Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Líbí se mi kolega 🙁
Ahoj holky,
vždycky jsem si myslela, že tohle se mě přeci nikdy nemůže stát, protože jestli něco nesnáším, je to lež a nevěra.
Už vím, že nikdy neříkej nikdy se neříká jen tak pro nic za nic.
Nastoupila jsem do nocé práce, konečně po 8 letech mateřských dovolených a začase se “realizovat“. Práce mě strašně bavila a baví a po nějaké době se naše firma začala rozrůstat a rozrostla se i o nového kolegu (o 16 let staršího). Bohužel – mohla bych zároveň napsat i bohudík – přeskočila jiskra a pak už je to jak ze špatného filmu…ani jeden jsme nikdy předtím nic podobného nezažili, u druhých odsuzovali, ale teď jsme na druhém břehu a lépe se občas řekne než udělá. Zakoukali jsme se jeden do druhého a zatím vše zůstalo celkem při “mírné“ nevěře, kdy jsme se párkrát políbili…nicméně, jak to ve špatných filmech bývá, můj manžel není hlupák a moje maličkost měnící se mu před očima, ho přiměla ke slídění, takže si přečetl nějaký ten mail a mírná pohroma začala…Všechno jsem chtěla urovnat, slíbila jsem, že je konec všemu, jenže ono to tak úplně lehce nejde. Řekla jsem kolegovi, že nemůžeme pokračovat, fakt jsem ani už nechtěla, jenže potkávejte se s člověkem kterého máte rádi každý den, aniž byste pocítili to zachvění.
Mám ráda svého muže i rodinu, ale neumím si poručit a kolega se mi líbí, mám ho ráda.. Nevím jak z toho kolotoče ven. Chci to ukončit, ale zároveň nechci…
Snad chápete jak to myslím :-(. Díky všem (omlouvám se, že budu beze jména)
No tak jestli to v sobotu chceš vyřešit, tak držím palce, ať to dopadne jak chce:)
Jinak úplně souhlasím s Padmé, něco podobného jsem už i psala. Ono kamarádský vztah je mnohdy mnohem lepší, než ten milenecký, tím se vztah většinou jen zkazí. Pak nemáš ani milence, ale o co hůř, ani kamaráda. Vždyť s kamarádem si užiješ mnohem víc legrace a ještě si nemusíš dělat nervy s řešením takových problémů, které zrovna řešíš. Jestli o manžela stojíš a chceš mít úplnou rodinu, což je dnes docela vzácnost, dělej vše proto, abys to měla.
Ahoj anonymní, tak si tu zas pročítám, co tu přibylo…
Ono je to zas o kousek “jasnější“ – pokud Tvému manželovi ta parta kluků (mužských) pomohla v nouzi a i Ty sama uznáváš, že mu pomohli a jsi jim za to vděčná, pak by možná stálo za úvahu vzít je “na milost“. Když se chce, tak dojednat (vyjednat, domluvit) lze jakýkoli kompromis. Mám na mysli třeba to, že budeš “respektovat“, že s nima “paří“, ale domluvíte se na nějakém “harmonogramu“ (třeba jednou za měsíc?).
Víš, když si tak pročítám ty Tvoje řádky o tom, jak se manžel umí postarat, vysekne Ti poklonu, uvaří – tak si říkám, že to není ztracené…
Asi jsem beznadějný optimista :-).
Pokud jste si s přítelem tak blízcí, jak si myslíš a jak to tady píšeš, domnívám se, že by Tě měl pochopit… vždyť mu přece můžeš říct, že o jeho přátelství stojíš a že ho chceš jako kamaráda a kolegu…
Třeba to Vaše “poblouznění“ čas odnese a třeba z Vás budou kamarádi (a teď mám na mysli skuteční kamarádi).
To, co se Ti teď zdá nepravděpodobné, může být za pár let realita.
