Hřejivé vzpomínky

Rubrika: Od srdce i od plic

V době mého útlého dětství jsem byla obklopena nejen rodiči a sourozenci, ale zároveň také hřejivým pocitem lásky a bezpečí. Moji rodiče se nám hodně věnovali a trávili s námi všechen svůj volný čas. A tak, když vzpomínám na to, jaké to bylo, musím napsat, že to bylo moc krásné a moje vzpomínky mě hřejí na duši dodnes.

O víkendech jsme pravidelně chodívali na procházky do lesa. Můj tatínek byl vášnivý houbař a maminka les milovala, znala snad všechny kytičky, rostlinky a stromy. A tak se většinou spojovalo příjemné s užitečným, byli jsme na čerstvém vzduchu, všichni pohromadě a ještě jsme se něco dozvěděli. Moc ráda jsem měla, když mě rodiče vzali každý za jednu ruku a poponášeli mě. Líbilo se mi to a tak jsem pokaždé prosebným hláskem žadonila „ještě, ještě“. Obvykle následovalo „ještě“, potom další „ještě“, pak „ještě jednou“ a poté „ještě naposledy“.

A když jsem začala houbařit s tatínkem, dělával to tak, že mě na objevenou houbu směroval. Neřekl, že tam je, čekal, až ji najdu já. Měla jsem obrovskou radost z nálezu hnědého kloboučku v mechu či trávě, tatínek se na mě usmíval a hladil mě po vlasech. Stejně tak jsem měla radost z toho, že jsem i já přispěla svou troškou do košíčku a navíc mě to motivovalo k dalšímu hledání. Ovšem tatínka předstihnout nešlo. Byl a je vynikajícím houbařem dodnes, umí být hodně trpělivý a nemá problém s tím být v lese čtyři či pět hodin.

To nás samozřejmě tak dlouho nebavilo, tak jsme se bavili po svém. Z šišek jsme stavěli různé domečky a příbytky pro zvířátka. Někdy jsme si z šišek udělali panáka a závodili jsme ve skákání. Hledali jsme stopy zvířátek, pozorovali ještěrky vyhřívající se na sluníčku a když jsme měli štěstí, viděli jsme užovku. Poslouchali jsme ptáčky a vyčkávali kukání kukačky a pak počítali, kolikrát zakuká.

Po návratu domů jsme bývali špinaví jako ta čuňátka a hladoví jako vlčata. Maminka zamířila do kuchyně a tatínek s námi do koupelny. Mydlil nám záda, drbal kolena a myl nám vlasy a maminka mezitím chystala něco dobrého k jídlu.

A když jsem se zmínila o vlasech, vytanula mi na mysli ještě jedna vzpomínka. Jako malá holka jsem měla dlouhé husté vlasy, délka mých vlasů tehdy dosahovala až k pasu. Tuším, nepamatuji si to přesně, že jsem chodila do třetí třídy ZŠ, když se u nás ve třídě objevily vši. Rodiče byli o této nepříjemnosti informováni a tak mě hned ten den začala maminka kontrolovat. Pročesávala mi vlasy a hledala. Až našla, co nechtěla. Měla jsem je taky. Tenkrát maminka spráskla ruce a ne obrazně, ale doopravdy. A slzičky měla na krajíčku. Jediné, co ji totiž v tu chvíli napadlo, že mě bude muset nechat ostříhat. A do toho přišel tatínek domů z práce. Hned se ptal, co se děje. Chvilku přemýšlel a pak rozhodl: „Vlasy se stříhat nebudou.“ A vzal si to na starost. Koupil v lékárně příslušný šampon, vzal mě do koupelny a pustil se do díla. Zbavit se vší až takový problém nebyl, ovšem stáhnout z dlouhých vlasů vajíčka se ukázalo jako skutečný problém. Nicméně tatínek byl pevně rozhodnutý, že to nevzdá. Každý jeden vlas s nalezeným vajíčkem bral mezi prsty a poctivě je stahoval. Trvalo to několik hodin. A bylo to neuvěřitelné piplání, tuším, že jsme toho oba měli dost. Ale nakonec ve svém úsilí uspěl a mně byly ponechány dlouhé vlasy. Byla jsem štěstím bez sebe a maminka s tatínkem se mnou.

