Vaše příběhy » Jsem máma »

K velké nelibosti svých rodičů, učitelů, nadřízených a dalších lidí jsem od malička zvyklá nad věcmi přemýšlet a nepřijímat vše jako fakt jen proto, že to tak dělá většina, nebo se to už dělá dlouho. V mnoha případech mi tento vklad vlastního úsudku pomohl, v mnoha jiných až čas a osobní zkušenosti ukázaly, že můj [...]

Dnešní den je od rána tak nějak fajn. Prostě ráno vstanete, usmíváte se a jednoduše víte, že je všechno tak, jak má být. Co jak má být. Je to ještě lepší… Všechno se nějak samo od sebe daří, všechno jde jak po másle… Jedeme na nákup a prcek pobíhá mezi stojany s oblečením.

Obyčejné všední odpoledne. Večerní program již máme. Na divadelních prknech budeme obdivovat Jiřího Valu v „Mladé gardě“. Naše holčičí trojka zvolna prochází hlavním městem, v partě chybí Heduš – od rána pracuje na u přepážky na poště. Kráčíme Prahou a za výlohami obchodů „obdivujeme“ vystavené zboží: montérky, krátké i delší zástěry, pracovní obuv…

Ještě „sedm“ dní a končí mi jedna životní etapa. Přesně za sedm dní mi končí tzv. „rodičák“. Byly to tři nejhektičtější roky v mém životě

Vždycky jsem si myslela, že první dítě budu mít po pětadvacátém roce života. Chtěla jsem si nejprve najít práci a bydlení a hlavně spolehlivého partnera, se kterým bych chtěla mít miminko. Ale rodině jako takové jsem se nebránila, jako některé mé spolužačky…

Balím mu tašku. Na dno dávám prostěradlo a polštářek. Skládám osušku, ručník, pyžamko, a pak už pokračuji podle seznamu, který nám dala paní učitelka. Tričko, mikina, šusťáky, kraťasy… A během chvilky je cestovní taška plná. Cítím se zvláštně a ruce se mi chvějí. Nějak jsem zapomněla, že můj syn roste, a tak nějak mě nenapadlo, [...]

Pospíchám z práce, mám to s odřenýma ušima, za chvíli zavírají družinu. Jak sama sebe popoháním, neuvědoměle zrychluji krok a po chvilce cítím drobounké kapičky potu na zádech a už předem vidím synův vyčítavý pohled, že je opět mezi posledními…

Milá maminko, sama víš, že v naší rodině se city najevo nikdy moc nedávaly. Proto už dlouho hledám vhodnou formu, jak se Ti omluvit…

Do řady otázek, které si za život položíme, může patřit i tato: „Proč mám děti?“ Otázka znějící vcelku jednoduše mnohé z nás vede k hlubokému zamyšlení se nad sebou samými. Zamyslela jsem se i já.