Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
MÁM NEKOJIT?? PRO EMU!!!!
Moje milá Emičko,
posílám ti tohle přáníčko,
aby sluníčko ti zasvítilo,
aby ti už lépe bylo 🙂
Přeju krásné vánoční svátky
tobě,tvé malé a mamince taky.
Přeju ti pohodu a klidné spaní
a každý den ´něco´ k usmívání.
Opatruj se a řádků pár napiš,
ať vím, jak si teď stojíš.
Helena
souhlasím Helčo
už jsem se zaregistrovala
pod jménem Ema-pampeliška
Milá Emo, mám pro tebe návrh a doufám, že se ti bude zamlouvat. Mohla by ses zde na „vasedeti“ přihlásit (mám na mysli „zaregistrovat“), já už jsem to udělala, zároveň s registrací získáš svou osobní schránku, poslala bych ti do ní (do té schránky) svou soukromou e-mailovou adresu. Můžeme si pak dál psát přes internet a zůstane to mezi náma (bez dalších čtenářů).
Měj se hezky a dej mi vědět…
Za každým mrakem je schované sluníčko :-))
Helena
Helčo,
jak se máš? Zas potřebuju slyšet něco milýho a hezkýho.
Jak si užíváš sluníčka?
Já jsem ráda, že se malá usmívá na to krásný počasí, ale sama pořád vidím mlhu.
Ozval se mi ex. Potkali jsme se. Navrhl dohodu. Snad i pro mě přijatelnou. Ale ………. já zas myslím jen na jediný: na něj. Jak vypadal, jak mluvil, jak voněl, jak …….. a pak zas vidím to její břicho.
Zas nemůžu polykat. Co mám dělat, abych se z toho dostala? Ségra říká: jinýho chlapa. Jenže, já na to nemám ani myšlenku, nic takovýho nechci.Chci být šťastná jen s ní, ale nemůžu pořád najít nic, co by mě vskřísilo.
Ema
Milá Emo, moc děkuji za tvé psaní, díky za to, že jsi to napsala a tím to ze sebe dostala ven, jsem moc ráda a chválím tě, jsi statečná.
Teď už se k tomu mohu vyjádřit a napsat ti, co si o tom myslím já a jak to působí na mě.
Za prvé bych tě poprosila, aby sis nevyčítala, co se stalo. Zkus to vzít tak, že se to prostě stalo – je tam minulý čas a ty to tak musíš brát, že je to v minulém čase. Chybu může udělat každý. Ty jsi za svou chybu už „zaplatila“ a není potřeba se zraňovat znova a znova… Nejsi ani první ani poslední, co „naletěla“ ženatému chlapovi. Prostě ses do něj zamilovala a dala mu svou důvěru. On ji zklamal. Ne ty. Žil na dvě strany, to je z tvého psaní zřejmé, byl s tebou a zároveň s manželkou, takže to vypadá, že lhal vám oběma. Což mě osobně připadá hodně ošklivé!
Za druhé bych chtěla říct, že to, jak se chová teď je neomluvitelné. Je to slaboch a srab. Kdyby se k tomu postavil jako chlap, asi bych hledala cestičku, jak ho omluvit, ale takhle ne! V mých očích se strašlivě shodil. Je to ubohé. Takového člověka nemůžeš mít ráda a vůbec nad tím nedumej, city musí stranou a musí u tebe zvítězit zdravý rozum. Není v něm ani slušnost ani čest. Přiznej sama sobě, že takový tvůj „vysněný princ“ NENÍ, určitě jsi vedle sebe chtěla někoho, na koho bude spolehnutí, o koho se budeš moct opřít, komu budeš věřit, a troufám si tvrdit, že tenhle chlap nesplňuje žádná kritéria, je jaksi MIMO záběr. Už se na něj vykašli. Nech to plavat. Chápu, že je ti z toho zle, ale udělej z toho jednání poslední bolavou tečku a skonči to. Skonči s tím sama v sobě. Nestojí ti za to.
Za třetí ti mohu poradit a doporučit – zakaž si jakékoliv myšlenky na jeho manželku a na její těhotenství. Zraňuješ sama sebe a týráš se. Není to k ničemu. Nikam to nevede. Nic to nevyřeší. Nemysli na to. Musíš se naučit to ovládat.
Jinak je moc dobře, že jsi tam nebyla sama, ať už tvoje sestra nebo právnička – pomohly ti asi nejspíš obě dvě a to je moc dobře. A myslím si, že i ty jsi to zvládla dobře.
Je mi to líto, že musíš projít takovou ošklivou zkušeností, bohužel to nedokážu ovlivnit. Drž se. Zase bude dobře. Věř mi. Všechno se to časem srovná. A ty s tím naučíš žít.
Měj se v rámci možností hezky
a zase napiš.
Za každým mrakem je schované sluníčko 🙂
Helena
Bylo dusno a vzduch byl slyšet jako když praskaj zralý lusky.
Je mi teď moc moc špatně. Nevím, jak ti to mám přesně popsat, ale vím, že tohle musím překonat. Jo, je mi strašně smutno. Asi už vím, proč nás opustil. Polykám teď slano, tečou mi slzy pokaždý když si na to vzpomenu. Jak jsem si mohla nevšimnout, že …… že to není ten On s velkým „O“, že to není „pan božský“, že …… že nepřijel na bílém koni jak jsem si od malička z pohádek přinesla sen!!!!!!!!!!!!
Jeho manželka čeká další dítě. U soudu řekl, že mu manželka právě odchází na mateřskou, z čehož logicky vyplývá, že …… že to věděl, když nás opouštěl. A teď je to venku. Takže konečně otázka s odpovědí. Tolik probdělých nocí, tolik slz, tolik sebeobviňování, co jsem udělala špatně, co se mohlo stát. Ležela jsem noc co noc v posteli jak ve studený řece krve a tápala po příčině a odpovědi „proč“!!!!! Na den a noc je to přesně 220 dní, co se tím trápím a myšlenky mi nedovolí radovat se z věcí, co mě dřív těšily.
Jak jednoduchý!! Jak primitivní!! Jak …… jsem byla naivní!! Ségra mi tenkrát (po rozchodu) tvrdila, že to určitě hrál na obě strany, jinak by mu manželka nevěru přeci jen tak neodpustila. Měla pravdu, obě nás obelhával, a pořád to dělá. Byl se mnou a zároveň spal s ní. A po porodu mi s klidným svědomím nabídne sex a … je mu jedno, že zas ubližuje. I jí. Vlastně, co oči nevidí, srdce nebolí, že?
Jela jsem k soudu se ségrou a dobře doufala, že bude oporou.
Celou cestu pěšky k soudu jsem se klepala zimou i když jsem na sobě měla zimní bundu. Věděla jsem, že se k té zimnici dostaví ještě studeně mokrý ruce.
Moje právnička, která tvrdila, že se spozdí, kupodivu přišla o deset minut dřív, než začalo jednání, takže i to mě docela povzbudilo. Poprvé mi pomohla. Pomohla i tím, že mě u soudu psychicky podežela, byla milá, schovívavá a i na soudkyni zapůsobila dobře. Dávala mi dotazy, který byly naprosto trefný – v můj prospěch. Podařilo se jí dokonce nachytat jeho na pár otázkách, kdy musel odpovědět i on v můj prospěch. Připadalo mi to chvilinku jak ve filmu. Když to shrunu a trošku přeženu : roznesly jsme ho na kopytech. Jenže!!!! Jenže nevím, jestli je to dobře. Neměla jsem z toho vůbec dobrej pocit, bylo mi ho líto. Všeho mi bylo líto. Miluju ho pořád snad? Ségra říkala, že jsem pitomá jestli jo, ale že věří, že ne, že to je jen moje blboučká povaha, co způsobuje tu lítost.