Prostě stručně – bylo moc krásné být jejich dítětem…

Napsal/a: Padmé

Toto taky stojí za přečtení!

Jaké vybrat odrážedlo pod stromeček?

Chcete mít ze svého potomka vášnivého cyklistu? V určitém věku už nestačí jít příkladem. Vlastní dvoukolé odrážedlo, které je jedním

Čtu dál →

V jakých lázních vám zajistí hlídání pro děti?

Touží vaše srdce po lázních, ale říkáte si, že děti jsou pořád ještě malé, tak vám nezbývá než o

Čtu dál →

Dětský svět v zahradě? Vsaďte na bunkr, hmyzí hotel nebo malé hřiště

Hledáte recept, jak děti vylákat na zahradu, aby se vydováděly na čerstvém vzduchu a měly jste je přitom na

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (15 vyjádření)

  • Padmé

    Marinado, promiň, já Ti neodpověděla na Tvou otázku – ta fotka u prvního článku – to nejsem já :-). Ale i mně se ta fotka malé dívenky moc líbila, tak jsem ji použila jako ilustrační foto.

    Lien, je-li název článečku „Hřejivé vzpomínky“, pak lze asi předpokládat už z těch dvou slov, že to bude v kladném tónu, že to bude o těch hezkých a příjemných vzpomínkách (a upozornění předem zřejmě není potřeba 😉 ).

    A „ano“, máš pravdu v tom, že většina mých článků pozitivní je :-).

    Nicméně to neznamená, že vidím všechno „růžově“ a ani to neznamená, že své rodiče vidím jen v růžových barvách.
    Já jen nějak nenacházím důvod, proč psát článeček o něčích chybách a stavět se do role kritika – mám prostě pocit, že mi to nepřísluší (kritizovat).

    Psaní je pro mě koníček, záliba, dělám to pro potěšení a když něco dělám pro potěšení, už to samo o sobě ty pozitivní emoce probouzí.
    Až budu chtít psát pro bulvár a ne pro VD, pak bych asi zvolila jiný tón a jiná témata ;-). Jenže – já pro bulvár psát nechci. Tyto stránky jsou pro mě už několik let příjemným ostrůvkem v té změti médií. A tak nějak automaticky předpokládám, že to tak vnímají i ostatní děvčata, co sem pravidelně chodí – chodí sem kvůli přátelské atmosféře, relaxovat, odpočinout si, tzn. na chvíli vypustit starosti.

    A k tomu bych asi měla ještě připsat, že já sama si raději přečtu něco milého a pěkného (ať už v novinách nebo na netu), mám ráda ten pozitivní tón, že je někde něco hezkého, že se někomu něco skvělého podařilo, že někdo někoho zachránil. Prostě to tak mám, raději si přečtu něco „kladného“ než něco, co ve mně probouzí hrůzu či děs – a že je takových článků všude spousta a valí se to odevšad.

  • Padmé

    Ahoj Halino, děkuji Ti za moc pěkný komentář i za Tvé vlastní zkušenosti a vzpomínky :-).
    Docela jsi mě překvapila, že Vám ve škole „šamponovali“ vlasy. To jsem asi ještě neslyšela, inu – jiný kraj, jiný mrav.
    Je hezké, že jsi dcerce zachránila dlouhé vlasy svou trpělivostí. Je vidět – i z ostatních reakcí holek – že záleží vždy na rozhodnutí rodičů a jak se k tomu postaví, evidentně se to dá zvládnout i bez ostříhání.

  • halina

    Padmé, zase krásný článeček.
    A zase se mi při jeho čtení vracejí mé vlastní zážitky z dětsví. Tatínek jako biolog mě bral hodně do přírody, znala jsem mnoho kytek, keřů i stromů. Bývaly to nádherné procházky. Houbařili jsme celá rodina a já miluju houby dodnes – jak hledání a sbírání, tak i jejich zpracovávání na chutnou krmi a jejich konzumace. Podařilo se mi tím nakazit i mé dvě děti i svého současného partnera. A znám a sbírám jich hodně.
    A vešky? Na základce byla postižená skoro celá škola, pamatuju se, že nám ve škole (!) myli hlavu šamponem na vešky. A co to je vytahat všechny hnidy z hustých dlouhých vlasů vím – dcerka je domů také donesla.
    Padmé, vzpomínej, prosím, dál. Moc ráda si Tvé řádky čtu.

  • Padmé

    Ahoj Babofko, děkuji Ti za Tvůj komentář :-).
    Je to hezké a příjemné si zavzpomínat, že? Oprostit se na chvíli od každodenních povinností – poletování mezi prací, školkou, školou, vařením, nákupy, žehlením atd.
    Jsem ráda, že sis vybavila hezké chvíle s dědečkem :-).
    Taky mám houby ráda, jak smaženici, tak obalované, chutnají mi :-).

    Tak jsi asi (zřejmě) další, kdo je neměl :-D. Můj syn zatím také ne, musím to zaklepat, abych to nezakřikla :-).

  • Padmé, to je zase kouzelné vzpomínání… Úplně jsi mě přenesla v myšlenkách do mého dětství, kdy jsem chodila na houby s mým dědou. A dělal to samé co Tvůj tatínek. Já sama jsem na hledání hub dřevo, prostě je nevidím a ani je neznám. 🙁 Ale jíst jó, to zas jó… 🙂
    A víš že ani netuším, jestli jsem někdy měla vši? Že se o tom mluvilo, že zas někde jsou, to jo, ale jestli jsem je měla i já, nevzpomínám si…
    Krásné… Piš dál!!!! 😉

  • Padmé

    Ahoj Danásku, ráda Tě „vidím“ (tzn. čtu) a jak Tě zahlédnu, hned bych se Tě chtěla zeptat, jak se daří Tobě a malé Denisce :-).

    Já jsem svého taťku nikdy v hledání hub nepředčila. Vždycky jsem měla pocit, že má nějaký další smysl, který já nemám :-D.

    A já měla odmala dlouhé vlasy a jak jsem rostla a přibývaly mi roky, tak jsem vlasy zkracovala a zkracovala :-D. Máme to přesně obráceně :-D.
    Věřím, že v tom věku 6.- 7.třída jsi to ostříhání obrečela. Ono jít z dlouhých vlasů na ježka a ještě „nuceně“, není určitě nic příjemného a obzvlášť pro holku, většinou holky na dlouhé vlasy „trpí“ (chtějí je).

  • Lien

    Ne, mně vůbec moje pocity nevadí, nejsou nepříjemné, navíc tam nikde není upozornění hned na začátku, že to zase bude takové, i kdybych se tomu nakrásně vyhnout chtěla, což nechci, fakt mi to nevadí.

    Ale pro upřesnění, nemyslela jsem etrémě pozitivní, ale extrémě vyhrocený opačným směrem, než ten druhý pól, nevnímám to tedy pozitivně, troufám si říci, že spíš naopak ;-), protože pokud se člověku zdá něco hrozného spíš se s tím bude snažit nějak pracovat, než člověk, kterému se jeví vše růžové, ten je vlastně jakoby spokojený a nic ho nenutí se vyvíjet.

  • danasi

    Padmé,děkuji za pěkné pokračování. Houbaření jsem dostala do krve také, ovšem já otce předčila i v hledání. Mé děti také skvěle hledají, ale škoda že také nejí.

    Já měla vždy vojenský sestřich na kluka, či ježka. Dokonce si mne u babičky pletli s bratrancem.

