Ke startu připravit, pozooor – teď!

Rubrika: Jen tak

Hodiny tělocviku jsem ve škole z duše nenáviděla. Nechápala jsem, proč se mám honit (jako zběhlý pes – lepší příměr mě nenapadá) dokolečka, dokola kolem hřiště, od čáry startovní k rovince cílové, a co mi přinese skok daleký nebo – což se jevilo podstatně horší – skok vysoký.

Mým smyslem bylo psaní, literatura a literární soutěže. A nuťte pisálka do kolektivních míčových her typu „vybika“ a další. Vysvobozením byly omluvenky pro „zdravotní a jiné potíže“. Fakt byly vysvobozením – a věřte, že se normálně neulejvám ani nelajdačím. Naopak, jsem přímý poctivák.
Otázka: Nevíte, prosím Vás, jaký je nepřímý poctivák?

Selekce při výběru střední odborné školy byla následná:
Střední pedagogická škola – přijímací zkoušky talentové: pohybová aktivita, sólový zpěv, hra na hudební nástroj, kresba.
Úvaha: kreslení mě nezachrání, děti v mateřské škole asi Hemingway a Remarque zajímat nebude…
Závěr: Nikam!

Střední zdravotnická škola, obor: dětská sestra – přijímací zkoušky talentové: sólový zpěv, hra na hudební nástroj.
Úvaha: vím, že nic nevím. Navíc by byla ostuda.
Závěr: Nikam!

Zdravotku jsem nakonec vystudovala, ovšem v oboru všeobecná zdravotní sestra. No, a na téhle střední moje nechuť k těláku gradovala. Samolibý profesor nás stádně oslovoval „Mařenky“. Nic proti Maruškám, Mariím a Majkám, ale z jeho úst to znělo jasně hanlivě – „Mařena“. Ten tón, ten tón. A my se jmenovaly Danky, Zdenky, Mirky, Hanky…
Tehdy povinný lyžařský výcvik jsem přežila jen díky tomu, že jsem si hned první den vyrobila na patách ukázkové puchýře. A pak už jsem mohla číst, číst a číst…
Na další střední jsme tělesnou výchovu neměli. Taky to byla nejlepší škola, jakou jsem kdy absolvovala. Nadšeně jsem hltala právo rodinné i pracovní, filozofii, sociální a jiné vědy. Navíc mě nikdo nesmyslně nehonil po hřišti – odněkud někam. Nemusela jsem ani zpívat, ale mohla jsem si beztrestně při výkladu empatických profesorů celou hodinu kreslit kytičky, čmárat obrazce, vymalovávat domečky. Kreslím ráda, dokonce i umím.

Dost bylo teorie, vždyť zelený je strom života. V tom svém životě sice nesportuji, ale ráda a často chodím.
Sborově ani sólově nezpívám, ale občas si v práci u počítače polohlasně zanotuju to své lalala. Prý se to mé lalala dá poslouchat. Hezky to nazvala kolegyně:
„Je odrazem duše.“
Žiji si dobře s tužkou a papírem v ruce – co kdyby mě napad nápad – a občas si kreslím kytičky, čmárám obrazce, vymalovávám domečky. Ba i mandaly.
A často a ráda soutěžím – jistěže ne ve skoku o tyči. To bych si zmrzačila horní končetiny tak moc, že bych už nikdy nic nenapsala.

Proč to celé povídám?
Domnívám se totiž, že by se školní předměty typu tělesné, hudební a výtvarné výchovy známkovat neměly. Každý jsme jiný a každý umíme něco jiného. A hlavně: nikdo není dokonalý.
Proč se trápit kreslením starožitného džbánu, když nejsem umělecký ale praktický typ?
Nač sólo zpěv lidové písně, když rychle běhám štafetu?
Nejsem úplně přesně v obraze, jak to v současné době ve školství funguje. Je to více o rozvoji těch dovedností, pro které máme vrozené předpoklady nebo ne?
Máte Vy nějaké zkušenosti?

Napsal/a: hannah58

Toto taky stojí za přečtení!

