MVD: Jak se z Panny stane Blíženec 1.

Nedávno jsme byly s mladší dcerkou na kontrole v porodnici (zvou si předčasňátka v období 2 let tzv. korigovaného věku), dopadla dobře, možná až nad očekávání, což mě donutilo dopsat můj příběh týkající se Leničky, jejího narození a dalšího vývoje. Ráda bych se o něj s Vámi podělila a snad i dodala odvahu těm, kterým se miminko narodilo nebo narodí také předčasně.

Mé druhé těhotenství provázely zpočátku problémy – nejprve ohledně určení týdne těhotenství (jak se ukázalo, domnělá poslední menstruace už neměla být), potom s druhým plodovým váčkem, který zmizel, s hematomem a krvácením v 10. týdnu. Pak už se všechno zdálo být v pořádku – chodila jsem na kontroly, podstupovala testy více či méně obvyklé a těšila se na miminko. Dokonce jsem měla povoleno i těhotenské cvičení, jen tam, kam jsem se chtěla přihlásit, neměli v té době volné místo. Ve 20. týdnu jsem si pořídila mexickou bolu, cinkala jsem při chůzi a bylo mi fajn.
V sobotu 18. 5. (24+1) mi kolem sedmé večer praskla voda. Takže zařídit hlídání, vzít to nejnutnější a do nemocnice. Tam se snažili natočit monitor, nešlo to, tak malý plod se snadno vyhýbá sondě. Udělali test na plodovou vodu a dali mi injekce na potlačení děložní činnosti apod., a zavolali mi sanitku na převoz jinam, protože na tak malé děti tam nejsou zařízeni. Vyšlo to na vyhlášený pražský ústav. Na příjmu mi „nesedla“ lékařka – trochu ji chápu, byla sobotní noc, a já na základě pocitu, že už jsem v dobrých rukou, jsem se netvářila zkroušeně. Podle ní jde o infekci, o které přeci musím vědět, jsem nezodpovědná, když se neléčím, a nakonec: „Nevím, jestli s vámi o tom někdo mluvil, ale vy nejpozději do týdne porodíte a děti narozené v tomhle týdnu těhotenství nemají vůbec žádnou šanci!“ Tím mě úplně zdrtila – o žádné infekci jsem nevěděla, podotýkám, že některé u mě probíhají rychle – kdysi jsem se dopracovala k zánětu ledviny za necelý víkend.
Přijali mě na porodní sál, kde mě sestřička hned (kromě nasazení kapaček) uklidňovala, věděla, co mi řekla paní doktorka a že mi z toho asi není nejlíp, ale to byla gynekoložka, a ona sežene pediatra, aby mi všechno vysvětlil. Přišel a zahrnul mě informacemi nejen o hranici přežití a zákonné povinnosti zachraňovat děti narozené v 24. týdnu těhotenství. Je dobře, že jsem tady, o dítě je postaráno, dostávám kortikoidy na dozrání plic miminka, děti, co je dostanou před svým předčasným narozením, mají větší šanci lépe se s tím vyrovnat. Přinesl s sebou také statistiky, podle nichž 80 % dětí narozených v této fázi těhotenství přežije, 50 % bez vážnějších následků. Bylo mi ze všeho do breku, nakonec pan doktor řekl, že mi těmi čísly chtěl dodat optimismus a že je lepší vidět poloplnou sklenici. Navzdory okolnostem proběhlo několik příjemných dní, kdy se u mě střídaly sestřičky, vždycky se při výměně služeb přišly představit, předem mi hlásily, co mě čeká atd., péče na výbornou, navíc s „neomezenými“ návštěvami blízkých včetně manžela, dcerky, maminky a mé sestry, která mi stále dodávala odvahu.
Ve středu mě přeložili na oddělení rizikového těhotenství, potřebovali uvolnit sál – mým zádům se také ulevilo. První osoba v bílém, která za mnou dorazila potom, byla laktační poradkyně, co se přišla zeptat, jestli nemám nějaké otázky ke kojení. Přiznám se, že kojení bylo to poslední, o čem mě v tu dobu napadlo přemýšlet, ale alespoň jsem se dověděla, jak to probíhá u nedonošenců.
Následoval ultrazvuk, kde lékařka potvrdila, že má dítě velmi málo plodové vody a že to, co potřebuje zkontrolovat, je takto špatně vidět, váhový odhad 800 g, placenta pár mm od vnitřní branky. Druhý den se nade mnou zase v příjmové ordinaci sešlo asi šest lékařů, nad dalším ultrazvukem si malovali, kudy mě budou řezat, kvůli překážející placentě. Smířila jsem se s tím, že budu mít ošklivou jizvu středem břicha od pupíku dolů (nakonec je ještě kousek té jizvy vedle pupíku do oblouku). Ve čtvrtek jsem také dostala poslední kapačku antibiotik na svou infekci – vlastně i první, na základě sobotní kultivace ve čtvrtek odpoledne měli výsledky, jakáže přesně kombinace bakterií je příčinou problému a na jakou kombinaci antibiotik je nejvíce citlivá – do té doby mi dávali širokospektrální. Taky přišly poslední kapačky s kortikoidy a léky tlumícími děložní činnost. Nakonec ještě jeden definitivní informovaný souhlas, dali mi hodinu na rozmyšlenou, jestli při komplikacích přednostně mají zachraňovat mou dělohu pro případný další pokus o těhotenství nebo dítě – gynekolog znovu nezapomněl zmínit, že dítě má velmi malé šance a že on by volil možnost dalšího těhotenství. Ani největšímu nepříteli bych nepřála takové rozhodování.

Po podpisu dokumentu jsem měla pocit, jako by najednou moje dítě přestalo být důležité, ozvy mu sestřička poslechla jen na moji prosbu a divila se, že to chci. V podvečer jsem zůstala v pokoji sama, hlavou se mi honily různé (i hrůzné) myšlenky. Asi kolem desáté večer jsem začala krvácet. Při vyšetření se nezjistilo nic závažného, a tak mě přesvědčili, že císařský řez udělají až ráno, to je prý lepší než v noci. Na radu „zkuste se vyspat, nebojte se, nevykrvácíte, sestřička vás bude chodit kontrolovat“ nezapomenu. Sestřička mě opravdu chodila kontrolovat, ale spát jsem nemohla. Cítila jsem nepravidelné slabší kontrakce, a při vzpomínce na předchozí téměř překotný porod jsem se bála, aby se těmi kontrakcemi nestalo něco, na co nikdo nebude připraven. Tak jsem ležela chvílemi s otevřenýma a chvílemi se zavřenýma očima a snažila se posílat miminku pozitivní myšlenky (třeba „neboj se, drobečku, my to spolu všechno zvládneme“), i když nejsem meditačně založená.
Nějak jsem se rozepsala, tak vám pokračování – jak se Lenička narodila – slíbím v pokračování. 🙂

Napsal/a: Konipas