„Venku to zase fičelo a mrzlo tak silně, že kdo chtěl říci voda – řekl led. Protože voda natotata zmrzla. A ještě k tomu poletoval sníh a slunce se na obloze ani neukázalo…“, tak tato slova jsem si na úvod svého příspěvku vypůjčila z pera spisovatele Jiřího Kafky. Jeho půvabná dětská knížka se jmenuje „Byli jednou dva“ a vyšla již v roce 1964.
Ke své velké radosti jsem zjistila, že pod sněhem zmizely ploty, cesty, silnice. Urostlé stromy v zahradě se taky nějak zmenšily.
Ještě větší radost jsem měla, když začalo být nad slunce jasné, že autobus nemá kudy by přijel a kam odjel a my, děti přespolní, se do školy ve vzdálené vesnici nedostaneme.
Největší radost jsem ovšem měla, že jsem u kamarádky – byla sama doma – mohla nerušeně koukat na film, pro děti nevhodný. Byl to první nepřístupný film v mém životě. Pamatuji, že začínal v 9.30 hodin. Film s hvězdičkou, která dříve bývala prakticky přes půl obrazovky (snad proto, aby ji rodiče, prarodiče, pečovatelé a vychovatelé nezletilců neměli šanci přehlédnout).
To nečekané volno doslova „spadlo z nebe“. Díky sněhu, který z nebe padal a padal a padat nepřestával. Stačilo před domem připnout lyže a sjezdovat a běžkovat podle chuti.
A jak to bylo s nepřístupným filmem, který sliboval zajímavou podívanou? Po mém natěšení se mi dostalo stejně velkého zklamání. V 9.35 hodin jsem zjistila, že se jedná o filmový dokument historicky nechvalně proslulého vůdce.
Já jsem se na filmy s hvězdičkou jednoznačně dívat nemohla. Byla jsem zvyklá chodit brzy spát, prý aby mi to dobře šlo druhý den ve škole. Ve škole mi to sice celkem šlo, ale ve znalostech „Angeliky“ a ostatních sexy hrdinek jsem byla, oproti vrstevníkům, naprosto mimo mísu.
Doma jsme měli televizi v kuchyni, já spávala ve vedlejším pokoji. Nikde žádné zrcadlo, ve kterém bych mohla pozorovat zakázané. Dočkala jsem se. Už desítky let mohu sledovat nepřístupné filmy podle libosti. Ale už nikdy nebudou mít nádech tehdejšího dětského dobrodružství a – to především – „zakázaného ovoce“.
I nyní jsou filmy nevhodné pro děti označovány různými symboly v rohu obrazovky, na některých stanicích se objevují písemná doporučení, že snímek není vhodný pro děti a mladistvé. Vím, děti stejně v současné době dávají přednost počítači před televizí.
Ale jak to bylo v době Vašeho dětství?
Mohli nebo nemohli?
Napsal/a: hannah58
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (5 vyjádření)
Hannah, taky jsem se nemohla koukat, v osm do postele:)
V podstatě na internátě bylo to samé, než bychom došli k televizi, tak jsme radši zalehli a plkali:)
Vzpomínám si na dobu, kdy my bylo 12.let a otec nám jedno odpoledne pustil Ramba na VHS, byla jsem unešená a pamatují si ten okamžik do ted:)
Má dcera se na televizi kouká, pouštím jí minimax, zahlídne ordinaci aj:)
Nijak extra jí to nezakazuji, co jí zakazují, jsou kriminálky, na to skoro v pěti letech fakt koukat nemusí:)
Ale jinak musím i zatukat, poslední dobou se ani na ty pohádky nekouká, dává přednost hraní:)
hannah,
já musela jít spát v osm hodin, bez diskuze. Jen jednou v týdnu, když dávali nějaký půlhodinový dokument o přírodě, tak to jsem se mohla dívat do půl devátý 🙂
A když dávali Sanitku, tak jsem se směla dívat na úvodní titulky…
Brácha je o 5 let mladší a to už naši vyměkli, on je vždycky ukecal a díval se na co chtěl,takže já taky. I když kolikrát jsem si radši četla v posteli knížku.
Pak jsem to mámě často vyčítala, že já nesměla nic a brácha je mladší než já tenkrát a dívá se na detektivky atd.
Taky si vybavuju když jsme přijeli na návštěvu k sestřence, kteří byli movitější a měli BAREVNOU televizi, jak jsem před ní seděla a fascinovaně hleěla na barevný monoskop :-))))
První zakázaný film si moc nevybavuju, spíš si vzpomínám jak tak ve 12, 13 letech jsme si tajně u kamarádky pouštěli na videu různý horory a tak, jak byli nadabovaný jedním chlapem, později už chlapem a ženskou.
I já nesměla,ale zrovna vždycky,když matka řekla:to není pro Tebe,se mi chtělo tolik na záchod,hrozná žízeň mě trápila a najednou jsem si vzpoměla,že tohle jí musím říct a po očku koukala co se odehrává v televizi.
Měly jsme byt propojený obyvák a dětský pokoj.
No a mé děti?Byt stejný.A taky se hrozně čůralo,pilo…
Ale děti byli vynalézavější.Sedačka vedle dveří a klíčová dirka naproti televizi.Kdo ví jak dlouho by šmírovali,kdyby se nezačli hádat:)))
A můj první zakázaný film?U pratety v bytě 1+1.Velká manželská postel,komoda a na ní černobílá televize.Mě pět let pryč a film s hvězdičkou.
Matka zahnala do postele,s tetou sedly vedle sebe a začlo to.A malá Haní,když se zadívaly ze zadu si pěkně potichu sedla a mezi nimi koukala.
No a pak při jedné scéně neviným hláskem se zeptala:co ten pán dělá tý paní???
Matka mě okřikla co se dívám a nespím,chudák teta to nemohla rozdejchat,že ta malá Hanička /ač z toho neměla rozum/viděla jak se sexuje v televizi:)))
Podotýkám,že v tý době vše náznakově,odhalil ramínko,povalil na postel,šáhl pod sukni a konec:))))
V pubertě zážitek,17let,letní kino a Čelisti.Bohužel bylo do poloviny v létě vidět,takže půlku filmu jsme neviděli a to nám dalo takovou práci ukecat uvaděče,že občanky máme-no já vypadala asi na 14let:))))
PS:dík,krásně se to četlo,až mi byla zima jak věrohodně popsaný…..
hannah, tu obří hvězdičku jsem nenáviděla. Občas jsem se jí tělem snažila zastínit nebo zabavit rodiče tak, aby pobývali mimo dosah televize a nemohli jí zahlídnout 🙂 Ale vždycky marně! Stejně mě vždycky zahnali! :-)))
Mě osobně dnes vytáčí, že jsou označeny logem pořady, které se vysílají po 22.hodině. Ale nemyslím si, že to, co se vysílá běžně odpoledne nebo v podvečer je pro děti vhodné. Kriminálky, rekonstrukce vražd, přihlouplé a přihroublé seriály,… Myslím, že když už, ať jsou označené i ty. Zkrátka podle pořadu, ne jen podle vysílací hodiny…
Hannah, nemohli 🙂
Největší dobrodrůžo mého života bylo, když nás bratranec (už zletilý) s mou sestřenicí asi ve 13 letech odvezl k nim domů (od dědečka, kde jsme byly nas prázdninách), on odešel do práce a my mohly celý den koukat na video. Sice tam nebylo nic lechtivého, zato jsme shlédly asi tři horory a Modrou lagunu. A žily jsme z toho do konce léta 😉
Doma nehrozilo, že bych po 20.00 hodině byla jinde než v pokoji, což mě v té době trochu štvalo, ale na druhou stranu, měla jsem své záliby, tak jsem k televizi nijak moc netíhla. U dětí se taky snažím korigovat, na co se dívají – tedy u těch větších, u malých využívám právo veta 🙂
Mobile Sliding Menu