První narozeniny

Je zvláštní, jak čas rychle plyne a obzvlášť, když je nám dobře a daří se nám. A pak stačí okamžik, malá chvíle, pár vteřin… A všechno jakoby se zastavilo. Po takovém silném prožitku dělíme čas na „předtím“ a „potom“.

A i já už mám ve svém životě takové pomyslné dělítko. Ač se to zdá i mně samotné neuvěřitelné, je to právě rok, co jsem se svou rodinou vyvázla z dopravní autonehody živá. Je to rok. Mám tedy své „první narozeniny“. A jsem moc ráda, že je mám…

Zpočátku jsem měla obavy. Sednout za volant a řídit. Měla jsem strach být na silnici. Jenže – moji přátelé mi říkali: „Jak přestaneš řídit, už se za volant nevrátíš nikdy.“ A toho jsem se obávala… Vždy jsem řídila ráda a bavilo mě to. Takže jsem sama sobě řekla: „Musíš to překonat. A musíš to zvládnout.“ Upřímně řečeno: bojovala jsem s tím několik měsíců. Usedala jsem za volant s tím, že se mi může něco stát. Když jsem se ocitla v dopravní špičce v hustém provozu, srdíčko mi tlouklo jako o závod. Při první cestě k rodičům jsem musela zastavit a vystoupit z auta. Za mnou jel kamion, byl na mě nalepený tak, že jsem měla pocit, že chce jeho řidič přesednout ke mně. Byla jsem tak vyděšená, že jsem vyhodila blinkr, zajela ke straně a nechala ho jet. Až když jsem se uklidnila a začala volně dýchat, sedla jsem za volant a pokračovala v cestě.
Prostě a stručně: rozhodla jsem se, že budu řídit dál.

Po několika měsících se to začalo uklidňovat a já se začala vracet do normálních kolejí. Byla jsem schopna minout auto, aniž bych měla vykulené oči a zrychlený dech. Byla jsem schopna předjet auto, které jelo na dva válce třicítkou. Byla jsem schopna dojet do práce rychleji, než by tam dojela moje babička na kole. A co se týče cyklistů – všechny tímto zdravím a vzkazuji: nebojte se, jede-li někdo za vámi, není to proto, že vás chce přejet. Je to proto, že se Vás bojí.

Čím dál tím víc si uvědomuji, že jezdím jinak než předtím. Nechci tím říct, že jsem vzorná řidička nebo se chlubit tím, že dodržuji všechny dopravní předpisy. O tom to není. Ani to nemám na mysli. Řeč je o něčem jiném.

Víc se dívám. Víc sleduji dění okolo sebe, snažím se předvídat či odhadnout, co udělá ten v tom autě přede mnou. Stále sleduji zpětná zrcátka, jakmile se ke mně někdo rychle přiblíží a lepí se na mě, vyhazuji blinkr a zajíždím ke straně. Chvátalíky od jisté doby těžce snáším, a proto je nechávám jet. A v duchu si říkám: „Lépe být doma v šest, než o půl šesté v márnici.“
Jakmile se blížím ke křižovatce nebo k benzínové pumpě, dávám nohu z plynu, i když jsem na hlavní, jeden nikdy neví… Předjíždím tak, aby o mě všichni věděli, do levého pruhu najíždím desítky metrů a blikám a blikám. A v duchu si říkám, ať mě všichni vidí.
A ještě jedna věc: přestala jsem (a to zřejmě s definitivní platností) překračovat povolenou rychlost. Najednou mi to připadá zbytečné a o ničem.
Jakoby mi teprve teď došlo, že auto je v podstatě strašně silná zbraň. Nejen, že se mi může kdykoli něco stát, ale také já mohu někomu ublížit a tím mu definitivně změnit život…
A jako bych si teprve teď uvědomila, že je to jen věc, která se může kdykoli porouchat nebo vypovědět službu, stačí prasklá pneumatika (píchlé kolo) a ocitnu se v neovladatelné plechovce (obzvláště v rychlosti nad 130 km/hod).

Moc bych si přála, aby k vážným dopravním nehodám nedocházelo. Bohužel není v mé moci to zásadním způsobem ovlivnit. Když očima přelétnu statistiky, je mi smutno. Tolik mladých lidí a tolik zbytečně ztracených životů…
Přála bych si, aby na našich silnicích vládla ohleduplnost a duševní klid. A všem řidičům bych přála tisíce a tisíce kilometrů bez nehod a šťastné návraty ke svým rodinám.

A když teď sfouknu svíčku na svém narozeninovém dortu, možná se mé přání splní…