Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
MÁM NEKOJIT?? PRO EMU!!!!
Moje milá Emičko,
posílám ti tohle přáníčko,
aby sluníčko ti zasvítilo,
aby ti už lépe bylo 🙂
Přeju krásné vánoční svátky
tobě,tvé malé a mamince taky.
Přeju ti pohodu a klidné spaní
a každý den ´něco´ k usmívání.
Opatruj se a řádků pár napiš,
ať vím, jak si teď stojíš.
Helena
Už jsem koukala na ty kontakty od JanyK, konkrétně na tu Trojanovou, ta mi přišla jakoby nejvhodnější „doktor“ na ty mý problémy. Jenže ta její webová stránka nefunguje a na jiných stránkách jsem našla nějakou adresu /pro mě/ přes celou Prahu. Mě by to z našeho města trvalo hodinu a půl než tam dojedu. Ale stejně jí zkusím zavolat.
Ema
Emo, našla jsem ty kontakty, jsou pod tvým dotazem „Mám nekojit?“ z 18.12., JanaK tam píše odkaz 3.1. a 6.1., určitě na to koukni.
Já jsem přesvědčená, že potřebuješ někoho, kdo ti poskytne klid a pohodu k vypovídání a ne takovýho „burana“, který tě bude peskovat.
Helena
Ahoj Emo, mohu tě ujistit, že takhle se normální doktor nechová. Neudělala jsi nic špatně, to, že přijdeš někam o 4 minuty pozdě, není nic hrozného a může se to stát každému (např. stačí, aby na parkovišti nebylo místo k zaparkování tvého auta a hned bude malé zpoždění). Je potřeba trochu nadhledu a tolerance. Obojí zjevně tento pán postrádá. Chápu, že jsi odešla. V tu danou chvíli tě plně chápu, člověk má co dělat sám se sebou, hledá pomoc a místo citlivého zacházení přijde takovýhle šok.
Emo, když jsme si spolu začaly psát, tady na těch stránkách „vasedeti“, psala ti tu v poradně „JanaK“, že by ti pomohla sehnat někoho jiného nebo poradila, kam se obrátit. Zkusím se podívat do těch starších dat.
Helena
Ahoj Helčo,
to jsem ráda, že s malým je vše v pohodě. Těším se, až bude moje malá v tomhle věku, až mi bude dávat ty dětské rady a já si budu s pokorou vychutnávat tu dětskou moudrost. Taky už na svět budu nahlížet jinak než s bolestí. Doufám.
Teď pořád zažívám situace, kdy ani sama sobě nevěřím. Dnes jsem se cítila zase slabá. Přišla jsem do čekárny k dotkorovi a podle jeho instrukcí z posledního setkání zazvonila, meškala jsem o 4 minuty. Doktor otevřel dveře a bez pozdravu na mě spustil hudrovačnou, že prý jsem se zpozdila a jak si to představuju, že prý má dost práce a málo času a že bych si to měla uvědomit. Hájila jsem se, že je jsem objednanaá na půl, jak jsme se domluvili. Ale on ťukal na hodinky a říkal, že UŽ je půl a čtyři minuty. Pak nakázal, abych ještě vyčkala v čekárně, že dodělá rozdělanou práci. Ještě se otočil a vyčítal mi, že tohle mu dělat pacienti prostě nemůžou.
Mě polilo horko. Poslušně jsem si sedla do čekárny a pár vteřinách mi proběhlo hlavou, že jsem zas já ta špatná, co nezvládne přijít ani přesně k doktorovi, že jsem zas udělala další chybu. Přemýšlela jsem, proč pokaždý když jsem u něj mi dá v ordinaci další 5ti minutový kázání, že musím dodržovat jeho pokyny. Říkala jsem si, že jestli to mám být léčba šokem (ptže já tam jdu s pocity – absolutně zmuchlaná jak svačinovej papír a s nadějí, že mi pomůže), tak že takovýhle druh léčby asi nezvládnu. Najednou jsem měla strašnou chuť z tý čekárny utéct. Udělala jsem to. Asi je to špatně, ale já prostě nebyla připravená jak ze mě udělá nejdřív pitomce a pak mi předepíše další léky aniž by se mnou mojí situaci rozebíral. Možná je to u psychiatrů normální jednání, ale já pociťovala zas divnej strach, jako bych se vrátila o pár měsíců zpátky, zas jsem cítila beznaděj.
Ty léky beru už 14 dní, ale pozitivní účinky zatím nevnímám. Teď nevím, co dělat. Jinej doktor u nás ve městě neni, budu muset zkusit Prahu, ale je to časově náročnější. Musela by mi mamka hlídat, ale ta mi tenhle druh doktora, vlastně ty léky, neschvaluje…….. Zkusím se aspoň vyspat, dnes jsem zas hodně unavená.
