Vaše příběhy » Jen tak »

Dnes ráno jsem se probudila před zvoněním budíku. To je u mě dost neobvyklé. Většinou spím jako medvědice v zimě bez ohledu na roční dobu, budík poslepu zamáčknu a spím dál. Občas se stane i to, že mě přijde vzbudit syn s otázkou: „Mami, my dneska nevstáváme?“

Dovolím si říct, že film z roku 1978 s Olivií a Johnem zná každý. Pokud film neviděl, tak určitě ví, jaké písničky v něm zazněly a hrají se stále v našich i světových médiích. Má zkušenost? Viděla jsem ho poprvé ve svých 15 letech na vhs. Byla jsem nadšená, jak je to krásné, romantický příběh,

Uvízla jsem doma. Syn onemocněl a musím přiznat, že jsem se tomu ani moc nedivila, ve třídě postupně onemocněla většina dětí a poté, co jim „odpadl“ i třídní profesor, mi bylo jasné, že je to jen otázka času, kdy na něj přijde řada…

Je neuvěřitelné, že jste  právě uvedli Vánoce v roce 2004. Posílám vám svůj příběh…

Blíží se Vánoce. Děti píší svoje přání a posílají je Ježíškovi. Na tom by nebylo nic zvláštního. Avšak nedávno mi ukázala právě takový obyčejný dopis moje kamarádka. Byl to seznam tužeb jejího dvanáctiletého a osmiletého syna. Přiznám se, že po přečtení jsem váhala, zda se jedná o výpis ze scénáře k scifi filmu, nebo odkaz z Marsu.

Co se vám vybaví, když se řekne – branný den? Jestli jako mně – chrochtající maska, pláštěnka, igelit, granát, vzduchovka, vyčerpávající běh, nesmyslné plazení nebo nezastavitelný pubertální smích, pak čtěte dál…

aneb poslední dubnová rána jsou, jak říká s oblibou moje maminka, smavá.

Jak už jsem psala včera, letošní Velikonoce jsou poněkud zblázněné.  Cítím se jak dostihový kůň a občas mám pocit, že se proti mně spikli úplně všichni. Jako třeba v sobotu..

Nikdy jsem nepatřila mezi sportovní typy. Uběhnout školní dvanáctistovku byla nesnesitelná otrava, dobíhat tramvaje o pár let později „pruda“ ještě větší… Pak jsem se ale vsadila s kámoškou, že pojedem na PIM do Prahy a bylo to…