Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Líbí se mi kolega 🙁
Ahoj holky,
vždycky jsem si myslela, že tohle se mě přeci nikdy nemůže stát, protože jestli něco nesnáším, je to lež a nevěra.
Už vím, že nikdy neříkej nikdy se neříká jen tak pro nic za nic.
Nastoupila jsem do nocé práce, konečně po 8 letech mateřských dovolených a začase se “realizovat“. Práce mě strašně bavila a baví a po nějaké době se naše firma začala rozrůstat a rozrostla se i o nového kolegu (o 16 let staršího). Bohužel – mohla bych zároveň napsat i bohudík – přeskočila jiskra a pak už je to jak ze špatného filmu…ani jeden jsme nikdy předtím nic podobného nezažili, u druhých odsuzovali, ale teď jsme na druhém břehu a lépe se občas řekne než udělá. Zakoukali jsme se jeden do druhého a zatím vše zůstalo celkem při “mírné“ nevěře, kdy jsme se párkrát políbili…nicméně, jak to ve špatných filmech bývá, můj manžel není hlupák a moje maličkost měnící se mu před očima, ho přiměla ke slídění, takže si přečetl nějaký ten mail a mírná pohroma začala…Všechno jsem chtěla urovnat, slíbila jsem, že je konec všemu, jenže ono to tak úplně lehce nejde. Řekla jsem kolegovi, že nemůžeme pokračovat, fakt jsem ani už nechtěla, jenže potkávejte se s člověkem kterého máte rádi každý den, aniž byste pocítili to zachvění.
Mám ráda svého muže i rodinu, ale neumím si poručit a kolega se mi líbí, mám ho ráda.. Nevím jak z toho kolotoče ven. Chci to ukončit, ale zároveň nechci…
Snad chápete jak to myslím :-(. Díky všem (omlouvám se, že budu beze jména)
nevěru neuznávám, zvlášť když jsou v tom děti. je to takové ponížení toho druhého, projev neúcty a ztráta důvěry, že pokud ho mám alespoň trochu ráda, nemůžu to přece udělat.když jsou děti a fungující vztah, musí být rozum v první řadě. to “pobláznění“ se změní (pokud vydrží), jinak vypadá vztah a chování když nejsou společné starosti ale jen radosti.
Omlouvám se, že píšu chyby… ale tohle téma je tak emotivní, že mi prstíky nestíhají psát, co si hlava myslí…
To celé je o tom, že si v danou chvíli myslíš (a jsi přesvědčená) o tom, že prožíváš něco “extra“ – přitom – když bys sáhla po literatuře a podívala se do historie – přečetla by sis, že to nic vyjímečného není a dělo se to vždy a všem…
Ano, je to krásné… je to úžasné “být zamilovaná“…
ale ty následky… třeba Anna Karenina…
Jsi-li alespoň trochu při smyslech, podívej se kolem sebe…
A řekni upřímně- jsi-li ochotná zaplatit cenu nejvyšší…
Nemusíš to sdělovat světu, odpověz si sama pro sebe…
Milá anonymní, vůbec Ti nemám za zlé ten “anonym“. Chápu a rozumím….
Vždycky se to bude odvíjet od toho, jak pevné pouto máš ke svým dětem a k manželovi. A to je celé.
Takovéhle “věci“ se vždy děly a dít budou. Nikdo nejsme bez chyby a bez vady.
To jediné a podstatné – jsou ty priority….
Víš, dřív to bylo tak, že každý měl nějaký ten “úlet“, ať už to byla žena či muž. Ale – každý se to snažil skrýt a ututlat a dělat tak, aby se to nedotklo rodiny a dětí.
Dnes je obrovský rozdíl v tom, že si každý jedinec – ať už žena či muž – myslí, že prožívá to jedinečné, neskutečné, naprosto úžasné a ojedinělé – pálí za sebou mosty a jde za svým…..
Nikoho neodsuzuji. Nikoho neposuzuji. Je to každého věc, jak si to vyřeší.
Přesto – nemyslím si, že by se Ti stalo něco, co se jiným lidem nestane. Stane. Stane se to časem téměř každému.
A znovu se vracím na začátek – je to o těch prioritách….