Pořízení tažného zařízení je snadné a cenově výhodné

Disponovat vozem bez tažného zařízení není žádný hendikep, jak by se mohlo zdát. Pokud potřebujete využívat přívěsný vozík, karavan, nosič

Čtu dál →

Cyklistické dárky pro malé i větší cyklisty

Máte doma nadšeného cyklistu a nevíte, co mu pod stromečkem udělá největší radost? Podobným problémem se rok, co rok

Čtu dál →

Návod na výrobu vánočního zvonečku

Vánoce se pomalu ale jistě blíží a proto je vhodné ve volných chvílích začít s přípravou vánočních ozdob. Největší radost

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (17 vyjádření)

  • Lien

    Hannah, krásný článek. Teď už existují školy, kde se na takových věcech nebazíruje, ale v klasické se určitě známkuje pořád stejně. Pro mě třeba výtvarka a hudebka byl horor, protože jsem stydlivá, takže píseň před celou třídou jsem nevyplodila a obrázek? No, ještě tak nějaká abstrakce, ale to po mě nikdo nechtěl.

  • Peťka

    No a co potom situace, kdy tělocvikář napíše na vysvědčení 2, dívce, která závodně sportuje, ale bohužel neumí hodit kriketovým míčem limit – 20m. Touto zbytečnou dvojkou přišla dívka o vyznamenání. 🙁

    TV, kreslení, hudebku bych taky neznámkovala. Ale na druhou stranu, jsou to většinou předměty, kde se dá nahnat nějaká ta jednička do celkového průměru, který je pak např. u přijímaček důležitý. Ovšem někdy to může být i obráceně.

  • Milá Lussy, jsem ráda za upřímnou reakci. Vidím, že jsi v tom taky náležitě lítala. Myslím, že pokud je učitel na Hv trochu empatický, nenutí nikoho pět sólo před posměváčky. Vždyť známku lze zachránit třeba znalostí hudebních skladatelů, jejich tvorbou apod. A to by Ti šlo. O Tv ani nemluvím. Nikdy jsem třeba nepřeskočila tzv. kozu, bednu a pak – ty hrozně tvrdé žíněnky. A vyšplhala jsem jen tam, kam jsem doskočila. Kvalitu mého“poškolního“ života vůbec nesnižuje to, že jsem na sport nešikovná.

  • Lussy

    hannah,
    nečetla jsem ostatní reakce. Můj zážitek se známkováním hudebky a těláku by byl na samostatný článek 🙂
    Na druhém stupni ZŠ jsem měla skoro vyznamenání – protože jsem měla samé 1,pár 2,ale z výše uvedených za 3.
    Učitelka na hudebku sobě pro radost chtěla abych u piána sama zpívala, a já prostě nemám Vůůůůbec žádný hudební sluch,ale hluch,takže jsem bavila celou třídu a dostávala pětky. propadnout z hudebky se asi nedá, tak jsem měla za 3 na vysvědčení.
    U těláku to bylo ještě horší. 100 kg učitelka nás nutila dělat výmyk a podobné věci. Takže zase samé pětky, naštěstí jsem docela dobře běhala a skákala do dálky a tak se to srovnalo.
    Z učitelky na TV jsem měla i žaludeční problémy a tak mě nakonec vysvobodilo osvobození z Tv od lékaře, protože jsem pravidelně ráno v den kdy měl být tělák zvracela a klepala se hrůzou.
    Takže za mě – co se nedá naučit, našprtat, vtlouc si do hlavy – NEZNÁMKOVAT.

  • Opět skvělý článek, vy nás tu teda zásobujete:)))
    A mě je to celkem jedno jestli známkovat a nebo ne, ale to neznámkovaní by nebylo špatné:)
    Máš pravdu, každý má talent na něco jiného:)
    Jsem opačný případ, já tělocvik milovala, míčové hry byly mou doménou a dělala jsem atletiku:)
    Ted?? Jsem ráda, že vylezu dvě patra a uběhnu pár metrů za dítětem, mé ztížené dýchání je důkazem mé lenivosti:)
    Kreslení?? Má vášen a můj koníček, na školu jsem dělala talentovky z kreslení a ouva vzali mě:)
    Kreslím dodnes, hlavně dceři:)
    A hudebka?? Tak ta mě fakt nebrala, já když jsi vzpomenu, že jsem dostala kouli za písničku „říkal buben base, že pan klárinet……..“, já za to měla zaracha a musela se to naučit, od té doby, zpívání nemusím:)
    Ale sama pro sebe si ráda zabroukám „když se u nás chlapi poperou….“
    Takže Babofko, díky za krásný článek:))

