Moje babička

Rubrika: Od srdce i od plic, Trocha nostalgie

Téma „Vaše děti“ jsem pojmula po svém. Chtěla bych vám povědět o své babičce, jaké to bylo, když ona byla dítě a jak ona měla svoje děti.

Mojí babičce je 85 let a při každém našem setkání mě pokaždé dostane svým vyprávěním.

Když byly babičce 2 měsíce, její maminka se rozhodla, že se o ni nebude starat, že to je přítěž, zabalila ji do povijanu a odnesla do vedlejší vesnice, položila ji do čerstvě zoraného pole svých příbuzných a připsala pár řádek o tom, že se mají o malou Slávinku postarat. Už tohle mi přijde nepochopitelný, ale jak babička později zjistila, měla staršího bratra, kterého rodiče také dali pryč. Po letech se setkali a měli se moc rádi, její bratr bohužel poměrně mladý zemřel.

A tak babička vyrůstala v chaloupce u tetičky a strejčka, tak o nich mluví. Měli své 3 děti a sami se měli co ohánět. Babička bydlela v komůrce bez kamen a bez okna, za celé dětství měla jednu jedinou knížku (dodnes z ní dokáže citovat) a jednu starou panenku. Svoje bydlení si musela odpracovat a tak odmala pásla husy, krávu, pomáhala s hospodářstvím. Do školy chodila do 2 km vzdálené vesnice (je to stejná škola, kam teď chodí do 1. třídy moje dcera). Byla nejchytřejší dítě ze třídy, ale od začátku bylo jasné, že jak dochodí základní školu, půjde pracovat, aby ji příbuzní nemuseli dál živit.

Když bylo babičce 13 let, jednou v noci ji vzbudila hrozná bolest v noze, bolela ji celá od kolene ke kotníku. Nikomu nic neřekla, dopajdala do školy a když ji pan učitel vyvolal, postavila se a bolestí spadla zpátky do lavice. Přiznala se panu učiteli, že jí noha bolí tak, že si na ni nemůže ani stoupnout. Ten ji poslal k doktorovi, tam dostala mast a sotva došla domů. Ani po týdnu se to nelepšilo, a tak doktor rozhodl, že musí do nemocnice. Zase sotva došla domů a celé 2 kilometry plakala a seděla na každém patníku. Víc než bolest ji trápilo to, že netušila, kdo nemocnici zaplatí a bála se to doma říct. Tam přišla celá ubrečená a řekla vše tetičce. Ta ji uklidnila a řekla jí, že její maminka pracuje u sedláka a je nemocensky pojištěná, a tak do nemocnice klidně může. Ale že tedy musí za maminkou. A tak zase šla sama další 2 kilometry do vedlejší vesnice do statku, kde její maminka pracovala. Všechno jí řekla, sebraly se a šly 4 kilometry na vlak, pak další 2 kilometry ve městě z nádraží do nemocnice.

Tam diagnostikovali osteomyelitidu (hnisavý zánět kostí). V té době ATB nebyla a tak babička jen ležela a dostávala léky na bolest. V nemocnici byla 5 měsíců, celou dobu horečky přes 40 st. Nejvíc prý 42,2. Po 5 měsících se stav tak zhoršil, že vyzvali lékaři maminku k podepsání reverzu – doporučovali amputovat nohu. Maminka řekla, že než mrzák, ať ji radši nechají umřít…

Pak se v nemocnici jakýmsi zázrakem zjevil doktor z Prahy, který léčil sice brutálně, ale účinně – zhnisaná kost se musela vysekat. To babičce pomohlo a mohla se vrátit domů.

Ve 14 letech, když dokončila školu, nastoupila do nedalekého městečka jako pomocnice v ústavu Vincentinum. Starali se tam o těžce postižené lidi. Babička má z té doby spoustu fotek, musím říct, že se mi dělá nevolno, jen ty chudinky vidím, neumím si představit se o ně v reálu starat, opravdu zrůdy, jinak to popsat neumím. Babička se pro tu práci rozhodla po zážitku v nemocnici, chtěla také někomu pomáhat.

Svatebni 001Ve Vincentinu byl vedoucím jeden mladý muž, i když o dost starší než ona (o 17 let), postupem času si padli do oka a když bylo babičce 18 let, vzali se. Za rok se museli odstěhovat do Šternberka, protože byl rok 1948 a komunisti takovéto ústavy začali rušit. Takže se celý ústav stěhoval, a proto můj tatínek může hrdě říkat, že je Moravák, přestože tam bydlel jen 4 roky. Během 4 let, co tam babička s dědou bydleli, se jim narodil můj táta, za 1,5 roku strejda a za necelý rok teta. V té době proběhla měnová reforma, babička s dědou škudlili každou korunu, aby měli na nábytek (teta jako nejmenší spala ve velkém koši na prádlo) a při měně o všechno přišli a peníze dali dětem na hraní.

Pak je komunisti vyhnali zase zpátky do městečka, kde se seznámili, tam, kde byl ústav, udělali domov důchodců, děda tam pracoval jako správce a babička během let jako pomocná síla v kuchyni, pradlena a sanitární sestra. Dědu s babičkou spojovalo i to, že děda měl stejnou nemoc jako babička, ale on opakované bolesti nevydržel a nohu si nechal uříznout.

V roce 1963, když bylo babičce 34 let, tátovi 12 let, strejdovi 10 let a tetě 9 let, děda zemřel na zápal plic. Kdyby jim nepomáhali lidé z kostela, kam jako věřící děda s babičkou chodili, říká dodnes babička, že by pochcípali hlady. Babička brala kolem 200,- měsíčně, dostala vdovský a sirotčí důchod asi 600,- korun celkem a na dětské přídavky neměli nárok, protože měli ten důchod. S láskou dodnes vzpomíná na Dubčeka, který uzákonil, že rodiny, které mají nárok na vdovský i sirotčí, mají nárok i na přídavky. Babička najednou měla měsíčně o 270,- víc, bylo hodně peněz.

s tatou 001Celý život zůstala sama, nikdy se nevdala. Když jsem se jí na to ptala, říkala, že se lásce nebránila, ale že si ji všichni chtěli vzít se soucitu, aby nebyla sama se 3 dětmi a ona chtěla zažít lásku, jakou zažila s dědou. Dokázala, že strejda vystudoval vysokou školu lesnickou a teta vysokou pedagogickou a stala se profesorkou ruštiny a angličtiny na gymnáziu.

S tím, že děda zemřel, se babička neuměla popasovat sama, a dětem to nedokázala podat vůbec. Dnes říká, že ví, že kdyby existovala sociálka jako dneska, tak jí děti odejmou, byla na ně strašně tvrdá, přísná a hodně je bila. Až jednou slyšela, jak si můj táta hraje s dětmi před domem, stavěli jakési auto a táta řekl: nejde mi to, no. Ale kdybych měl tátu, ten by mi pomohl a měl bych nejlepší auto z vás všech. Až pak babičce došlo, že to, že dělá, jakoby by děda nikdy nebyl a nemluví o něm, že to je nesmysl a vztahy v rodině asi trochu polevily.

A jak to všechno poznamenalo babiččiny děti? Můj táta si vzal moji mámu jen proto, že neuměl navázat normální vztah s nějakou ženou, máma se rozvedla, protože nemohla mít se svým mužem děti, s tátou se znali od malička, a tak si tak nějak řekli, že se teda vezmou, narodila jsem se jim já (babičky první vnouče a jediná vnučka) a za 5 let můj brácha (ten je mimochodem celý můj táta, nedokáže navázat normální vztah a i když mu je 30 let, vyhledává stejný typy holek – takový spasitel padlých holek).

Strejda se oženil, narodil se jim syn, jelikož teta zjistila, že strejda je slušně řečeno domácí tyran, rozvedli se, on si našel o 15 let mladší přítelkyni, s kterou měl 3 syny. Ta po letech zjistila, že psychické týrání dál nevydrží a utekla i s klukama pryč. Tak si po padesátce našel o 30 let mladší přítelkyni, s kterou má syna, ale nikdy spolu nežili.

Teta nemá děti (na vysoké škole otěhotněla a babička ji donutila jít na potrat, a tak děti mít nemůže). Jednou byla vdaná, brzy se rozvedla, pak měla pár známostí. Po padesátce se dala dohromady se svým učitelem ze základky, o 20 let starším (vždycky měla starší chlapy, asi podvědomě hledala otce), který ale bohužel zemřel a tetu to dost psychicky poznamenalo a chtěla spáchat i sebevraždu.

Na to, co všechno babička prožila, je neuvěřitelně pokorná, vděčná, není zatrpklá a raduje se z každého nové ho dne.

A já si říkám, co vedlo její matku k tomu, aby ji odložila? Jak hodně jí (a jejím dětem) tím poznamenala celý další život, když babička v dětství nepoznala normální rodinný život?

Článek je zařazen do soutěže o příspěvek měsíce, která je součástí Velké narozeninové soutěže.
Pošlete nám i vy do konce listopadu 2014 článek na téma VAŠE DĚTI a utkejte se s ostatními autory o knihy z nakladatelství Portál.

Napsal/a: Lussy

Toto taky stojí za přečtení!

Jaké vybrat odrážedlo pod stromeček?

Chcete mít ze svého potomka vášnivého cyklistu? V určitém věku už nestačí jít příkladem. Vlastní dvoukolé odrážedlo, které je jedním

Čtu dál →

V jakých lázních vám zajistí hlídání pro děti?

Touží vaše srdce po lázních, ale říkáte si, že děti jsou pořád ještě malé, tak vám nezbývá než o

Čtu dál →

Dětský svět v zahradě? Vsaďte na bunkr, hmyzí hotel nebo malé hřiště

Hledáte recept, jak děti vylákat na zahradu, aby se vydováděly na čerstvém vzduchu a měly jste je přitom na

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (9 vyjádření)

  • Lussy

    Holky, děkuju za komentáře.
    Petro, s babičkou se vídám tak jednou za 6 týdnů. Tolik věcí mě zajímá, vždycky prokecáme celé odpoledne.

  • Lussy, díky za článek. Babička byla silná žena.

  • Lussy teda babiččin příběh jsem četla se zatajeným dechem, tolik utrpení pro jednu osobu, nebylo to jednoduché, co na to říct? Kdoví jestli kdyby ji matka neodložila, jestli by se měla lépe…

  • tvorenicko
    tvorenicko

    Nevím co na to říct, je to silná a statečná žena.

  • meggi41

    LUSSY:mam zamlzeny oci a stesk po me babince je o to vetsi,Lussy moje babinka bude slavit za par dni 86(dam ji poslat puget),je to muj vzor,studnice optimismu,lasky i humoru,miluji vsechny z rodiny,ale babinka je muj N 1 milacek,strasne mi chybi,nam vsem a nechci ani pomyslet,ze jednou uz ji nepotulim a ona me nepohladi po vlasech,hodiny si povidame,obe si i pobrecime a zase slunicko je***
    Babi chteli vzit nemci na prevychovani do Nemecka(blondynka a mod.oci,schovavali se ve sklepe o spinave vode,tezce pracovala v tovarne..prezila 2tezke operace,postavili s dedeckem sami dum,prezila syna i dedu…ale nikdy si nestezuje,naopak,rikava,ze se ma pekne,ma nadherny humor,ironii…pekne se obleka,porad je pekna,ma pratele,zajde si na kavu,kazde rano cvici tibetany…)

    Lussy z celeho srdcd ti preji,aby u tvoje babicka tady jeste dlouho byla!!***
    ….
    M.

  • Tvoje babička je statečná žena,obdivuju ji

  • Petra Vymětalová

    Lussy, klobouk dolů před babičkou. Myslím, že spousta lidí s takovým osudem spíš zatrpkne a vidí všechno dost černě (a ani se jim nedivím).
    Jak často se vídáte?

  • ludlinka

    Velmi pěkně napsané.

  • Marinada

    Lussy, nevím, co napsat – přečetla jsem to jedním dechem a je to tak silné, že nemám slov…Díky za příběh.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist