Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Líbí se mi kolega 🙁
Ahoj holky,
vždycky jsem si myslela, že tohle se mě přeci nikdy nemůže stát, protože jestli něco nesnáším, je to lež a nevěra.
Už vím, že nikdy neříkej nikdy se neříká jen tak pro nic za nic.
Nastoupila jsem do nocé práce, konečně po 8 letech mateřských dovolených a začase se “realizovat“. Práce mě strašně bavila a baví a po nějaké době se naše firma začala rozrůstat a rozrostla se i o nového kolegu (o 16 let staršího). Bohužel – mohla bych zároveň napsat i bohudík – přeskočila jiskra a pak už je to jak ze špatného filmu…ani jeden jsme nikdy předtím nic podobného nezažili, u druhých odsuzovali, ale teď jsme na druhém břehu a lépe se občas řekne než udělá. Zakoukali jsme se jeden do druhého a zatím vše zůstalo celkem při “mírné“ nevěře, kdy jsme se párkrát políbili…nicméně, jak to ve špatných filmech bývá, můj manžel není hlupák a moje maličkost měnící se mu před očima, ho přiměla ke slídění, takže si přečetl nějaký ten mail a mírná pohroma začala…Všechno jsem chtěla urovnat, slíbila jsem, že je konec všemu, jenže ono to tak úplně lehce nejde. Řekla jsem kolegovi, že nemůžeme pokračovat, fakt jsem ani už nechtěla, jenže potkávejte se s člověkem kterého máte rádi každý den, aniž byste pocítili to zachvění.
Mám ráda svého muže i rodinu, ale neumím si poručit a kolega se mi líbí, mám ho ráda.. Nevím jak z toho kolotoče ven. Chci to ukončit, ale zároveň nechci…
Snad chápete jak to myslím :-(. Díky všem (omlouvám se, že budu beze jména)
Já teda nevím, ale když jeden druhému ve vztahu ubližuje, tak to jedno není. Těžko může anonymní něco řešit jen ona, když je to záležitost obou. Na některých věcech se samo dá pracovat individuálně, protože každý si v sobě nesem určitá traumata, špatné vzorce chování, to jo, ale tohle je taky záležitost vztahová.
Já radši neradím, nevím, jak bych poradila. Jen mě napadá, manžel asi “něco tuší“, ale neví, jak to bylo daleko, jestli to ještě pokračuje, možná i proto je z toho takový špatný. Ale rozhodně ho neomlouvá, že se chová, jako jsi psala, ty pozdní příchody (spíš brzké ranní), když ho ještě prosíš. To mi nepřijde od něj fér a do hezkého vztahu to podle mě nepatří.
Nechtela jsem byt tak “drsna“,ale moje posledni reakce byla k tobe v podobnem duchu, jako pise Lien!
Lien-je to tak!! 🙂
Meggii
Mně to přijde celé dětinské, to jsem dělala někdy před x lety, kontrolovat kde jak dlouho má být a jedovatě ironizovat, pokud se mi zdá, že dlouho nakupuje. Potkal kamaráda a co je na tom špatného? Ty mu snad hlásíš kam chodíš a co tam děláš? Když spolu dva lidé jsou z lásky, tak jsou svobodní, nemusí se zpovídat tomu druhému, můžou si dělat co chtějí a přitom se milovat, to ostatní není svobodný vztah, ale peklo na zemi :-(. Osobně bych se v takovém svazku (rozuměj být jím)udusila a stydím se, že jsem vůbec kdy taková byla, i když to asi k mladické nerozvážnosti a nezralosti taky patří.
Ale ty (jakkoli jsi nebo nejsi věkem mladá) máš děti a jsi jim vzorem, jestli s tím něco neuděláš (s tou touhou ovládat, manipulovat), tak tě žádný jiný svazek nezachrání, vždycky nakonec dopadneš stejně a je to tvoje věc, ne ostatních, to je hra, kterou nevyhraješ.
Nech ho být, proč se staráš o něj, postarej se o sebe, v první řadě, potřebuješ to s prominutím “jako koza drbání“.
Možná nevíš jak, tak začni odpovědí na otázku, co cítíš, když ho vidíš, jak ho vidíš a místo infantilní otázky, jestli ty kytky pěstuje, mu sděl, jak se cítíš, jestli si ochotná to sama sobě přiznat. Strach, bolest, bezmoc i vztek někdy musíme přijmout, prožít, abychom se pohli z místa. A já ti upřímně přeju sílu, odvahu a ochotu, protože jinak se vůbec nic (v tvém vnitřním světě, který se ti ukazuje vně) nezmění.
Když píšeš, že se hodně změnil, není za tím náhodou i to, že doma cítil, že by mnohdy jeho žena chtěla být někde jinde? Teď mi přijde, jakoby on byl ten nejhorší…ale je to jen můj pocit, ono je to těžko, jak je to opravdu víte jenom vy dva, to je jasné, ale musíte o tom opravdu mluvit, to nepomine ani samo nezmizí…
Můžu se zeptat, když on neuznává tvé přátele, ty máš jaký vztah s těma jeho?
Já jsem tady už dřív řešila, že mi táta takhle jednou až dvakrát za rok odešel a dlouho do rána se nevracel, také jsem mu psala sms nebo volala, nemělo to smysl. Později jsem mu třeba i sama řekla, ať si zajde na pivo, když přetáhl, nevolala jsem. Loni jsem měla třicet a přetáhla jsem já 🙂 přišla mi sms zda je všechno v pořádku, ráno jsem mu pak jen říkala, že přesně tak se cítím i já když přetáhne a nedá ani vědět, že mám strach jestli se mu někde něco nestalo a od té doby se nám to už nestalo. Já jsem taková, že bych jednala, nečekala bych na nic, vždyť i ty kvítka by se dali koupit zítra, ne?
Anonymni nezlob se,ale to,co o vas pises,je dost hrozne..smutne..divne..Takhle zijete?(Ne)kominukujete?On nema rad tve pratele,nemate “nic“spolecneho..promin,zda te necituji presne.Nezlob se,ale kdyz si sama prectes,co pises,tak by jsi si sama v tom mela najit odpoved..A nechapu tedy,co “vlastne chces slyset“ ? Mas vlastne odpovedi na vse..Minim to v dobrem!..omlouvas jeho i sebe .. Dala si to zajit tam,kde to ted je….tak se nezlob;ale co “vlastne chces“?! 🙁
Uz to;ze jsi to napsala sem,na anonymni net(coz je napr.pro mne tak vysoce intimni,osobni vec;ze bych to neudelala,..),tak snad ocekavas i uprimnost?Ci podporu?Nebo co vlastne? Jak napsala i Padme-nikdo jiny to za vas dva neudela..
A jeste-pises,ze se “vlastne nic nestalo“(ze jsi mela “milence“ a on kdysi jinou;ale mel ji).Stalo se urcite mnohe.Nevera neni jen samotny sex..A naruseni duvery kazdy bere jinak..A od ni se i odviji vse ostatni. Treba to tvuj muz ma taky tak-a jeho reakce,chovani..se odviji od toho,co se stalo..Coz chapu..Nesoudim..Jen mam taky zkusennosti.. Srdce..Rozum..Za pro mne “zahadnych“okolnosti;jste presto vy dva,stale spolu..?“ Neustale si odpoustite si,nemate “nic “moc spolecneho..nerozumite si,kazdy jste jiny..a myslim,ze kazdy mate uplne rozdilny nazor na komunikaci,na zivot..
Meggii.
Padmé,
ale já nevím jestli mám ještě sílu a chuť bojovat. Včera opět: Poprosila jsem ho, aby se vrátil z koncertu brzy domů, že na něj počkám. Přišel později než obvykle. (bývá většinou do 3h. doma, tentokrát přišel až v půl 5h.), se slovy: Nic jsem ti neslíbil.
Teď jel koupit kytky maminkám – zas je 2 hodiny v trapu, tak jsem si bohužel neodpustila sms: jestli jel koupit ty kytky do holandska, nebo jestli je ještě pěstuje. Zavolá jako by nic a řekne, že ho odchytil kamarád, aby se mu podíval na auto. Mě se kupříkladu auto rozpadá a je mu to jedno.
Vím, že tohle nebude zcela objektivní, když o tom píšu jen ze svého pohledu. Ale takhle to celé vnímám já.
Neměla jsem na mysli “boj“, za jedno jsem to použila jako jednu z vět své babičky a mělo to být v přeneseném slova smyslu a ne doslova. A za druhé – mínila jsem tím to, že pokud o něco stojíš, občas se pro to musí něco udělat, tedy – zabojovat – o něco (o manželství), o někoho /o manžela/.
Tím, jak píšeš, tak se ve svých úvahách dostáváš dál a hloub. A je velmi těžké se k tomu nějak vyjadřovat, protože já Vás ani jednoho neznám, neznám ani Vaše manželství, ani vývoj Vašeho vztahu.
Zpočátku jsem měla pocit, že máte “jen“ krizi.
Z toho, co jsi napsala teď naposledy, už mě mrazí.
To jsme se dostali úplně někam jinam… pokud je to tak… a já nemůžu vědět, jestli to tak skutečně je… že jsi žila tolik let v nějakém “snu“ a ve svých vlastních představách… pak asi budeš muset vzít v potaz i tu realitu…
Ovšem to už potom nemluvíme o nějakém Tvém chvilkovém vzplanutí, ani o nějaké náladovosti manžela… to jsme se dostali někam úplně jinam… aspoň já to tak vnímám…
Ale opět připisuji – já jsem jenom nezasvěcený divák…
Padmé,
manželství přeci není boj. Jsme partneři né soupeři.
Vždycky jsem věřila, že sňatkem neztrácíme svobodu, nýbrž ji nabýváme. Máme konečně někoho vedle sebe, kdo nám pomůže splnit si všechny sny a přání a také jsem se tím hodně řídila. On se radoval a já se radovala s ním, byl smutný a já cítila že bych ten smutek vzala za něj.
Radosti i starosti – na všechno jsme byli dva – nebyli! Tohle jsem si jen vysnila a dokaázala takhle snít pěknou dobu, byla jsem na to sama a do teď jsem.
Meggie,
s manželem jsme spolu 11 let (svoji a dohromady 17 let) a ten jeho románek se stal v době vojny – odloučení nás dvou udělalo své a jeho kamarádka, která do něj byla nejspíš dlouho zamilovaná, napsala pár dopisů, proběhlo i pár schůzek,…nu čert to vem, nevzpomíná se mi na to moc pěkně. Byli jsme spolu krátce, asi rok a půl. Asi mladická nerozvážnost. On to ukončil dřív než jsem na to přišla, ačkoliv jsem to tušila,ale dověděla jsem se to až později. A přesto si nemyslím, že by mě za něco trestal – tohle trvá déle než jsem si byla ochotná připustit – jen tím, že mi přítel otevřel oči, jako by mi sňal slepecké brýle. Nemáme společné přátele – protože on se s nikým nesnese. Nemá rád ani jednu mou kamarádku. Nemá dlouholeté přátele. Tohle jsem ale nikdy neřešila – měl mě a já jeho – my dva jsme si byli těmi nejbižšími přáteli. I on o mě mluvil tak, že jsme pro něj kamarádka, manželka a milenka v jedné osobě…přišlo mi to krásné vyznání a teď teprve vidím, jaké těžké břímě tahám a někdy myslím, že ho prostě už neunesu…sama.
Rozhodla jsem se i přesto si ho vzít a mít s ním děti. Odpustila jsem mu, tohle se prostě v životě stává.
Padmé,
jsem stručná – po těch letech už člověk ví, jak v takových situacích komunikovat. Stručně a věcně. 🙂 Ono je ale obtížné se poslední dobou vůbec k tomu rozhovoru dostat – především se doma sejít, vzhledem k tomu, že můj muž prochází nějakým obdobím, kdy se shlédl v kapele, koncertech,…Když už náhodou příležitost je. Řekne: “Co zas máš? Nic se neděje, všechno je v pohodě.“ Když narazíme na tu jeho náladovost: “Asi počasí. Špatnej den.“
I já se v práci potýkám s určitými problémy a tohle doma mě dost vyčerpává. Vím, že se s tímhle člověk musí poprat sám, já se musím rozhodnout, já to musím nějak řešit, je to můj život a nikdo jiný ten krok za mě neudělá. Jenže já se cítím být jaksi teď nějaká chromá, neschopná kroku. Vždycky jsem se řídila heslem “žít a nechat žít“, jenže já do teď žila jak? Stejně jako miliony žen na zemi – porodila jsem nám dvě krásné děti a můj veškerý čas jsem věnovala dětem – ráda. Jenže i já chci žít jako dospělý člověk, bez papání, kakání a napomínání…i na rodičovství jsme tu přeci oba, ne jen maminka. A já svému manželovi nástupem do práce hodila na krk i povinnosti – což ale nešlo při dobré vůli udělat jinak – pracuji na směny. Manžel jezdí na motorce, vozí kapelu, jezdí na koncerty, chodí na pivko, na kulečník, teď se shlédl opět v horolezení, kolo, kytara… najednou mám pocit, že není spravedlivé, aby se na mě zlobil, když i já si potřebuju jít popovídat s kamarádkou, když i já se chci jet podívat do Prahy na klenoty.
Omlouvám se za tu slohovou práci, jen jsem se snažila vylíčit situaci jak ji vnímám já.
Ahoj anonymní, tak máš za sebou “první týden“. Zdá se, že úspěšně, tedy – co se týče vztahu s kolegou.
K Tvému manželovi a Vašemu manželství… první, co mě napadlo, bylo, co by řekla moje babička…
“Děvče, dala ses na vojnu, tak musíš bojovat“.
Je to samozřejmě v přeneseném slova smyslu (tzn. obrazně řečeno). Nicméně – pokud ses rozhodla, že stojíš o zachování manželství, musíš pro to něco udělat a nikdo z těch, co takové krize znají a mají za sebou (v dlouholetém manželství), by Ti neřekl, že to bude snadné nebo jednoduché.
Z Tvých řádků jednoznačně vyplývá, že má Tvůj manžel nějaké posmutnělé a škarohlídské období. Chápu, že to musí být náročné ustát, obzvlášť je-li nepříjemný na děti.
Víš, pokud to nebudeš řešit Ty ve spolupráci s ním, nikdo jiný to za Vás dva vyřešit nemůže. Vy dva jste v tom vztahu, vy dva spolu žijete, vy dva spolu máte děti. Nikdo na světě Vaše problémy nevyřeší.
Vím, že je obtížné mluvit s někým, komu se komunikovat nechce. Tak to vem tak, že to tak je – asi z něj mluvka nebude. Zkus být stručná a vystihnout pár větama jen tu podstatu. Aby neměl pocit, že ho zahlcuješ a že je rozhovor dlouhý a vyčerpávající. Oni chlapi obvykle moc nemluví a když se ženský rozpovídají, bývá to (někdy to může být) únavné (pro ně). Buď tedy stručná, mluv jasně, tak, aby to bylo srozumitelné a lehce vstřebatelné. Nic nezaobaluj. Nemluv v náznacích – někteří chlapi náznaky nechápou.
A k těm jeho nedostatkům – já si myslím, že už jsi dost stará a dost zkušená na to, abys věděla, že každý máme něco. Jde o to se shodnout v zásadních věcech a v těch dalších nastupuje tolerance a shovívavost. Stejně jako on bude muset tolerovat Tvoje nedostatky, tak Ty budeš muset tolerovat Ty jeho.