Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Líbí se mi kolega 🙁
Ahoj holky,
vždycky jsem si myslela, že tohle se mě přeci nikdy nemůže stát, protože jestli něco nesnáším, je to lež a nevěra.
Už vím, že nikdy neříkej nikdy se neříká jen tak pro nic za nic.
Nastoupila jsem do nocé práce, konečně po 8 letech mateřských dovolených a začase se “realizovat“. Práce mě strašně bavila a baví a po nějaké době se naše firma začala rozrůstat a rozrostla se i o nového kolegu (o 16 let staršího). Bohužel – mohla bych zároveň napsat i bohudík – přeskočila jiskra a pak už je to jak ze špatného filmu…ani jeden jsme nikdy předtím nic podobného nezažili, u druhých odsuzovali, ale teď jsme na druhém břehu a lépe se občas řekne než udělá. Zakoukali jsme se jeden do druhého a zatím vše zůstalo celkem při “mírné“ nevěře, kdy jsme se párkrát políbili…nicméně, jak to ve špatných filmech bývá, můj manžel není hlupák a moje maličkost měnící se mu před očima, ho přiměla ke slídění, takže si přečetl nějaký ten mail a mírná pohroma začala…Všechno jsem chtěla urovnat, slíbila jsem, že je konec všemu, jenže ono to tak úplně lehce nejde. Řekla jsem kolegovi, že nemůžeme pokračovat, fakt jsem ani už nechtěla, jenže potkávejte se s člověkem kterého máte rádi každý den, aniž byste pocítili to zachvění.
Mám ráda svého muže i rodinu, ale neumím si poručit a kolega se mi líbí, mám ho ráda.. Nevím jak z toho kolotoče ven. Chci to ukončit, ale zároveň nechci…
Snad chápete jak to myslím :-(. Díky všem (omlouvám se, že budu beze jména)
tak to je dobře, to ještě máte šanci najít společnou řeč, já jen že když jsem to ráno pročítala tak jsem ten pocit měla a projelo mi že takhle jsem si dávala pro a proti a odůvodnovala sama pro sebe také….určitě nechci aby jsi se musela před každým z nás tu obhajovat, není to jednoduché období, spíš tak nějak kouknout na to očima z venku…
ono se toho moc napíše ale prožít si to a vyřešit je těžké…
ono tak nějak toho tu semeleme spoustu ale jsou to ty “ideální“ stavy z mého pohledu které řešit jdou….už jen to když napíšeme že promluv si atd…je hezké pokud druhý naslouchá a je ochotný něco řešit…a předpokládám že už jsi vyzkoušela možné nemožné ..
a k tvé otázce štastný? no asi v tom svém světě jo v tom že má volnost a svým způsobem si užívá…je strašně jednoduché říct, že utíká od tebe atd z nějakého důvodu, ale na druhou stranu to může být i tím že takový je, takový styl života se mu líbí, a nebo je to holt ten typ chlapa já jsem pán tvorstva a můžu si dělat co chci….je toho tak strašně moc co a jak by mohlo být…..
máš nějakou kamarádku se kterou by jsi to probrala, nemyslím zrovna milence ale ten stav mezi váma, jestli máš takovou co ti řekne na rovinu co si myslí a nebude přikyvovat tomu co si myslí že by jsi chtěla slyšet to by bylo nejlepší někdo kdo vás zná a vidí to …
Anonymní, mohu Ti jen napsat, že od včerejška pročítám tuto diskuzi a přemýšlím nad tím… jak Ti pomoct zpracovat emoce, aby to k něčemu bylo…
Nelíbí se mi a ani nesouhlasím s tím, co dnes napsala Lien. Připadá mi to bezohledné a strašně sobecké – jeden vůči druhému (v tom daném páru). Neumím si představit v reálu takové to “já si budu dělat, co chci a Ty si trhni“ (vyjádřeno jinými slovy).
Připomíná mi to takový ten dnešní “výchovný trend“ – ať si dítě dělá, co chce – ono se vychová samo.
S tím já nesouhlasím.
Nicméně – k Tobě – jak jsem si pročetla diskuzi, přikláněla bych se k Daniele – promluvila bych si s manželem tzv. “natvrdo“ (nebo možná spíš “naostro“?). A řekla bych pravdu, že se necítím dobře, že mi nevyhovuje to, jak to je, že přemýšlím o rozchodu. Já nevím a netuším, jestli Tvůj manžel chápe situaci – se všemi důsledky.
Já to beru tak, že pro někoho něco přijatelné je a pro druhého není. Nevidím nic špatného na tom, že jsi taková jaká jsi a že věci vnímáš tak, jak je vnímáš. Každý jsme nějaký. Podle mě jde v manželství o “dohodu“ – co si Ti dva dohodnou, je jejich vzájemná věc – a když to funguje, ať si dohodnou, co chtějí – ale pořád to pro mě bude o dohodě mezi těma dvouma, co spolu žijou. Každý máme tu pomyslnou hranici někde jinde a každý vnímáme jinak. Ale když to funguje těm dvoum, nikomu jinému do toho nic není.
Kateřina
bamisko,
pleteš se. Nechci se rozcházet, ale nedokážu nést tak těžké břemeno. A než žít takhle, tak raději bez něj. Vždyť ani on nemůže být šťastný?!
Pořád věřím, že se umoudří a že si všechno uvědomí. Myslím si, že nechce ztratit ani mě a ani děti, ale teď má kamarády, se kterými mu je dobře – mají podobné zájmy. Třeba až se jich nabaží… já opravdu nevím. Nechci to vzdát, ale nechci ho dusit.
Daniello,
obávám, se že do poradny ho nedostanu.
Ano, moje pocity jsem mu již nesčetněkrát popisovala. Projeví lítost, slíbí polepšení, ví sám, že jemu by se to také nelíbilo…ale nedokáže si pomoct. Takhle to vždycky skončí.
Lien,
když někdo řekne pokusím se…očekávám, že se pokusí!!! Tak mi rovnou měl říct, že příjde až bude doma, že chce jít s klukama ještě na pizzu. Já mu taky neřeknu, že se pokusím přijít od kamarádky před půlnocí a nevrátím se až ve 3h. Když vím, že se zdražím, napíšu sms nebo zavolám. TO mi příjde jako SAMOZŘEJMOST!!!
Necítím se ublížene, ale rezignovaně. Nejsem z toho nešťastní kvůli sobě, ale kvůli dětem. Zlobí se na ně, protože je unavený z tahu a chce spát! To je fér?
tak ještě nakukuju, leží mi to v hlavě a je mi líto čím si procházíš a musím napsat…že mám pocit že už jsi rozhodnutá se rozejít, jen si říkáš a odůvodnuješ a potřebuješ odůvodnit proč, nemyslím to zle, neodsuzuju jen , prostě mi to nějak připomnělo to moje odchodné období…
Lien,
nemáš pravdu.
Právě že komunikuju jenom já. On se o tom bavit nechce. Má pocit, že je všechno v pořádku. Když mluvím o tom, jak se cítím, že se mi to nelíbí – řekne že je to můj problém. Ano, částečně má pravdu, ale proč mám být s člověkem, který nerespektuje ani moje pocity. Proč tedy já respektuji ty jeho? Není trošku sobecké, aby tohle dělal jen jeden z nás? Sám mi řekl, že by chtěl, abych mu řekla, že chci aby zůstal doma…k čemu mi to je, když to stejně neudělá. Nikdo nemáme patent na rozum, a mezilidské vztahy jsou strašně složité – nikdy jim asi neporozumíme docela.
Takhle já si manžeství – partnerství nepředstavuju – pokud se naše cesty mají rozdělit, tak ale sakumprdum se vším všudy. Nebudeme první ani poslední.
Lien, to je tak strašně jednostranné.
U nás to funguje tak, že máme každý své zájmy, některé společné, některé ne. Takže někdy jezdíme nebo chodíme spolu, jindy každý zvlášť a přijde mi to normální a cítíme se v tom dobře.
Nicméně jsem se rozhodla pro život s druhým člověkem, nechci být sama. A pokud po určitou dobu fungovalo to, že nějaký čas trávíme společně, určitě bych dost bolestně nesla, kdyby to přestalo platit. Za mými pocity by bylo samozřejmě to, že já chci být s ním, já chci, aby se mi věnoval, chci to, i když on to nechce. A z jistého pohledu by to mohlo být vnímáno jako sobectví. Jenže z jiného pohledu je to zkrátka úplně běžné a normální očekávání člověka, který žije v partnerském vztahu.
Jarmuschko,
ano – obvykle můžeš někoho svým chováním a jednání a postojem změnit – nikoliv však mého manžela.
On se do společných aktivit také zapojuje – to nebudu lhát, ale je vidět, jak ho to neskutečně prudí. Nesnáší ZOO, dětská hřiště a vlastně všechna zařízení, kde se shlukuje více lidí – není-li to hospoda. Všichni jsou totiž hrozně sobečtí, hlasitý, děti nevychované, natvrdlé maminky brožurky (tak říká maminkám, co se řídí tím co píšou v knihách, časopisech,…), mládež – samí defoděti (překlad. EMO styl), … už se mi to jednoduše zajídá. Nikdy jsme mu neříkala, jestli něco nesmí a nebo musí. V jeho aktivitách jsem se ho snažila podporovat, ačkoliv to střídá jak ponožky. Když mu něco řeknu, přizná, že je takový, chvilku “seká latinu“ a pak je to vše zas při starém.
Nebýval dřív takový, tohle přišlo s dětmi. Přišli starosti a práce okolo nich navíc. Ale vyhovovalo mu, že kdykoliv si vzpomněl mi zavolat nebo přijet domů, vždy jsem tu pro něj byla. V práci s ním telefonovat nemůžu – což nějak nedokáže pochopit (ani nesmíme mít mobily u sebe) a také já mám své přátele se kterými se chci občas vidět. Což je tak zhruba jednou za měsíc. Když jsem si byla sednout s holkama z práce, přišel si mě zkontrolovat – připadala jsem se opravdu trapně :-(. Tohle je fér???
Když jsme byli na koncertě spolu, přišla k němu mladá slečna, skočila mu okolo krku, něčo na něj ševelila…počkala jsem co se bude dít dál – slečna si všimla, že na ně koukám, stála jsem hned vedle. Tak odskočila a zeptala jsem jestli jsem jeho přítelkyně :-D. Přišlo mi to celé tak groteskní – usmálala jsem se na slečnu a řekla jsem jí, že jsem manželka. Pobledla a pozvala mě na panáka. Kdo to byl netuším a je mi to jedno. Nemůžu s ním na všechny koncerty chodit a hlídat ho, jestli tam náhodou neprovádí něco, co by se mi nelíbilo. Předpokládám, že se chová slušně.
Jen mi nepříjde fér si mě tu dobírat, nepříjdu si jako stíhačka. Včera jsem byla rozlobená a ironickou sms jsem poslala úmyslně – manžel přivezl mi i květinu 🙂 a poslala bych ji klidně znovu.
Vlastně začínám uvažovat, zda-li mu tu svobodu nedopřát a nerozdělit naše cesty úplně. Bude si dělat to co doposud, jen s tím rozdílem, že na něj nikdo nebude koukat s němou výčitkou, případně se mračit, ani děti nebudou křičet, když se mu ještě nechce vstávat,…
To je výborný nápad, neznamená to ale ani v nejmenším, že musíte jít od sebe.
Chce si život užívat, tak ať si ho tedy užívá. My mu v tom ale tím, že jsme, bráníme.
Tohle je ten pocit, který bys měla zpracovat, podívej se ještě hloub, tohle je povrch a pod ním něco najdeš a to jsou věci, které se komunikují. Řekneš-li ale aspoň tohle, bude to lešpí a třeba se další věci ukáží. Byla bych opatrná s těmi dětmi a vyjadřováním svých věcí slůvkem MY. Máš dceru?, chceš, aby jí jednou bylo jako tobě?
JInak pomoc někoho zvenčí (chocholouška bych nevolila) bych určitě vážně zvažovala, pomoc pro tebe, tvůj vnitřní boj. To venku se pak upraví samo.
Za další – obvykle můj manžel chodí na koncerty a chodí z nich až prostě skončí – co je špatného na tom, že jsem ho poprosila, zda-li by se tentokrát mohl vrátit dřív – neviděli jsme se prakticky celý týden a já byla v práci ve svátek v sobotu jsme se také neviděli, jelikož to byl v práci i on. Já manželovi sms nepíšu, nevolám – ale když vám někdo řekne, za chvilku jsem zpátky a je 2 hodiny v prachu, máme odjet pryč,… V neděli chodí pravidelně do hospody s klukama, tentokrát nešel, ale zas zavolal kamarád, že potřebuje něco opravit, takže zas doma nebyl.
Na to m není nic špatného, ale když někoho o něco poprosíme, musíme očekávat, že to buď udělá, nebo neudělá. Pokud je pro nás přijatelné jen, že to udělá, popř. slíbí, aby měl klid, není to žádná svoboda, žádná láska, je to princip podmínečné lásky a touha ovládat. A z toho pak samozřejmě pramení nespokojenost a ublížení, pokud se neděje, jak si představujeme.
Nikdo to za nás nevyřeší, ani vy a ani žádná poradna – bez spolupráce a komunikace obou to jednoduše nejde.
To je fakt, ale musíš začít, ty jsi ten, kdo nekomunikuje.
Tak v první řadě – ten problém tu byl už dávno předtím, než jsem poznala kolegu z práce.
To je logické, ten je a bude, dokud ho nevyřešíš a manžel ani nikdo jiný s ním nemá nic moc společného.
Fakt můžu jen napsat, že ti přeju hodně chuti žít.
tak jsem to tak prolítla a líbí se mi co napsala lien a od každého se mi kus líbí, nechci se nijak opakovat….přeju jen sílu se tím vším prokousat, a najít sílu na to kouknout jinýma než ublíženýma očima…
někde je něco zakopaného at v tobě, nebo v něm a mezi vámi…jen najděte jak z toho ven at nedusíte jeden druhého