Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Školka tresty
Holky, tak si běžím zase postěžovat, nějak potřebuju náhled nezávislé osoby, protože vůbec nevím, jak se zachovat 🙁
Jedná se o školku, kde ke šťouchačce na jídlo přibylo zavírání do kumbálu, alespoň mi to včera Maruška řekla, když jsme probíraly její “zlobení“ ve školce. Na otázku, proč to dělá mi odpověděla, že jí paní učitelka zavírá do kumbálu. NO a já nevím, co teď dělat, protože je pravda, že když doma už přehání, taky jí odvedu (většinou z postele, když už všichni chceme spát a ona řve nebo skáče atd.) a dám jí do kuchyně samotnou. Většinou brečí a potom přijde, že už teda bude potichu, lehne si a spí.
Tak vlastně nevím, jestli jim mám říkat, že se mi to nelíbí (hlavně vůbec nevím, jak to probíhá, jestli jí tam nechají někde v nějaké tmě dlouho, nebo jí jen jakoby strčí za dveře, aby se uklidnila, prostě nevím a přiznají se vůbec, když se zeptám – těžko).
Já chápu, že když jim místo jídla běhá mezi židlemi a leze na parapety a při nějaké školkové činnosti totéž a ruší ostatní děti, že jí to nemůžou nechat dělat, ale trošku bych si to představovala jinak, paní učitelka si zrovna včera stěžovala, že s ní není žádná domluva, že vůbec neposlechne, nevnímá, že je to hrozné a že jí mám naučit poslouchat :-(.
NO ale přesto si myslím, že zavírání do kumbálu to nějak neřeší. Navíc mi Maruška ještě říkala, že jí paní učitelka říká, že je zlobivá a hloupá. Já jí to nechtěla věřit, ale už jsem to slyšela i v šatně od holčičky, tak někde to asi sebrala. “hele mami, to je ta zlobivá Maruška“ 🙁
Co byste dělaly vy? Určitě si chci o tom s puč promluvit, ale když mi řekne, co má s ní teda dělat, tak vlastně sama nevím.
Já jsem taky matka s dětmi a taky jsem s nimi musela chodit k lékařům, protože nebylo kým hlídat. Nechtěla jsem svým příspěvkem říct, že maminky nemají své děti vodit do ordinace, i když je to ideální pro dítě i maminku. Předpokládám, že kdo možnost má, rád ji využije, ale velká část maminek prostě žádnou možnost nemá.
Šlo mi opravdu jen o ten přístup matky (v mém případě, léčím jen ženy, jinak by to byl rodič obecně). Před mou ordinací je předpokoj, kde své potřebnosti řeší sestra. Má tam hračky, které malé děti lákají a rády si tam hrajou. Hlídá ochotně a po naší dohodě to každé mamince výslovně nabídne, potom při souhlasu taky dítěti, aby si na tu myšlenku mohlo případně zvyknout. Ta možnost tu je vždycky, takže mluvím jen o těch, které si prostě to dítko vezmou dovnitř. Já sama (mluvím o sobě jako matce, která jde s dítětem) jsem se prostě v ordinaci vždycky snažila o minimum narušení, logicky je to nepředvídatelné a někdy se nedaří, ale taky je logické, že když tomu nechám volný průběh, pravděpodobně se to nezdaří nikdy. Nechala jsem dítěti dostatečnou volnost v čekárně. Měla jsem připravené věci, které ho obvykle zaujmou, ale nedostává je často – například část peněženky s doklady, to u nás bylo lákadlo. Klíče. Dobrůtka k jídlu zabírala výborně, pokud návštěva nebyla moc dlouhá. Něco podobného.
Nejde mi o situace, kdy to nevyjde (dítě je např. nemocné, dlouho čekali, probudili ho před návštěvou ordinace atd.), jde mi o ty situace, kdy matka chování dítěte nekoriguje vůbec nijak a mám to být pouze já, kdo vymezí hranici jak dítěti, tak matce… Nezdá se mi to správné. Dítě podle mě dostává signál, že dělá něco ne v pořádku pro mě, ale pro matku je to o.k. Logicky je větší autoritou matka než já, kterou často vidí poprvé. A ono i lítání po ordinaci plné různých rozbitných lahviček s chemikáliemi je dost potenciálně nebezpečné, narozdíl od stejného v čekárně nebo u sestry, kde jsou jen kartotéky, například. Já jako matka jsem nepokládala za dobré, když se ode mě dítě vzdálilo mimo dosah. Samozřejmě že většinou bylo vzteklé, (do cca 2 let pravidlo), ale snažila jsem se zvládnout dítě, ne čekat, co se může vyvinout z jeho neřízeného pohybu neznámým prostorem.
K té zmíněné situaci, že dítě SAMO vstoupí do kanceláře a matka někde venku nereaguje, bych já viděla jako patřičné ho usměrnit a za matkou poslat, to mi divné nepřijde. Divné mi ale přijde, a hodně, že matka sama rychle dítě neshání, když jí zajde do jakési kanceláře… je to ale celkem časté, v ordinaci to vidím taky. Děti vstupují bez matky a maminky je často nijak nehledají kvůli kontrole jejich bezpečí.
Nevím, jestli to není na jinou diskusi, od školky je to trošku daleko.
Radko, ano mocenské hry u dospělých jsou opravdu strašné, proto je právě třeba uspokojit tuto potřebu ve chvíli kdy je přirozená (2-5let?), potom člověk nemá potřebu si tyto situace bolestně odžívat v dospělosti, v tom s tebou souhlasím.
O tom dítěti u doktora jsem psala, že je nejjednodušší řešení ho tam nevodit, doufám, že je to k pochopení.
píškoviště: dcera hází na jiné písek, to je takový rozporný příklad, mně to někdy vadí a jindy ne, takže pokud mi to vadí, tak jí to řeknu, ale malá tohle spíše nedělá, takže se mi to těžko posuzuje, spíš bych je asi nechala. Pokud to dělá někdo mojí dceři a je to v určitých mezích, také to nechávám, jinak dítěti zabráním, nečekám kdy se ozve maminka, já prostě tímhle netrpím, že by měl někdo něco dělat za mě. Pokud by nepřestalo, nebo se na mě maminka sprostě osopovala, půjdeme pryč, někam jinam, v pořádku. Zrovna tak bych řešila kdyby moje dítě dělalo něco pro mě nepřijatelného a nedalo by se od toho odradit.
restaurace:to už je jasnější, tam jí prostě nechám, ať si povídá, očekávám, že kdyby jim to vadilo, tak s tím něco udělají. (ještě chci napsat, že to je ideál, bohužel i mě ještě občas prosakují hloupé myšlenky a snažím se řešit situaci jak se domnívám, že chce ten druhý, ale to co píšu považuji za správné a tam směřuji, na to ses dle mého ptala, realita může být trošku jiná, potřebuji ještě hodně dospět, než to budu opravdu s klidem takto řešit) Ale na druhou stranu, když ten klid mám je velmi humorné pozorovat dospělé lidi, kterým je trapné říci dítěti co ne/chtějí :-).
Marinado já návštěvy taky nevyhazuji, ale mám dostatek slušnosti jim oznámit, že je čas jít. Sousedku bych nevyhodila, nevadila by mi její přítomnost. Pokud někomu dělá problém říci, že návštěva skončila, je dobré se tedy předem domluvit, jak dlouho bude trvat, pak už je to jasné a už by neměl být takový problém na to upozornit, pokud by návštěva jaksi pozapoměla, že už čas nastal.
A ke kamarádům dle toho co tím myslíš, takových jako píšu o sousedce a jak se i někdo z vás popisuje (tedy co neumějí říct svá přání a pak za zády mluví o nezdvořilosti svých hostů, když sami jsou nezdvořilí a nedokáží na rovinu říci, že je čas k odchodu) je okolo všude dost. Ty ovšem za kamarády nepovažuji. Přesto se u nás objevují, jsou to jak sousedky, známé z hřišť apod., tak od manžela – je velmi společenský člověk a já nemám důvod mu v tom nějak zabraňovat. Ti ostatní, skuteční by se dali spočítat na prstě jedné ruky a ještě by mi zbylo, to však nejsou rodinní, ale osobní přátelé.
Frančice, to je úžasný příklad, takhle by se mi to líbilo. S jedinou výhradou NEMUSELA jsi je vozit na pohotovst, CHTĚLA jsi, mohla jsi klidně říci, že to nejde. Jinak myslím, že tahle holčička dostala skutečně pocítit hranice, bylo jí to umožněno, jak maminkou, tak tebou. A i to, že příště už jí nechceš vídat je naprosto v pořádku, to je stále pro všechny zůčastněné škola ¨života. Blahopřeju :-P.
Jé, a já mám na návštěvách opačný problém – my chodíme tak zřídka a já jsem tak “zodpovědná a ohleduplná“ matka, že zavelím, že jdem, a hostitelé mě přemlouvají, ať se ještě zdržíme. Chtějí si nás užít.
😀
Jinak když zvu někoho k nám – což taky není tak často, bydlíme mimo bližší dosah všech a přes běžný týden na to není čas – snažím se termín naplánovat tak, aby nám nevadilo, že se návštěva zdrží třeba do deseti večer.
No a když je třeba, ozvu se – řeknu, jak se věci mají. Ale často já odcházím ukládat holky, a návštěva třeba ještě chvíli posedí s chotěm.
No a s tou návštěvou lékaře s dítětem – to je dle mého přesně ten případ, kdy je vhodné tomu předcházet a děti tam nevodit, zajistit jim hlídání či jinou aktivitu s někým jiným.
Bohužel to někdy nemůžu zařídit jinak, když vezem manžovu máti k lékaři – to nám jaksi schází ten “někdo, kdo se o děti postará“.
Já jsem se do této diskuze nechtěla zapojovat, protože o výchově máme s Lien rozdílné názory. Ale měla jsem na návštěvě novou kamarádku se 4-letou dcerou. Dcera lezla po opěradle sedačky blízko okna a radiátoru. Maminka nereagovala a tak jsem malou požádala, aby tam nelezla, že v lepším případě rozbije okno a v tom horším spadne na radiátor a rozsekne si hlavu. Maminka ani po tom nezasáhla a dcerka pokračovala ve svém lezení dál. A co se nestalo – samozřejmě, že spadla. A tak nešťastně, že si tu hlavu rozsekla a ještě si pohmoždila ruku. Tak mě nezbývalo nic jiného, než je ještě odvést na pohotovost. Potom jsem se vždy snažila, aby k nám na kávu přišla pouze maminka bez dcerky a nebo jsme se setkávaly s dětmi na hřišti.
Návštěvy jsem také nikdy nevyhazovala a pokud jsem sama byla s dětmi na návštěvě, tak jsem se snažila, abych tam s nimi nebyla nikdy dlouho. Vždy jsem trvala na tom, že děti pomohou uklidit hračky, se kterými si hrály a potom jsme hned odcházeli. A pokud jsem potřebovala k lékaři, objednávala jsem se tak, že jsem měla zajištěno hlídání – manžel, kamarádka, babička. Jednou jsem odvezla malého tátovi do práce. Potom mi celý večer vyprávěl, jak s dědou „pracoval“.
Mirando, o tom usměrňování s tím s Tebou souhlasím. Jednou jedinkrát jsem na pískovišti napomenula chlapečka, aby dětem neboural postavené hrady a neházel jim písek do vlasů. To co jsem si vyslechla od jeho matky (a hlavně sprosté titulování před dětmi), tak jsem se červenala a bylo mi,jak kdybych někoho minimálně zmlátila. Zařekla jsem se, že až se něco takového bude opakovat, zasahovat nebudu, vezmu svoje děti a půjdeme domů. Nepoučila jsem se a asi o 2 roky později jsem požádala mladíka asi tak 17 let o to, že by mohl svůj studijní batoh sundat ze sedadla, protože bych si ráda sedla. Opět jsem dostala odpověď, ze které by bylo dlouho smutno. Podotýkám, že všude bylo obsazeno a stálo tam dost starších lidí. A věřím, že jsem svoje děti vychovala dobře a takovou odpověď nikdy nikomu nedají. A ne vždy jsem udržela své nervy na uzdě a občas zvýšila hlas. A na zadek dostaly asi tak 2x v životě, Markéta ani to ne. Té to stačilo říct 1x, ale Vašíkovi jsem to občas musela zopakovat.
Lien, já vím, že to mým známým a kamarádům nevadí, protože o všem mluvíme. Jen jsme k sobě slušní a z návštěv se vzájemně nevyhazujeme 🙂
A když se vrátím po celodenním kolotoči urvaná domů a zazvoní sousedka, že je jí smutno a nemá si s kým pokecat…Tak i když se mi to nehodí, prostě jí dál pozvu. Ty bys jí poslala zpátky?
A promiň, že se ptám – ale má vaše rodina vůbec nějaké kamarády?
Lien, s tímhle postojem, co máš, budeš prostě stále narážet na nepochopení, protože takových lidí, co jdou proti proudu nebývá hodně…ale jak už jsem jednou, tuším, že tady v té diskuzi, psala – ty si to prostě obhájíš…tak proč to vlastně tolik řešíš, když víš…a máš jasno…?
Jinak, nejvíc se tady asi ztotožňuju s bamiskou s Jarmuschkou – Matějček a jeho knížky pro rodiče jsou vážně úžasný, moudrý a hlavně srozumitelný… A o hranicích pro děti se píše snad v každé…
Bami – taky mám problém říct návštěvě, že “už je čas jít“… Přijde mi to hloupý někoho “vyhánět“ a že se mi to stalo už víckrát – vyčkávám, že ten dotyčný se prostě sám dovtípí, kdy je čas jít domů. Ale mám kamarádku, která opravdu neví, kdy ten čas už nastal. Přišla kdysi s dvěma dětmi, doma byly další dvě moje, dorazila kolem páté (původně měla přijít ve čtyři)a ještě v půl osmé se nechystala domů (ve všední den)… Zkoušela jsem naznačovat, že se bude malá muset jít vykoupat, dětem jsem řekla, ať pomalu sklízejí hračky, že už je pozdě… Odešla domů až po osmé. Možná je to mnou, že jsem nedokázala říct, ať už jdou domů, ale mně by to v tu chvíli přišlo, jak to napsat…že jsem nezdvořilá?…ale očekávala jsem spíš ukončení návštěvy z její strany.
A s osaháváním a braním věcí z kanceláře malými dětmi mám taky zkušenosti. Jednu zrovna čerstvou z minulého týdne. Přišla maminka s tříletou holčičkou a z chodby se malá hned vrhla do otevřených dveří mojí kanceláře, maminka stála jen v pozadí a vůbec nijak neřešila, když mi její malá začala tahat tužky z hrnku na stole, pravítko, pastelky – musela jsem zakročit já a říct jí, že se to nedělá, že má jít k mamince a počkat vedle v herně na paní, ke které původně s maminkou přišly. Ale očekávala jsem, že tohle řekne její maminka, ne já – cizí člověk…
A máme to všechno z našeho dětství, tam jsme se nenaučili říkat, co chceme a taky co nechceme a teď očekáváme od ostatních, že to budou telepaticky odhadovat :-(.
Marinado, mně nedělá žádný problém říci návštěvě, že je čas odejít, a totéž očekávám od těch, které navštěvuji. Pokud to nedokážou je mi jich líto. A to není jen o návštěvách, vybavil se mi ten příběh s dítětem kopající babičku v autobuse :-(. Prostě jsme postižení, normální sebevědomý člověk je schopen vyjádřit svá přání a usměrnit někoho, kdo dělá něco, co mu vadí.
Marinado, jen aby to stejně vnímala i ta návštěva, třeba je jim hodně nepříjemné, že neví kdy je vhodný čas k odchodu a ty si myslíš, že jsou na stejné vlnové délce. A pokud ti něco vadí neřekneš to a očekáváš, že to bude za tebe řešit někdo jiný (rodič dítěte), pak doufám očekáváš opravdu mylně.
mocenská hra je u dospělých něco strašného. nevím, proč to používat u dětí. měla bych starch, že si to pak přenesou do vztahů obecně.
lien, nějak tě nechápu. zkus mi to vysvětlit na příkladu:
pískoviště, tvá dcera začne házet písek na jiné dítě. budeš čekat že se ozve matka dítěte, nebo dceři zabráníš to dělat sama?
zahrádka v restauraci. sedí u stolu pár, hovoří spolu, tvá dcera si přisedne k nim a začne na ně mluvit. co uděláš?
u doktora – mám dítě s adhd. dnes jsem řešila, že v čekárně seděl na zemi, nezavazel. lidi měli kecy, nevšímala jsem si jich, protože vím, že nutit ho sedět na židli=problém. ale v okamžiku, kdy začal lítat po čekárně a dost hlučně se projevoval ho samozřejmě napomenu a usměrním. ono to chce i trochu ohledu na ostatní. a do ordinace, kde potřebuji vyšetřit já, bych s ním právě kvůli jeho chování nešla. nebyl by klid na práci pro doktora. bylo by mi hanba, když se má doktor věnovat mě a místo toho mu tam pobíhá po ordinaci děcko. vždy to jde nějak zařídit.
radka2
Lien, s těma návštěvama – u nás k těm situacím nedochází, protože si zvu jen lidi, kteří sami vědí, kdy už je čas odejít, protože jsme na stejné vlnové délce. A když by to snad někdo nepochopil, stačí mi říct: “Tak děti, a teď je čas uklidit pokoj“ a to pochopí opravdu všichni, že potom je čas k odchodu – dokonce i malé děti. A kdo by to chápat nechtěl, toho pozvu jenom jednou.
Virenko, tyhle situace, co popisuješ, to je klasika. Máš pevné nervy a můj obdiv. Víc k tomu napsat neumím, hodně bych se do toho zamotala. Každopádně (mylně) očekávám, že v přítomnosti rodiče bude dítě usměrňovat rodič a ne cizí osoba.