Ema
Ještě k těm práškům, tenhle druh léků neúčinkuje ihned, několik dnů trvá, než pocítíš změnu. Já jsem tu změnu vnímala tak, že jsem byla trochu klidnější, dokázala jsem se vyspat a ty moje potíže mi přestaly připadat tak bolestný. A hlavně jsem začala ovládat pláč.
Ono to neúčinkuje tak, že se po nich budeš cítit dobře a v pořádku. K tomu se musí dospět časem. Chce to trpělivost.
Helena
Ahoj Emo, já docela dobrý, trochu mi to „drhne“ v práci, mám toho moc a pořád mi přidávají… Chci si o tom promluvit se šéfem, bude v práci až v pondělí, tak aspoň vychladnu a rozhovor bude v klidu a bez emocí.
Malej je v pohodě, školu zvládá s přehledem sobě vlastním, na matiku má buňky, nemusí se nic učit a všemu rozumí, čeština je taky v pohodě, čte pěkně a bez chyb, ale to psaní! Škrábe jako kocourek. A je mu to jedno. Když mu řeknu, aby si při psaní v písance dával záležet a psal pomalu, odpovídá mi: „já už to chci mít ryhle za sebou“ nebo „vždyť je to jedno“… takže ze psaní má dvojku, paní učitelka je přísná a nic neodpustí. Já ho zas nechci tlačit násilím, tak tomu nechávám volný průběh.
A jak jsi dopadla ty u pana doktora? Byl dneska v lepším rozpoložení než minule?
Helena
Helčo, jak se máš ty? Jak je v práci? Dnes jsem se dívala na zprávy v TV (já televizi nemám) kde ukazovali zápis prvňáčků do základních škol. Vzpomněla jsem si na tebe a malýho, jak zvládá školu?
Ema
Milá Emo, je moc fajn, že se malá směje. Je mi potěšením číst takovou zprávu. Je to krásný, když se děti smějí.
Tvá malá se zcela jistě bude usmívat i nadále a třeba i na budoucího hodnýho „tátu“.
Hoď to za hlavu, už nad tím nepřemýšlej… prostě se to stalo tak, jak ty jsi nechtěla. Přála sis to jinak, já to chápu a rozumím ti. Ale bohužel není v naší moci to změnit. On se rozhodl odejít a tobě nezbývá než to respektovat. Věř mi, ono to bude bolet míň a míň….
Zítra ti budu držet palečky,
ať je pan doktor lépe naladěn než minule,
pa a opatruj se.
Helena
Ahoj Helčo,
dnes se na mě malá skoro celý den smála. Byla tak roztomilá. Hřálo mě to u srdíčka i když teď často myslím na to, jak jsem ten život s ní chtěla mít jinej. Chtěla jsem, aby se usmívala i na svýho tátu.
Na tu jeho SMSku jsem (zatím) nereagovala. On, po celou dobu, kdy jsem mu psala, taky neodpovídal a když ano, tak to byla docela zlá a někdy i urážlivá SMSka.
Ne, nechci mu nic oplácet, jen mám pocit, že máš pravdu, a že to rozhodnutí mám nechat na soudu. Já se s ním dohadovat nechci, nikdy jsem to takhle nechtěla. Kdyby ty peníze chtěl malé dát, už to přeci udělal dávno. A on to přitom nechával všechno „vyhnít“. Možná doufal, že se už ani neozvu. A já se vlastně ozvat ani nemusím. Tuším, co bude dál. Bude se snažit vše prodlužovat. Právnička mi řekla, že takhle to většinou všichni ne-otcové dělají. Nedostavují se k soudu, řádně se omluví, pak zas podávají odvolání, navrhují přešetření důkazů a když to matku neunaví a soud dospěje k verdiktu, tak pak stejně neplatí nebo zaplatí jednou za 6 měs a to prý stačí na to, aby to soud neřešil. A tak je to prý u 60% případů a proto čteme na těchto stránkách v poradnách stížnosti a problémy maminek co vyprávějí o výsměchu policie a pomalu jen sčítají dluhy otců až k stotisícovým částkám. To mě čeká pěkná budoucnost. Ještě, že beru poctivě prášky, jinak bych zas měla černou mlhu před očima. Ne, teď to byla trošku ironie, ale po pravdě – zítra jdu k doktorovi, říct mu jestli ty léky zabírají. Zatím ten pocit ale nemám. Zatím cítím, že čas je silnější.
Ema
Milá Emo, moc mě mrzí, že se pořád trápíš. A „on“ tě trápí úplně zbytečně. Pokud ti chce dát na malou nějaké peníze, tak ať ti je dá! Určení výživného není žádný nesmysl! Je to jeho dítě a on je povinen finančně přispívat, já tedy nejsem právnička, ale mám pocit, že je to snad dáno zákonem. Já bych to celé asi nechala na soudu, to záleží na tobě, jak to cítíš ty. A že jsi podala návrh na uznání otcovství a žádost o výživné (alimenty) to plně schvaluju, je to v pořádku, na to má malá nárok i právo. Tak to má být!
Opatruj sebe i malou
a zase se ozvi.
Helena