Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
MÁM NEKOJIT?? PRO EMU!!!!
Moje milá Emičko,
posílám ti tohle přáníčko,
aby sluníčko ti zasvítilo,
aby ti už lépe bylo 🙂
Přeju krásné vánoční svátky
tobě,tvé malé a mamince taky.
Přeju ti pohodu a klidné spaní
a každý den ´něco´ k usmívání.
Opatruj se a řádků pár napiš,
ať vím, jak si teď stojíš.
Helena
Milá Emo, to mě moc mrzí, že v noci bdíš a nespíš. Bohužel vím, jaké to je. Cítíš se ráno unavená, vyčerpaná, tělo si nedokáže odpočinout a mozek se nechce vypnout.
Taky jsem měla moc ošklivé sny, byly jako živé a děsivé. Probouzela jsem se uprostřed noci úplně propocená. Já jsem to zpočátku řešila tím, že jsem kmitala po bytě, uklízela v kuchyni, v koupelně, žehlila jsem a tak podobně. Pak to za mě vyřešila „klidnítka“, ty prášky by měly tomuhle zabránit, ty by ses po nich měla uklidnit, snížit to napětí v sobě a v noci spát.
Děvče moje zlatý, ráda bych ti pomohla ten sen vysvětlit, ale to bychom si musely doplnit vzdělání u pana Freuda. Podle mého názoru (a je to jen a jen moje domněnka) „silný vítr, strašná vichřice“ jsou potíže, které teď prožíváš. To, že nevidíš východ ze zahrady, může znamenat, že ve skutečném životě nevíš, co dál. Těžko říct. Může to tak být a nemusí…
Ale já si myslím, že ty víš, co dál – dáš se do pořádku, zase ti bude dobře, postaráš se o malou a jí taky bude líp a potom se dá do pořádku kolem tebe všechno :-)) Dokážeš to. Věřím ti.
Písni mi, až budeš mít chuť a čas, jak dopadl ten nákup a jestli jsi začala užívat ty prášky, co ti napsal doktor, ať vím, jak velká jsi „bojovnice“.
Zatím pa, opatruj se.
Helena
Přála bych si, aby moje malá taky už chodila do školy. Aby uměla mluvit, abych si s ní mohla popovídat, chtěla bych slyšet jak mi říká, že za mrakem je sluníčko. Chtěla bych žít pro ní, ale zatím to tak necítím, jako by ona nebyla ten smysl pro co žít. Je mi to hrozně líto, že ona není lék, přestože vím, že by ona neměla být ten lék. To já jí přeci musím ukazovat cestu životem. Tak jsem v tom špatná, nemotorná.
Ty kojenecký vody jsem nekoupila, neměli je. U pokladny mi paní řekla, že si mám vzít Dobrou vodu, že je to stejný jak kojenecká, ale já nevěděla. Bylo tam na mě moc lidí, chtěla jsem rychle pryč. Zítra půjdu do lékárny pro to jídlo malý, už to musím překonat. Ale zas se mi hrozně nechce. Ta kolika se ale pořád nelepší. JanaK mi tady radí zkusit obyčejnou teplou vodu. Nemám sice ten kyblík, ale zkusím jít s malou do vany, jestli to není nebezpečný. Mám ráda teplou vodu, snad malou nevylekám, co myslíš?
Nemám doma televizi, ale u mámy je puštěná skoro celý den, spíše jako kulisa. Ale tentokrát dávali na nějakym slovenskym programu pohádku Perinbabka. Ten příběh jsem měla od malička moc ráda. Dívala jsem se a zas mi tekly slzy. Tak obyčejná láska a přitom tak silná.
Ema
Ahoj Helčo,
zase jsem noc skoro celou probděla. Vím, že bych toho měla využít a třeba trošku uklidit, ale nemám vůbec energii. Spím v kuse jen asi 2 hodiny a budím se úplně spocená. Mám noční můry a když se probudím tak mívám divnou úskost. Na dnešek se mi zdál zase divnej sen.
Vcházím do obrovský oplocený zahrady plný stromů ořechu. Najednou se ocitám uprostřed, otočím se a nevidím východ ze zahrady, jen kolem vysokej ostnatej plot a za ním šedou tmavou mlhu. Je podzim. Všechno listí a tráva je barevný, až příliš barevný, hrozně mě to oslňuje. Nikde není ani živáčka. Rozhlížím se, vidím jen ty stromy, jsou hrozně vysoký. Skloním se pro jeden ořech, co leží na zemi. Je velkej jak jablko, bez tý zelený šlupky. Rozlomím ho. Je v něm maličký ošklivý žlutý dítě. Má velký oči, hýbe se jako červ, kolem těla má sliz. A najednou mi ten červ leze po ruce. Mám najednou strach. Zvedá se vítr, najednou je strašná vichřice a já se probudím.
Ema
Teď slova do řádků porovnám,
a po internetu je posílám,
jsou to věty jen pro Emičku,
aby úsměv rozlil se jí po líčku.
