Dnešní ráno

Padmé, jo jo rána bývají nejlepší. Mám 2,5 letou dcerku. Pracuji na volné noze, takže svým způsobem mám výhodu, že si den řídím sama. Jenže občas je potřeba být někde brzy po ránu. V době, kdy mi ještě dcerka vstávala okolo 8 až 9 hod ráno, tak to byla řehole ji ráno budit dříve. U tak malého človíčka se snaží člověk být opatrný a něžný, aby ho neprobudil se špatnou náladou. Jenže v té době to byl človíček vcelku dobře „ovladatelný“ :-)) Ráno neprotestovala, na nic se neptala, nechala se pohodlně obléknout a jelo se k babče, pak na chvíli za prací. Dnes je to celkem zábavný dokola se opakující rytuál 🙂
Svým způsobem mi sice raní probouzení ulehčila sama, a to tím, že zničeho nic začala vstávat pravidelně v půl sedmé. Nevýhoda jediná je v tom, že to provozuje i o víkendu 🙂 Ale člověk si zvykne, koneckonců děti tu nejsou pro nás, ale my jsme tu pro děti. Takže ráno ji budit nemusím, naopak jediným a neomylným budíkem, který se nedá zamáčknout je ona 🙂 Takže šup na záchod, šup vyčistit zuby a umýt pusinu a posadím jí k snídani. Než se nasnídá, tak stejné kolečko udělám já. To už okolo mě začíná pobíhat a ptát se: „Budeme doma si hrát? Jedeme k babičce? (nyní nově) Půjdeme do školkyyyy? Ale ať už jí odpovím jakkoli, tak reakce není ani za „a“ ani za „b“ ani za „c“ je správně. Když odpovím, že dnes budeme doma, že maminka nikam nemusí a budeme si tedy hrát, tak odpoví „neeeee, pojedeme k babičce a dáš si kafíííčko joooo!“ nebo „neeeee, já chci do školkyyy, budeme si hrát na princezny s Natááálkouu!“
Když jí řeknu, že pojedeme dnes k babičce tak odpoví: „neeee já chci do školkyyyy!“ nebo „jooo k babičceee… a ty jdeš pracovat?…nepůjdeš pracovat! dáš si kafíííčko a pak pojedeme domů si hrát!“ a tak podobně dokolečka dokola. V průběhu této smysluplné, každý den se opakující diskuze, se snažím jí pochytat do oblečení … něco jako známé pochytání chobotnice do síťovky tak, aby ji nevyčuhovalo ani jedno chapadlo :-))) Lítá po celém bytě a horečnatě diskutuje o tom, co se ten den bude dít. Neustále mě překvapuje s vynalézavostí co se týká jejích únikových schovávacích míst. Nejlepším místem je přenosná postýlka, která slouží jako domeček a je plná plyšáků. Do toho zaleze a já mám pocit, že se snažím vyndat bábovičku pudingu japonskýma hůlkama na jídlo z úzké šachty. Když už je celý tento proces ve finále a stojí oblečená a obutá u dveří a čeká, až se obuji já, tak uslyším známé: „Mě bolí bříško, já musím na záchod“ Nee že bych se desetkrát ptala, než jsem jí navlíkla do zimního oblečení, což pro mě znamená, polovinu ranní oblékání absolvovat znovu 🙂 Když už stojíme za vchodovými dveřmi u bytu, ptá se na směr odchodu (ten se odvíjí od toho, zda musím ještě před odchodem vyvenčit psa) a nevím, jak to dělá vždy si vybere tu opačnou variantu, ještě než stačím něco říci. Takže než řeknu, že půjdeme předem, protože musíme obejít dům se psem a do garáže se půjde spodem, tak už sejde dvoje schody ke garážím rovnou a naopak 🙂

Ranní labůžo je tedy k nezaplacení a co je neměnné je to, že každý den, týden či následující měsíc to bude jinak :-))

Všem pevné nervíky a úsměv a to hlavně po ránu