Kolik je hodin?? Leknutím sebou trhnu v posteli. Zamáčkla jsem budík a znovu usnula! Teď je 6:59 hod. Tak honem, honem, nejdřív uvařit čaj, napustím vodu, dám ji vařit, běžím na toaletu, sednu si… rulička papíru mi vyklouzne z ruky a kutálí se, kutálí… z časově úsporných opatření jsem si nezavřela dveře na záchod… a rulička se kutálí předsíní pořád dál…
A protože jsem si nezavřela ty dveře, rulička se kutálí předsíní až do kuchyně, no a já se spuštěnýma pyžamkovýma kalhotama, s holým zadítkem v polodřepu naháním po bytě toaletní papír.Pak cupitám do koupelny, potom šup do kuchyně, ke snídani rozbalím balíček Be-Be sušenek, přihodím hroznový cukr s vitamínem C a už půlím rohlíky ke svačině, mažu je máslem, jenže máslo je z ledničky ztuhlé, nůž s máslem se mi přilepí k rohlíku a rohlík k noži… Třepu rukou, aby se to „pustilo“. Do prkýnka! Nechám to chvíli stát. Dojdu vzbudit syna. Slova šeptám, aby se nelekl: „Zaspali jsme, broučku, vstávej.“ Čekám, že pochopí, vyskočí a „šlápne do pedálů“. Oojé, to jsem se zmýlila. Leží dál bez jediného pohybu se zavřenýma očima a pravidelně oddechuje. Opakuji svou žádost: „Broučku, musíš vstávat, je moc hodin, zaspali jsme.“ Odpoví mi: „Já ne.“ A šmitec. Mám chuť z něj stáhnout deku, ale neudělám to. Úpěnlivě škemrám: „Vstaň, musíme si pospíšit.“ Ani se nenamáhá rozlepit kukátka a prohodí: „Mně se ještě nechce vstávat.“ A to už mi dochází trpělivost:
„Víš co, řekni mi jednou něco, co nevím. Jdu do kuchyně, přijď za mnou.“
Za chvíli se za mnou přišourá, župánek místo na sobě má hozený přes rameno, jen vzdychnu a nechám to bez komentáře, naliju mu čaj, postavím hrneček na stůl a on na to: „Já chci brčko.“ Opáčím: „Takhle se to neříká.“ Ozve se: „Prosím.“ Podám mu brčko a hned na to se začne ozývat srkání, bublání, šplouchání. Otočím hlavu směrem ke stolu.
Je naprosté ticho. Obrátím se zpátky k lince a patlám tu svačinu. Znovu ten příšerný zvuk, rychle otočím hlavou, což se mi okamžitě vymstí, rohlík namazaný máslem padá k zemi, v letu se přetočí a plesk! Přicucne se k podlaze! Šmankote, to snad není možný. Lezu po čtyřech, odlepuji rohlík, celá vrstva másla zůstává na podlaze, beru papírový ubrousek na svačinu a stírám máslo. A za mnou se ozve: „To je můj ubrousek. Na svačinu.“ A to už nevydržím a odseknu: „Aby ses nepos…“ V půlce slova se zastavím a nedořeknu ho. Jenže ten můj klouček už není tak malý a hned se ptá: „Co jsi chtěla říct??“ Nevím, jak z toho ven, tak plácnu: „Ale nic.“ Jenže on se nenechá odbýt: „Tak co jsi chtěla říct???“ A tak tu předchozí stupidní větu opakuji v naději, že dá pokoj. Jenže v tom on řekne: „Ty jsi chtěla říct – aby ses neposral!“ A významně, téměř vítězně na mě hledí takovým tím pohledem… matko, co ty na to?
Kouknu na hodiny a zahučím: „Je 7:23, jdi se oblíknout, věci máš připravené.“ Ve vteřině mi odpovídá: „Není sedm hodin a dvacet tři minut.“
„A kolik je?“, ptám se. „Je sedm hodin a dvacet čtyři minut.“ Asi po něm skočím. Nebo mě dnes ráno klepne. Cítím, jak se ve mě zvedá vlna příboje… Zlověstně se na něj podívám… není tak hloupý, aby nepochopil… a už mu koukám jen na záda, cupitá se obléknout.
Za chvíli na mě volá z koupelny: „Nemám pastu.“ Také volám, když odpovídám: „Máš tam novou, je u zrcadla.“ Zase křik: „Nejde mi to otevřít!“ Mám na sobě podprsenku, jednu nohu v kalhotkách, u toho si jednou rukou beru náušnice a hledám ponožky. Klopýtám za ním do koupelny. Víčko má odšroubované, ale ústí pasty je zablokované maličkým kouskem čehosi, asi staniol. A nejde sundat. Snažím se ten kousek chytit, několikrát mi proklouzne mezi prsty, tak ho zoufale chytím mezi zuby… jenže to už se moc neovládám.. a trhnu. Připadám si jako fena. Au, auau, toto zabolelo a stejně ten prevít nepovolil. Tak tudy cesta nepovede. Hledám pinzetu. Tou to určitě půjde. A mám pravdu. Pinzetou jsem odstranila nežádoucí kousek jedna dvě! Dívám se na syna, jak tiskne prstíky k sobě a tlačí z tuby akorát vzduch. Už je půlka tuby prázdná a pasta nikde. To snad ne?!
Uff, oddechnu si, už je na kartáčku, už ji vymáčkl. To to trvalo. Já se honem doobléknu, synek si dočistí zoubky a zavelím: „Jedéém!“ Jenže nejedem. Ozve se:
„Já potřebuju čůůrat….“
Napsal/a: Padmé
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (28 vyjádření)
Horempádem: děkuji ti za příspěvek, znám to také, místama je to fakt výživný :-)) Rozesmála jsem se u tvého vyprávění o tom, jak malou chytáš do oblečení. Je to príma mít doma malé švícko :-)) Jen si to užívej, bude hůř :-))))))
Padmé, jo jo rána bývají nejlepší. Mám 2,5 letou dcerku. Pracuji na volné noze, takže svým způsobem mám výhodu, že si den řídím sama. Jenže občas je potřeba být někde brzy po ránu. V době, kdy mi ještě dcerka vstávala okolo 8 až 9 hod ráno, tak to byla řehole ji ráno budit dříve. U tak malého človíčka se snaží člověk být opatrný a něžný, aby ho neprobudil se špatnou náladou. Jenže v té době to byl človíček vcelku dobře „ovladatelný“ :-)) Ráno neprotestovala, na nic se neptala, nechala se pohodlně obléknout a jelo se k babče, pak na chvíli za prací. Dnes je to celkem zábavný dokola se opakující rytuál 🙂
Svým způsobem mi sice raní probouzení ulehčila sama, a to tím, že zničeho nic začala vstávat pravidelně v půl sedmé. Nevýhoda jediná je v tom, že to provozuje i o víkendu 🙂 Ale člověk si zvykne, koneckonců děti tu nejsou pro nás, ale my jsme tu pro děti. Takže ráno ji budit nemusím, naopak jediným a neomylným budíkem, který se nedá zamáčknout je ona 🙂 Takže šup na záchod, šup vyčistit zuby a umýt pusinu a posadím jí k snídani. Než se nasnídá, tak stejné kolečko udělám já. To už okolo mě začíná pobíhat a ptát se: „Budeme doma si hrát? Jedeme k babičce? (nyní nově) Půjdeme do školkyyyy? Ale ať už jí odpovím jakkoli, tak reakce není ani za „a“ ani za „b“ ani za „c“ je správně. Když odpovím, že dnes budeme doma, že maminka nikam nemusí a budeme si tedy hrát, tak odpoví „neeeee, pojedeme k babičce a dáš si kafíííčko joooo!“ nebo „neeeee, já chci do školkyyy, budeme si hrát na princezny s Natááálkouu!“
Když jí řeknu, že pojedeme dnes k babičce tak odpoví: „neeee já chci do školkyyyy!“ nebo „jooo k babičceee… a ty jdeš pracovat?…nepůjdeš pracovat! dáš si kafíííčko a pak pojedeme domů si hrát!“ a tak podobně dokolečka dokola. V průběhu této smysluplné, každý den se opakující diskuze, se snažím jí pochytat do oblečení … něco jako známé pochytání chobotnice do síťovky tak, aby ji nevyčuhovalo ani jedno chapadlo :-))) Lítá po celém bytě a horečnatě diskutuje o tom, co se ten den bude dít. Neustále mě překvapuje s vynalézavostí co se týká jejích únikových schovávacích míst. Nejlepším místem je přenosná postýlka, která slouží jako domeček a je plná plyšáků. Do toho zaleze a já mám pocit, že se snažím vyndat bábovičku pudingu japonskýma hůlkama na jídlo z úzké šachty. Když už je celý tento proces ve finále a stojí oblečená a obutá u dveří a čeká, až se obuji já, tak uslyším známé: „Mě bolí bříško, já musím na záchod“ Nee že bych se desetkrát ptala, než jsem jí navlíkla do zimního oblečení, což pro mě znamená, polovinu ranní oblékání absolvovat znovu 🙂 Když už stojíme za vchodovými dveřmi u bytu, ptá se na směr odchodu (ten se odvíjí od toho, zda musím ještě před odchodem vyvenčit psa) a nevím, jak to dělá vždy si vybere tu opačnou variantu, ještě než stačím něco říci. Takže než řeknu, že půjdeme předem, protože musíme obejít dům se psem a do garáže se půjde spodem, tak už sejde dvoje schody ke garážím rovnou a naopak 🙂
Ranní labůžo je tedy k nezaplacení a co je neměnné je to, že každý den, týden či následující měsíc to bude jinak :-))
Všem pevné nervíky a úsměv a to hlavně po ránu
Padmé děkuji, snad máš pravdu ;))
Ájíku, ono to ranní vstávání je taky trochu o zvyku, jak do toho „pracovního vláčku“ naskočíš a usadíš se v něm, bude po problému. To chce jen těch prvních pár dní „zatnout zoubky“ :-)) A ty jsi holka šikovná, takže to jistě zvládneš s bravurou tobě vlastní :-))))
Mno, mně to od září čeká v 6.00 … už teď se děsím, jelikož mám někdy problém vstát i v těch 7.00 … ale budu muset, zvládnu to, vím to 🙂
Jen mám vždycky pocit, že vyhodím budík z okna 😉
Zurafa: také nerada vstávám brzo ráno, vyhovuje mi den si posunout – ráno si přispat a pak mi nevadí pracovat déle odpoledne … jo, život není peříčko :-)))
Užívej si půl sedmou, dokud to jde :-))
typické hektické ráno, když člověk zaspí
taky to znám
hrozím se toho, až se za rok a něco budu vracet do práce
hrozně nerada brzo vstávám
už teď musím vstávat o půl sedmé, a co teprve když se vrátím do staré práce, tak budu vstávat před 5h. ranní!!!!
ach jo….
K tomu mohu jen dodat oblíbenou větu mého manžela, kterou častuje našeho syna při pomalém oblékání: „Makám, makám na ty ruce, makám.“
:-))))
Mobile Sliding Menu