TVD: Příští týden rodím

Už za týden mám první termín. Druhý termín je za tři týdny a prý je přesnější, přesto panikařím už teď. Z hodiny na hodinu, z minuty na minutu může být všechno jinak…

Už od konce pátého měsíce mi podle námahy tvrdne břicho. Někdy stačí klidná procházka do blízkého obchodu a je zle. Jindy ráno dobíhám autobus, až do večera se cítím v pohodě, usínám v klidu… a druhý den v posteli nehnutě vzpomínám, co jsem všechno raději neměla dělat. Tvrdnutí břicha se začíná stávat čímsi, co neodmyslitelně patří k životu.

Vím, že je to jen stah svalu, který se zase uvolní, ale i tak pokaždé v duchu rodím. Čím blíže k termínu porodu, tím více očekávám, že se stahy jen tak neuvolní a budou se opakovat častěji a častěji. Předchozí porod se mi v těch chvílích vybavuje tak živě, až mě udivuje, co všechno si najednou dokážu zpětně vybavit.

Tašku do porodnice mám celou zabalenou už dva měsíce. Když na tu větu koukám, připadám si jako vzorňák. Ve skutečnosti samotné balení bylo zdlouhavé. Ve skutečnosti jsem jednoho dne vyndala tašku ze skříně s přesvědčením, že bude lepší zabalit včas… a nic. První věci mi do tašky nanosila dcera, když jsem ji s břichem jako kámen z gauče navigovala, co má kde najít. Dál bylo potřeba nějaké věci vyžehlit nebo dokoupit v lékárně a překvapivě se to vždy pohlo až ve chvíli, kdy jsem kvůli tvrdému břichu bojovala s panikou.

Poslední měsíc zůstávám doma. Jednou za týden jedu na kontrolu do nemocnice a při té příležitosti se stavím v práci. Některé věci z domova dělat nejdou, ale především si užívám přítomnost lidí, které za chvíli dlouho neuvidím. Známé tváře – je to taková moje drobná radost, kterou bych si bez začínajícího domácího vězení snad vůbec neuvědomila. Následující i mnohé další střípky štěstí jsou zároveň smutnou záležitostí…
Kurýr se dívá přes pult, jestli jsem ještě celá, jestli ještě nebude zavřeno. Děláme si s manželem srandu, že nějak otevřeno bude – až mi uvaří oběd, tak přijede.
Prodavač vedle v papírnictví je rád, že jsem ho přišla vykoupit – je to znát, že v té naší vesnici u Prahy papírnictví není.
Vietnamka z potravin s podobným termínem je taky ještě celá. Porovnáváme se, která má menší pupek – jedna jsme drobnější než druhá.
Řidič autobusu se s úsměvem od ucha k uchu diví, že ještě jedu a také, že si kupuju lístek – už skoro nejezdím a roční kupon vypršel.

Píšu o domácím vězení, ale ráno i odpoledne si dopřávám kontakt s maminkami ze školy. Z nových známostí mám radost až na kost a zároveň začínám být společensky unavená – tolik nových tváří, tolik nového tykání najednou. Dcera si nově užívá odpolední chvíle se spolužáky – návštěva u kamarádky je lepší než poslední chvíle ve družině s cizí třeťačkou. Doteď jako jedna z posledních chodívala ze družiny sama domů a čekala, až přijedeme z práce. Těšila se, až spolu budeme doma a dočkala se. Asi po týdnu a po obvyklém víkendu se ale ukázalo, že tu hromadu radosti ještě úplně nepobrala – v pondělí ráno mi připomínala, ať jí na odpoledne nezapomenu napsat nějaký pěkný vzkaz a k předvečeři bude chtít nachystané palačinky. Chvíli jsem nechápala na co vzkaz, když budu doma. Vzápětí jsme si obě uvědomily to malé, dočasné zapomenutí příjemných změn.

Nakonec už jen hodně stručně. Mám teď mnohem více času na svůj sedavý koníček. Oprášila jsem háček, bavlnky, šicí stroj a látky. Nebudu skrývat potřebu pochlubit se a řeknu to fotkami:

Napsal/a: Inori