Jak jsem se narodila podruhé…

Rubrika: Od srdce i od plic

Poprvé jsem se narodila jako plánované, chtěné a vytoužené miminko, dokonce si oba moji rodiče přáli holčičku… Vše bylo, jak má být. Milující rodiče, šťastné dětství… a tak dále a tak dále…
Jeli jsme o víkendu k rodičům. Nic neobvyklého. Jezdíme tam pravidelně…

Od té doby, co je moje maminka nemocná, jezdíme (nebo jezdím) častěji. Není to žádná dálava, je to asi 90 km, takže se to dá zvládnout za 75 minut pohodové jízdy (s dodržováním všech dopravních předpisů).

Do přehrávače jsme si dali CD Lucky Vondráčkové a můj syn okamžitě začal notovat spolu s ní, manžel sice chvíli hudlal, že chtěl poslouchat Bee Gees, ale nakonec to vzdal. Nasunuli jsme do auta všechny věci, přepravku, tašku a syn si vzal na klín ozdobnou krabici, ve které se ukrýval skleněný pohár ze střeleckého závodu. Byl na svou výhru pyšný a tak se chtěl dědovi a babičce pochlubit.
Krásné počasí, spousta aut, rozkopané silnice, časté úseky svedené do jednoho jízdního pruhu. Tak nějak vypadala naše cesta. Zbývalo nám jen několik kilometrů do místa určení, když jsme v pohodě a v klidu vyjížděli z jedné malinkaté vesničky.

Přece jen díky tomu, že sama řídím, provoz na silnici sleduji, i když dnes se jen vezu, řídí manžel. Před námi je kopec, na kopci náklaďák, v půli kopce červená Fabie. Silnice se rozšiřuje do dvou jízdních pruhů, žádný problém. Pomyslím si. Dojedeme hodně starý náklaďák, který sotva jede, no spíš vypadá, že vůbec nejede. Za náklaďákem v těsné blízkosti nalepená Fabie. Manžel si povzdechne: „Ježiš, on ho nepředjel. Teď budu muset objíždět oba.“ Vyhodí blinkr a přejede do levého pruhu. Dívám se z okýnka na Fabii. V okamžiku, kdy jsou naše auta vedle sebe, řidič červeného vozu nečekaně trhne volantem. Vidím to… Ale nemůžu nic dělat… Srdce mi buší ve spáncích… Křičím synovo jméno…

Ozve se obrovská rána. Ihned bouchnou všechny airbagy. Auto se s námi nekontrolovatelně točí na silnici. Druhá rána. Větší než předchozí. Je ohlušující. Jediná myšlenka mi bleskne hlavou: je konec.
Otevírám oči. A slyším řev svého muže: „Ven z auta! Všichni ven z auta!“ A já znovu křičím synovo jméno. Vezmu za dveře… nejdou otevřít. Opakuji pohyb. Vezmu za dveře. Ani se nepohnou. Zopakuji si to několikrát… Lomcuji dveřmi a zmocňuje se mě pocit zoufalství a paniky. Já se odtud nedostanu! V tom slyším manžela: „Polez tudy.“ Podařilo se mu vyrazit jeho dveře, lezu přes jeho sedačku a oba obíháme zadek auta. Náš syn už stojí na silnici. Dívá se na nás. Koukám na syna. Pak na manžela. A ptám se: „Jste v pořádku?“ První odpoví klouček: „Jo, dobrý.“ A já pokračuji: „Nic tě nebolí?“ Odpoví mi: „Já nevím.“ V tu chvíli mi to dojde, mě také nic nebolí. Vůbec necítím své tělo, nevnímám žádnou bolest, vypadá to jako by se všechno zastavilo. Zpomalilo… Trvá to několik minut.

A pak to začne, tělo se po pár minutách vzpamatuje: mě bolí hrudník, mě bolí hlava, au au, moje noha, moje uši… auauau…
JE TO SKVĚLÝ! JSME NAŽIVU!!! Celá moje rodina je živá! To je úžasný!!!
Padám na kolena, objímám svého syna, tisknu si hlavu na jeho drobný hrudníček a poslouchám tlukot jeho srdíčka. Je to nevyslovitelně krásný zvuk.

Všechna auta zastavují. Z nejblíže stojícího auta vybíhá mladý muž a volá na nás: „Já to viděl. Jste v pořádku? Už jsem telefonoval. Zavolal jsem všechny. Záchranku, policii i hasiče.“ Doběhne až ke mně a ptá se: „Vy jste z tohohle auta?“ A mávne rukou směrem k naší Hondě CR-V. Podívám se tím směrem. Naše auto je na hadry.
autoLíp to zformulovat neumím. A znovu se mě ptá: „To je Vaše auto?“ Kývnu hlavou, že ano. Usměju se. Už vím, co chce říct… že jsme měli obrovské štěstí, že jsme se podruhé narodili, že nám to velké drahé auto zachránilo život. Já to vím. Moc dobře to vím.
Začnou se mi klepat kolena, zvedat žaludek, dýchám jako o život. Myšlenky rychlostí střely se mi střídají a běží hlavou, co všechno se v jedné vteřině mohlo stát…

A co se vlastně stalo? Řidič červené Fabie byl nepozorný, když se díval do zrcátka (nebo se nepodíval do zrcátka?!) a začal předjíždět náklaďák, aniž by ukázal změnu směru jízdy. Naboural do nás. Bouchl nám pravé přední dveře a přední kolo. Proto jsme se začali na silnici točit. Neovladatelné auto mířilo k náklaďáku. To byla ta druhá rána. Čelní náraz osobním autem do nákladního vozu…

Štěstí. Ano, měli jsme obrovské štěstí. A tak trochu jsme tomu štěstí šli naproti. Jeli jsme doporučenou rychlostí, tj. 90 km/hod. Všichni jsme byli připoutaní. Máme (měli jsme) bezpečné auto. Udělali jsme, co bylo v našich možnostech. Zázrak. Jako zázrakem jsme vyvázli živí a bez vážných zranění. Celá moje rodina je v pořádku, jsme jen roztřesení, zboulovaní a pomuchlaní. Řidič Fabie i náklaďáku jsou též v pořádku (mají jen drobná poranění, např. šití na dva stehy).
Náhoda. Naprosto neuvěřitelnou náhodou zůstal celý (v jednom kuse) synův skleněný pohár – jako jediná věc z celého vnitřku auta…

V tuto chvíli už bych asi nespočítala, kolikrát jsem v duchu i nahlas poděkovala… Přesto přidám ještě jedno prosté, upřímné, nahoru mířící: děkuji.

Napsal/a: Padmé

Toto taky stojí za přečtení!

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (34 vyjádření)

  • Padmé,opožděně čtu tenhle článek a úplně mi vyhrkly slzy..umíš krásně psát,že se člověk vžije do tvýho příběhu..a věř,jsem strašně moc ráda,že jste tu všichni zdraví:))

  • Pingback: První narozeniny | VašeDěti.cz ()

  • Padmé

    DĚKUJI VÁM VŠEM (KAŽDÉ Z VÁS) ZA VAŠE PŘÍSPĚVKY A KOMENTÁŘE. DÍKY MOC.

  • Padmé

    Piškotko, díky moc, že jsi napsala.
    Autíčko bylo krásné, bohužel je to „totálka“ (na odpis).
    To, co popisuješ (situaci na silnici), se mi také stalo, srdíčko mi bušilo až v krku… Je to přesně tak, jak jsi napsala „drzost nezná mezí“. Asi by opravdu stálo za to zpřísnit pravidla, větší postihy, já osobně bych souhlasila i s psychotesty.

    Julie75, díky za napsání, to „uf, uf“ jsem vypouštěla z pusy celý den (i ten následující den).

    Bramborko.:-)))) DĚKUJI.

    Ájíku, tenhle „zážitek“ budu „trávit“ hodně dlouho. Nejde na to nemyslet, tu první noc jsem vůbec nemohla spát, pořád jsem to měla před očima (a v uších). Bude to chtít čas… Děkuji tam „nahoru“ každý den…

  • Padmé, uf uf….. teda, to musel být zážitek…..
    Věříš, že v takových chvílích jsem ráda, že nemáme auto???
    Šílené a jsem moc ráda, že se vám nic nestalo – hrom vem plechy, důležití jsou tví blízcí! Posílám pohlazení, při vzpomínce na takový šok tě jistě mrazí ještě teĎ!
    Mmch, dnes je podle církevního kalendáře svátek Andělů strážných :))

  • Bramborka

    Teeeda Padmé, holčičkoooo, člověk tu chvilku jen nakukuje, protože nemá moc času a toooohleee!!!! Fuj, fuj, fuj, běží mi mráz po zádech. Zaplaťpánbůh, že jste to všichni přežili.

    A k tvému psaní?
    Jestliže někdo ČTE PRAVIDELNĚ tvé články a příspěvky v diskuzích, tam-tamu apod., a potom tě dokáže takhle zranit, tak je to hlupák a ignorant. O tom právě tyto stránky jsou, že každý může napsat článek tak, jak to vidí a cítí, a ne tak, jak by to měli vidět a cítit ti druzí. Kritika bývá většinou zásahem do srdíčka, zvlášť pro lidi, kteří psaní pro život POTŘEBUJÍ. Znám to… VYKAŠLI se na to, my tě číst chtěli, chceme a budeme chtít. (Apropos, ne všechny články zde jsou o dětech, ani ty mé a zatím si nikdo „jiný“ nestěžoval.)
    Piš, piš, holka, já si na ty tvoje články vždycky ráda udělám čas(((-:

  • Uf, uf. Zažila jsem havárku 2x, pokaždé to dobře dopadlo a nebylo tak tak hrozné. Padmé hlavně že se vám nic nestalo. To měli andělíčci strážníčci spoustu práce.

  • Piškotka

    Teď to čtu a úplně to prožívám s vámi. Muselo to být strašné! Zrovinka včera jsem s malou jela kousek do Frenštátu a na cestě zpátky nás v protisměru téměř na centimetr těsně „líznul“ nějaký chytrý frajer, a to tak, že byl až na naší čáře, hajzl (promiňte). Ta drzost nezná mezí, oni si myslí, že můžou všechno. Byl tak blízko, až jsem si chvilku říkala: „Sakra, všiml si vůbec, že jedu naproti němu, když tu zatáčku tam sekl?“

    Padmé, jsem moc ráda, že vaše havárka skončila happy endem, a že jste všichni relativně v pořádku, i když asi otřesení… Autíčko je nádherné, škoda ho, velká škoda! Ale to štěstí, jak jste z toho hororu vyvázli, je k nezaplacení.

  • Padmé

    Verčo, děkuji.:-)
    Ta nehoda, kterou popisuješ Ty, je děsivá, jít přes střechu si neumím ani představit. Zaplať PánBůh, že jste vyvázli živí.
    Mercedes (SUV) obecně patří k bezpečným vozům a mám takové tušení, že v testování si stojí velmi dobře.
    Děkuji, že jsi napsala i za to, co jsi napsala (obsahově).

  • Anonymní

    Milá Padmé,jsem také jednou z tvých čtenářek.Přečetla jsem si tvou zprávičku v tam TAmu a souhlasím s holkama…každý „uměleců má své ctitele i své krititky.Co se líbí jednomu,nemusí druhému vůbec vonět…Mně se tvé články líbí.Jsou normální,upřímné,jsou pravdivé,jsou obyčejné…jsou ze života.A já život miluji,miluji svůj život,miluji svého syna,svého muže,své rodiče,sestru,přátele,miluji dobré jídlo a pití,hezký film….miluji obyčejný život.A proto ráda čtu i o jiných OBYČEJNÝCH životech,i když tento příspěvek mi vehnal slzy do očí,když jsem četla pasáž o tom,jak jsi k sobě tiskla syna…Zažila jsem také jednu zlo autonehodu,také nezaviněnou-vím,je to jako klišé,ale nebyli jsme to my s přítelem,kdo předjížděli,ale nás v mlze předjížděl spěchající chlap,který ovšem dostatečně nemohl vidět před sebe a auta jedoucího v protisměru si všiml na poslední chvíli,nestihl se zařadit a bokem nás natlačil ze svahu dolů…naštěstí z velmi malého svahu…jen třikrát jsme se otočili přes střechu,než jsme zůstali stát na boku…měli jsme tehdy staré auto renault laguna,připoutaní jsme byli,ale přesto jsem já měla.krom pohmožděnin- i zlomenou ruku v lokti a v předloktí a silný otřes mozku,přítel měl mimo jiné otevřenou zlomeninu lýtka,zlomené zápěstí…kdybych už tenkrát měla syna,nevím,jak by to dopadlo…zadek auta byl po nárazu o sloup dost zmačkaný…Je pravda,že protože cestujeme hodně,tak jsme vybrali také -doufám -bezpečné auto,sice drahé,ale jak doufám,bezpečné – Mercedes,takový ten vetší „terenní“,já tomu říkám mercedesový džíp.Ono je to v kategorii SUV.kupovali jsme ho v salonu před dvěma lety a hned ten den ještě dostal náš malý novou autosedačku,také doufám bezpečnou….

    padmé,vím,že něco mezi nebem a zemí je…tvůj anděl strážný si sice,jak se říká,ai zavařil křidélka,ale hlavní je,že jste všichni v pořádku.Přeji ti spoustu dalších kilometrů bez nehody,a hlavně se těším na tvé další příspěvky!!!! verča

  • Padmé

    Děkuji Vám všem z celého srdce za Vaše příspěvky. Nezvládnu odepsat každé z Vás zvlášť, snad to pochopíte a omluvíte mě.:-)
    Vím, že se strážní andělé ten den pěkně zapotili a mávali křidýlkama o stošest. Díky Bohu. Stejně jako Vy bych přála všem řidičům při kolizi na silnici šťastné finále…

    Musím Vám vysvětlit a zároveň se omluvit, že jsem Vás uvedla v omyl, že jsem kvůli autonehodě nebyla vidět na VD. To není ten důvod. Napsala jsem Vám o tom (vysvětlení mé nepřítomnosti) a dnes poslala svůj nový článeček do redakce.

    Přeji Vám vše dobré.:-)
    Krásný večer.

  • Peťka

    Padmé, tak to teda musel být zážitek! 🙁
    Snad už máte vybráno a nic podobného vás nepotká!

  • Padmé, ahojky, já to věděla, když jsem si přečetla název, že to bude něco moc smutného 🙁 Nic horšího jsem tady zatím nečetla..ale hlavní je, že jste všichni v pořádku. Já bych po podobném zážitku nesedla do auta hóódně dlouho. Doufám, že už jste se všichni z toho šoku vzpamatovali.
    Napsala jsi to velmi pěkně, jako vždy, ale to se asi nehodí psát, viď? Tak se všichni držte, jo?
    PS: zažila jsem něco podobného, jen jsme nezničili auto. My za to nemohli, ale náledí, tak si dovedu představit tu hrůzu, papa

  • Ahoj Padmé,
    ptala jsem se tě jak se máš.už to vím…Myslím,že zrovna toto jsou okamžiky,kterým se říká zázrak..V jedné vteřině ti otočí celý život i když to dopadne dobře.Po šoku,že se nikomu nic nestalo(co je život proti kouskům plechu byť drahého auta)určitě nastalo ono známé…co kdyby…
    Přeji tobě i celé rodině ať už jde vše jen nahoru a ať tu smůlu máte vybranou už napořád..

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist