Tak tohle mi nevyšlo. K čertu! Od poloviny letošního léta jsem si na NĚJ brousila zuby, mé myšlenky směřovaly k NĚMU a já jsem si zase a zase představovala, jaký asi bude, tedy – až bude… Své ženské síly jsem přecenila. Nebude. Nic nebude.
Také jako Padmé i já mám za sebou třídní sraz po dvaceti letech. A že to bylo NĚCO . I já jsem měla na starost veškerou organizaci. A kromě spousty míst v naší rodné to matičce zemi, jsem pátrala i v cizině a za oceánem.
Byla jsem od mala docela živé dítě a holdovala sportu. Nevlastní otec mě uvrtal do juda, vyzkoušela jsem závodní plavání, moderní gymnastiku, aerobik. Ale nic mě nenadchlo tak jako spinning. Tedy až po „pár“ hodinách:-)
Přes léto všechno roste a kvete. Všude to krásně voní. A kdo může, kupuje čerstvé ovoce a zeleninu co nejčastěji. Ale co v zimě? Kdo má čas a možnost, může zavařit, zmrazit nebo nasušit. Není nic jednoduššího. Chce to jenom čas a nápady.
Sedím na lehátku po kolonoskopii a omámeně pozoruji sestřičku, jak mi pomáhá oblékat spodní prádlo. Po utišující injekci ani nevím, kde mám ruce, natož nohy, abych si zvládla sama obléci kalhoty. Moc příjemná sestřička mi pomůže i s nimi a pomalu mě vede z přípravny k panu doktorovi do ambulance.
Jestliže jste rozhodli upravit si starší dům pro své pohodlí, záhy zjistíte, že nic není tak jak se zprvu zdálo…
Tak toto jsou slova ze znělky jednoho televizního pořadu. Posledních pár let mi často zní v uších, hlavě a já nevím, kde všude ještě… No, taky ve snech, samozřejmě…
Na těch maličkých dětech něco je. Něco nevinného, sladkého, co Vám vykouzlí úsměv na rtech i přesto, že jste unavená, nevyspaná a hlava vám jde kolem. To něco nevinného se stalo i mně. Totiž, i malá příhoda s dětmi v nás může zanechat hlubokou stopu a radost všedního dne. Stejně tak jako se to stalo [...]
Příběh jarní, vzpomínkový… „Ty jseš ale nádivka…“ říkali doma, když jsem něco zvorala, zmotala nebo vyšpatnila. “ To je hlavička!“ chválili ve škole, když se mi dařilo. O nádivce (zvané taky hlavička) bude první příběh…