  • Hannah, moc hezký článek. Souhlasím s Tvým názorem, že předměty „výchovy“ by známkovány být neměly. V TV mě ve škole bavily jen míčové hry, ale dělat lehsedy na čas, běhat dokolečka kolem hřiště, skákat do dálky apod. – u mě nic moc :-). Ze školy jsem už skoro 20 let, ale musím říct, že za „nás“ moc přísné známkování z „těláku“ a tak nebylo, proto mě před rokem, kdy můj syn šel do druhé třídy, překvapilo chování „jeho“ paní učitelky na tělocvik. Chtěla některé děti ze šplhu známkovat 5. Děti z toho bylo docela vystresované a i Ti, kteří sporty milují, nechtěli na tělocvik chodit. Naštěstí se to po třídních schůzkách vysvětlilo a paní učitelka v uvozovkách pochopila a ty nejhorší známky řešila větičkou „neumí šplh“ a na vysvědčení samozřejmě všechny děti dostali jedničku.

  • Ivča a Domča
    Ivča a Domča

    Hanino, hezký článek, hodný zamyšlení.
    Tělák jsem nesnášela, stejn jako hudebku, kde jsem dokonce měla zakázáno zpívat nahlas (pro můj super hudební hluch, superstar ze mě nikdy nebude).
    Souhlasím s tebou, některé předměty by se neměly známkovat, ale zase jak píše babofka, každý jsme jiný, třeba by bylo nejlepší neznámkovat žádné, jen nějaké to slovní hodnocení všude….Já taky matiku nesnášela a hlavně neuměla. Na střední jsem měla čtyřky jen proto, že matikář říkal, že mě nenechá propadnout na zdrávce kvůli matice. Stačí prý, když umím vypočátat ředění chloramínu:-)
    Ale zase jsem milovala dějepis a zeměpis, to jsem hltala vše, písemky a slohovky jsem zpracovávala nadšením sama od sebe:-)

    Co si pamatuju ze střední je maturita, kdy jsem z češtiny dostala dvojku se slovy hodnotící profesorky: „Uměla jste to výborně, ale pamatujte si, že na jedničku to umím pouze já, na dvojku ti nejlepší z vás a na trojku ty ostatní“. Tak si vyberte…

    A vejška? To už bylo většinou jen o dobré náladě jednotlivých profesorů, jejich spěchu zpátky na sály a ambulance atd. A kolikrát člověk ani ty vědomosti nepotřeboval. V tomto mě VŠ absolutně zklamala, jakožto instituce, která se pyšní vzděláváním.

    No, každý jsme jiný, kdyby jsme byli stejní, byla by to nuda:-)

    P.S. na dětskou sestru jsem chtěla taky, ale nakonec jsem stejně skončila na všeobecný:-)

  • Hanah, svým článkem jsi mě pobavila a máme stejný názor.
    Proč se známkují předměty, jakými jsou hudebka, výtvarka, tělocvik? Poslední jmenované nenávidí z celé duše má dcera. Kreslení miluje a troufnu si napsat, že nejlíp ze třídy, ale známku ji to např. z matiky nezachrání 🙁
    Já měla naopak tělocvik ráda, brala jsem to jako oddychovou hodinu. Jen ten běh na čas jsem nesnášela, k čemu to člověk potřebuje? Stejně mi většinou dodnes všechny spoje ujíždí :-))) Nikdy jsem neskákala v životě do výšky, nikde jsem nezpívala, nemalovala…
    Nemyslím si, že v dnešní době ve školství se děti podporují v tom, v čem vynikají. U nás aspoň ne.
    (teď už jsi mi odpověděla na otázku..jsi zdravotní sestřička 🙂 )

  • Anonymní

    A ještě mě napadlo k tém dovednostem – je hrozně moc sporné, na co má kdo talent z těch „netalentových“ předmětů. Kdybych se orientovala třeba dle výsledků z matematiky, co jsem měla v prváku, a mohla si zvolit nějaký základní modul matematiky a ne pokročilý, nikdy bych nezjistila, že když si nad to sednu, tak mě to začne bavit. Stejně tak, kdybych neměla na VŠ seminář z programování, nikdy by mě nenapadlo zkoušet html. Protože jsem se přeci celé období zš jevila nadaná na humanitní předměty. Stejně tak už na zš jsem vypadala jako totální lempl na jazyky a teď čtu v aj a i jednodušší seriál jsem schopná zhlédnout v původním znění.

    Takže já jsem pro zachování všeobecného rozhledu, specializace moc brzy může člověku uzavřít přístup tam, kam by se nakonec i probojoval, jen to může trvat trochu déle než se „chytne“.
    čičinka

  • Anonymní

    zapomněla jsem se podepsat – čičinka

  • Anonymní

    Tak z matiky jsem měla celý gympl čtyřky s odřenýma ušima a pak jsem se ji začala učit, díky spolužačce a maturovala jsem za 1. Když porovnám moji ochotu vypočítat 50 typových příkladů a udělat 50 leh-sedů, radši si sednu k těm příkladům. Obojí je to „cvičení“, jen radši hýbu mozkovými závity než svaly :oD

    A je pravda, že jen jednou jsem zůročila známky u přijímaček a to byli známky z maturitního vysvědčení – jak paradoxní, když se celá léta na mém vysvdčení vyskytovalo několik 4, i reparát jsem dělala a maturitní vysvědčení obsahovalo kromě 1 jen jednu 2…

  • johana

    Pěkný článek a poučný , děkuji !!!

  • pěkně,moooc pěkně napsaný…

    Pravdu máš,takové nucení pohybu spíš ty děti odrazuje než aby se těšili:)
    A je vidět,že opravdu píšeš s chutí,tak hezky piš dál.
    Tvůj sloh se mi moc libí,nádherné počteníčko i k zamyšlení nutí.

  • Babofko, to mi povídej o matice. Já kvůli její naprosté neznalosti nešla na gympl. Na zdravotce jsem počítala nejspíš jenom penicilinové jednotky. Ale…co by po mně chtěli na gymplu?
    Čičinko – já jsem zase v posledním ročníku SZŠ chytla do ledvin prý „zlatého stafylokoka“. A tak jsem už vůbec pak nemusela na tělák.
    Danasi, no vidíš, a já myslela, že už se na samé jedničky „nejede“. Při přijímačkách na ty VŠ, o které je největší zájem, se nejede vůbec na známkování ze střední školy, ale záleží jen a jen na výsledku přijímacích testů – a ty jsou fakticky náročné.

  • danasi

    Díky za článek.
    Odpověď: z pohledu mých dcer se ve školství asi nic nezměnilo. Je důležitý všeobecný přehled. A cení se pouze samé jedničky. Když jsi dobrá v jednom předmětu, musíš být dobrá v každém. A když ti to náhodou nejde, hned posloucháš, že se flákáš.
    Nebo je to jen o postoji a o lidech, kteří tu danou školu tvoří?
    Bylo několik podle mého soudu dobrých učitelů, ale ti odešli za lepším, buď na jinou soukromou školu, nebo přímo do zahraničí. Odchod odsmutnili jak dcery, tak i já.

  • Anonymní

    Moc hezký příběh.

    A musím souhlasit, že talentové předměty by se měli hodnotit jinak, třeba slovně.
    Nutit zpívat na známku mutujícího puberťáka mi přijde až ponižující…

    Tělocvik jsem z duše nenáviděla, jakmile jsem se konečně naučila chytat míč, začal se hrát volejbal…

    „Vysvobozením“ byl zápal mozkových blan v mých 17letech, kdy jsem byla z tělocviku osvobozená. Ranou pod pás byl povinný tělocvik na VŠ… Tam už jsem absolutně nechápala smysl 2 zápočtů za celé studium. Když člověk cvičit nechce, tak si splní ty zápočty a už se nehne, pokud má ke sportu vztah, tak už tak jako tak nějaký provozuje.

    čičinka

  • hannah, zajímavé zamyšlení. Trochu mi to připomíná známkování mapř. v krasobruslení nebo tancích. U skoku do dálky, do výšky, běhu na 100 m, je to jasné. Ale umělecký dojem se těžko známkuje, já vím.
    A co známkování ostatních školních předmětů? To bys nechala? Já třeba nikdy příliš nevynikala v matematice a zeměpisu. Tak že by se nehodnotily ani tyto předměty? 🙂

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist