První narozeniny

Rubrika: Od srdce i od plic

cb030077Je zvláštní, jak čas rychle plyne a obzvlášť, když je nám dobře a daří se nám. A pak stačí okamžik, malá chvíle, pár vteřin… A všechno jakoby se zastavilo. Po takovém silném prožitku dělíme čas na „předtím“ a „potom“.

A i já už mám ve svém životě takové pomyslné dělítko. Ač se to zdá i mně samotné neuvěřitelné, je to právě rok, co jsem se svou rodinou vyvázla z dopravní autonehody živá. Je to rok. Mám tedy své „první narozeniny“. A jsem moc ráda, že je mám…

Zpočátku jsem měla obavy. Sednout za volant a řídit. Měla jsem strach být na silnici. Jenže – moji přátelé mi říkali: „Jak přestaneš řídit, už se za volant nevrátíš nikdy.“ A toho jsem se obávala… Vždy jsem řídila ráda a bavilo mě to. Takže jsem sama sobě řekla: „Musíš to překonat. A musíš to zvládnout.“ Upřímně řečeno: bojovala jsem s tím několik měsíců. Usedala jsem za volant s tím, že se mi může něco stát. Když jsem se ocitla v dopravní špičce v hustém provozu, srdíčko mi tlouklo jako o závod. Při první cestě k rodičům jsem musela zastavit a vystoupit z auta. Za mnou jel kamion, byl na mě nalepený tak, že jsem měla pocit, že chce jeho řidič přesednout ke mně. Byla jsem tak vyděšená, že jsem vyhodila blinkr, zajela ke straně a nechala ho jet. Až když jsem se uklidnila a začala volně dýchat, sedla jsem za volant a pokračovala v cestě.
Prostě a stručně: rozhodla jsem se, že budu řídit dál.

Po několika měsících se to začalo uklidňovat a já se začala vracet do normálních kolejí. Byla jsem schopna minout auto, aniž bych měla vykulené oči a zrychlený dech. Byla jsem schopna předjet auto, které jelo na dva válce třicítkou. Byla jsem schopna dojet do práce rychleji, než by tam dojela moje babička na kole. A co se týče cyklistů – všechny tímto zdravím a vzkazuji: nebojte se, jede-li někdo za vámi, není to proto, že vás chce přejet. Je to proto, že se Vás bojí.

Čím dál tím víc si uvědomuji, že jezdím jinak než předtím. Nechci tím říct, že jsem vzorná řidička nebo se chlubit tím, že dodržuji všechny dopravní předpisy. O tom to není. Ani to nemám na mysli. Řeč je o něčem jiném.

Víc se dívám. Víc sleduji dění okolo sebe, snažím se předvídat či odhadnout, co udělá ten v tom autě přede mnou. Stále sleduji zpětná zrcátka, jakmile se ke mně někdo rychle přiblíží a lepí se na mě, vyhazuji blinkr a zajíždím ke straně. Chvátalíky od jisté doby těžce snáším, a proto je nechávám jet. A v duchu si říkám: „Lépe být doma v šest, než o půl šesté v márnici.“
Jakmile se blížím ke křižovatce nebo k benzínové pumpě, dávám nohu z plynu, i když jsem na hlavní, jeden nikdy neví… Předjíždím tak, aby o mě všichni věděli, do levého pruhu najíždím desítky metrů a blikám a blikám. A v duchu si říkám, ať mě všichni vidí.
A ještě jedna věc: přestala jsem (a to zřejmě s definitivní platností) překračovat povolenou rychlost. Najednou mi to připadá zbytečné a o ničem.
Jakoby mi teprve teď došlo, že auto je v podstatě strašně silná zbraň. Nejen, že se mi může kdykoli něco stát, ale také já mohu někomu ublížit a tím mu definitivně změnit život…
A jako bych si teprve teď uvědomila, že je to jen věc, která se může kdykoli porouchat nebo vypovědět službu, stačí prasklá pneumatika (píchlé kolo) a ocitnu se v neovladatelné plechovce (obzvláště v rychlosti nad 130 km/hod).

Moc bych si přála, aby k vážným dopravním nehodám nedocházelo. Bohužel není v mé moci to zásadním způsobem ovlivnit. Když očima přelétnu statistiky, je mi smutno. Tolik mladých lidí a tolik zbytečně ztracených životů…
Přála bych si, aby na našich silnicích vládla ohleduplnost a duševní klid. A všem řidičům bych přála tisíce a tisíce kilometrů bez nehod a šťastné návraty ke svým rodinám.

A když teď sfouknu svíčku na svém narozeninovém dortu, možná se mé přání splní…

Pozn. red.: Co bylo před rokem se dočtete v článku Jak jsem se narodila podruhé.

Napsal/a: Padmé

Toto taky stojí za přečtení!

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Jak vybrat ty pravé plenky pro novorozené miminko?

Očekávání miminka sebou nese spoustu radosti, ale také rozhodování a nákupů. Jednou z věcí, bez kterých se určitě neobejdete,

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (14 vyjádření)

  • Padmé

    Berulinko, děkuji. Ten příjemný pocit (za volantem) se mi vrací v okamžicích, kdy je volná silnice a malý provoz (málo aut nebo prázdno), takže věřím, že se to časem srovná úplně. Díky.

  • Padmé,moc hezký článek,krásně a procítěně napsaný,že jsem ho četla se zatajeným dechem..já sama řidička nejsem-nikdy mě to netáhlo sednout za volant..ale tobě držím moooc pěsti,aby si řídila zase ráda jako dřív a co nejvíc ohleduplných řidičů kolem tebe:)

  • Padmé

    Zavo, děkuji.:-) Pokud se mi podařilo svým článkem „sundat“ aspoň jednu nohu z plynu, splnilo moje psaní mé vroucí přání.
    Peťko, děkujííí.:-) Klidně jsi to mohla napsat, nevidím v tom nic nevhodného, přežít takovou nehodu vidím jako obrovské štěstí… Já osobně děkuju „tam nahoru“ pokaždé, když si na to vzpomenu.
    Kekunko, Tebe jsem dlooouho neviděla, takže tímto Ti děkuji za napsání.:-)
    Matildo, díky moc za Tvou reakci a vůbec se neomlouvej, že jsi napsala svou vlastní zkušenost, jsem ráda, že jsi napsala, já Tvé řádky ráda čtu.
    Zuzi, děkuji. Neumím si představit, že bych jela bez připnutých pásů nebo že by malý nebyl v sedačce. A Tvůj manžel má za sebou taky velmi nepěkný zážitek, jen ta představa… ufff… A souhlasím, tam, kde jsou děti (škola, školka, hřiště), je zapotřebí jezdit pomalounku.
    Nuninko, Pavlínko, já vím, ten čas tak letí, vážně je to rok… Děkuji Vám oběma za napsání.
    Pavčo, díky, v autoškole buď pozorná žačka a až budeš mít řidičák, dej vědět.:-)
    Marysku, moc díky. Víš, já jsem dřív jezdila opravdu ráda a teď už řízení auta považuji za nutnost, takže jsem se za volant opravdu chtěla „vrátit“. Jinak – taky mám obavy z těch mladých agresivních řidičů, co se řítí rychlostí 160 km/hod a vůbec si neuvědomují, co se může stát…
    Ivčo, dííííky moc, napsala jsi báječný komentář a díky za Tvé vlastní postřehy. Potvrdila jsi jak moje myšlenky, tak statistické údaje, že ženy jezdí rozuměji (opatrněji i pomaleji) než muži a že způsobí jen malý zlomek dopravních nehod.

    Moc Vám všem děkuji za Vaše reakce, postřehy a názory.

  • Ivča a Domča

    Padmé, nádherný článek, každý řidič by si ho měl přečíst a vzít si ponaučení.
    Co se týká cyklistů – mám z nich strach taky, říkám, že jsou strašně nebezpeční, hlavně tam, kde je silnice úzká a kousek přede mnou nějaká zatáčka. Takže jedu třebas dvacítkou x metrů za cyklistou, mám strach, že se najednou vyřítí auto, předjíždím jen tam, kde si věřím, resp. kde vidím před sebe. Bohužel jsem zažila spousta řidičů, kterým je to fuk a radši to risknou.

    Hodně se bojím kamionů, už několikrát jsem zažila, jak vjel přede mě, já 130, on 80, vedle mě auta, nalevo jen svodidla:-( Jemu je tam fakj, odřela bych mu tak akorát nárazník, zato my bychom byli slisovaný:-( Štve mě, jak si jeden kamion dokazuje něco jiného než ten druhý za ním a navzájem se předjíždějí, a absolutně neberou v potaz, že tam nejsou sami:-(

    Přítel se mi kolikrát směje, že jezdím děsně pomalu, naopak já se bojím jezdím s ním, když řídí. Pravdou je, že on nepřijede pozdě, já si zase radši dávám rezervu a když vím, že jedu někam moc brzo, stavím se na benzínce na kafčo.A že přijedu pozdě, mě tedy moc netrápí, říkávám, že jsou horší věci.

    Můj děda vždycky říkal (když jsem získala řidičák): „Spěchej pomalu. Lepší je dojet pozdě, než-li nikdy“. Tuhle větu mám pořád v hlavě a bez problémů ji opakuju každému, u koho se mi nezdá jeho „styl“ jízdy.

    Každopádně, držím ti palečky, je dobře, že ses za volant vrátila, souhlasím s tím, že jak to člověk nechá být a nesedne si zpátky za volant, tak už si ten řidičák může dát rovnou do trezoru. Jsi šikovná:-)Moc hezké zamyšlení.

  • Marysek

    Padme moc hezky napsane…obdivuju Te, jak jsi se odhodlala vlezt za volant i po autonehode…ja ridim diky manzelovi, dokopal me k tomu a to doslova…mel se mnou zlatou trpelivost…takze ted jezdim i sama s malym ale opatrne a bezpecne – proste tak, jak to popisujes v clanku…akorat mam obavy z blaznu ridicu a tech co nedodrzuji predpisy….pripojuji se k tvemu prani!!!!

  • Padmé, ani bych neřekla, že už je to rok, co jsi to popisovala.
    Jak moc ti rozumím… Mě se stalo hned v autoškole, že mi nějaký blázen nedal přednost a já (možná víc instruktor) jsem dupala na brzdu v poslední chvíli… Několik dalších jízd jsem jezdila se slzama a až do konce autoškoly stylem „třicítka na tacháči a smrt v očích“.
    A nejlíp to asi vyjádřil tchán, který nám před každou cestou říká „hlavně pamatujte na blbce…“

  • Pavca31

    Padmé,ani nevis jak si mi timhle článkem udělala radost.Ja se v říjnu chystám dělat řidicak a mam stejny pocity jak to pak zvladnu a co na křižovatce,no mam strach,ale musim ho překonat.
    Moc pěkný článek.

  • Padme, moc pěkný 🙂 článek.
    Pamatuji si jak jsi o tom psala v Tam-tamu nebo někde.
    Jsi opravdu statečná, já bych se asi bála zase sednout za volant 🙂

  • Matildo nevadí já jsem tu taky a plně se se Zavou a jejím přáním ztotožňuji:-)
    Padmé já chápu jak ti asi je,já se řídit bojím i bez nehody,ale manžel měl bohužel tu smůlu,že mu pod auto vletělo dítě na kole.Byl to ,,jen“ otřes mozku,dítě nemělo přilbu a manžel jel pomalu-bylo to v obci.Ale ta psychika a čekání na zprávy i když to nebyla manželova vina,bylo hrozné.Také si z toho vzal pounačení a tam kde předpokládá děti,jede ještě pomaleji..
    Zároveň mě to kolikrát přivádí k zamyšlení co se týká autosedaček.Když se dcera narodila vezli jsme ji domů v korbě od kočárku.Dnes si neumím ani představit,že bych prcka byť na pár metrů nepřipoutala….tady v tomto uznávám reklamy,byť drsné-Nemyslíš,zaplatíš!
    Přeji tobě i všem řidičům spoustu kilometrů bez nehod a z každé cesty šťastný návrat..

  • Matilda

    Oprava – podpis samozřejmě pod Zavu – nějak se mi holky pletete:-)

  • Matilda

    Padmé, úžasně napsané, četla jsem jedním dechem a napadlo mě v tu chvíli to samé, co Zuzi, naprostý podpis pod její slova.
    Děkuji i za tebe tvému andělíčkovi, který nad tvou rodinou v tu chvíli bděl a asi si hezky máknul:-)

    PS. Když mi bylo asi třiadvacet, jela jsem s manželem do Prahy na koncert Faith no more. Ve staré škodovce nás bylo šest, řídil můj o devět let starší strýc. Náladička, všichni kromě řidiče jsme popíjeli sudové víno… Srandičky skončily ve chvíli, kdy nám na dálnici směr Brno – Praha praskla guma asi v devadesátikil.rychlosti, podotýkám, ve špičce – pátek odpoledne.
    Nikomu se nic nestalo, dostali jsme prudký smyk a šílenými hodinami jsme se protočili do škarpy, kde nebyla svodidla. Ani autu se nic nestalo, byl to zázrak, vyměnili jsme gumy a jeli na vytoužený koncert. Jen jsme byli nějací zamlklí a vážní…

    Promiň, že to tu píšu, jen mi to blesklo hlavou, když jsi psala o „neovladatelné plechovce“. Od té doby mám totiž hrůzu z rychle jedoucího auta, protože tohle fakt člověk nikdy neví…

  • kekunka

    Padmé, díííky! Kéž by si Tvůj úchvatný článek přečetlo co nejvíc lidí a co nejvíc lidí se podle něj zachovalo. Věřím, že pak by těch smutných nehod bylo méně.
    A jsem opravdu neskutečně ráda, že se Ti tehdy „nic“ nestalo, že jsi to přežila! Opravdu moc ráda.

  • Peťka

    Padmé, krásně napsaný článek.
    Chce se mi napsat, že gratuluji, ale to asi vhodné není. Jsem ráda, že to tenkrát před rokem dopadlo dobře. A jsi šikulka, já se za volantem bojím i bez předchozí negativní zkušenosti.

  • Zava

    Děkuju Padmé. Bylo v tvé moci ovlivnit vnímání silničního provozu všech nás, kteří jsme si tvůj článek přečetli. Aspoň já pomyslně sundávám nohu z plynu a častěji koukám do zpětných zrcátek. A připojuju se k tvému přání.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist