Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Líbí se mi kolega 🙁
Ahoj holky,
vždycky jsem si myslela, že tohle se mě přeci nikdy nemůže stát, protože jestli něco nesnáším, je to lež a nevěra.
Už vím, že nikdy neříkej nikdy se neříká jen tak pro nic za nic.
Nastoupila jsem do nocé práce, konečně po 8 letech mateřských dovolených a začase se “realizovat“. Práce mě strašně bavila a baví a po nějaké době se naše firma začala rozrůstat a rozrostla se i o nového kolegu (o 16 let staršího). Bohužel – mohla bych zároveň napsat i bohudík – přeskočila jiskra a pak už je to jak ze špatného filmu…ani jeden jsme nikdy předtím nic podobného nezažili, u druhých odsuzovali, ale teď jsme na druhém břehu a lépe se občas řekne než udělá. Zakoukali jsme se jeden do druhého a zatím vše zůstalo celkem při “mírné“ nevěře, kdy jsme se párkrát políbili…nicméně, jak to ve špatných filmech bývá, můj manžel není hlupák a moje maličkost měnící se mu před očima, ho přiměla ke slídění, takže si přečetl nějaký ten mail a mírná pohroma začala…Všechno jsem chtěla urovnat, slíbila jsem, že je konec všemu, jenže ono to tak úplně lehce nejde. Řekla jsem kolegovi, že nemůžeme pokračovat, fakt jsem ani už nechtěla, jenže potkávejte se s člověkem kterého máte rádi každý den, aniž byste pocítili to zachvění.
Mám ráda svého muže i rodinu, ale neumím si poručit a kolega se mi líbí, mám ho ráda.. Nevím jak z toho kolotoče ven. Chci to ukončit, ale zároveň nechci…
Snad chápete jak to myslím :-(. Díky všem (omlouvám se, že budu beze jména)
Nezlob se, ale přijde mi to hrozně sobecké…necháváš si otevřené zadní vrátka, jenom proto kdyby to náhodou nevyšlo?
Musím se přiznat, že mě překvapuje ta podpora od všech, ale dovedete si představit, že onen kolega je třeba váš manžel? Samozřejmě tohle není odsuzování, jen prostě když bych to brala z pozice podváděné, tak bych nechtěla, aby mi manžel někde zamilovaně vrkal, ale nemohl se mezi námi dvěma rozhodnout a doma dělal jakoby nic…
Dokud si nejsi jistá, počkej. Kolegovi nahrává spousta věcí. Je pro tebe nový, “sváteční“, jsi zamilovaná, neřešíte všední záležitosti atd.
S manželem máte nějaké problémy, navíc jsi s ním celé dny, po letech může člověku lézt na nervy spousta věcí, které nevidíš, když jsi s ním chvilku.
Poradit se nedá, může ti to ublížit, ale i pomoct překonat krizi, ale pokud se nemůžeš ubránit, stejně v tom budeš pokračovat, dokud se to nějak nevyřeší v tobě.
Moc ti přeju, abys našla takové východisko, o kterém pak budeš moci říct, že bylo dobré.
Padmé, děkuji.
Majulko, také děkuji.
Jenže ono se to samozřejmě čím dál víc komplikuje, je mi s ním dobře a je mi prostě smutno bez něj. Jenže co si budeme nalhávat, rozum mi velí něco jiného než srdce. Navíc vím o spoustě jeho vrtoších a nejsem si jistá, jestli bych je dokázala v tom “obyčejném“ životě tolerovat. Zároveň mi ale začíná vadit to půjčování si parnera, kterého nemůžu mít pro sebe ani kvůli němu a ani kvůli sobě. Kvůli závazkům. Ačkoliv už i padlo, že bychom to mohli dát dohromady – mám vlastně i strach. Takhle to klape, ale co pak? Mám se pouštět do takových riskantních kroků? Dokázal by se on vůbec odpoutat od ní? Co děti? Zvládly by to? Dokázal by se o ně postarat a hlavně je mít rád? A chtěla bych to vůbec? Připadám si jak schizofrenička, která se jeden den cítí tak a druhý den jinak. Jeden den se raduju a druhý den bych plakala a nemůžu, nesmím, nechci… Umím si představit život s NÍM, ale neumím si představit život bez manžela. I když mě zlobí, občas pěkně potrápí, mám ho pořád ráda. Jenže teprve s NÍM jsem si uvědomila, jak moc dokážu pro někoho být důležitá.
Ahoj anonimní, jestli také mohu reagovat, tak bych řekla asi toto. Vůbec tě neodsuzuji. Řešit to ale asi nějak budeš muset. Také jsem si podobným prošla. Dělám v organizaci, kde je většina mužů, tak to není zas takový problém. Taky se mi líbil kolega, ale odolala jsem a zůstalo jen u flirtování. Nakonec se z něj po pár letech vyklubal pěknej blboun a dnes jsem ráda, že jsem odolala. Ono je těžké si toto začít v práci, pokud to člověk nemyslí úplně vážně.Je skoro lepší v případě, že s tím člověkem nechci žít, tak se s ním jen přátelit, vtipkovat a občas se jen tak pobavit v práci, ve vší slušnosti samozřemě. U tebe byla chyba, že jsi neodolala. Teď už je rada jen jedna, udělej to co sama cítíš. Jestli dokážeš mít milence a třeba roky to tajit, tak si ho měj. Jestli ti to svědomí dovolí. Nebudeš první ani poslední. Ale s následky musíš v tom případě počítat.
Já si nakonec jednoho kolegu z práce stejně vzala, ale v té době jsem byla rozvedená. Dnes mám také v práci jednoho ctitele, ten je zase o dost mladší, ale odolávám. Ono je také důležité mít s manželem pevný vztah. Pokud to tak není, tak pak se člověk snadno zapomene:)
Milá anonymní, děkuji Ti za odpověď.
Zjevně ses dostala do skutečně obtížné situace a celkem i chápu, že se Ti to teď zdá “neřešitelné“.
Tak zkusme předpokládat, že se nějaké řešení “objeví“ (že se časem najde).
Tobě jde jen držet palečky pro štěstí, abys to ustála a abyste, pokud to jen trochu půjde, nikomu neublížili.
zuzino,
děkuji za příspěvek. Ano, souhlasím, že problémy se takto řešit nemají. A já vlastně ani v té době, kdy jsem se seznámila s novým partnerem, žádné neměla – nebo lépe řečeno je nechtěla vidět. Problémy byly, ale tak dlouho jsem před nimi zavírala oči, až si dnes pleskám na čelo, jestli jsem vůbec normální :-). Paradoxně ač si manžel života užívá plnými doušky, chodí po koncertech, s kamarády,…doma vše “klape“, asi lépe než předtím.
Padmé,
proto hned navážu na tvou reakci :-). Je to sice všechno tak zamotané a jak smutné tak i veselé, ale i to trápení mi za ty pěkné chvilky opravdu stojí. A ač se to zdá vlastně skoro k neuvěření, tak nejde o sex, ten jsme vlastně ještě ani neměli…abych pravdu řekla, tak jsem v tomhle člověku našla mimořádně blízkého, intimního přítele.
Začala jsem o životě přemýšlet i z jiné strany. Myslím také konečně i trošku na sebe, ale to neznamená, že budu bezohledná. Manžel, který pro mne hodně znamená a děti, které pro mě znamenají celý mů život, si nezaslouží abych jim ublížila. Zároveň nechci ublížit ani lidem, které ani neznám – rodina přítele a proto se snažíme chovat oboustranně diskrétně. Nevím jak lépe celou tu záležitost popsat.
Pořád nemůžu uvěřit, že se mi tohle děje. Mě, která byla, takovým skoro bych řekla, puritánem. Tyhle věci jsem považovala pouze za slabost,…ale to pokušení je tak veliké.
Milá anonymní, není to tak dlouho, co jsem na Tebe pomyslela a v duchu jsem si říkala, že Ti sem napíšu a zeptám se, jak to vypadá….
Je vidět, že ani nemusím psát, stačí pomyslet :-).
Jak jsem Ti už několikrát napsala – pořád to platí – neposuzuji Tě, ani neodsuzuji – beru to tak, že se to stalo….
Mám jen jednu otázku. Promiň. Ale nedá mi to.
Sama píšeš, že Tě celá ta situace trápí, ale neumíš to “vyřešit“ – tzn. – vzdát se jednoho nebo druhého.
Stojí to vnitřní trápení za to?
Milá anonymní,já nesoudím…Vím,že se v životě stává hodně věcí,které nejsou třeba zrovna spravedlivé,správné…ty ses pokoušela bojovat/mluvili jste spolu s manželem,že každý jdete jinou cestou/ a jak píšeš nestačí,když se snaží jen jeden…Já psala o tom,když komunikace nefunguje a nevěrou se řeší ten prvotní problém..a možná jsem narážela spíš na své okolí,protože mám pocit v poslední době,že to dělá nějak moc lidí 🙁
zuzino,
jsme s manželem zvyklí spolu mluvit dost otevřeně, takže manžel ví, co se mi nelíbí či líbí a zrovna tak to vím i já. Jenže jak jsi psala, pracovat na vztahu by měli oba dva a né jen jeden. Přestala jsem asi mít už chuť něco řešit a stejně nevyřešit :-), tak jestli je jeho život teď na koncertech, s kamarády, na soukromých večírcích…tam já prostě nepatřím – snažila jsem se.
Tím nechci vůbec říct, že to co dělám je správné – není. Ani netušíš jak moc mě to trápí. Přesto nedokážu opustit člověka, který pro mě takovou dobu něco znamenal a asi i znamená. Uvědomuji si i co by to znamenalo pro naše děti. Nechci rozbíjet, i přes nějaké ty neshody, rodinu. Vím, že to zní asi šíleně – asi opravdu potřebuju spíš psychiatra :-). Nikdy jsem takovéhle situace nevyhledávala a nechtěla – prostě nečekaně přišla.
Ahoj holky a Imagine,
doufala jsem, že to celé nějak vyšumí, ale asi jsme se do toho zapletli víc než jsme oba chtěli a čekali.
Imagine – jako bys tomu mému partnerovi mluvil z duše. Některé věci o kterých píšeš mi sám řekl.
Přesto ani jeden z nás nechce opouštět své legitimní partnery. Víme, že už nejde jen o úlet, kdy se snaží jeden z nás si něco dokazovat, ale také si uvědomujeme, jakou bychom po odtajnění našeho vztahu zanechali asi spoušť. On se samozřejmě už necítí tak mladý, aby vychovával malé děti – což chápu. A i tak on chápe, že děti jsou pro mě tím nejdůležitějším v životě. Stejně jako byly ty jeho, když je vychovával. Když můžeme, trávíme pár chvilek spolu – což je opravdu jen zřídka a čekáme co nám přinese budoucnost.
Uvědomuji si, že nedělám pěknou věc a často na mě příjde splín a výčitky svědomí. Jenže když potkáte člověka, který jako by vám z duše mluvil a víte, že to nejsou jen slova, kterými vás chce okouzlit, ale cítí to přesně jako vy…I jeho ten náš vztah trápí, chce být se mnou, ale nechce opustit člověka, na kterém mu záleží, který pro něj tolik let něco znamenal. My ty naše protějšky přeci nezačali nenávidět.
Zároveň tímto budu reagovat k jiné diskuzi. KRIZE STŘEDNÍHO VĚKU – ačkoli manželovi bude 35 let, začal se zhruba rok nazpět chovat podobně a i když se dětem věnuje, tak většinu svého volného času tráví po svém. Hospoda, koncerty, kamarádi,čas od času prodloužený víkend s kamarádem na motokách…neřešila jsem to, smutnila jsem si doma v poklidu. Bez výčitek jsem to tolerovala a čekala až se mi vrátí můj “starý“ manžel zpět. Ještě se asi nevrátil. Párkrát jsem se zmínila, že bych byla raději, kdyby s námi/ se mnou zůstal doma – zůstal, ale nejen, že byl jak na trní, ale jakmile to bylo možné, při další příležitosti ho to táhlo zase pryč. Zvykla jsem si. Řekl, že chce taky žít – tak žije a já taky tedy žiju. To není odplata za to, co dělá – jen jsem našla člověka, který život vnímá jako já.
Nejsem na sebe hrdá, je mi líto, že o svém “štěstí“ nemůžu s nikým mluvit (kromě jedné kamarádky), ale třeba se přesně tohle mělo stát.