Do srdíčka jsi mi vklouzla
a nebyla v tom žádná kouzla.
Nám blýská se na časy LEPŠÍ:
už „cítíš“, to mne moc moc těší!
A když Ty se budeš „těšit“
a číst moje řádky,
já budu na klávesnici hřešit
a vyhladím Ti vrásky.
Helena
Moje milá Emo, zdá se, že jsme si podobné ještě víc než se na první pohled zdálo 🙂 Také jsem „bojovala“ s tím příšerným vozíkem, když byl můj chlapeček malý; je potřeba vzít mimčo do náruče, vozíkem podjet a pak teprve miminko usadit. Jsou to nepříjemné okamžiky, když si člověk neví rady, zpanikaří a pak má pocit, že nic kloudného nevymyslí. Chápu tě. Taky nemám ráda, když nedobrovolně upoutám pozornost a lidi na mě koukají. A jak dopadl ten nákup? Koupila jsi tu kojeneckou vodu a Nutrilon Comfort?
Nicméně tě chválím, že jsi na ten nákup jela. Je to dobře. Podle mého názoru je to dobrý začátek 🙂
S tím autem bych tě poprosila, abys byla opatrná. Tentokrát jsi měla štěstí!
A že jsi plakala? Myslím, že i to je dobře. Kolikrát já brečela v autě! Vždycky jsem zastavila na parkovišti a už se mi řinuly slzy jako hrachy.
Jde to ven a tak to má být.
No, koukám, že dnes tě mohu jen chválit a chválit. Mám z tebe radost.
Opatruj se, myslím na tebe a držím palečky!
Helena
Ahoj Helčo,
s radostí v srdíčku přiznávám, že mě tvoje zprávy moc pomáhají. Už dlouho jsem nezažila pocit na něco se těšit. Tvojí podpory a pochopení si tolik vážím. Děkuju.
Dnes ráno jsem sedla s malou do auta a jela koupit kojeneckou vodu a sehnat ten Nutrilon Comfort nebo Nutriton. Hned na začátku jsem v Penny narazila na problém jak s malou ve vozíku překonat ten turniket nebo jak se to jmenuje. Zápasila jsem s tím a cítila jak na mě všichni zírají. Bylo mi hrozný horko. Prodavačka mi pak pomohla, a já věděla, že jsem v obličeji jak rajče. Podlamovaly se mi kolena. Nějak mě to rozhodilo. Sedla jsem si do auta a jela a jela a jela … někam. Chtělo se mi ujet nějak daleko. Najednou jsem se ocitla asi po 40 km na plzeňský dálnici. Přidala jsem plyn, hodně, ani nevím proč. Dojela jsem do Klatov, nechápu jak jsem se tam dostala. To je od mého bydliště asi 150 km. Tam jsem zastavila u nějaký pumpy a najednou si uvědomila co dělám a kde jsem. Brečela jsem v autě. Malá pořád spinkala. Nemohla jsem vylézt, ten svět venku byl pro mě cizí ale zároveň jsem cítila, že se mi takhle daleko od domova trochu ulevilo a taky nevím proč. Ale ten pocit tu byl. Zůstala jsem v autě asi půl hodiny a nevěděla jsem co budu dělat dál. A pak jsem najednou zas věděla, že si chci přečíst znovu a znovu tvoje zprávy, tvojí básničku.
Ema
Milá Emo, teď k tobě. Cítím s tebou a rozumím ti, neumím vyjádřit, jak moc. Když čtu tvoje řádky, dotýkáš se mého srdce a můžeš mi věřit, že není netečné. Vím, jaké to je, když se cítíš SAMA. Chci ti říct, že už nejsi sama. Já jsem tady, našla sis mě 🙂
Každá máme v sobě nepřeberné množství pocitů, můžeš se stydět, za to, jak ti teď je, můžeš cítit lítost nad tím, co se ti stalo, vztek nad tím, jak jsi bezmocná a možná i nenávist. ALE musíme se s tím naučit pracovat, ovládat to a žít s tím. Ty se s tím vším „pereš“, jak nejlépe umíš a to že jsi napsala sem na tyhle stránky je jasné znamení, že se z toho chceš dostat a hledáš cestu. Ovšem jsou i takové životní situace, které už prostě nezvládneme samy a pak potřebujem i jinou pomoc. Také jsem se styděla jít za doktorkou a abych ti pravdu řekla, já za ní ani nebyla, potkala jsem ji (zcela náhodně a neplánovaně) u nás v práci na chodbě,všechno prasklo během několika minut, vůbec nevím, co by se bývalo stalo, kdybych ji nepotkala a jak by se můj život odvíjel bez ní. Taky jsem se s tím prala několik měsíců sama, ale bezvýsledně.
Zkus to vzít tak, že ty prášky budeš užívat JEN po dobu nezbytně nutnou a pak je ZAHODÍŠ. Jako když si zlomíš nohu, taky ti jí dají do sádry, aby správně srostla 🙂 Zlomené srdce a křehká duše bohužel vidět není, o to je jejich léčba obtížnější a trvá déle. Myslím si, že bys měla začít užívat „klidnítka“, pomohou ti překonat to nejtěžší období. Pak už to zvládneš bez nich. Nemusíš se tolik bát. Já ten Cipralex mohu jen chválit, otupělá jsem nebyla vůbec, žádné vedlejší účinky na mě neměl a bez problémů jsem užívání ukončila. Byla to taková moje „berlička“. Pokud si ještě s užíváním léků nezačala, zkus vyhledat doktora a poradit se s ním, asi bys mu měla říct, že máš obavy z vedlejších účinků a ze závislosti. A zároveň se zeptat, zda by se pro tebe nenašla jiná možnost … a určitě se najde, protože těhle léků je na trhu dost.
Držím ti všechny palečky, co mám 🙂 A opravdu mi můžeš věřit: ZA KAŽDÝM MRAKEM JE SCHOVANÉ SLUNÍČKO.
Helena
Moje milá Emo, už jsem tady, myslím na tebe, kudy chodím. Chci, abys věděla, že tu budu, když si to budeš přát. Jestli máš ráda básničky, můžu ti je psát. Pokud tě dojmou nebo rozesmutní, pusť to ven, klidně plakej, na tom není nic špatného (uvolni v sobě ten pomyslný „špunt“, připadáš mi jako natlakovaná láhev šampaňského, potřebuješ uvolnit uzávěr…) A pokud nechceš veršíky, napiš mi to, nebudu ti je posílat. Vyhovím ti, buď bez obav 🙂
Pokusím se teď vložit do řádků, co bych ti chtěla říct. Víš, podle mého názoru, stát se „mámou“ je nesmírně obtížné, pro mne to byla obrovská pecka, velikánská životní změna. Když máš doma maličké miminko, které je na tobě plně závislé a neumí ti říct, co chce nebo co potřebuje, ženská by občas potřebovala křišťálovou kouli na věštění 🙂 Někdy jsem byla zoufalá, smutná a někdy i nešťastná. Ale věř mi, všechno se to srovná a ty přijdeš na to, jak se k tomu postavit. Já zkusila malému dávat menší množství mléka (Nutrilonu) a po jídle jsem ho dlouho držela v náručí tak, aby se o mě opíral svým bříškem, aby si vždycky odříhnul a zlepšilo se to. Pak se začal sám otáčet na bříško a zpět na záda a taky se to zlepšilo, v té době jsem mu začala dávat „dětský čaj“- směs fenyklu, heřmánku a máty – po lžičkách a srovnalo se to. Od té doby už tyhle potíže neměl.
Jsi máma teprve krátce, nemůžeš to všechno vědět, znát a umět, to nejde, žádná z nás nechodila do školy a neučila se „být mámou“. Nic si nevyčítej, všechno přijde, krůček po krůčku, kousek po kousku, měsíc po měsíci. Bude to dobré, věř mi. Můj malej brouček už mi z plínek povyrostl, školka utekla jak voda a teď už chodí do školy. A upřímně ti píšu, stále se učím být mámou, jsou situace, kdy to jde samo a v pohodě a pak přijde den, kdy mě tak vykolejí, že bych se vším praštila, jenže pak vychladnu a jede se dál … tak to prostě je, takové to je „být máma“.
Helena
Emo, Helčo – nechci se vám sem moc plést, ale musím přiznat, že vám oběma držím pěsti, jsem typický ráček a moc s vámi cítím. Taky věřím na „toho pravého“ a pohádky miluju dodnes.
Emo, jestli ses opravdu se vším svěřila svému doktorovi, měla by ses jeho radami řídit. Řekni mu i o všech svých obavách, dobrý lékař by měl všechno nejen objasnit, ale i vzít v potaz při léčení. Podle mne je třeba vyzkoušet všechno, abyste zase našla chuť žít.
Milá Emo, teď to vezmu jen telegraficky – jsem na rodinné návštěvě, večer ti napíšu v klidu. Rozumím ti tak, že to ani neumím slovy vypovědět. Taky už nejsem malá holka (38) a můžeš mi věřit, že mě podjely nohy tak, že jsem si myslela, že už nevstanu. Není to o věku, je to o síle vztahu, křehkosti duše a vnitřním přesvědčení (taky jsem si myslela, že je ten pravý).
A teď pár slov k tvé malé – Nutrilon je bezvadný, já jsem svýho chlapečka kojila 4 měsíce a pak jsem začala dávat Nutrilon. Ze začátku taky ublinkával, doktorka mi říkala, že je možné, že ho nedám pořádně odříhnout (po jídle). Miminka spolykají při jídle spoustu vzduchu a potom je to v bříšku tlačí.
Zatím pa, ještě napíšu.
Helena