Vztahy se mění, vyvíjejí a nikde není psáno, co a jak bude…
no držím palce holka zlatá… 🙂
z druhé strany….když není ženská šťastná,jak může být šťastná rodina?bylo by to určitě těžké,ale když si tipnu kolik je ti let,nemáš snad právo na štěstí?není tvoje jednání jen pod strachem,co by bylo kdyby?že si nedovedeš představit,jak by jsi fungovala sama?Když měla moje sestra také trápení v manželství a probíraly jsem to ze všech stran i s ohledem na děti/hlavně na ně/tak mě napadla otázka,co by poradila své dceři,kdyby za ní přišla se stejným problémem.Když si popravadě odpověděla sama sobě,našla i řešení…
Ahoj nuninko,
k rozhodnutí se odhodlávám celou dobu. Jenže ono se to opravdu lépe řekne, než udělá.
V sobotu se mám s přítelem setkat a ráda bych to ukončila, jenže si nejsem vůbec jistá jestli to zvládnu. Samozřejmě někdo může podotknout, proč čekat do soboty…nemáme jindy možnost spolu si promluvit a napsat email či SMS mi nepříjde vhodné, stejně tak to řešit někde na chodbě firmy, kde jsme pod neustálým dohledem. Nevím jestli budu umět být silná. Ale čím déle se to táhne, tím víc si uvědomuji důsledky tohoto chování a nejsem asi připravená je nést – chci zůstat s manželem a dětmi a nechat si přítele jen jako velmi dobrého kamaráda.
Holka zlatá. Tuhle situaci dlouho nemůžeš zvládnou.Tak jako tak, budeš se muset rozhodnout.A čím dříve to bude, tím dříve se všem ulevi.
Padmé,
manžel se shlédl v nových kamarádech, kteří žijí odlišným životem než jsme žili doposud. Ačkoliv jsou povětšinou zadaní, tak žijí pomyslný svobodný život – prostě muzikanti. I on v té době, kdy je poznal prožíval veliký stres a byli to předevší oni, kdo mu pomohl se vyrovnat s těžkou situací a za to jim nepřestanu být vděčná.
Ono je to poslední dobou trošku jako na houpačce – někdy je to úžasný chlap, který se tará o rodinu, vysekne kompliment až mi padne brada :-D, uvaří výtečnou večeři a pak se zachová tak, jak jsem už zmiňovala. Když je zrovna tím mým starým mužem, i mě přepadnou výčitky svědomí a v tu chvilku bych “milence“ hodila za hlavu, jenže pak jsou ty dny, kdy jede tam či onam, já jsem doma sama s dětma, popřípadě úplně sama…nu zbytek si asi umíš domyslet, co se pak člověku honí hlavou. Přesto jsem si vědoma toho, že nemám právo nikomu takhle ubližovat, milionkrát jsem si říkala, co bych si na jeho místě počalá já,…
Jenže ono vše má své pro a proti, uvědomuju si, že jakmile opadne tohle okouzlení, možná svého přítele ztratím i jako kamaráda a tím mi právě teď hlavně je a tohle je asi ten největší důvod, proč se ho nedokážu vzdát. Vím, že jakmile bych tento vztah ukončila, urazím jeho mužskou ješitnost a ztratím člověka, který o mě ví tolik věcí, jako asi nikdo jiný. Třeba se pkletu, ale nechci ztratit takového vyjímečného člověka. Paradox je, že oba jsme vlastně s našimi partnery doma “spokojení“ – nikdy jsme se neobelhávali řečmi o tom, jak nás doma nechápou, nebo že nám něco nefunguje…sama se někdy nedokážu pochopit a zrovna tak ani on sám sebe.
Já si vybrala svého přítele jako kopii svého muže ve straším a rozumnějším provedení, já jsem dle slov mého přítele celá jeho žena, jen mladší. Tolikrát se nám stalo, jakobychom slyšeli přesné své legitimní partnery…
Meggie i tobě moc díky. Sama nevím jestli bych bez této skutečnosti dokázala nevěru pochopit. Sama jsem byla dost zarytě proti, ale teď chápu, že příjde-li to – je to jako blesk z nebe.
Ahoj anonymní, upřímně řečeno, nevím, jestli to tak mají všichni, že si hledají podobné protějšky – protože já to tak nemám – nějaké známosti jsem měla, ale podobní si nebyli – ale je docela dobře možné, že někdo to tak má (např. Ty 🙂 ).
To, co píšeš o poslední době, jak se manžel chová, bych já osobně rozdýchávala dost těžko – prostě, stručně – vadilo by mi to. A zároveň bych asi pořád řešila (v hlavě, sama se sebou), co za tím je. Kladla bych si otázku, co ho táhne pryč. Když má volno a nechce být s Vámi (s rodinou) a raději jde za kamarády – něco za tím bude.
Já Ti nedokážu říct, co za tím je, neb ho vůbec neznám. Možností je spousta – třeba je nešťastný z práce, možná je nespokojený v manželství a taky je docela dobře možné, že jen “blbne“ a má skutečně krizi středního věku – ale to já opravdu nemůžu vědět.
Ale nevěřím tomu, že je to bezdůvodné… předpokládám, že je “normální“ (že se pohybuje v nějakých přiměřených mantinelech a není “vyosený“) a tudíž se domnívám, že za tím něco je.
Tím se ale dostávám zas zpátky k tomu, že to můžete vyřešit jen Vy dva, to nikdo jiný nevyřeší. Pokud mezi Vámi něco “visí“, je potřeba se k tomu postavit čelem a něco s tím dělat. Jenže – to je zas za předpokladu, že oba stojíte o zachování rodiny a zázemí pro děti a že spolu chce i nadále být.
A fakt, že ses “nechtěně“ zamotala jinde, to celé ještě komplikuje… aspoň tak se na to dívám já…
Víš, co mám na mysli?
Pro Tebe to není jen flirt, který dokážeš hodit za hlavu a chovat se normálně (tzn. běžně, standardním způsobem).
Znám pár takových lidí, co flirtování a nevěru berou jako zábavu, zpestření života, vnímají to nezávazně a nezatěžují si tím hlavu. Ale Ty zjevně nejsi ten “případ“. Prožíváš to intenzivně a proto ses do toho zamotala…. Tvůj kolega Tě totiž zastihl v situaci, kdy jsi byla “odkrytá“ (zranitelná) a on na tom byl zřejmě dost podobně – a když se potkají takoví dva stejně “naladění“ – z toho pak bývá ta “mela“…
Nicméně – pořád platí to, že já jsem jenom nezasvěcený divák a mohu se mýlit…
Ja jen musim napsat,ze Padme pise dobre..a ja jen k tomu-stat se to muze opravdu, ale opravdu kazdemu.(jak se rika i v tech “lepsich rodinach“ 🙂 ).a lehke je “soudit,moralizovat“ a podobne..ono to mozna zni divne,ale laska neni rozumna ci logicka..nekdy se to stane bez ohledu na cokoliv,bohuzel..nekdy i bohudik. nekdo se pohorsuje,ze tohle neni laska..ale kdo to vi..kazdy citi to sve..a co je “spravne“?…skratka ti anonymni rozumim,bez ohledu na to,ci te chapu ci nechapu..to je totiz v tomto hloupost to analizovat..“Nezavidim “to vse okolo a kolem 🙂
Ale “chapu“.Drz se,Meggii!!
Padmé, moc děkuji.
Paradox je, že si pokaždé opakuji, že si člověk vždy hledá podobné protějšky – a je to tak. Ač zdánlivě rozdílní muži, přec jsou si tak moc podobní. Pak mě právě přepadá stres z toho, že není důvod nic měnit, proč také – jen kolega není takový despota. Jenže já si asi i uvědomuji, že by mi najednou to remcání kvůli maličkostem už chybělo. Nešlo by to ty dva nějak zkombinovat? To by bylo celkem ideální 😀 – samozřejmě žertuji.