Přišel cca 5 minut před tím, než nás zavolali do jednací síně. „Méďa – kulička“ napadlo mě když jsem ho uviděla. Neumím odhadnout váhu (ani věk) člověka, v tom vážně nejsem dobrá, ale v tu chvíli jsem si plně uvědomovala, že má tak 10 kilo navíc. To mu nesedělo, vypadal starší. Ale jinak byl čistě a nově oblečen v kvádru, tak jsem ho neznala. Košile – bílá kostkovaná rozhalenka, sako proužek. Je sportovnější typ, tohle mu vážně nesedlo. Boty nalakovaný, do špičky s kaničkama, no divný.
Pozdravil do éteru: dobrý den. Ani se na mě nepodíval. Odpověděla jsem „ahoj“, ale ani se nepohnul, ani nezvedl hlavu, neodpověděl.
Myšlenky mi proudily jedna přes druhou, ještě teď v tom všem mám zmatek a nedám dohromady posloupnost děje u soudu, ale vynasnažím se ti vylíčit ty důležitý věci.
Předali jsme předsedkyni, která tam byla sama, bez zapisovatelky (diktovala si to do diktafonu).
Bylo nás tam pět. Ta pátá osoba byla pracovnice našeho městskýho úřadu (netušila jsem, že tam bude, nezná mě), co tam neřekla ani slovo, jen musela vyslechnout celý případ jako „opatrovník nezletilého dítěte“. Po skončení líčení se se mnou domluvila, že nás navštíví, aby viděla jak bydlíme, jak je o tebe postaráno. Pak prý sepíše protokol, co soud žádá.
Soudkyně mě vyzvala k vylíčení skutečností jako první. Mluvila jsem stroze, snad se mi hlas neklepal. Vím jen, že jsem sem tam zadrhla a mluvila potichu. Požádala mě, abych se snažila mluvit nahlas. Její prosba, ale vyzněla soucitně, takže jsem už na začátku věděla, že mě chápe. Možná právě proto, že jsem neměla dost sil mluvit dost nahlas.
Začala jsem seznamením s žalovaným (kde a kdy), pak jsem mluvila o plánování společný budoucnosti, jak mi sliboval, že se mnou bude žít, jak jsme bydleli společně přes týden v Jihlavě, jak mi řikal, že mě miluje, že vztah s manželkou je kamarádský, jak jsme společně hledali pozemek a nakonec, jak bez důvodu mě řekl „konec“ do telefonu (přes Skype). Zdůraznila jsem, že do dneška neznám důvod rozchodu, protože žádný pochybnosti o rozchodu nebo o tom, že by on nebyl otec, mi nedal, nikdy nic neřekl.
Když pak soudkyně požádala jeho, aby se k mé výpovědi vyjádřil, nejdřív řekl, že k tomu nemá co dodat, že prý to septal vše písemně a odeslal soudu. Jenže ona mu sdělila, že se prý sice vyjádřil písemně, ale že ona to chce slyšet tady a teď a navíc, že on napsal vyjádření k druhé žalobě, která se týká nákladů na těhotenství žalované. Pak důrazněji zopakovala otázku a já věděla, ne – byla jsem si jistá, že věří víc mě – „zhrzelé milence“ – jž po té jeho první větě. Pak začal: „Musím říct, že žalovaná lže. Udržovala intimní vztah se svým nadřízeným jak jsem se dozvěděl a z tohoto důvodu jsem s ní také přerušil veškeré kontakty.“
Tuhla mi krev, měla jsem studený i nohy. Proč? Co jsem mu udělala, že tohle říká?
Byla jsem víc a víc zdrcená, ale přesto jsem si nervózně a popravdě musela přiznat, že mě pořád něčím přitahuje a fascinuje. Jeho osobnost, jeho rozvážnost, jeho charisma, jeho hlas, jeho rysy, jeho oči. Ty oči! Dívala jsem se mu přímo do nich. Ale on do mých ne. Tolik jsem se chtěla potkat s jeho pohledem. Možná jsem pro něj nebyla jeho pohedu hodna, možná se bál, nevím. Ale rozhodně to působilo divně a na druhé možná i jako …. „jeho přiznání – vinen“.
Byl hladce oholenej a vlasy měl nagelovaný. Pamatuju si, jak já sama jsem mu vždycky nanášela ten gel, sám to děla jen když jsem mu to lehce naznačila, vlastně jsem mu řekla, jak se mi tak líbí když má ty krátký vlasy nahoru. Přesně tak to dnes měl. Proč? Sakra, zas ta věčná otázka proč. Chtěl mi ukázat, že mu to sluší? Že to snad dělá od té doby pořád? Nebo to udělal jen dnes kvůli mně? Ty pitomá káčo. Kvůli tobě?! Ani náhodou. Ani se na tebe nepodíval. Myslím, že jsem mu vážně byla ukradená, dokonce dával najevo, že ho tam všichni obtěžujem, že on se tím nechce zabývat, že on má svůj vlastní život, a my jsme jen červi, kterých je třeba si spíš nevšímat. Někdy mi připadalo, že mu je ten proces fakt jedno, že si svojí zodpovědnost ani nechce uvědomovat, že neměl potřebu se ani připravit na jednání ….
Fakt je ten, že pro soudní líčení byl připraven jen vzhledově, duchaplnost jeho slov mu chyběla. Byla jsem překvapená a zmatená, vždycky byl na každý jednání (pracovní i soukromý) připraven. Teď jsem si byla jistá, že se muselo stát něco, proč nebyl. Hodně práce, málo času a navíc možná (asi určitě) nečetl moje vyjádření k jeho dopisu soudu?? Ano, určitě ho nečetl. Byl totiž překvapenej, když se moje právnička zmínila / dotázala na to, proč se mnou postupoval test plodnosti, jestli jsme spolu strávili dovolenou, proč jsem byla v jeho (a manželky) domě, jestli mi představil syna a jak dlouho jsme strávili dovolenou s našima a kdy jsme byly u jeho táty na Slovensku. To všechno ho překvapilo, jeho odpovědi zazněly kupovidu pravdivě, ale až tak po dvou vteřinovym promýšlení. Jenže byl v rohu, nemohl říct lež. Riskoval by, že se do toho víc zamotá. Jednoznačně byl v minusu – u soudkyně. A já??? Pamatuju si, že mě napadlo, že bych se ho zas chtěla dotknout.
Při mý výpovědi jsem ještě uvedla skutečnost, že mi na mou žádost o finanční výpomoc nabízel sumu 100 tisíc oproti sepsané dohodě. Že jsem s tím souhlasila, ale že se stejně dál nic nedělo, že nebyl schopen mi odpovědět na moje SMSky a maily. Jen jednou že volal a řekl, že peníze přiveze když žalobu stáhnu. Asi jsem to špatně líčila, soudkyně tomu totiž moc neporozuměla a pak se zeptala znovu jeho, co jsem myslela tou Dohodou. Řekl, že by šlo o půjčku. Soudkyně vyvalila oči, zvýšila hlas, že to slyšela i ségra na chodbu, a znovu se přeptala, jestli tím myslel půjčku jako takovou, že když podám žalobu, že budu muset peníze vrátit. Potvrdil jí to. Ona sama kroutila hlavou a ptala se ho jestli mu to samotnýmu není divný. On odpověděl, že jde přece o standardní obchodní podmínky. Takže tomu nasadil korunu. Ale tvářil se jako by jí, nás ani okolnosti vůbec nechápal.
Soudkyně byla taky překvapená. , když řekl, že byl hrubě znechucen, nebo možná řekl podrážděn, když se dozvěděl o mém stále trvajícím vztahu s mým nadřízeným. Sama mu připomněla, že by pro ostatní mohlo možná byt znechucením, že on sám je ženat a klidně udržuje vztah s milenkou. Řekla milenku, protože on mě tak ze začátku nazval, přímo řekl, že náš vzah byl jen milenecký, založený oboustranně na sexu. Po té její připomínce nezapomněl zdůraznit, že náš vzah byl velká chyba. V tu chvíli se na mě podíval. Bylo to podruhý. Prvně to udělal ve chvíli, kdy se ho soudkyně dotázala jaké má vyživovací povinnosti – prý manželka, syn a ……. „čekáme další dítě“. Hrdě do mě zaryl ty krásný hnědý oči až mi vypovaly moje rozšířený panenky. Od tý chvíle se mi začaly potit ty ruce tak, že jsem neudržela tužku. Snažila jsem se soustředit, ale odzbojil mě. Cítila jsem zase známou úzkost, tíhu na hrudi, jako by mě válcovalo každý jeho další slovo. Chvíli jsem nevnímala, byla mi zas zima. Potila jsem se, cítila jsem jak mi jedna krůpějka potu sníždí po boku dolů. Kdybych neseděla, určitě mi klesnou kolena k zemi jak dva studený šutry. Snažila jsem se rychle vzpamatovat, což se mi po cca 20-ti vteřinách podařilo, co byly dlouhý jak pět minut. Ale od té chvíle jsem věděla, že mám svou dlouho nenalézající odpověď na moje proč!! Myslela jsem na to pořád. Začala jsem v duchu počítat měsíce. Podle mýho rychlýho propočtu to vycházelo – věděl o jejím těhotenství už v době, kdy se se mnou rozešel. Byla jsem tak rozrušená, že by ten můj propočet vyšel tak jako tak, protože jsem si to prostě chtěla myslet. Normálně jsem si to, nána omezená, vsugerovala. Znám se, dělávám to. Vždycky vidím dřív věci horší, než jsou. Zkouším se změnit. Ale sama to nezvládám, to on mě to učil, on mě měnil. K lepšímu. S ním jsem bývala lepší.
Na konci jednání soudkyně navrhla další termín líčení spojený s druhým – žalobou na určení nákladů spojených s těhotenstvím. Obě strany souhlasily s datumem 4.5. v 9 hod. Termín testu DNA určen nebyl, přávnička tvrdí, že musí být nejdřív předvoláni všichni svědci, pak se řeší důkazy, který jsou fin. náročnější.
Jak to, že nebyl připraven? Možná mu byl mu celej proces úplně ukradenej. Vědět, že se nevyhne placení alimentů, tak co by se namáhal s důkladnou obhajobou, s vynakládáním peněz do zbytečnýho právníka.
Ještě jenu hnusárnu řekl: když se prý prokáže jeho otcovství, mohl by podniknout další kroky. Na otázku mojí právničky jaký kroky by to mohly být, zněla jeho odpověď: „no, když žalobkyně nemá peníze a žije sama, mohl bych chtít to dítě svěřit do své péče, protože já mám úplnou rodinu.“
Jak to, že přemýšlím o jeho štěstí? Proč nepřemýšlím co dělat s mým neštěstím? Proč nemyslím na to, že tohle přeci už jednou pro vždy skončilo, že on už mě nechce, nechce ani naše dítě. Chce jen sebe. Já ve svý omezenosti ho ještě omlouvám. A možná obdivuju a závidím tu pohodovost, tu splachovatelnost, tu jeho spokojenost, to štěstí.
I po soudním líčení jsem se pořád nutiala k soustředění, ale šlo to čím dál hůř. Už jsem cítila, že potřebuju buď kafe, cigáro nebo slzy. Teď mě spíš napadá, že bych potřebovala pár facek, nebo ještě líp – pořádně seřezat ať si konečně uvědomím, co je to za šmejda, jak mě prostě jen využil, bez špatnýho svědomí. Co jsem čekala???!! Omluvu? Jo, možná jo, ale ani nevím, jestli bych mu jí po tomhle všem byla schopná uvěřit.
Pak mi právnička chvilku něco říkala, ale nepamatuju si co. Poté mi dala fakturu, a vysvětlila tu šílenou částku 7854 Kč. Si představ, dva tisíce za hodinu si bere, to mi předem vůbec neřekla, mluvila o nějaký jednorázovce. Neřekla jsem ale nic, protože jsem si uvědomovala, že bez ní bych tam koktala jak on, ani bych nevěděla jak a čím začít. Takže jsem opravdu měla pocit, že mi pomohla. Teď mě ta faktura samozřejmě pálí v prstech. Na druhou stranu, vyhozený prachy to nejsou.
Tvářila se docela vítězoslavně a taky mě uklidňovala, že se bude chtít můj ex určitě dohodnout. Odkývala jsem jí to, jen nevím, proč jsem jí neřekla, že mám jinej pocit – že další soudní jednání bude boj. On se chtít domluvit nebude. Vypadalo to, že je naštvanej.
Bolela mě strašně hlava, i večer a celý den jsem skoro nic nejedla, zato cigaret jsem měla nespočet.
To jsem si opravdu myslela, že se v mých pocitech po tom soudu něco změní? Že mě někdo nakopne a já si uvědomím, jak jsem vlastně šťastná, že mám jeho dítě bez něj? Že budu spokojená i když on mnou opovrhuje?
Zavřu oči a vidím její břicho. Vidím jak on jí hladí jako to dělával mě. Je mi pořád špatně.
Helčo, připadám si starší o pět let.
Ema
Milá Emo, nevím, co mám na tvé otázky odpovědět. Myslela jsem si, že mi vypovíš, jak to probíhalo na tom jednání. Tak jsi mě tak trochu zaskočila.
Já nejsem specialista, neumím ti dát návod, jak z toho ven, osobně se domnívám, že sluníčko samo o sobě ti nepomůže. Sluníčko ti může pomáhat v tom slova smyslu, že je více světla, že je tepleji a tím, jak se příroda probouzí a začne všechno kvést – je tu důvod k úsměvu.
Proč mu neumíš odpustit – na to bohužel neznám odpověď, tuším, že bude ve tvé mysli. Odstřihni se od něj. Ten vztah je pryč. Nauč se s tím žít. Chováš se jako bys ztratila celý svůj život a vše, co je v životě cenné. A to není pravda.
Ber to tak, že se to stalo. A co se stalo, už nikdo nezmění. Kdyby sis oči vyplakala, ničemu tím nepomůžeš a nic tím nespravíš. Život půjde dál…
Postav se k tomu čelem, buď silná. Máš rodinu – rodiče, kteří ti pomáhají a máš malou dceru – ti všichni tě mají rádi a dcerka je malá, musíš o ni pečovat a vychovat ji, ona tě potřebuje a mámu jí nikdo nenahradí, matka je nezastupitelná.
Jestli se chceš vypsat z toho, co se stalo, jak proběhlo to jednání a jak ti je, jsem tady a budu se ti snažit pomoc a poradit.
Za každým mrakem je schované sluníčko 🙂
Helena
Proč to sluníčko nepomáhá? Proč mu neumím odpustit? Proč neumím odpustit sama sobě?
Ema
Emičko, jaro asi nebude spása, spíše jsem myslela, že ti sluníčko pomůže k dobré náladě a pomůže ti se usmát na svět :o) Já si myslím, že se lidé na jaro těší proto, že tím začíná v přírodě nový rok, začne růst tráva, kvést stromy a kytičky a je to prostě jedním slovem krása. Radost pohledět.
Tak co se stalo? Napíšeš?
Helena
Proč si všichni myslí, že jaro je „spasení“ nebo tak něco? Proč já nevěřím, že zlepšení počasí mi zlepší můj stav? To teplo a sluníčko je moc příjemný, to ano, ale já pořád nemám touhu vylézt za ním ven.
Ema
Emičko, budu ráda, když napíšeš. Posbírej sílu, kterou máš a vypusť to ven. Asi to bylo ošklivé, co? Nebuď z toho smutná. Věř mi, že to přebolí. Zase bude dobře, chce to čas. A teď už bude líp, protože začíná jaro a když začíná jaro, hřeje sluníčko a probouzí se naděje.
:-)))
Helena