Poprvé jsem se narodila jako plánované, chtěné a vytoužené miminko, dokonce si oba moji rodiče přáli holčičku… Vše bylo, jak má být. Milující rodiče, šťastné dětství… a tak dále a tak dále…
Jeli jsme o víkendu k rodičům. Nic neobvyklého. Jezdíme tam pravidelně…
Do přehrávače jsme si dali CD Lucky Vondráčkové a můj syn okamžitě začal notovat spolu s ní, manžel sice chvíli hudlal, že chtěl poslouchat Bee Gees, ale nakonec to vzdal. Nasunuli jsme do auta všechny věci, přepravku, tašku a syn si vzal na klín ozdobnou krabici, ve které se ukrýval skleněný pohár ze střeleckého závodu. Byl na svou výhru pyšný a tak se chtěl dědovi a babičce pochlubit.
Krásné počasí, spousta aut, rozkopané silnice, časté úseky svedené do jednoho jízdního pruhu. Tak nějak vypadala naše cesta. Zbývalo nám jen několik kilometrů do místa určení, když jsme v pohodě a v klidu vyjížděli z jedné malinkaté vesničky.
Přece jen díky tomu, že sama řídím, provoz na silnici sleduji, i když dnes se jen vezu, řídí manžel. Před námi je kopec, na kopci náklaďák, v půli kopce červená Fabie. Silnice se rozšiřuje do dvou jízdních pruhů, žádný problém. Pomyslím si. Dojedeme hodně starý náklaďák, který sotva jede, no spíš vypadá, že vůbec nejede. Za náklaďákem v těsné blízkosti nalepená Fabie. Manžel si povzdechne: „Ježiš, on ho nepředjel. Teď budu muset objíždět oba.“ Vyhodí blinkr a přejede do levého pruhu. Dívám se z okýnka na Fabii. V okamžiku, kdy jsou naše auta vedle sebe, řidič červeného vozu nečekaně trhne volantem. Vidím to… Ale nemůžu nic dělat… Srdce mi buší ve spáncích… Křičím synovo jméno…
Ozve se obrovská rána. Ihned bouchnou všechny airbagy. Auto se s námi nekontrolovatelně točí na silnici. Druhá rána. Větší než předchozí. Je ohlušující. Jediná myšlenka mi bleskne hlavou: je konec.
Otevírám oči. A slyším řev svého muže: „Ven z auta! Všichni ven z auta!“ A já znovu křičím synovo jméno. Vezmu za dveře… nejdou otevřít. Opakuji pohyb. Vezmu za dveře. Ani se nepohnou. Zopakuji si to několikrát… Lomcuji dveřmi a zmocňuje se mě pocit zoufalství a paniky. Já se odtud nedostanu! V tom slyším manžela: „Polez tudy.“ Podařilo se mu vyrazit jeho dveře, lezu přes jeho sedačku a oba obíháme zadek auta. Náš syn už stojí na silnici. Dívá se na nás. Koukám na syna. Pak na manžela. A ptám se: „Jste v pořádku?“ První odpoví klouček: „Jo, dobrý.“ A já pokračuji: „Nic tě nebolí?“ Odpoví mi: „Já nevím.“ V tu chvíli mi to dojde, mě také nic nebolí. Vůbec necítím své tělo, nevnímám žádnou bolest, vypadá to jako by se všechno zastavilo. Zpomalilo… Trvá to několik minut.
A pak to začne, tělo se po pár minutách vzpamatuje: mě bolí hrudník, mě bolí hlava, au au, moje noha, moje uši… auauau…
JE TO SKVĚLÝ! JSME NAŽIVU!!! Celá moje rodina je živá! To je úžasný!!!
Padám na kolena, objímám svého syna, tisknu si hlavu na jeho drobný hrudníček a poslouchám tlukot jeho srdíčka. Je to nevyslovitelně krásný zvuk.
Všechna auta zastavují. Z nejblíže stojícího auta vybíhá mladý muž a volá na nás: „Já to viděl. Jste v pořádku? Už jsem telefonoval. Zavolal jsem všechny. Záchranku, policii i hasiče.“ Doběhne až ke mně a ptá se: „Vy jste z tohohle auta?“ A mávne rukou směrem k naší Hondě CR-V. Podívám se tím směrem. Naše auto je na hadry.
Líp to zformulovat neumím. A znovu se mě ptá: „To je Vaše auto?“ Kývnu hlavou, že ano. Usměju se. Už vím, co chce říct… že jsme měli obrovské štěstí, že jsme se podruhé narodili, že nám to velké drahé auto zachránilo život. Já to vím. Moc dobře to vím.
Začnou se mi klepat kolena, zvedat žaludek, dýchám jako o život. Myšlenky rychlostí střely se mi střídají a běží hlavou, co všechno se v jedné vteřině mohlo stát…
A co se vlastně stalo? Řidič červené Fabie byl nepozorný, když se díval do zrcátka (nebo se nepodíval do zrcátka?!) a začal předjíždět náklaďák, aniž by ukázal změnu směru jízdy. Naboural do nás. Bouchl nám pravé přední dveře a přední kolo. Proto jsme se začali na silnici točit. Neovladatelné auto mířilo k náklaďáku. To byla ta druhá rána. Čelní náraz osobním autem do nákladního vozu…
Štěstí. Ano, měli jsme obrovské štěstí. A tak trochu jsme tomu štěstí šli naproti. Jeli jsme doporučenou rychlostí, tj. 90 km/hod. Všichni jsme byli připoutaní. Máme (měli jsme) bezpečné auto. Udělali jsme, co bylo v našich možnostech. Zázrak. Jako zázrakem jsme vyvázli živí a bez vážných zranění. Celá moje rodina je v pořádku, jsme jen roztřesení, zboulovaní a pomuchlaní. Řidič Fabie i náklaďáku jsou též v pořádku (mají jen drobná poranění, např. šití na dva stehy).
Náhoda. Naprosto neuvěřitelnou náhodou zůstal celý (v jednom kuse) synův skleněný pohár – jako jediná věc z celého vnitřku auta…
V tuto chvíli už bych asi nespočítala, kolikrát jsem v duchu i nahlas poděkovala… Přesto přidám ještě jedno prosté, upřímné, nahoru mířící: děkuji.
Napsal/a: Padmé
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (34 vyjádření)
Padmé, nevím proč, ale když jsem zahlédla na VD nadpis článku, projelo mi hlavou: „To určitě píše Padmé.“ O tom jsem se přesvědčila ihned. Ale takový příběh jsem nečekala. K tomu není co dodat.
Posílám Ti také 5 bodíků, protože je to moc hezky napsané, i když mám husí kůži na zádech, co se mohlo všechno stát.
Je vidět, že tam „nahoře“ Vás má někdo móóóc rád. Tak ať je to tak vždycky.
Padmé,taky se mi při čtení chtělo bulit. A ještě před tímto článkem jsem si v duchu říkala, že jsi asi na VD zanevřela. Díky, díky zato, že jste všichni v pořádku!
Padmé normálně si mě vehnala slzičky do očí… jsem moc ráda že to všechno dopadlo dobře a díky že jsi o tom napsala… zase jsem dostala pohlavek. Nejsem pirát silnic a rozhodně se snažím jezdit bezpečně a tak abych neohrozila sebe ani ostatní. Pravda ale je, že někdy na to malinko šlápnu… :-X
Mám z toho husí kůži, ale zároven radost, že jste to přežili a nic se vám nestalo:)))
Držím palečky, at už vás nic takového nepotká:)))
Padmé, i já si říkala, že jsem Tě tady už dlouho neviděla. Jsem moc ráda, že jste všichni v pořádku a tahle nehoda, ikdyž vypadala děsivě, dopadla takhle dobře. To mi trošičku připomnělo nehodu, kterou měl manžel v červenci. Jako řidič náklaďáku vidí často nehody a občas se do nějaké připlete, ale o prázdninách mu mimo obec nedala přednost mladá holčina, která měla pár měsíců řidičák. Jela i s tatínkem, který dopadl o něco hůř než ona, ale naštěstí tam byla jen zlomenina. Manžel zareagoval docela dobře, protože už věděl, že se srazí, tak se to snažil stočit, ale přeci jen osobní auto šlo rovnou do šrotu. Holku museli vystřihávat hasiči, ale naštěstí kromě malého říznutí na obličeji byla v pořádku. Manžel zastavil pár metrů od stromu. Když jsem viděla ty fotky, tak jsem nevěřila, že z toho osobáku mohl někdo přežít. Manžel byl tedy nějakou dobu psychicky na dně, protože si uvědomil, že kdyby nejel pomalu, tak mohl někoho zabít. No, jezdí dál, protože mu nic jiného nezbývá, ale pár dnů potom, co jsem s ním jela autem, tak jsem cítila tu jeho nejistotu. Myslím, že holka to bude mít těžké sednout znovu za volant, ale snad je silná povaha a dokáže to. Měsíc po nehodě přišel manželovi krásný dopis od maminky té holky, že jsem u něho bulela. Taky doufám, že už nás nic podobného nepotká, protože i pro mně to bylo těžké, když jsem si představila, že by se jednoho dne nemusel vrátit domů.
Padmé, snad to hrozné, máte už vybrané-navždy!!
To nad Váma stáli všichni svatí .Hlavně že jste v pořádku
Gratuluju, že to takhle dopadlo… 🙂
No, tak dneska máš ode mě 5. Přežití nárazu s nákladním autem bez poranění .. zázrak.
Pociťuji mrazení a děkuji za Vás, že to tak dobře dopadlo. Plechy jsou nahraditelný, lidský život nikoli.
Taky vám přeju, že jste vyvázli bez úhony.
Padmé, taky nemám co dodat. Vítej zpátky nejen na VD. Kéž to tak dopadne i pro další řidiče v tísni.
Spíš bych jen dodala, „jak jste se podruhé narodili“.
Jinak jsem ráda, že vám to dobře dopadlo.
Ahoj, přítelkyně má internetová. Už jsme se několikrát shodli v situacích života. V počítači (jak jinak, když si píšu do šuplíku) leží článek o tom, jak jsme přežili a vyvázli z bouračky a hořícího auta. Také jsme nebyli na vině a snad horší to bylo jen v tom, že jsme byli v zahraničí a zůstalo nám jen to, co jsme měli na sobě.
Vím, o čem píšeš, zkrátka jsme byli šťastní, že ŽIJEME. Také u nás makali andělé strážní na 100% a jistě si střihli i přesčas.
Padmé,
taky jsem si říkala, že ses tu dlouho neobjevila…
Co dodat? Jsem moc ráda, že to takhle dopadlo, prostě to tak mělo být. A to že se pohár nerozbil je toho jasný důkaz.
No při Vás museli všichni svatí stát.Je fajn,že to tak dopadlo.
Takže už určitě máte vše vybráno…
Po velmi dlouhé době mi tady mezi vámi vyhrkly slzy. Kéž by měli všichni takové štěstí jako vy! Jsem moc ráda, že to dopadlo právě takto!!
Padme,ani nevím co psát. Jenom se raduji že jste v pořádku :-))
Taky jsem si říkala, kde asi jsi, že ses dlouho neozvala…
Jediné, co mě napadá, je, že jsem měli (s prominutím) z pr… kliku. Pardón, ale výstižnější výraz mě opravdu nenapadá…
Tak snad máte na silnicích tu „smůlu“ jednou pro vždy vybranou…
Padmé, já jsem si říkala, kam ses nám vytratila….
Mám slzy v očích a děkuji s tebou. Nic víc není třeba psát…
Mobile Sliding Menu