Vaše příběhy » Od srdce i od plic »

Spoustu let měl můj život poklidnou podobu. Rodina, koníčky, práce. Žila jsem si celkem spokojeně v tom svém uzavřeném světě, žádné velké změny, žádné velké plány a žádné velké emoce. A zřejmě to bylo až příliš „poklidné“…

Setkání s ní ve mně probudilo hodně silné emoce. Chtěla jsem ji chránit. Mateřský instinkt se ozval naplno. Pořád na ni myslím. A ještě teď se mi svírá hrdlo, slzičky se derou do očí a cítím chvění v žaludku…

Bydlíme na vesnici a dnes jsme se vydali na vyhlášený zápis do MŠ. Bohužel máme na vesnici pouze jednu školku a to dvoutřídku, takže moc dětí se přijmout nedá. My letos byli už po třetí, poprvé neměl ještě 3 roky, a tak jsem mávla rukou, stejně by chodil jen půl roku.

Každý z nás má trochu jiné důvody, proč vstupuje do manželského svazku. Když jsem se rozhlédla okolo sebe, nedalo mi moc práce, abych zjistila, že se lidé při výběru partnerů často mýlí, to když jsou zamilovaní a mají na nosíku růžové brýlky. Berou se ze špatných důvodů, to když chce dívka utéct od rodičů nebo [...]

Na VD jsem se dostala přes jiné stránky pro maminky. Byla jsem na rizikovce a den trávila v posteli obklopena televizí, horou knížek, rádiem a notebookem. Rozkoukala jsem se a nesměle přihlásila. Postupně jsem se zde začala cítit jako doma. Trávila jsem zde mnoho času. A stránky se mi staly společníkem.

V románech a novelách se nazývá osudovou láskou ta, která je silnější než smrt, kde jeden pro druhého trpí a snáší všechny těžkosti a ústrky, nakonec však příběh šťastně končí a rozesmátí novomanželé mávají okolo stojícím svatebčanům…

Přemýšlím nad tím, kam chodí ke zpovědi ti, kteří nevěří v Boha. Kam chodí ti, kteří vědí, že spáchali hřích a potřebují ulevit své duši? Nejsem věřící v tom pravém slova smyslu, nechodím pravidelně do kostela a ani nevím, jak se chodí ke zpovědi, přesto vím a cítím, že jsem udělala něco, co se nemá. [...]

Ze začátku to vypadalo slibně. Rodiče dokonce vzali nově koupenou kameru, aby ten slavný den svojí mladší dcery natočili. Sestřička se zařadila mezi „céčkové“ děti a já šla do své třídy. Na konci vyučování na nás čekala před školou babička. Moje sestřička vypadala nějak sklesle. Ptala jsem se jí, co se stalo…

Jsem tady nová. Četla jsem několik zpovědí a rozhodla jsem se, že si také přispěji. Na svoje dětství nevzpomínám a ani se o něm nesnažím přemýšlet. Pokaždé, když se tak stane, tak mně jímá vztek. Nejhorší ze všeho je, že s postupem let neustále sílí. Někdy si přeji všechno zapomenout, začít se dívat na svoje [...]