Pro Oldřišku

Rubrika: Od srdce i od plic

Minulý týden můj syn zaslechl na netu hudbu, která ho oslovila. Díval se na trailer k filmu a slyšel něco, co se mu nejen zalíbilo, ale dokonale to upoutalo jeho pozornost. A tak si k tomu našel další informace, skladatele hudby, název díla a odkazy na patřičné internetové stránky.

Pouštěl mi tu skladbu několikrát a musím říct, že je nádherná. Je to klavír a je velmi něžný a krásný. Asi nemusím psát, že mě trochu překvapilo a možná i malinko zaskočilo, že dospívající kluk věnuje svou pozornost klavíru a zřejmě i  fakt, že to slyší a vnímá a nevěnuje se jen akci v upoutávce.

A tak přišel za mnou, jestli může ke mně do pokoje. Já mám totiž ve svém pokoji piano. A on si to chtěl zkusit. Chtěl vyzkoušet tóny kláves, sáhnout si na něj, slyšet, jak to zní.

A jakmile začal klapkat prstíky po klávesách… otevřel dveře vzpomínek…

Byla jsem tenkrát malá holčička. Chodila jsem do první třídy. A moc jsem si přála hrát na příčnou flétnu. Moc se mi to líbilo a byla jsem jí okouzlena. Tak se mnou moje maminka jela do LŠU (do tehdejší Lidové školy umění). A tam nám řekli, že na dechové nástroje se berou děti až od třetí třídy, že jsem příliš malá. Scházely jsme po schodech dolů a já brečela. Bylo mi to líto. Moc jsem si to přála. Moje maminka mě uklidňovala, že to nevadí, že až povyrostu, půjdeme znova. A v tom se otevřely dveře. Byly to dveře z učebny klavíru. A na chodbu vyšla mladá žena. Uviděla nás, mě a mojí maminku a zeptala se, proč pláču. Maminka jí začala vysvětlovat, že mě chtěla přihlásit na flétnu a že mě nevzali. Ta žena mi podala ruku a řekla: „Pojď se mnou.“ Vzala jsem ji za ruku a šla s ní (moje maminka za náma). Vešla jsem do třídy, kde stál klavír. Do té doby jsem ho neviděla, bylo to krásné černé otevřené křídlo a ta mladá žena k němu zasedla a začala hrát. Oněmělá úžasem jsem tam stála, poslouchala její hru a přestala brečet. Bylo to nádherné. Měla krásné dlouhé prsty, pečlivě ostříhané nakrátko a její ruce se pohybovaly po klávesách s takovou lehkostí a hbitostí, že jsem tomu nemohla uvěřit. Při tom, jak hrála, se kouzelně usmívala a celá jakoby zářila. Připadala mi celá krásná. I když dohrála, nemohla jsem z ní spustit oči. Zeptala se mě, jestli se mi to líbilo. Kývla jsem, že ano. A tak se obrátila na mou maminku a jestli prý to nechceme zkusit u ní, že by jí nevadilo, že jsem takový drobek a jedno místečko pro malé děvčátko se vždycky najde.

A tak začaly moje hodiny klavíru. Přestože jsem měla v hlavince ještě stále tu příčnou flétnu, osobnost paní učitelky klavíru mě jaksi pohltila. Začala jsem prvními jednoduchými tóny, začala jsem se učit noty a  začala jsem cvičit. V okamžiku, kdy jsem dokázala zahrát svůj první menuet bez chyb, se mě zmocnila taková radost a potěšení, že jsem klavíru propadla. Chodila jsem k paní učitelce dva roky a pak přišla třetí třída. Ona, pamětliva mého přání, se mě poctivě zeptala, jestli si přeji změnit nástroj. Ta otázka už byla úplně zbytečná, protože jsem byla zamilovaná do hry na klavír. Chodila jsem k ní na hodiny ráda a vždycky jsem se na ni těšila. Byla báječná. A tak jsem u ní zůstala ještě dalších šest let, celkem jsme spolu strávily u klavíru osm let. Čím jsem byla starší, měla jsem ve výběru skladeb větší volnost. Vždy mi na hodině zahrála několik skladeb a já jsem si mohla vybrat, co se mi líbí a co bych se chtěla naučit. Byla trpělivá a nepamatuji se, že by na mě někdy křičela. Tuším, že snad ani neuměla zvýšit hlas. Vzpomínám si, že jsem jednou přišla na hodinu absolutně nepřipravená, byla jsem po nemoci, vůbec jsem necvičila a nic neuměla. Ona to samozřejmě ihned poznala a nechtěla trápit ani mě, ani sebe. A tak se mě zeptala, jestli chci, aby hrála ona. Nadšeně jsem souhlasila. Sedla si ke klavíru a hrála ona. Hrála ona pro mě.

Pamatuji si, že jsem tenkrát měla hrozné výčitky a všechno jsem se doučila. Hrála jsem a cvičila poctivě každý den a na další hodinu už jsem byla připravená. Měla radost, usmívala se a hladila mě po vlasech. A já se tetelila štěstím.

Tak taková byla moje Oldřiška, paní učitelka klavíru…

Občas uvažuji nad tím, že můžeme mít plány a představy, o tom žádná, nicméně – všechno se změní v okamžiku, kdy potkáme toho správného človíčka. Jaká byla pravděpodobnost setkání mě a paní Oldřišky? Byla to 1:100 nebo 1:1000? V té budově jsem byla poprvé a vypadalo to, že i naposledy a pár vteřin změnilo můj život. Byla to náhoda? Nebo to byl osud?

Když jsem od  ní po osmi letech odcházela a loučila se s ní, neb jsem nastupovala na SŠ, řekla mi něco, co nikdy nezapomenu. A bylo to: že mě učila vždycky ráda a s potěšením a že jsem jí byla dcerou, kterou jí osud nedopřál. Tenkrát jsem jejím slovům příliš nerozuměla, ale bylo to pro mě bolestné loučení. Cítila jsem, že „ztrácím“. Tu „ztrátu“ jsem pochopila a porozuměla jí až mnohem později. Ale to by bylo na další článek, když jsem se v novém působišti pokoušela o pokračování ve hře na klavír, přihlásila se do LŠU (v novém městě) a „vyfasovala“ jsem exemplář k archeologickému výzkumu.

Mně paní Oldřiška dala do života mnohé. A asi to nebudu umět dát do slov a vět. Naučila mě milovat hudbu ve velmi širokém rozsahu – od Dvořáka, Chopina, Mozarta přes Čajkovského, Fibicha až po Smetanu či Bacha. Naučila mě trpělivosti cvičit. Učila mě vnímat a naslouchat. A když jsem o některém skladateli prohlásila, že je „šílený“, nereagovala na to, nic mi nevyvracela. Jen mi na další hodinu připravila několik skladeb a dala mi vybrat. Jaký byl můj úžas a překvapení, když jsem zjistila, že i ten, o kterém jsem se domnívala, že je „strašný“, dokázal napsat krásnou věc a já sama si to vybrala. Paní Oldřiška mi dala víc, než umím slovy říct. Vždycky jsem ji měla ráda, od prvního okamžiku setkání a budu ji mít ráda už napořád. Má své stálé místo v mém srdíčku.

Ať už to byla náhoda či osud, to naše setkání, každopádně posílám poděkování tam nahoru za to, že  jsme se potkaly…

Napsal/a: Padmé

Toto taky stojí za přečtení!

Jaké vybrat odrážedlo pod stromeček?

Chcete mít ze svého potomka vášnivého cyklistu? V určitém věku už nestačí jít příkladem. Vlastní dvoukolé odrážedlo, které je jedním

Čtu dál →

V jakých lázních vám zajistí hlídání pro děti?

Touží vaše srdce po lázních, ale říkáte si, že děti jsou pořád ještě malé, tak vám nezbývá než o

Čtu dál →

Dětský svět v zahradě? Vsaďte na bunkr, hmyzí hotel nebo malé hřiště

Hledáte recept, jak děti vylákat na zahradu, aby se vydováděly na čerstvém vzduchu a měly jste je přitom na

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (20 vyjádření)

  • danasi

    Díky soutěži zjišťuji, že mi vloni tento nádherný článek unikl.
    Děkuji Padmé, díky Petro za toto nakopnutí díky dohledávání článků.

  • Zava

    Tohle je můj nejhezčí článek listopadu 2013… Co by se asi stalo, kdybyste se nepotkaly? Zastávám názor, že se hraním rozvíjí nejen vztah k hudbě a umění hrát, ale i různá zákoutí našich mozků a duší. Kdoví, co by s Padmé bylo, kdyby se s Oldřiškou nepotkala? Kdoví, jestli by za pár let chuť na flétnu neztratila…

  • Padmé

    Ahoj Miney, děkuji Ti za Tvůj komentář :-). Víš, ono nezáleží na tom, jestli jsi reagovala hned nebo až později (na můj článeček), na tom nesejde, důležité je, že sis vzpomněla na svou paní učitelku a podstatné je, že Tvoje holčička má podobnou paní učitelku :-). To je krásné :-). Tak by to mělo být :-).

  • miney777

    Jedním slovem, nádhera, bohužel jsem se nedostala dřív k tomu, abych napsala komentář – slza ukápla, protože jsem se dokázala vcítit do té malé holčičky 🙂 Ještě teď mi běhá mráz po zádech – ale krásný mráz 🙂 Já takhle zbožňovala svou první paní učitelku na ZŠ jmenovala se Helenka Dittrichová a bylo to prostě Paní Učitelka, též jsem vše, co pro nás dělala, ocenila až teď, když nastoupila Týna do 1. třídy – a její pí.uč. mi svým přístupem a jednáním tu MOJÍ hrozně připomíná…

  • Padmé

    Děkuji Vám všem za Vaše vlídné přijetí mého článečku :-).

    Babofko, to byl záměr, ten název článečku, to víš, že jsem měla v hlavě „Pro Elišku“, jen paní učitelka byla Oldřiška, tak jsem si to spojila ;-).

    Ježečku, z toho Tvého psaní je úplně cítit, jak máš hudbu a zpěv ráda :-). A tak se domnívám, že to upřímné nasazení a radost se dá brát jako „víc“ než čistý tón :-D.
    A mimochodem – pokud to Ty sama slyšíš, že Ti to ujíždí, tak nemáš „hluch“ ;-).

    Děkuji všem za napsání a přeji krásnou neděli :-).

  • Moc krasne jste to napsala a me k slzam dojala. Je to uzasny pribeh.

  • Ježeček

    Ahojky Padmé, já osobně miluju ten zpěv a hudbu celkově. Poslechnu si i lidovky, klasický folklor, ne tedy dechovku, ale i tu si zazpívám, když jsem na vesnické zábavě. Já osobně to někdy slyším, že mi ten hlas jde někam, než bych chtěla, aby se ubíral 🙂 Hrála jsem na kytaru, podle všeho to nebylo zlé, zpívala a hrála jsem citem, ne sluchem. Ale absolutně jsem nepoznala, jestli byla kytara naladěná nebo ne 😀

    Ale pilně trénuj, léto se blíží a co kdybych jela okolo… 😉 *

  • Padmé, díky za krásné vzpomínání a vyprávění. Vehnala jsi mi slzičky dojetí do očí, až je tady teď honem rozmrkávám… 🙂
    V úvodu jsem teda při pohledu na obrázek klavíru zapochybovala nad názvem článku, jestli to nemělo být „Pro Elišku“… 🙂
    A protože sama na „obyčejné náhody“ nevěřím, já v tom mám jasno. A předpokládám, že asi i Ty 😉

  • matodato

    Osudové setkání – nádherně sepsané, díky.

  • Padmé

    Ahoj a pěkné odpoledne Vám všem :-).
    Moc Vám děkuji za Vaše řádky, to se taaak příjemně čte :-). Díky :-).

    Supice, já se domnívám, že pozdě není nikdy ;-). Pokud Tě to láká a toužíš po tom, naučit se hrát na klavír, určitě by se cestička našla :-).

    Jana231, tuším, že to celé bylo o paní učitelce, myslím si, že mít někoho jiného, nebylo by to pro mě takové šťastné a krásné :-). A Ty se chystáš na „výuku“ syna? Tak to přeji pohodu a trpělivost a ať se daří :-).

    Ježečku, Ty jsi mě pobavila :-). Já jsem dlouho nehrála, takže to teď trochu drhne. Noty jsem si snesla z půdy a snažím se „oprašovat“ znalosti a dovednosti. Upřímně přiznávám, že to lenošení se podepsalo, prstíky mám ztuhlé a o hbitosti se hovořit vůbec nedá. Pokud by sis mě chtěla poslechnout, musela bych poctivě potrénovat ;-).
    A ještě se zeptám – k tomu „hluchu“ – a Ty to slyšíš? Nebo Ti to říkají lidé okolo? 😉

    Díky Vám všem za napsání.

  • Ježeček

    Mě se taky hra na klavír moc líbí. Vlastně vše, co je spojeno s hudbou a zpěvem mám moc ráda. Hodně si doma zpívám, ale bohužel, je to jen má soukromá záležitost. Jsem nositelka velmi příjemného, barevného a sametového hlasu, podpořeno absolutním hluchem… Takže když jsem jako dítě moc chtěla klavír, tak mi všichni řekli, že tudy cesta nevede 😀 Já závidím každému, kdo má trochu talentu na hudbu a může ji realizovat…
    Padmé, těším se na to, až mi zaklavíruješ 😉 Opravdu! *

  • krásný článek 🙂

  • jana231

    Padmé, co bych dala za takovou oaní učitelku.já hrála na klavír do 18 let v ZUŠ, ale musím říct, že na rozdíl od Tebe, jsem měla na učitele pech. První tři roky mě učila postarší učitelka, která na mě řvala-hrála jsem prý ¨dobře, ale bazírovala na držení ruky, kter¨é nebylo podle jejích představ, takže ač mě hra bavila, bála jsem se chodit do ZUŠ,až jsem si postavila v 10 letech hlavu, že už mě tam nikdo nedostane (před tím na mě ječela). Tehdy naši naštěstí mé přání respektovali, mamka mi sehnala soukromou ZUŠ, učitel hodný, ale moc mě toho nenaučil. Pořád jsem říkala, že k němu nechci, že je to ztráta času, budu se učit sama, ale nikdo mi nevěřil. A tak v 18 letech, jsem začala hrát sama, chytlo mě to a drželo dlouhou dobu. Učila jsem pár lidiček a hrála i párkrát na veřejnosti. Teď už řádku let nehraji, ale malý dostane k vánocům klávesy, takže kdo myslíte, že ho bude učit noty?

  • supice

    Nádherný článek.. Také jsem si přála hrát na klavír, ale nějak jsem se k tomu nedostala.. Teď už je zřejmě pozdě..? Obdivuji lidi, kteří hrají.. A skláním se před autorkou článku. Nejen, že umí hrát, ale tak krásně napsaný a procítěný článek jsem dlouho nečetla. 🙂

  • janca.mas
    janca.mas

    Moc krásně napsané, souhlasím s halinou. Škoda, že takových lidiček není víc 🙂

  • nica1

    Padmé moc hezké

  • Ježeček

    Padmé, to je moc hezké vzpomínání. Mám ráda, když lidé vzpomínají a zvlášť, kdyý to umí tak hezky sepsat do hezkých vět a pěkného článku!
    Jsem ráda za Tvé vzpomínky, je z nich cítit pohoda, čistota a vždy mám úsměv na tváři, ikdyž se mnohdy neubráním dojetí a chce se mi brečet. Ne však brečet ze soucitu, smutku, ale z toho hezkého sentimentu, vzpomínání… *

  • halina

    Padmé, vím, že jsi toto osudové setkání už tady někdy trošku zmiňovala. Jsem ráda, že ses tentokrát rozepsala trochu víc. Kéž by bylo takových lidiček víc, a to nejen mezi pedagogy všeho druhu.

  • Padmé, moc pěkně napsané. Lidí jako paní Oldřiška je třeba více 🙂

  • alenam

    To se nedá nazvat jinak, než osudové setkání.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist