody i v naší obyčejné školce.
Každopádně držím palce, ať se rozhodnete dobře, osobně myslím, že ani jedno rozhodnutí není špatně, tak je to na vás.
A jestli bych mohla, zajímalo by mě, jak bys např. řešila situaci, kdy Maruška bude někomu ničit záhonek kytiček, škubat, dupat atd.
Nebo škrábat drátem někomu po autě.
Opravdu bys jen přihlížela?
Mě to tak napadlo, nedávno jsem byla svědkem, cca u čtyřletého dítěte, maminka tedy zasáhla, ale vzpomněla jsem si, jak bys reagovala ty. Já když si to představím z pozice, že přijdu domů a budu mít zničenou zahrádku nebo auto, tak si neumím představit, že bych to opravdu nechala dítě jen tak dělat někomu jinému.
Ale nemusíš odpovídat, máš toho jistě k přemýšlení dost. Spíš jen pro mě pro zajímavost.