Bez peněz do hospody nelez

Rubrika: Od srdce i od plic

Chtěla bych zavzpomínat na svého dědečka, užila jsem si ho plných 28 let svého života a musím říct, že spoustě věcem, které vypouštěl ze své proříznuté pusy, jsem porozuměla až jako dospělá. Byl to človíček optimistický, většinou dobře naladěný, velmi otevřený a upřímný, měl rád život a vše, co k němu patří a občas šel až za tu pomyslnou hranici, neb měl vznětlivou povahu.

Jednou z vět, kterou jsem od něj slýchávala, byla: „Bez peněz do hospody nelez“. Já, tenkrát malá holka, jsem to pochopila tak, že člověk nesmí jít do hospody, když nemá peníze. Tohle mi připadalo srozumitelné a vcelku jasné. Když nemám peníze, nemůžu jít na limonádu nebo děda na pivo. Kdo by zaplatil číšníkovi útratu? Pokud to neudělám já, neudělá to nikdo. Proč by měl někdo platit za mě? Byla to moje útrata, ta limonáda, a dědova byla to pivo.

Postupem času, jak mi přibývaly roky, jsem začínala objevovat různá podobenství téhle věty. Coby dospívající slečna v pubertě jsem pokukovala po nové zimní bundě. Nosila jsem bundu po svém starším bráškovi a vskutku to nebylo to, co bych si jako holka přála, tzn. nosit velkou opranou klučičí bundu v hrozném střihu a barvě. A tak jsem si jednu vyhlédla. Jenže ouha. Stála víc peněz, než bylo v rodinném rozpočtu určeno na dvě zimní bundy – pro mě a pro mou mladší sestru. A tak jsem šla na brigádu, pracovala jsem buď odpoledne nebo večer, jen na pár hodin, ale něco penízků jsem si vydělala. Nebyla to žádná sláva, ale polovinu na novou bundu jsem měla. Moji rodiče byli tak hodní a shovívaví, že mi tu druhou půlku dali. A tak, pamětliva slov svého dědečka, volně jsem si tu větičku přeložila a upravila do další podoby „bez peněz do obchodu nelez“.

O pár let později, coby pracující mladá žena, jsem se chtěla osamostatnit a bydlet sama. Byla jsem totiž na ubytovně, kde jsme jeden pokoj sdílely tři holky (mladé ženy). Koupelnu a kuchyňku jsme měly společnou s jinými spolubydlícími. Dojíždění do práce od mých rodičů nebylo možné, protože to bylo příliš daleko. Takže mým dočasným útočištěm se stala ubytovna. A pravdou je, že tohle „kolektivní“ bydlení je skutečný zápřah na shovívavost, ohleduplnost a toleranci. Troufám si tvrdit, že kdo jako dospělý člověk nebydlel na ubytovně, nejen že o mnohé přišel, ale hlavně – to zásadní nepochopil – a to je, že každý člověk touží po vlastním bydlení a po svém soukromí.

Neměla jsem v tu dobu žádné přehnané požadavky, toužila jsem pouze po troše soukromí a jak se říká: „mít svůj kout“. Takže jsem začala usilovně šetřit, brát si práci navíc a dělat přesčasy a zároveň hledat něco „malého“, buď garsonku, nebo byt 1+1. Nebylo to až tak snadné, jak jsem si původně malovala, nebo spíš – jak jsem si to já představovala. Byty byly buď v družstevním nebo osobním vlastnictví a jejich tržní cena přesahovala mé možnosti. Nebo byly byty k pronajmutí, do čehož se mi nechtělo, protože vydělávat penízky na to, abych je „házela oknem“ (tedy platila majiteli bytu za pronájem), mi připadalo „jalové“, v tom slova smyslu, že to nikam nepovede, touhle cestou si na svůj byt neušetřím.

Taky jsem si dovolila v tu dobu navštívit bytový odbor a tam jsem k obveselení všech přítomných přednesla svou žádost – že bych ráda získala nějaký malinký byteček, třeba i na úpravu, horší kategorie, jen kdyby mohl být obecní. Všichni, kromě mě, se dobře bavili. „Svobodná, bezdětná a co byste vlastně chtěla,“ řekli mi,“ my tu řešíme závažné bytové situace.“ A bylo…

Mnohokrát jsem si tehdy lámala hlavu nad tím, jak lidi přijdou k bytu, jak to zařídí, jak to udělají. Připadalo mi to tenkrát jako nadlidský výkon. Kde na to vezmou peníze? Připadalo mi naprosto nereálné, abych ušetřila 600 tisíc Kč na pidibyteček. A to mluvím o událostech před dvaceti lety. Nicméně – celkem jednoznačně z toho vyplývá: „Bez peněz byt kupovat nelez“ – opět upravená další varianta celkem známé věty.

