Tak tohle mi nevyšlo. K čertu! Od poloviny letošního léta jsem si na NĚJ brousila zuby, mé myšlenky směřovaly k NĚMU a já jsem si zase a zase představovala, jaký asi bude, tedy – až bude… Své ženské síly jsem přecenila. Nebude. Nic nebude.
Začnu od začátku. Nejprve tu byl (obecně známý) slibný název „Každý mrak má stříbrný okraj“. Tomuto názvu by jistě slušela úvaha o aktuální celosvětové krizi. Téma sice opakující se, nicméně závažné. Rozhodnutí bylo na světě, já se chtěla považovat za chytrou (alespoň na chvíli), a tak jsem úvodem napsala:„V současnosti skloňujeme slovo „krize“ ve všech pádech. Na krizi ukazujeme jako na viníka čehokoliv, našich osobních selhání a pádů nevyjímaje. „Vždyť je krize…“ ohrazujeme se, je-li nám cokoliv vytýkáno. Krize automaticky neznamená zhoršení. „Krize“ je změna. Zamysleme se společně nad tím, co nám vývoj společnosti, ke krizi směřující, napovídá. Zamysleme se nad tím, co doba krize naznačuje.“
Zamyslela jsem se. Společně ne, jenom sama pro sebe. Taky nad sebou. Vymyslela jsem, že ekonomickou krizi zákonitě doprovází krize společenská… tady myšlenka končí. Opustila jsem krizi, vypnula počítač i své myšlenky a odešla relaxovat do přírody. Po návratu z dlooouhé procházky lesem – les mě inspiroval – jsem psala další sloupek. Ekologové by ze mne měli jistě radost, kdyby četli:
„Ať chceme nebo ne, jsme součástí přírody. Máme ctít přírodní zákonitosti, přírodu chránit, chápat ji a empaticky vnímat. Je jen naši volbou, zda poslechneme. Neposloucháme – a příroda se brání: záplavami, potopami, poryvy větru a stíráním rozdílů mezi ročními obdobími. Střídání ročních období – neměnný rituál, jistota. Víme: každá jistota uklidňuje.
Média uvádějí, že v zahraničí je ochrana životního prostředí jedním ze dvou nejdůležitějších politických témat. Prvním je, pochopitelně, již zmiňovaná hospodářská krize, druhým – ochrana životního prostředí.“
Holky, nemůžu si pomoct: chtěla jsem být novinářka!
Opět dlouhá pauza. Docvaklo mi, že nejsem a nebudu ekolog ani ekonom ani žádný jiný odborník. Jsem zdravotní sestra a mám se řídit rčením: „Drž se ševče svého kopyta!“ Jenomže k čemu mi jsou znalosti o závislostech možných i nemožných, o imunitních i jiných systémech? Co na tom, že vím, jakou paseku nadělá v těle nedostatek vitamínů Á, Béé, Cééé a že krvácíme, když máme málo vitamínu Ká. Ká jako kačena. A kačena se pustila na tak tenký led, jakým je úvaha o celospolečenském vývoji v době krize. Kačena, která z ekonomiky ví pouze tolik, že musí šetřit, šetřit, šetřit… jinak by se její rodina topila v dluzích. Tomu se myslím odborně říkalo: má dáti – dal. Nicméně, Kačenku zaujala věta: To je moje!“ Je jedináček, vždycky měla to „svoje“. Rozhodla se tedy větu zapasovat do příspěvku:
„Pozoruji, že v lidském životě – připouštím, aktivní lidský věk se prodlužuje – chceme stále víc. Věta „To je moje!“ byla a je vykoupena válkami, bezprávím, násilím. A my chceme stále víc – ať už se jedná o hmotné statky, příjemné osobní prožitky, adrenalinové zážitky. Majetek. Umožňuje užívat si materiálních výhod, poskytuje nám jistotu. Přispívá i k vytvoření osobní identity. Ale také zavazuje, svazuje a dokáže jedince i zničit. A je to třeba právě probíhající krize, která nám dá možnost nahlédnout a, byť z nedostatku finančních prostředků, zastavit se. Zastavit se a ohlédnout a zapřemýšlet, zda by byl člověk méně šťastný bez zahraniční dovolené, rychlého auta, poslední vychytávky mobilního telefonu.“
K zastavení došlo a to naostro. Nazývejme zastavení pravým jménem: z nouze ctnost. To se nám to zastavuje, když manžel bude nezaměstnaný (zřejmě zakrátko) a my si budeme utrhovat od pusy (zřejmě nadlouho).
Děti však ošidit nechci. Píšu pro VD a ptám se: Jak je tomu u dětí?
„Musí mít dívenka ke štěstí opravdu panenku, která pláče, mluví, mrká, slintá a já nevím, co ještě? Víme přece, že hračka má být jednoduchá, podporující fantazii dítěte, vkusná a výchovně jednotná.“
Než jsem se zadrhla úplně a na napsání článku se vykašlala, nedalo mi, abych nezabrousila do kulinářství:
„Jídlo prosté, tzv. „obyčejné“ je nejzdravější, nejchutnější. Této filozofie využívají právě ty nej, nejluxusnější restaurace, kde vaří z velmi kvalitních, čerstvých a přirozeně vypěstovaných surovin, a kde je třeba koprová omáčka nebo rizoto opravdovým kulinářským zážitkem.“
Dál to prostě nešlo. Konečná, vystupovat. Pravdou je, že naše rodina je chráněna – díky krizi – před všemožnými katastrofami:
V moři se neutopíme, protože na dovolenou nepojedeme. Závislostí na sledování televizních seriálů a telenovel ohroženi nejsme, protože si novou televizi nekoupíme. Jo, a nechytneme ani tasemnici či šílenou krávu, protože do hospůdky na krvavé bifteky a jiné dobrůtky, chodit nebudeme…
No řekněte, není ten život přes to všechno krásnej?
JE! I bez dovolených na pláži, bez nové televize, bez bifteku – ba i bez úvahy o krizích společenských a jiných.
Napsal/a: hannah58
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (5 vyjádření)
Lien, já na to právě ty penízky nemám:)))
Ale realita je taková:)
To je Mariko pěkné, ale když na to nemáš penízky, tak je ti fuk, jestli si out, protože zkrátka nemáš jinou možnost.
Krásně napsáno, dá se nad tím uvažovat, ale to by nesměly být kolem nás samé restaurace, elektronika a cestovní kanceláře:))
Lidé jsou tvorové, kteří podlehnou nové televizi, zájezdu k moři a ochutnají i ten biftek, protože kdo tohle nezažije, neokusí je out a všichni ostatní se na něho budou dívat skrz prsty, protože on není in:)
Pokrok nezastavíš, ani tímhle úžasným článkem:)
Krásně napsáno.
Zase krásné čtení,které nutí k zamyšlení….
Jak by všechno bylo jednoduší,kdyby jen ta troška jistoty /zdraví,práce a špetka štěstí/byla dána.
Mobile Sliding Menu