Moje maminka vždycky říkala: “Nikdy nesmíš své vlastní
štěstí stavět na neštěstí někoho jiného“.
A tom to je ….
Ono se právě dobře radí, když člověk nic takového nezažil. Jenže ty rady a ponaučení si člověk sám ve vlastní hlavě opakuje donekonečna a stejně to nepomůže.
Ale nakonec všechno má nějaký smysl. Nevíš, co se bude dít dál, jak se to vyvine, může to nakonec ublížit třeba i tobě, ale ven se z toho tak snadno dostat nedá.
A už teď to má přinejmenším jednu pozitivní stránku: díky nebo kvůli této zkušenosti jsi dokázala manželovi odpustit, protože jsi ho pochopila. A to je přesně to – kdo to nezažil, nemůže to pochopit.
I když jsem na manžela sebevíc naštvaná, ublížit bych mu nechtěla nikdy, mám ho ráda a už jen představa, jak by mu bylo, kdyby se takovou věc dověděl, je pro mě šílená. Ale člověk i tak někdy jedná jinak, než si kdy myslel, naprosto v rozporu s představou o sobě samém.
Na tohle neexistuje žádná rada, všechno ukáže čas.
Naprosto ti rozumím, i když radu nemám. Ale možná trochu pomůže, když si to člověk přebere racionálně (jaký je vztah tebe a manžela, co kolega, je ženatý, atd., zkrátka myslet i na to, jakou budoucnost by ten vztah měl). Snít je krásné, ale ty konce… Pokud by ses rozhodla “pro manžela“, pak je nutné se s tím druhým přestat stýkat mezi čtyřma očima, nechodit na kafe, apod. Bude to bolet, budeš se ptát, jestli by to s ním nebylo lepší, ale fakt čas tomu hodně pomůže. S tou “satisfakcí“ to taky chápu, prožila jsem si to, bohužel, není to tak úplně ono, ta pachuť, že ubližuju, by tam stejně pořád byla. Držím palce. K.
Holky, ono když je člověk na tom druhém břehu, prostě racionální být neumí – hlavně jkdyž má zamotanou hlavu a tu prostě zamotanou mám a jsem z toho zoufalá.
Nechtěla jsem manželovi nikdy ublížit, ale co si budeme povídat, najednou mi vytanulo na mysl spousta křivd, které jsem za život s ním pocítila a tohle jsem začala brát jako určitou satisfakci.
Kdysi dávno – před 14 lety on prožil něco podobného se svou kamarádkou – strašně to bolelo, strašně jsem se celých 14 let trápila, protože už jsem mu nikdy nedokázala věřit – teď ze mě konečně spadlo to obrovské břemeno. On mi tenkrát tvrdil, že líbání není nevěra, že se vlastně nic nestalo…jestli chápete jak to myslím. Neměla jsem v úmyslu mu nic vracet, aby to nebylo špatně chápáno, ale stalo se.
On je to teď trošku složitější – manžel asi prošel také nějakou proměnou a každou chvilku nebyl doma, pořád nabručený,…vím, že to není omluva pro to co jsem udělala, ale nějak jsem začala vnímat víc okolí a svůj vlastní život.
Nehodlala jsem manžela opouštět, kolega snad svou manželku také ne, ale…to zpropadené ale…
Každý den si říkám, že je to nesmysl, že se mám chovat rozumně, že se mám vrátit zpět na zem, že tohle se prostě nedělá, že nejen, že ublížime sobě, ublížíme i našim rodinám, ale potkávat se v práci – to je už bohužel jiná kapitola a to jiskření člověk nevymaže…to prostě nejde. Já to v neděli večer ukončila, ale v ponělí v práci jsme věděli, že je to jen spousta prázdných slov, že se nedokážeme teď jeden bez druhého obejít.
Ještě před půl rokem bych si plácala na čelo a říkala si, co je to za Káču pitomou, co jí chybí. Manžel, děti, celkem pohoda život. Proč se vrhá do takové nejistoty, proč, když se může stát, že nebude mít ani jedno a a ni druhé…
Pak si řeknu, že se to asi mělo stát, že jsme se měli potkat a poznat, že počkám co bude a jak se dál bude situace odvíjet – teď budeme mít 14 dní “domácí vězení“ – máme oba dovolenou a pak se prostě uvidí. Vím, že to zní strašně naivně, ale asi chci být chviličku naivní a trošku šťastná… 🙁
Taky tě nebudu soudit, i když s tím nesouhlasím. Mně v takových situacích velmi pomáhá si představit, že jsem na druhé straně. Tedy jsem ta podváděná a jak se cítím a že nechci tomu druhému působit takovou bolest.
Samozřejmě to chce včas, protože když už člověk vymýšlí, jak se manžela zbavit, přijde mu naopak super, že by si našel někoho nvého.
Anonymko, já vím moc dobře, jak prekérní tahle situace je. A jsem si jista, že velká spousta ženských to v životě určitě zažila, i kdyby jen v pidi podání. I já. Akorát v mém případě jsme tu nevěru dotáhli až úplně kam to šlo, ale nakonec to prostě nějak vyšumělo, ukončilo se to tak nějak samo. Zůstali jsme kamarádi a často jsme se navštěvovali a sdíleli spolu spoustu problémů a radostí fakt jako nejlepší kámošky 🙂 . Recept na to ale nemám, je fakt, že je potřeba asi být hodně racionální. A ono stokrát nic umořilo i vola, takže jestli jsi opravdu rozumově přesvědčena o tom, že takhle to prostě nejde a že to musí skončit atd., tak zatni zuby a nějak to dej, a nezapomeň, že čas srovná každý problém! Tím spíš, jestli nemáš od čeho utíkat z domova! A jestli je to fakt hodně silný, tak bych zvážila i možnost změny zaměstnání, ale to je už docela risk podle mě. Hodně štěstí a klidně ses nemusela stydět za jméno. Je to tak jak řikáš, nikdy neříkej nikdy.
tak se musím culit zrovna dnes u mě byla kamarádka a manžel jí našel v mobilu sms a od něho také nebyly….co bylo u nich popisovat nebudu…
tohle asi radu jak z toho ven nemá…dvě věci mít člověk nemůže a vždy tím někdo utrpí..
jiskra sice přeskočí ale to je podle mě tím že je to něco nového…člověk by se měl spíš snažit aby to doma fungovalo…tímhle se to akorát zhorší bude vidět na tom svém chyby atd…ale to všechno jistě víš ….
ale jak se říká zadkem se na dvou židlích sedět nedá…..
nikoho neosuzuju, ale také to neschvaluju…jen si přeju aby se mi to nestalo a nebyla jsem tou které manžel odchází za jinou….
Ahoj holky,
vždycky jsem si myslela, že tohle se mě přeci nikdy nemůže stát, protože jestli něco nesnáším, je to lež a nevěra.
Už vím, že nikdy neříkej nikdy se neříká jen tak pro nic za nic.
Nastoupila jsem do nocé práce, konečně po 8 letech mateřských dovolených a začase se “realizovat“. Práce mě strašně bavila a baví a po nějaké době se naše firma začala rozrůstat a rozrostla se i o nového kolegu (o 16 let staršího). Bohužel – mohla bych zároveň napsat i bohudík – přeskočila jiskra a pak už je to jak ze špatného filmu…ani jeden jsme nikdy předtím nic podobného nezažili, u druhých odsuzovali, ale teď jsme na druhém břehu a lépe se občas řekne než udělá. Zakoukali jsme se jeden do druhého a zatím vše zůstalo celkem při “mírné“ nevěře, kdy jsme se párkrát políbili…nicméně, jak to ve špatných filmech bývá, můj manžel není hlupák a moje maličkost měnící se mu před očima, ho přiměla ke slídění, takže si přečetl nějaký ten mail a mírná pohroma začala…Všechno jsem chtěla urovnat, slíbila jsem, že je konec všemu, jenže ono to tak úplně lehce nejde. Řekla jsem kolegovi, že nemůžeme pokračovat, fakt jsem ani už nechtěla, jenže potkávejte se s člověkem kterého máte rádi každý den, aniž byste pocítili to zachvění.
Mám ráda svého muže i rodinu, ale neumím si poručit a kolega se mi líbí, mám ho ráda.. Nevím jak z toho kolotoče ven. Chci to ukončit, ale zároveň nechci…
Snad chápete jak to myslím :-(. Díky všem (omlouvám se, že budu beze jména)