Pravdou je, že můj dědeček říkal spoustu zajímavých vět a dozvěděla jsem se od něj spoustu věcí o životě, o lidech, o manželství, o práci. Tohle je jen příklad, jeden z mnoha. Dědeček se spolupodílel na tom, že vím, že si nemohu obrazně řečeno „ukousnout větší sousto, než zvládnu sežvýkat“. Jinými slovy řečeno – když na to nemám, tak se do toho nepustím. Žiji tak, aby mé výdaje odpovídaly mým příjmům. Řídím se tím, že peníze nejsou cíl, nýbrž prostředek. Dám příklad: mám-li touhu po knížkách, musím do knihkupectví koupit knížky, chci-li na internet, musím mít počítač a přístup k internetu… a čím zaplatím? Pořád mi z toho vychází jediná odpověď a to jsou „peníze“.

Přesto – já osobně věřím, že i s penězi se má nakládat jako se vším ostatním – rozumně a s mírou. Prostě nic nepřehánět a s jasnou myslí „přiměřeně, přiměřeně“, jak řekli pánové Jan Werich a Vlasta Burian .

Vím, že požadavky a představy jednotlivce se budou lišit, vždy se budou lišit, někdo bude šťastný za výplatu 10 tisíc Kč čistého a někdo jiný bude nešťastný za 30 tisíc Kč. Někdo si bude vážit práce i peněz a někdo jiný bude ohrnovat nos nad vším. Každý jsme jiný a tak je to „normální“. Nemůžeme být všichni stejní. A o tom to je… a o tom jsou všechny diskuze…

Nevím proč, neumím to vysvětlit, ale pokaždé, opravdu pokaždé se mi vybaví jedna věta z pohádky: „Nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj“. Je to z úst Vladimíra Ráže v roli krále Miroslava (Pyšná princezna). A asi tak si představuji, že by to mělo být…

Co tím vším chci říct?

Že si ráda a s potěšením vyslechnu člověka, který umí žít bez příjmů a bez finančních zdrojů, o tom, jaké to je…

Že si ráda a s potěšením přečtu článek od maminky čtyř dětí, která své děti miluje a jsou jí vším…

Že jsem ráda za každou jednu maminku, i když má třeba jen jedno dítě, to nevadí, na počtu nezáleží, záleží jen a pouze na tom, jestli to dítě miluje, postará se o něj, vychová ho a postaví do života, pak za ni zaplať Pán Bůh…

Je toho hodně… v podstatě je toho „hodně moc“… co bych chtěla říct… a nedá se to vtěsnat do jednoho článku…

A tak.. snad… pokračování zas někdy příště…

Napsal/a: Padmé

Toto taky stojí za přečtení!

Jaké vybrat odrážedlo pod stromeček?

Chcete mít ze svého potomka vášnivého cyklistu? V určitém věku už nestačí jít příkladem. Vlastní dvoukolé odrážedlo, které je jedním

Čtu dál →

V jakých lázních vám zajistí hlídání pro děti?

Touží vaše srdce po lázních, ale říkáte si, že děti jsou pořád ještě malé, tak vám nezbývá než o

Čtu dál →

Dětský svět v zahradě? Vsaďte na bunkr, hmyzí hotel nebo malé hřiště

Hledáte recept, jak děti vylákat na zahradu, aby se vydováděly na čerstvém vzduchu a měly jste je přitom na

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (8 vyjádření)

  • Padmé

    Ahoj Nuninko, děkuji Ti za napsání. Ta Tebou uvedená další varianta „bez peněz do hračkárny nelez“ se mi líbí :-). V hračkářství by člověk nechal celou výplatu, že? Myslím jako kdyby koupil dětem vše, co si zrovna přejí :-D.

    Meggi, trochu mě mrzí, že jsem Tě rozplakala, to jsem neměla v úmyslu. Vím a znám ten pocit, když odejde člen rodiny a chybí Ti.
    Víš, Meggi, můj dědeček zemřel před mnoha lety, takže ten uplynulý čas mi dovolil se s tím vyrovnat a smířit.
    Každopádně – děkuji Ti za napsání.

  • meggi41

    Promin,ta posledni veta mi tam „utekla“..

  • meggi41

    Ahoj Padme,srdicko,dnes jsem nemela vubec cas..zrovna jsem i dala do lednice dort oro pritele dcery..ale prihladila jsen se,abych ti napsala! 😀
    Rozbrecela jsi mne..ale „to nevadi“,protoze muj dedecek,byl jako ten tvuj,v tom zivotnim optimismu,mel vecne usmevavou tvar,pozitivni mysl,miloval zivot,lidi a oni jeho,byl ladkavy..hodny..neskutecne dobry..brecim,sotva to pisi..zemrel nam velmi brzo..na vaznou nemoc..po opetaci..me velmi ,velmi schazi..vyrustala jsem u nich..vlastne jsme tam, s maminkou zili.nejaky cas..potom jsem tam byla skoro do puberty casteji,nez jinde…s babickou dedecek stavel dum..byl ridicem autobusu..miloval les,houby..zvirata..nepil,nekouril..braval me na limcu a tocenou zmrzlinu..ucil me at ;zivot beru vzdy z te lepsi stranky..a ze s kazde situace je vychodisko..babicka je take takova,jen ma zdravejsi korinek..moc si preji,at je tu jeste dlouho s nami..ja jsem tak daleko 🙁 .zboznuji ji..i.moje deti..Kdyz jsou vanoce,sviti jedna svicka i za dedecka(i druhou babicku)
    Druha babicka,od tatinka,uz nezije..take mi chybi..tatinka to zlomilo..
    Druheho dedu,jsme neznali..
    Padme,dekuji.. 🙁

    u jsme neznali..

  • Já dědu nemám, babička se s ním rozvedla když jsem ještě byla malá.Sice jsem ho ještě párkrát v dětství viděla, ale měl novou rodinu a o své dcery a ani vnučku nestál. Babca si nikdy nikoho dalšího už nenašla.
    A k té větě, já dětem říkám “ bez peněz do hrackarny nelez“. 🙂
    Díky za další článek.

  • Padmé

    Ahoj Zuzi, děkuji Ti za Tvou reakci. Jsem ráda a těší mě, že si v mých článečcích najdeš „něco“ pro sebe, to je fajn :-).
    Myslím si – co se týče babiček a dědečků – že je u nich báječná ta životní zkušenost a ty prožité události, když člověk umí „nasávat“, je toho spousta, co se může dozvědět. Pravdou je, že to dítě ne vždy pochopí, soudím podle sebe, mně některé dědovy věty zapadly do těch správných souvislostí až jaké větší a starší.

    Ahoj Danásku, díky za díky :-). Mám radost, že se mi to podařilo vtěsnat do písmenek, to co jsem chtěla říct a že mi rozumíš.

    Teru, děkuji Ti za napsání a za Tvé vlastní zkušenosti. Je to škoda a v podstatě i pech přijít o oba dědečky, chápu, že Ti takový ten správný děda nějakým způsobem chyběl.
    Já měla jednoho dědu, toho, co o něm píšu.
    Druhý dědeček mi taky umřel hodně brzo (byl mladý) a já ho nestihla poznat.

  • Teru

    Můžu dědečka jen závidět. Já si prarodiče moc neužila, jednoho dědu jsem vůbec nepoznala, zemřel, než jsem se narodila. Druhý umřel, když mi byly 3 roky. Jedna babička umřela, když mi bylo 7 a bydlela cca 150 km od nás, takže jsme se moc nevídaly. A druhá byla bohužel zvláštní, k vnoučatům rezervovaná a chladná, a i když umřela až v mých 18 letech, tak jsme k sobě cestu nenašly. Teď říkám babi a dědo přítelovým prarodičům, i když jim pořád vykám. A i když oni jsou přesně ti, co většinou jen nadávají, jak píše Zuzina, tak jsou jinak moc hodní a já si tohle oslovení opravdu užívám. 🙂

  • danasi

    Padmé, děkuji za další článek. Chápu, co jsi chtěla říci. Děkuji za podmět k přemýšlení a zamyšlení.

  • Padmé díky za Tvé články 🙂
    Jsou pro mě i k zamyšlení,ne jen k přečtení.Je škoda,že dnes se už děti nejspíš nedozví tolik moudra od dědečků,spíš jen obecné láteření,smutek nad tím vším co se kolem nás,v našem státě děje…

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist