Smutnílek

Rubrika: Od srdce i od plic

Je to pár dní, co mi sedl na rameno „smutnílek“ a nejde ho setřást. Už jsem si myslela, že je to dobré, že jsem smířená, že je to nejhorší za mnou a zas mi život předvedl a ukázal, jak moc se mýlím…

Krátce mi zapípal mobil. Přišla mi zpráva. Bez jakýchkoli myšlenek či rozpaků nebo podezření jsem zprávičku otevřela. A v ní stálo:
„Odjizdim z prace, zemrela mi maminka.“
Nic.
Prázdno.
Trvalo mi několik minut, než jsem to pochopila. Psal mi můj kolega.
Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Vzhledem k tomu, že se u mě hlásí nepřítomnost v práci, reagoval kolega na vzniklou situaci adekvátně.
Nicméně – já ne. Nedokázala jsem to.
Po tvářích se mi začaly koulet slzy a zasunuté myšlenky se začaly drát na povrch.
Moje maminka už tu také není. A chybí mi. Tak moc mi chybí, že to neumím slovy popsat. Jak by to mohlo jít? Dá se do slov dát bolest, zármutek a ztráta? Maminka je jenom jedna a když „odejde“, nikdo ji nenahradí. V duši zůstává velká rána a velký smutek.

Vím, že to patří k životu. Vím, že tu nikdo není věčně. Vím, že to tak je. Tohle všechno vím. Ale to, že to vím, na věci nic nemění. Ono totiž něco vědět a něco cítit není totéž. Není to v souladu a nejde to ruku v ruce. A tak se „smutnílek“ usadil na mém rameni. A nemůžu ho setřást. Tak moc bych si přála ji vidět, mluvit s ní, chytit ji za ruku. Tak moc bych si přála, abych mě pohladila po vlasech a řekla: „Všechno bude dobré.“ Moc bych si přála, aby měl můj syn babičku. Moc bych si přála, aby moje neteř měla babičku. Tak strašně moc bych si přála, aby tu byla s námi, že mě to bolí, uvnitř svírá, nemůžu dýchat a pořád mi tečou slzy. Nemohla jsem v noci spát. Pořád jsem myslela na svou maminku.

Druhý den jsem přišla do práce a zašla za kolegou. Byl ve své kanceláři. Otevřela jsem pusu, ale nic jsem nebyla schopna říct. Z mých úst nevyšel hlásek. Když jsem ho viděla, jak tam sedí, červené oči, opuchlá víčka, tmavé kruhy pod očima, nezmohla jsem se na nic. A tak jsme spolu mlčeli. A oba věděli. Někdy jsou slova zbytečná. Stejně bych mu neřekla nic, co by sám nevěděl. A co se dá v takovou bolestnou chvíli říct? Tuším, že žádná slova nedokážou zmírnit ten prvotní šok a žal. Doufám, že věděl a že ví, že je mi to upřímně líto a že s ním soucítím.

Není to jen můj kolega, je to kolega a kamarád, známe se bezmála 20 let, vídáme se denně, znám jeho manželku, jeho syny a znala jsem i jeho maminku. Byla to úžasná dáma a půvabná babička. Vždycky jsem říkala, že je jako z pohádky. Působila tak na mě. Prostě pohádková babička. Měla krásné bílé vlasy, milou usměvavou tvář s vějířky vrásek kolem očí a úst a do poslední chvíle byla umanutě samostatná a nezdolná. Stručně řečeno: krásná bytost.

Netušila jsem, jak moc se mě to dotkne, taková zpráva. Vůbec jsem nepředpokládala, že by mě to takhle mohlo „smést“. Inu, je to tak, člověk míní a život mění. Budou to dva roky, příští měsíc to budou dva roky. A pořád to bolí. A nevýslovně se mi stýská…

Napsal/a: Padmé

Toto taky stojí za přečtení!

Jaké vybrat odrážedlo pod stromeček?

Chcete mít ze svého potomka vášnivého cyklistu? V určitém věku už nestačí jít příkladem. Vlastní dvoukolé odrážedlo, které je jedním

Čtu dál →

V jakých lázních vám zajistí hlídání pro děti?

Touží vaše srdce po lázních, ale říkáte si, že děti jsou pořád ještě malé, tak vám nezbývá než o

Čtu dál →

Dětský svět v zahradě? Vsaďte na bunkr, hmyzí hotel nebo malé hřiště

Hledáte recept, jak děti vylákat na zahradu, aby se vydováděly na čerstvém vzduchu a měly jste je přitom na

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (20 vyjádření)

  • Padmé

    Ahoj Danasi, prosím Tě, buď v klidu a v pohodě, já přece dobře vím, že máš malé miminko, starostí až nad hlavu a je mi jasné, že nebudeš na VD každý den.
    Ten „den“ mi bylo hodně ouzko…. to je pravda… ale… už uplynulo pár dní a já už se cítím líp…
    Tak si s tím nelam hlavinku, život jde dál :-).

  • danasi

    Padmé, stydím se, že jsem tento článek objevila až dnes. Vždy jsi tu byla pro mne a já u tvého smutnílka nebyla. Věřím, že ten den to bylo hodně smutné. Ale jsem tak trochu ráda, hlavně za to, že máš na co vzpomínat. A že právě ty pěkné vzpomínky toho smutnílka trochu odeženou. Protože, když si vzpomeneš na pěkné a úsměvné je vždy dobře u srdíčka. I když maminka již není.

  • Padmé

    Marinado, díky za napsání. Dneska už se cítím o trochu líp.
    A musím se Ti přiznat, že když napíšeš, že sis „něco“ přečetla, ale psát to sem nebudeš, tak to probouzí moji zvědavost.

    Nico, děkuju. Jsem ráda, že mi rozumíš a nemusím nic do hloubky vysvětlovat.
    Holka zlatá, máš toho smutnýho taky za sebou dost.
    Někdy jsou ty životní cestičky pořádně klikatý.
    Tak mě napadá, že kdybys chtěla, kdyby to na Tebe někdy padlo, můžeš se z toho zkusit vypsat sem… třeba by Ti to taky trochu v něčem pomohlo a třeba by se Ti aspoň trochu ulevilo…

  • nica1

    Padmé ani nevíš jak moc Ti rozumín.Mamka zemřela před 3 roky a každý den si na ni vzpomenu a brácha zemřel před 12 lety a dodneška jsem se s tím nevyrovnala.Často se mi o něm zdá a pořád mám problém o něm mluvit,takže přesně vím co cítíš.
    Nedávno zemřela maminka kamarádce a taky jsem nenašla slova.Jenom jsme se držely.Jsou chvíle kdy jsou slova zbytečná.

  • Marinada

    Padmé, ano, noční úvahy – to je moje noční můra 🙁 Ale ráno už to pak všechno vidím úplně jinak.
    Nedávno jsem četla strašně smutnou a strašně pravdivou hlášku (nebudu to sem psát, abys o tom pak taky zbytečně nepřemýšlela) a vždycky v noci to na mě padne.
    Tak držím palce, ať Tě takový ten nejbolavější smutek zase brzy (aspoň na čas) opustí.

  • Padmé

    Kekunko, děkuju Ti za napsání.
    To jsi přece nemohla vědět (ani tušit, v diskuzi „město,jméno“) a nic se nestalo – spíš naopak – rozesmála jsi mě a to bylo moc příjemné.

    Marinado, děkuji za reakci. Ano, také já věřím, že postupem času se to všechno zmírní a bude zase líp.
    Ty jsi taky „noční uvažovatelka“?

    Meggi, já už se s tím potýkám nějaký ten pátek. Holt jsem si myslela, že už to mám za sebou – jenže – teď to vypadá, že to bylo jen takové zdání – protože přišla nečekaná situace – a melu se v tom zas… chce to čas…

  • meggi41

    Padme jeste jednou-„drz se“..ostatni pismenka jsou jenom vanek na rozbourene more citu v nas(to me napadlo vcera rano,tak se nezlob,ze je to mozna kostrbate..ale je to ze me).:-(
    Vsechno se to trosku zmirni..otupi..ale nikdy se „nezapomene“..
    Od srdicka Meggii

  • Marinada

    Padmé, to mě mrzí, že se takhle trápíš…ale věřím, že postupem času se tohle bolavé vzpomínání přemění na vzpomínání příjemné, u kterého se třeba i zasměješ. Ale chce to hodně hodně času.
    Tak se drž, bude zase líp…
    A na závěr se musím přiznat, že Tvé noční úvahy důvěrně znám 🙁

  • kekunka

    Padmé, když jsme se spolu „potkaly“ v diskuzi Město, jméno…, netušila jsem, že zmiňované trable jsou tyto. 🙁
    Nevím, co Ti říct, co napsat, ono snad ani nejde napsat něco, co by dokázalo ulevit Tvé bolesti… I když bych Ti tak ráda pomohla!
    Jsem s Tebou a alespoň na dálku objímám a soucítím…
    Rána se zase zacelí…

  • Padmé

    Zuzi, děkuju za pochopení. Mluvit o tom nedokážu, je to pro mě příliš těžké.
    A to psaní mi pomáhá, protože si u toho ulevuju slzičkama…
    Nečekala jsem, že mě to takhle „sebere“… asi potřebuju víc času…

  • Padmé piš,pokud ti to pomáhá.Já dlouho měla problém o takových věcech mluvit,psát jsem neměla odvahu, a tolik jsem toho chtěla říct,vypovídat se…je to určitý ventil,vypuštění a tak jak někdo chce zůstat v ulitě se svým smutkem,tak někdo ten přetlak potřebuje prostě vypustit a ,,poslat dál“ aniž by chtěl konkrétně adresovat. a tak to prostě je…neboj,ono smíření přijde ač se ti to zdá zase strašně daleko…

  • Padmé

    Holky, děkuju Vám všem za Vaše řádky, já se v tom teď nějak „melu“,
    ale věřím, že se to zas zlepší…

    Meggi, já právě o takovýchhle věcech nedokážu mluvit a proto píšu, abych to ze sebe dostala ven. Psaní je můj způsob vyjadřování emocí.

    Zuzi, vím, že víš…

    Bami, Muro, Babofko, Ježečku, Nuninko i anonymní – děkuju za napsání.

  • Padme, moc smutné čtení.Taky je mi líto, že ti nemám jak pomoci. Na tohle žádná slova nestačí. Přeji ti, aby ten smutnilek co nejdříve zmizel

  • Padmé…slova jsou mnohdy zbytečná,tak jak píšeš….ono ,,pochopení“ se dá vyjádřit i beze slov a mnohdy je to upřímnější než ona slova ,,upřímnou“ soustrast 🙁 ani nevíš jak se dokážu vcítit do toho co prožíváš,a ač je to klišé,tak čas a smíření má hojivý účinek,nebo alespoň zmírňující 🙁

  • A tak tady teď sedím a bulím… A živě se mi vybavují vzpomínky na babičku. I když to bude už 6 let, stejně se s tím pořád nemůžu srovnat. Takže rozumím, i když určitě můžeš namítnout, že to není totéž. Není. Já vím. Chci jen říct – rozumím Ti a posílám hřejivé pohlazení…

  • Anonymní

    Padmé,
    co na to říct? Krásně napsané, smutné…
    Já maminku (i tátu)zatím mám a už teď se o ně bojím. Neumím si představit, jaké to bude, až tu nebudou…

  • Ježeček

    Padmé, někdy jsou slova opravdu zbytečná a stejně nedokáží říct nic z toho, co bychom chtěli…
    Neboj, zase bude líp :-* *

  • meggi41

    Padme..slova jsou vzdy v techle chvilkach,opravdu zbytecna…
    Cetla jsem tvuj „clanek“,velmi tezce..
    zivot je tak kratky..Alespon virtualne-objimam te…

    Ja mam dnes,diky spatne rani zprave,smutny den.A znovu si, i diky tvym pismenkam,uvedomuji,ze tu „musim“ dlouho byt..pro deti..
    nezlob se,ze pisu mozna „hloupe“..Ale urcite mi rozumis.I neco napsat,je tezke..
    Je neuveritelne,ze jsi mela silu,o tom psat..Smekam!..
    M.

  • mura

    Moc krásné a dojemnné čtení,mě se stalo něco podobného,až na to že mi umřel otec a to den po jeho svátku,což je zítra a tolik jsme si nestihli říci a bolí to doposud-tenhle příběh mě dostal….

  • bamiska

    krásné ač smutné čtení…

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist