TVD: Máme to za sebou

A bylo jaro, a všechno, všechno kvetlo… Tak by se mi líbilo začínat psaní o příchodu miminka na svět. Mláďata chodívají na svět na jaře. Kalendářní jaro je sice ještě za dveřmi, zato u nás se probudilo se vší parádou. Dnes mám narozeniny a nejkrásnějším letošním dárkem je desetidenní Simonka, narozená 4. 3. 2015, 49 cm, 3,3 kg.

Kdo si vybavuje nadpis mého minulého svěření, jistě chápe, že šlo o nadsázku, ve které hrál hlavní roli strach. Častokrát jsem si vyslechla, že to bude dobrý.

Jenže to je právě to. Protože už vím, jaké to bylo minule, nepřipadá mi, že by to teď mohlo být v něčem lepší. Jedině snad v té rychlosti. Rychlosti v řádu čeho? V řádu několika hodin? Když jsem poprvé rodila 12 hodin, tak je to pořád dost, ne?!

Datum 3. 3., jedna hodina po půlnoci. Předchozí dva dny jsem toho moc nenaspala. K tvrdému břichu se přidává zvláštní pnutí kolem pánve s tlakem v končetinách a nutkání na toaletu. Tak tohle už jsem jednou zažila, nemám pochybnosti, je to tady. Vzhledem k termínu porodu podle ultrazvuku mi hlavou prolétnou dvě myšlenky:

V půl páté ráno konečně chápu, že nemá smysl neustále rozsvěcet a zhasínat při stále se opakujících výletech na toaletu.

V sedm ráno si libuji, jak jsme to včera s maminkou spolužačky dcery pěkně vymyslely – já jsem vyzvedla holky ze družiny včera s tím, že to ještě zvládnu a dnes se nebudu muset o nic starat, dnes si můžu klidně rodit. Krásně to do sebe zapadá, máme dobrý odhad. Píšu dceři vzkaz do penálu a rovnou píšu i vzkaz na večer, kdyby tatínek náhodou ještě nemohl být doma. Počítám i s variantou, že sousedka nebude mít to srdce nechat naše dítě doma samotné, ale jistota vzkazu je jistota vzkazu. (V bloku mezi popsanými místy nacházím dcery poznámku: „máma je blbá“. Heh, který rodič někdy nebyl.) Vše jsme spolu už probraly. Řekla bych, že den D je připravená vzít do svých rukou jako velká zodpovědná holka. Znamená to například jít do školy sama, trénovaly jsme spolu samostatné odchody na čas a přípravu svačiny. Tatínek je spíš noční sova, než ranní ptáče a neříkám, že by pár dní nezvládl vstávat o několik hodin dříve, ale co když zamáčkne budík a nevstane? Navíc se mi líbí, jak ve dceři roste pocit důležitosti a převzetí zodpovědnosti.

Devět ráno. Zvažuji, jestli mám po manželovi chtít odvoz do nemocnice, nebo ho mám nechat odjet do práce. Stahy povolily, sama mám najednou pocit, jako bych celou noc jenom simulovala. Zůstávám doma a jsem s manželem domluvená, že mu dnes budu volat pouze naléhavě, až budu potřebovat, aby přijel.

Ve čtyři odpoledne odchází hlenová zátka. Googlím, že může odejít pár minut nebo i dva dny před porodem. Informace působí jako spouštěč slzných kanálků, nedokážu odložit kapesník, hromadu kapesníků. Stahy jsou pravidelně nepravidelné po pěti, sedmi nebo dvaceti minutách. Píšu manželovi, že už by asi mohl vyjet. Ptá se mě, jestli si ještě stihne namazat chleba, než vyjede. Vím, že si dělá srandu, ale něco mi říká, že spěchat opravdu nemusí. Otupěle odepisuji, ať se klidně nasvačí, že počkám..

V pět hodin vjíždíme do areálu nemocnice. Po kontrole mi paní doktorka oznamuje, že se přesuneme na porodní sál. Hysterčím, kapesníky začínají docházet. Do té doby jsem tomu pořád nechtěla věřit. Kam se poděly časy, kdy s miminkem jednoduše přiletěl čáp? Přes pláč nemůžu ani mluvit a čím víc sestřičky vyzvídají, jestli je doma všechno v pořádku nebo co se děje, tím je to horší.

Zhruba od šesti jsme s manželem na porodním sále. Kapesníky už došly, manžel mi v pravidelných intervalech podává nemocniční ubrousky do té doby, než mi píchnou něco na uklidnění. Mezi kontrakcemi sledujeme hodiny.

Datum 4.3., půl jedné ráno. Tak tomuhle říkám karma. Počítám dobře? Trvalo to necelých 24 hodin? Tohle jsem zvládla já, která jsem si představovala, že „to vyprdnu“ někde cestou v sanitce a budu „to“ mít za sebou rychleji, než stihnu zareagovat? Neříkal mi někdo nebo dokonce všichni, že druhé porody jsou rychlejší?

Pozitivní je, že jsem to zvládla bez nástřihu a jiných poranění. Můžu bez problému sedět i chodit. Tak zas tolik zlá karma to nebyla. 🙂

Jak to dopadlo s manželem a dcerou?

První noc dcera zůstala u spolužačky, kde dvakrát zvracela. Pravděpodobně kvůli návalu událostí.

Ve středu dopoledne si dceru vyzvedl celý zelený a unavený manžel a vzal si ji s sebou do práce.

Ve čtvrtek dcera vstala v sedm podle nacvičeného plánu, ve čtvrt na osm začala pochodovat mezi chodbou, obývákem a kuchyní, očividně nemohla něco najít. V osm to vzdala a sedla k televizi. Přiznávám, šmírovala jsem kameru. Telefon mi doma nikdo nebral. Při večerní návštěvě jsem se dověděla, že nemohla najít školní tašku, kterou předchozí den s tatínkem zapomněli v kufru auta, kam se sama nedostane a tatínek se ráno zásadně nebudí. I tak jsem spokojená, nebýt té tašky, vše by proběhlo v pořádku. Aspoň jsem si užila trochu adrenalinu, rozhodně nebyla nuda.

V pátek má tatínek objednané buzení telefonem, prý dceru odveze autem. Volám raději dvakrát. Trnu, aby vyjeli včas. Je to těsné, ale stíhají to. Dcera si ještě před prázdninami stihne donést úkoly a hlavně se stihne pochlubit spolužákům novou sestřičkou.

Uf, máme to za sebou. Všichni jsme pašáci. Dala bych nám všem jednu velkou jedničku s hvězdičkou. I datum se mi nakonec líbí. Ve svůj narozeninový den totiž slavím i kulatých deset dní našeho miminka. 🙂

Napsal/a: lnori