Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
MÁM NEKOJIT?? PRO EMU!!!!
Moje milá Emičko,
posílám ti tohle přáníčko,
aby sluníčko ti zasvítilo,
aby ti už lépe bylo 🙂
Přeju krásné vánoční svátky
tobě,tvé malé a mamince taky.
Přeju ti pohodu a klidné spaní
a každý den ´něco´ k usmívání.
Opatruj se a řádků pár napiš,
ať vím, jak si teď stojíš.
Helena
Ahoj Helčo,
byla jsem zas u terapeutky. Pořád mi doporučuje nějaký ty klidnítka. Dala mi kontakt na nějakou dobrou psychiatričku (sama mi léky předepsat nemůže), tak to zkusím. Jen se bojím, aby to neovlivnilo mojí péči o malou. Ale prý se dají zvolit klidnítka, co by mě neutlumovaly, tak uvidím. Doktorka říkala, že se můj stav mění, ne lepší, ale mění. Prý se jen něco zlepšuje (např. úzkost, příjem potravy), ale některý pocity jsou horší – sebeobviňování a pocit bezmocnosti. Taky se pořád peru s těma vzpomínkama na krásnou minulost i na to, co nám udělal. Prý mi chybí hlavně schopnost – lidově řečeno – „zdravě se nasrat“. Je pravda, že tohle stádium jsem ještě neprošla a ona říká, že je to chyba. Uměla bych se pak prý střízlivěji a reálně dívat na svět, na to jak dál se svým životem naložit. Je to těžký, pořád nemůžu najít nic, co by mě bavilo, nezajímá mě ani to, co mě dřív naplňovalo. Kdy se konečně něco změní?!
Helčo, myslela jsem, že jsem ti psala o tom, že je ženatý. Ano, je (3 roky), a vrátil se k rodině i když tvrdil, že je manželka jen kamarádka. Od začátku jsem věděla, že je ženatý a on mi dovolil úplně všechno. Nechal mě zajít tam, kam sám chtěl. On (říkal to) chtěl od rodiny odejít kvůli mě, začít jiný život se mnou.
Má 3-letého syna, takže se asi ani nesmím divit, že se i proto rozhodl zůstat tam. Jenže má mimi i se mnou a o něj vůbec nejeví zájem. I to mě strašně zaráží, vzhledem k tomu, že říkal (a viděla jsem to), jak moc má rád děti.
Prvního dubna bude první soudní líčení a mě už se teď podlamují kolena. Cítím se strašně slabá, ještě asi nemám na to, potkat ho. Nevím jak to zvládnu.
Děkuji ti za pohlazení, cítím, že mi rozumíš.
Ema
Milá Emičko, jen si přečtu, že posloucháš Hegerovou a je mi to úplně jasný – to ne, Hegerovou ne – špatná volba. Má moc krásný písničky i texty a nádherně zpívá, ale ty ji TEĎ neposlouchej. Měla bys raději poslouchat něco veselého a nenáročného. Cíleně by ses měla vyhýbat věcem, které tě zraňují (ať už to je smutný text písničky nebo vzpomínka na to, co bylo).
Emičko, musíš se od toho „odstřihnout“, postavit se na nohy a začít žít. Trvá to už opravdu dlouho. To nejbolestivější a nejhorší období už bys měla mít za sebou. Moc mě mrzí, že nemáš vhodná „klidnítka“. Jsem přesvědčená o tom, že by ti bylo líp (myslím to tak, že by to zkrátilo dobu tvého trápení).
On je ženatý, viď? A vrátil se k původní rodině, že? Už mě to napadlo několikrát, protože jinak si nedovedu vysvětlit tvoje silné a velké výčitky svědomí. Tak jsem si řekla, že se tě na to zeptám… Neodsuzuji to a ani si netroufám to posuzovat, měla jsem možnost prožít něco podobného na vlastní kůži a dobře vím, že některým věcem člověk prostě neporučí… Holka zlatá, moc ti přeju, aby ti už bylo líp, aby ses cítila dobře, abys dokázala prožít naplno radost a štěstí ze své dcery a dokázala se radovat z každého dne. Posílám ti pohlazení. A věř mi, že zas bude dobře. Uvidíš. Všechno se srovná.
Za každým mrakem je schované sluníčko :-))
Přeji ti jen to dobré 🙂
Helena
Ahoj Helčo,
dnes mám za smutný večer. Zkouším poslouchat hudbu. Mám ráda Hegerovou, Mullera, vlastně vše o Hapky, Horáčka.
Ale přináší mi to zas sentimentální pocity. Poslouchali jsme to s mým ex.
Zkouším číst i knížky. To je příjemnější, pomáhá mi to dostat se z týhle reality. Teď čtu od Barbary Gordon „Tančím tak rychle jak dokážu“. To se mi moc líbí, našla jsem tam spoustu myšlenek, který mi z toho splínu pomáhají.
Terapeutka je už skoro 14 dní na horák, takže se s ní mám sejít až příští týden. Ani nevím, jestli se těším na to další setkání, najedou nevím, jestli mi to pomáhá. Ale aspoň je někdo, komu líčím svojí úzkost a strach z budoucnosti.
Klidnítka mám, ale nejsou to přímo antidepresiva. Pořád se jich bojím. Tyhle léky jsou podle mýho lepší, mám je brát jen když cítím tíseň a strach. Trošku to pomáhá, ale ne tak, jak bych potřebovala. Vím, že čas je stejně ten pravý lék. Asi proto se tak táhne.
Malá dělá pokroky, už se přetáčí na boky, sedí i když se sem tam překlopí na jeden bok, ale je to aspoň další věc, se kterou jí můžu pomoci – učit jí. Taky jí čtu, cokoliv, jen chci, aby slyšela můj hlas. To čtejí si ale moc nebaví, za chvíli začne plakat a chce hračku.
Už pije i tekutiny. Čajíčky to nejsou – při tom se šklebí, otřepe se a vyplivne. Ale chutná jí mrkvová a jablečná šťáva, co jí dělám z čerstvých potravin. Zatím nechci kupovat žádný umělotiny, ani přesnídávky. To jí raději udělám kašičku sama.
Včera jsem jí chtěla konečně vzít do plaveckýho bazénu, ale to ztroskotalo na tom, že mi u kasy řekli, že tam s ní sama nemůžu pokud jí není rok. Prý můžu jen na ten kurz pro batolata, ale to se mi vůbec nechce. Nechce se mi potkat jiný maminky, co si budou jen povídat o plenkách a kakání miminka.
Pořád nemůžu klidně spát. Bojím se, že tohle se nezmění. Sny mě děsí, probouzím se úplně zpocená a zas brečím.
Kdybych tak našla nějakou maličkou radost, nějakou činnost, co mi smysluplně naplní kousek dne. Pak bych tu sílu a trochu veselosti mohla dát mojí maličký.
Jak zpívá Hegerová – Stín stíhá stín.
Ema
Milá Emičko, občas také nevím, co mám dělat. Tohle zná asi každý. Nepřemýšlej nad tím tolik. Věnuj se malé, hraj si s ní, choď s ní na procházky, uvař si něco dobrého k jídlu, vem si hezkou knížku…. je toho tolik, co můžeš dělat. Nebuď smutná. Ničemu tím nepomůžeš. Já vím, že ti to je líto. Vím, že cítíš smutek. Ale musíš se s tím vyrovnat. Musíš se s tím poprat. A neboj se, všechno dobře dopadne. Uvidíš. Zase bude dobře.
Chodíš k té nové terapeutce? Je to dobré? Vyhovuje ti to? A co klidnítka? Máš?
Já nic nového nevím, ty mi nic nenapíšeš….
Za každým mrakem je schované sluníčko :-))
Helena
Ahoj Helčo,
nevím, co mám dělat. Dny jsou tak dlouhý a já se cítím hrozně sama, i když je tu se mnou moje malá a já se jí snažím věnovat. Je to pro mě hrozně těžký. Cítím pořád smutek. Pak se tak uměle směju na ní. Je mi to všechno moc líto. Bojím se, že to nezvládnu.
Ema
Emičko, nesvítí každý den jen sluníčko, já dneska prskám jako brouk prskavec, moc se mi nedaří, malej má „svůj“ den, nechtěl poslouchat, odmlouval mi a ještě dnes odpoledne neměl napsaný domácí úkol z pátku, takže bych ho s láskou „roztrhla“. No a teď ještě není v postýlce. Musím ho jít „vyhnat“ do koupelny. Máme nedělní očistu – myjeme vlásky, stříháme nehtíky a tak …
Zatím pa pa, máš-li chuť, napiš, na co myslíš, co se ti honí hlavinkou, přečtu si to později večer a pokud neusnu, ještě odepíšu 🙂
Helena
Moje milá Emičko, já už tě tu vyhlížím. Už tady pátrám po tvých řádcích. Jsi tu ještě??
Helena
Helčo, jak se máš? Řekni mi, že jsi měla hezkej den. Vyprávěj. Já mám zas spín.
Ema
Děvče moje zlatý, neobviňuj se tolik. Vždyť na to nestačí jen jeden. Snila jsi o tom, co je pro nás všechny snem: úplná fungující rodina. To si nevyčítej. Protože to děláme všechny, sníme o panu dokonalém, krásném domově, láskyplném vztahu a hromadě zdravých dětí – na tom není nic špatného. O tom, že se to leckdy nepovede, se napsalo spousta knížek, plní se tím stránky časopisů i novin. Jen se kolem sebe rozhlédni. Nejsi jediná. Je potřeba se z toho vzpamatovat, poučit se pro příště, zavřít za tím dveře a jít dál. Máš celý život před sebou. Jsi mladá a určitě budeš mít v životě spoustu jiných radostí, hezkých zážitků a třeba časem i novou lásku.
Jen nerozumím větě:“realisticky vím, že jsem si to všechno způsobila sama“.
Emičko, vydrž, tohle smutné období překonáš, však ono ti taky vysvitne sluníčko. Zase bude dobře.
Můj bývalý šéf mi vždycky říkal, když jsem byla smutná: „Helenko, vše se v radost obrátí.“
Už jsem si na to mockrát vzpomněla. A teď to posílám k tobě: Emičko, vše se v radost obrátí. Všechno se spraví a budeš se cítit líp.
Za každým mrakem je schované sluníčko :-)))
Helena
Ahoj Helčo,
prosím zeptej se kdykoliv na to, co tě zajímá a řekni názor, jaký tě napadne. Jsem za to, že mi poradíš a uklidníš mě, moc ráda.
Dnes jsme tvou otázku o sebeobviňování probíraly s terapeutkou.
Ano, jsem na sebe určitě moc přísná, to vím. Vždycky jsem taková byla. Ale vždy jsem svých nároků na sebe dostála, vždycky jsem svých cílů dosáhla. Až teď ….
Já jsem si postavila svůj vysněný „hrad“ a chtěla jsem v něm žít život princezny, život, jaký jsme si s mým ex plánovali. Bylo to o plné funkční rodině, o lásce mezi námi a hlavně o „výsledku lásky“ (jeho slova) – o dítěti. O tom, jak malou budeme vychovávat a jak už jen z těhle pocitů budeme šťastní. Najednou se ale jedna z nosných zdí hradu zbortila – on odešel – a hrad nevydržel stát. Všechno, úplně všechno se zhroutilo. Moje vysněná budoucnost, ve který jsem maličký slíbila lásku jejího táty, se vypařila jak pára nad hrncem. Myslela jsem, si, že je to „pan Božský“, že je to přesně chlap, kterýho jsem hledala. Byl mi oporou. Možná to bylo jen jedonostrané, už si nejsem jistá z toho jak se teď chová. Teď cítím tíhu vinny. Vinu za to, že jsem to nedokázala – zajistit pevnost zdí hradu. Vinu, že jsem musela někde udělat chybu, když jsem ten hrad stavěla. Vůbec nevím, co jsem udělala špatně, ale něco jsem zvorat musela, když nás opustil takhle. Vždyť se na malou tolik těšil. Cítim vinu, že jsem přivedla na svět tvorečka, kterýho nedokážu mít ráda tak, jak jsem to vnímala když jsem jí měla v bříšku. Viním se za to, že tu roli matky neumím zvládat tak pečovatelsky jako každá jiná mamina. Neumím se smířit s tím, jak teď žiju, nedávám malé ze sebe všechno, i to jsem si naplánovala. Teď nemám sílu ani pro sebe. Pořád každý ráno vstávám s úzkostí na hrudi a pocitem dalšího zbytečnýho dne. Viním se za to, že se s ní zavírám doma a neumím se radovat z těch maminkovskejch činností jako je třeba plavání s miminkem. I na to jsem se moc těšila. Teď je všechno tak jiný. Realisticky vím, že jsem si to všechno způsobila sama. Nezvládám s tou mojí situací nic udělat. I to je moje vina. Cítím …. jsem bezmocná. Jsem neužitečná, nepotřebná.
Když se snažím se zebe udělat „normálního tvora“ a přemýšlím třeba o tom, začít chodit na kurzy AJ, abych přišla mezi úplně nový lidi, máma mi připomene, že mám dítě, a že bych se o něj měla naplno pečovat a ne se starat především o sebe. Vím, že to nemyslí zle, je toho na ní taky hodně (hlavně v práci, starosti se mnou), protože mi pomáhá (jezdím k našim na jídlo, hraje si s malou, chodíme s ní společně k pediatričce). Jen mě ten její přístup víc ubíjí – připadá mi, že role matky je „vězením“, že je dítě tíhou, omezením, handicapem pro matku, ale zároveň mi ukazuje, jak je matka pro dítě důležitá. Mám v hlavě zmatek. Pak se cítím zase vina, že nic nedělám dobře.
I když si uvědomím, že právo na omyl má každý, že je vlastně úplně přirozený, že člověk někdy „ujede“, přesto se mi neulevuje. Večer se někdy dívám do cizích oken a říkám si jak jsou lidi jinde šťastný nebo aspoň spokojený, ptám se sama sebe proč já už to neumím i když se snažím.
Nemám víru a sílu stavět jinej hrad – ten původní byl přesně podle mých představ a …. přesto nevydržel.
Každý se těší na jaro. Proč? To snad teplo, sluníčko a delší den lidi tolik naplňuje?? Ne, nevěřím. Je to vždy láska, co lidi naplňuje a drží nad vodou. Teprve potom se můžeme radovat s těch pidimaličkostí jako je kapka rosy v trávě nebo paprsek sluníčka, co nám svítí do očí. Pak nám i všechny starosti, trable nebo nemoci samy dávají sílu je překonávat a jít dál.
Ema