Manžel se teď hlavně poslední rok shlédnul v kamarádech a týden co týden jezdí a chodí s nimi po barech, koncertech a oslavách, vrací se k ránu a já mu neumím říct, že jít nesmí – koneckonců je dospělý a předpokládám, že sám zná své priority. Jenže už to občas zachází tak daleko, že opouští i rodinné oslavy, aby mohl s kamarády na koncert atp. Zamrzí to. Mnohokrát jsme na toto téma vedli diskuzi, že bych byla raději, kdyby byl s námi, ale chápu, že ho nemohu nutit. Že se umí rozhodnout sám. Jenže se rozhoduje pro kamarády a já se snažím být tolerantní, chápavá…ale i mě někdy rupnou nervy a jsem pak podrážděná, zklamaná,… Sám moc nechce, abych někam chodila, byť s kamarádkou odpoledne na kávu. Já vím, že i on se musel najednou vyrovnat s tím, že chodím do práce a nějaké povinnosti tím pádem padly i na jeho bedra – kroužky, a nějaké to drobné uklízení. Rok a půl jsem poslouchala jak mám práci na houby, co všechno je na ní špatné, trápilo mě to a pak se k nám do firmy dostal ON. Ze začátku jsem mu nevěnovala vůbec žádnou pozornost, čtvrt roku jsem prakticky ani netušila jak se jmenuje. Chodili jsme spoulu na kurz cizího jazyka a nic. Jenže pak jsem se dostala k němu na pracoviště, flirtovali jsme spolu – vcelku bych řekla nevinně (takové řeči vedeme s kolegy celkem běžně a nikdo z nás v tom nehledá nic) a pak přišlo osudné pozvání na kávu a bylo zaděláno na průšvih. Ačkoliv tenkrát se také nestalo vůbec nic, jen jsme si strašně krásně popovídali, tak i bez polibku jsme oba vytušili, že přeskočila ta pomyslná jiskra. Oba jsme věděli, že jsme zadaní a že si rozhodně nehodláme přidělávat problémy. Také jsme to oba ještě druhý den se smíchem konstatovali…no a pak se to nějak samo celé rozjelo.
Ahoj anonymní,
děkuji Ti za přiblížení situace a další vysvětlení.
Tak nějak mi to do sebe začíná zapadat. Myslím, že Ti rozumím. Chápu to. Když žena nastupuje po mateřské do práce, bývá to “oříšek“ (téměř všude). Celá rodina si musí zvyknout na jiný rytmus, na jiné povinnosti a prostě všechno začne fungovat jinak, je to odlišné od toho, jak to vypadá, když je žena doma s dětmi.
Víš, on ten mechanismus fungujícího manželství a vztahu mezi ženou a mužem je tak strašně složitý, že to nejde shrnout do jedné věty. Vždycky přijde nějaká situace, kterou jeden či druhý nezvládne. A pokud jste s manželem spoustu let, tak to sama dobře znáš a víš. Pak právě nastupuje ta vzájemná ohleduplnost a tolerance. Jenže – to bývá setsakramentsky těžký. A to je podle mě to, co čeho ses dostala Ty. Já to vidím tak, že manžel “zahaproval“ s tou Tvojí prací – nelíbí se mu to, tudíž Tě nepodpoří a nebaví se s Tebou o tom. Na druhou stranu, Ty bys tu podporu potřebovala a chtěla – popovídat si, probrat, co bylo v práci a tak – potřebuješ to vědomí, že Ti rozumí a chápe Tě.
A právě tohle nalajnovat nejde. Jeden cítí to a druhý to vnímá jinak. Nejde předepsat, na co a jakým způsobem reagovat. Jsme prostě rozdílní. A vyřešit to můžeš jen Ty s manželem – rozhovorem, trpělivostí, tolerancí.
Teď je otázka, jestli to řešit budeš, jestli to manžel bude řešit s Tebou a jestli to budete chtít vyřešit.
A to, že nacházíš porozumění u kolegy, Ti v podstatě komplikuje ještě víc tu situaci doma. Nehledě na to, že když jsi zamilovaná a on do Tebe, tak stejně nevidíte ani jeden reálnýma očima.
No… děvče… drž se…