Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Líbí se mi kolega 🙁
Ahoj holky,
vždycky jsem si myslela, že tohle se mě přeci nikdy nemůže stát, protože jestli něco nesnáším, je to lež a nevěra.
Už vím, že nikdy neříkej nikdy se neříká jen tak pro nic za nic.
Nastoupila jsem do nocé práce, konečně po 8 letech mateřských dovolených a začase se “realizovat“. Práce mě strašně bavila a baví a po nějaké době se naše firma začala rozrůstat a rozrostla se i o nového kolegu (o 16 let staršího). Bohužel – mohla bych zároveň napsat i bohudík – přeskočila jiskra a pak už je to jak ze špatného filmu…ani jeden jsme nikdy předtím nic podobného nezažili, u druhých odsuzovali, ale teď jsme na druhém břehu a lépe se občas řekne než udělá. Zakoukali jsme se jeden do druhého a zatím vše zůstalo celkem při “mírné“ nevěře, kdy jsme se párkrát políbili…nicméně, jak to ve špatných filmech bývá, můj manžel není hlupák a moje maličkost měnící se mu před očima, ho přiměla ke slídění, takže si přečetl nějaký ten mail a mírná pohroma začala…Všechno jsem chtěla urovnat, slíbila jsem, že je konec všemu, jenže ono to tak úplně lehce nejde. Řekla jsem kolegovi, že nemůžeme pokračovat, fakt jsem ani už nechtěla, jenže potkávejte se s člověkem kterého máte rádi každý den, aniž byste pocítili to zachvění.
Mám ráda svého muže i rodinu, ale neumím si poručit a kolega se mi líbí, mám ho ráda.. Nevím jak z toho kolotoče ven. Chci to ukončit, ale zároveň nechci…
Snad chápete jak to myslím :-(. Díky všem (omlouvám se, že budu beze jména)
Anonymní a kdo tě k tomu nutí, však si dělej, co chceš, kdo ti brání? Myslím, že by se vám ulevilo všem (mimochodem jak se asi cítí děti, když se k péči o ně stavíš takto 🙁 )tobě, dětem a hlavně taky manželovi, kdyby jsi konečně začala dělat něco jiného, než ho nahánět, aby dělal, co ty chceš. To není o tom, že něco vyhovuje mně a tobě to vyhovovat nemusí. Pokud ti vyhovuje život jaký ho teď máš, proč si tedy stěžuješ, co vlastně chceš? Ano, mně vyhovuje dělat si, co chci a nechat ostatní, aby si to taky dělali. Pak se totiž můžou setkat i spolu, proto, že oba chtějí. Lien
O.K.
Asi takto, já o žádnou změnu taky nestála a přesto se ON změnil. Nechci aby s námi trávil všechen čas, ale jednoduše chci, aby děti svého otce znaly a abychom měli někdy také náš společný čas. Měl spoustu koníčků a i tak trávil čas bez nás, ale 7 dní v týdnu je i na mne příliš. Prakticky se doma jen potkáme a bohužel, s tím já se ztotožnit nedokážu a kvůli tomu, že pouze on si realizuje své sny, tak já na své koníčky čas mít nemohu – což mi bylo dost netaktně z jeho strany naznačeno, protože ON má přeci daleko inteligentnější zájmy než já. Takže je-li správné, abych chodila do práce, přišla domu, udělala jídlo, uklidila, večer byť znavená si vyslechla, jací jsou jeho přátelé úžasní, byla z toho celá nakřivo a pak posloužila svému muži…pak bych se asi měla vrátit do dob dávno minulých, ne? Nikdo mu jeho zájmy neupírá, ale nelíbí se mi být doma neustále s dětmi sama, které bohužel ještě nejsou ve věku, kdy by mohly zůsta doma samotné. Děti jsme si pořídili, pokud mě paměť neklame, společně. Není to vůbec o tom, že by manžel nikam nesměl. Dříve jezdil na motorce, chodil párkrát do měsíce na koncert. Občas na pivko s kamarády. Občas jsme šli spolu.
A já nežiji Tvůj život Lien, ale svůj. Neznamená, že jsi-li Ty s tím svým spokojená, bude to vyhovovat i ostatním. Jsou to jen střípky toho, co jsem sem napsala, nemůžeš muj život dle toho posoudit.
O překvapení nouzi opravdu nemáme. Jenže ono už mě to jaksi nebaví neustále něco vymýšlet…protože jsem na to myšlení opět jen já.
Já se připojuji k názoru Lien.
Druhého člověka tím, že do něj “hučím“, nezměním.
Ale když začnu pracovat na sobě, tak ta moje změna v duchu zákona [akce a reakce] přinese i změnu mého okolí, tudíž i partnera.
Ani se partnerovi nedivím, že tráví spoustu času jinde.
Můj choť má taky spoustu zájmů a ne všechny spolu sdílíme.
My jej s dcerami dokonce posíláme ven. Víme, že se “vyblbne“ a pak se rád vrátí k nám.
A my se mezitím věnujeme našim zálibám.
A jak holky dorůstají, tak se to začíná obracet – a choť ke svým zálibám postupně přibírá i dcery. Někdy jednu, někdy obě.
Anonymní, vím, že rozumím velmi dobře, sama jsem taková byla a není to v tom druhém, ve všech ostatních, je to vždycky o nás samotných. Tím své příspěvky končím, neboť nemá smysl pořád dokola opakovat totéž, kdo je připravený, pochopí (třeba ne hned, ale jednou) a kdo ne, stejně neuvěří a bude si žít svůj nespokojený život plný strachů a “bolesti“ dál.
Co je kde a komu o mě známo je jen a jen jeho věc, se mnou příliš nesouvisející 😉
Lien, myslím, že nerozumíš, je tady známo, že empatie není tvou silnou stránkou 🙁
Jak už jsem napsala, můj názor je, že pokud neumím být spokojená sama, budu svůj protějšek jen a jen zatěžovat a mít na něj nároky, to není vztah, to je visení, závislost, braní a ten druhý by měl jen házet do bezdené jámy, protože nikdo druhý nás spokojené neudělá. Když já čtu, co anonymní píše, nepřijde mi, že je nevyřáděný puberťák, ale že dělá, co ho baví a je svůj a já mu to moc přeju, tak bych mohla mít ráda, takového, jaký je. Nedospělá mi přijde druhá strana, která se užírá doma a čeká až přijde šašek, aby jí bavil. To podle mě opravdu vztah není, ale dospět by měl ten, komu to nevyhovuje.
Ještě si dovolím poradit. Pokud chceš vztah provětrat, zkus manžela nějak překvapit. Příjemně, samozřejmě. Od erotického prádla přes milou esemesku do práce. Já vím, že na to asi nemáš náladu, ale pokud je mi známo, muži takhle fungují (alespoň ten můj), když po něm něco chci a není to úplně mezi námi o.k., tak ho musím nejdřív naladit. Jiná anonymní
Lien, ale vztah není o tom, že si jeden dělá co chce a nebere ohledy na druhého. A on mi příjde jako naprostý sobec, který na jedné straně chce rodinu, protože to pro něho znamená pohodlíčko a na druhé straně si chce dělat co chce bez ohledu na to, že má nějakou rodinu. Prostě jako nevyřáděný puberťák, který dohání to, co doposud zameškal.
Lien, to rozhodně nesouhlasím, partneři jsou přeci taky proto, aby některé věci dělali a řešili spolu. Jinak to není vztah, ale každý si hrabe na svém písečku. Ke vztahu patří např. budování společných zážitků, což tady evidentně není. A taky by asi partnerům, kteří se mají rádi, nemělo být jedno, jak se ten druhý cítí. Neříkám, že by se měl ten druhý tomu prvnímu přizpůsobovat, ale je potřeba najít nějaký kompromis. Jiná anonymní.
Určitě máte ještě šanci, když spolu dokážete mluvit, ale ta šance je jediná a to, že ty něco uděláš sama se sebou. Kdybych měla muže, který má jedinou zábavu mít mě doma a pokud to neplním, vynucuje si to jako malé dítě, byla bych co nejvíc pryč, ne-li úplně. Takže tvému muži se divím jen v tom, že to ještě nezabalil. Máš šanci to změnit tím, že ti přestane vadit, že má své zájmy a začneš ho mít opravdu ráda, ne ráda když ti bude pomáhat, když bude doma s dětmi, když……. On, ani nikdo jiný tu není od toho, aby tě bavil a dělal tě spokojenou, když to neumíš sama, nemůže to nikdo udělat za tebe. Ve tvé situaci bych opravdu zkusila nějakou vnější pomoc, nemyslím, když čtu jak na tom jsi, že bys dokázala nahlédnout na situaci jinak sama.