    Dlouhé vlasy jsem si prosadila v 6 třídě a o prázninách na táboře byla infikována vši. Hned v 7 třídě na začátku školního roku, v nové třídě, v novém kolektivu, pěkně na ježka. Hodně jsem to obrečela. Dlouhé vlasy si plním asi posledních 10 let.

  • Padmé

    Marinado, děkuji Ti za komentář :-). Také jsi měla vešky? A zachránily jste vlasy společně s maminkou? To je dobře! Já byla tenkrát moc ráda :-).

    Nico, děkuji Ti za Tvé řádky, to víš, každou pisatelku potěší, když jí čtenářka něco takového napíše :-).
    Já mám houby moc ráda, ale raději je jím, než hledám :-D.

    Lien, pokud v Tobě čtení mých „extrémně pozitivních“ a „rádoby duchaplných“ článků vyvolává takovéhle reakce a myšlenky, pak bys je asi neměla (nemusela?) číst….

    ABO, děkuji za milou reakci, při čtení těch Tvých řádků jsem se usmívala – i moje maminky chodila na borůvky :-). A Tvůj tatínek je zřejmě ještě vášnivější houbař než ten můj :-D.
    A k těm vším… já doufám, že ne… můj syn je zatím neměl…

    Nuninko, díky :-). Jestli ses při čtení usmívala, jsem za to ráda :-).

    Peprmintko, děkuji :-). A „ano“, tohle jsou právě ty krásné vzpomínky na dětství a na chvíle společně prožité, co mě spolehlivě zahřejí.

  • Peprmintka
    Peprmintka

    Hodná maminka, super tatínek a vzpomínky co zahřejí. Moc krásný článek.

  • ABA

    Milá Padmé,
    to snad není pravda – u nás se takto houbařilo a houbaří dodnes! Táta navrch sbírá známky s motivem hub z celého světa a není snad encyklopedie, kterou by doma neměl. Kdykoliv narazíme na neznámou houbu, tak ji fotíme ze všech stran, aby nám děda mohl říct, co že jsme to potkali… Mamka zase sbírala borůvky, což mě bavilo ještě míň 😉
    PS: vši má snad každé dítě alespoň jednou za život – mě to potkalo asi ve čtvrté třídě, ale také pomohl jakýsi přípravek…

  • Padme,moc pěkné. Celý článek se tady culim.

  • Lien

    Padmé moc pěkný článek, napadlo mě u něj, jako už vícekrát předtím (možná je to tím, že téměř v každém tvém článku to čtu), že někteří lidé nevidí na svých rodičích nic pěkného a dávají jim „za vinu“ své nedostatky, což je samozřejmě nesmysl a velmi nezralý a nezdravý postoj, na kterém se musí pracovat, aby nám nebránil v jakémkoli posunu. A pak je opačný extrém, který vnímám u tebe, je sice rádoby duchaplný, ale efekt má stejný – nesmíření se s minulostí vede k nemožnosti žít přítomnost.

    Ale samozřejmě, že jen ty sama víš co a jak je a bylo, co píšeš je druhá věc a já mohu reagovat jen na ten obraz, který o sobě vytváříš. Zda je to vědomá či nevědomá maska už může vědět jen její stvořitel.

  • nica1

    Padmé Tvé články čtu moc ráda.Píšeš moc hezky.Houby miluji,ale nejsem schopná žádnou najít a taťka musel mít nekutečnou trpělivost při pročesávání.Anetka má také dlouhé hnědé vlasy a když je přinesla ze školy tak to byla síla,ale taky jsme vlasy zachránily 🙂 🙂

  • Marinada

    Padmé, opět krásně napsané. Jojo, vešky – taky jsem je chytla do dlouhých hustých vlasů. O vlasy jsem narozdíl od některých mých spolužaček nepřišla – u nás to bylo zase díky mámě.
    Padmé, ta fotka u prvního článku – to jsi malá Ty? Moc hezká!

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist