Kolik je hodin?? Leknutím sebou trhnu v posteli. Zamáčkla jsem budík a znovu usnula! Teď je 6:59 hod. Tak honem, honem, nejdřív uvařit čaj, napustím vodu, dám ji vařit, běžím na toaletu, sednu si… rulička papíru mi vyklouzne z ruky a kutálí se, kutálí… z časově úsporných opatření jsem si nezavřela dveře na záchod… a rulička se kutálí předsíní pořád dál…
Pak cupitám do koupelny, potom šup do kuchyně, ke snídani rozbalím balíček Be-Be sušenek, přihodím hroznový cukr s vitamínem C a už půlím rohlíky ke svačině, mažu je máslem, jenže máslo je z ledničky ztuhlé, nůž s máslem se mi přilepí k rohlíku a rohlík k noži… Třepu rukou, aby se to „pustilo“. Do prkýnka! Nechám to chvíli stát. Dojdu vzbudit syna. Slova šeptám, aby se nelekl: „Zaspali jsme, broučku, vstávej.“ Čekám, že pochopí, vyskočí a „šlápne do pedálů“. Oojé, to jsem se zmýlila. Leží dál bez jediného pohybu se zavřenýma očima a pravidelně oddechuje. Opakuji svou žádost: „Broučku, musíš vstávat, je moc hodin, zaspali jsme.“ Odpoví mi: „Já ne.“ A šmitec. Mám chuť z něj stáhnout deku, ale neudělám to. Úpěnlivě škemrám: „Vstaň, musíme si pospíšit.“ Ani se nenamáhá rozlepit kukátka a prohodí: „Mně se ještě nechce vstávat.“ A to už mi dochází trpělivost:
„Víš co, řekni mi jednou něco, co nevím. Jdu do kuchyně, přijď za mnou.“
Za chvíli se za mnou přišourá, župánek místo na sobě má hozený přes rameno, jen vzdychnu a nechám to bez komentáře, naliju mu čaj, postavím hrneček na stůl a on na to: „Já chci brčko.“ Opáčím: „Takhle se to neříká.“ Ozve se: „Prosím.“ Podám mu brčko a hned na to se začne ozývat srkání, bublání, šplouchání. Otočím hlavu směrem ke stolu.
Je naprosté ticho. Obrátím se zpátky k lince a patlám tu svačinu. Znovu ten příšerný zvuk, rychle otočím hlavou, což se mi okamžitě vymstí, rohlík namazaný máslem padá k zemi, v letu se přetočí a plesk! Přicucne se k podlaze! Šmankote, to snad není možný. Lezu po čtyřech, odlepuji rohlík, celá vrstva másla zůstává na podlaze, beru papírový ubrousek na svačinu a stírám máslo. A za mnou se ozve: „To je můj ubrousek. Na svačinu.“ A to už nevydržím a odseknu: „Aby ses nepos…“ V půlce slova se zastavím a nedořeknu ho. Jenže ten můj klouček už není tak malý a hned se ptá: „Co jsi chtěla říct??“ Nevím, jak z toho ven, tak plácnu: „Ale nic.“ Jenže on se nenechá odbýt: „Tak co jsi chtěla říct???“ A tak tu předchozí stupidní větu opakuji v naději, že dá pokoj. Jenže v tom on řekne: „Ty jsi chtěla říct – aby ses neposral!“ A významně, téměř vítězně na mě hledí takovým tím pohledem… matko, co ty na to?
Kouknu na hodiny a zahučím: „Je 7:23, jdi se oblíknout, věci máš připravené.“ Ve vteřině mi odpovídá: „Není sedm hodin a dvacet tři minut.“
„A kolik je?“, ptám se. „Je sedm hodin a dvacet čtyři minut.“ Asi po něm skočím. Nebo mě dnes ráno klepne. Cítím, jak se ve mě zvedá vlna příboje… Zlověstně se na něj podívám… není tak hloupý, aby nepochopil… a už mu koukám jen na záda, cupitá se obléknout.
Za chvíli na mě volá z koupelny: „Nemám pastu.“ Také volám, když odpovídám: „Máš tam novou, je u zrcadla.“ Zase křik: „Nejde mi to otevřít!“ Mám na sobě podprsenku, jednu nohu v kalhotkách, u toho si jednou rukou beru náušnice a hledám ponožky. Klopýtám za ním do koupelny. Víčko má odšroubované, ale ústí pasty je zablokované maličkým kouskem čehosi, asi staniol. A nejde sundat. Snažím se ten kousek chytit, několikrát mi proklouzne mezi prsty, tak ho zoufale chytím mezi zuby… jenže to už se moc neovládám.. a trhnu. Připadám si jako fena. Au, auau, toto zabolelo a stejně ten prevít nepovolil. Tak tudy cesta nepovede. Hledám pinzetu. Tou to určitě půjde. A mám pravdu. Pinzetou jsem odstranila nežádoucí kousek jedna dvě! Dívám se na syna, jak tiskne prstíky k sobě a tlačí z tuby akorát vzduch. Už je půlka tuby prázdná a pasta nikde. To snad ne?!
Uff, oddechnu si, už je na kartáčku, už ji vymáčkl. To to trvalo. Já se honem doobléknu, synek si dočistí zoubky a zavelím: „Jedéém!“ Jenže nejedem. Ozve se:
„Já potřebuju čůůrat….“
Napsal/a: Padmé
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (28 vyjádření)
Je to hezký a čtivý.
Můj syn vždycky ráno nehnutě sedí a kouká, vypadá, že spí se zavřenýma očima. A já pořád říkám pospěš si a dělej. Tak to máme dost podobný.
EPískle: moc moc děkuju za pochvalu i za bodíky, hřeje mě to u srdíčka a pak mě dvojnásob baví psát 🙂
Přeji ti krásný den :-))
Nebyla jsi náhodu po ránu u nás 😀
Takhle to u nás taky občas vypadá, bohužel nemám takové literární nadání abych to tak pěkně sesumírovala:)
tvoje články mají ode mě vždy pět bodů kdyby to šlo dala bych ti jich klidně i deset.)
Děkuji Vám všem: že si uděláte chvíli, přečtete si můj příspěvek a pak písnete své názory, svůj pohled nebo své zkušenosti.
Ještě jednou děkuji – každá Vaše reakce je pro mě ta nejhezčí „odměna“.
Krásný den :-))
Padmé, krásné :-). Můžu potvrdit, že i pravdivé. I já se synem, který chodí do druhé třídy zažila pár „horkých ranních chvilek“ a to podotýkám, že do školy nedojíždíme a máme ji asi 10 minut od bytu.
Ahojky,tak jsem se hezky pobavila.U nás je taky po ránu veselo,zaspání je minimální,ale starší syn nechce vstávat nikdy,takže leží do poslední chvíle,pak se courá při jídle a oblékání a já kvetu a v duchu nadávám/někdy i trošku nahlas/,ale stejně zbytečně.Za to mladší už stojí oblečený v chodbičce:o)).Ty rána jsou prostě náročná a pak to doháním cestou autem a nadávám si jeď opatrněji,nespěchej,škola počká,honem vyhodím staršího u školy/čekám až zajde do budovy/a mastím přes celé město s malým do školky.
tak to je opravdu dobré. Jenže když to člověk prožívá, je mu do ouvej. Přiznám se, že takových rán znám hodně. Při mých synech je to někdy složitější, protože nejsou jeden, ale je jich víc, každý svá osobnost a každý si chce prosadit své a díky zděděnému temperamentu po mně- bych si to někdy opravdu hodila
A co mě po takových ránech rozhodí nejvíc – oni vidí, že autobus už jede- oni nezrychlí, On jim ujede- on ujel. Ne, že by popoběhli (spojů jezdí u nás jak šafránu, to oni nemohou. Nejmladší mě vždycky tvrdě vytáčel svým ledovým klidem. Ona je tak minuta do odchodu, aby mu to neujelo a on má na všechno dost času – ještě si chce povídat, ještě nemůže najít čepici atd. A to vstává v půl- tedy budím ho a odcházím vařit čaj – desetkrát zopakuji s úsměvem (ach, to někdy bolí) že musí prdelka vstávat a nakonec ho najdu za deset minut, jak pořád sedí na posteli a v pyžamu. tak další přesvědčování. Za půl hodiny se stihne obléct a v posledních pěti minutách před sedmou si vzpomene, že nemá připraveno do školy, protože to večer bojkotuje, najednou ví, co měl mít za úkol. Někdy mám štěstí a vzpomene si na referát už v půl a tak máma do sedmi na počítači zvládne ještě k rannímu obřadu ještě napsat referát do přírodopisu, zeměpisu nebo z češtiny a mladej si to ve škole vytáhne z meila a vytiskne. No – fakt to někdy stojí za to.
Padmé, hezké počteníčko! Nejvíc jsem se smála hned zezačátku při té představě, jak honíš tu ruličku 🙂
My jsme naštěstí ještě nezaspali, řídím si budík a ještě telefon, vstávám v půl 6 a děti budím v 6. Ještě, že jen ob týden, když má manžel odpolední, tak si můžou přispat.
Frančice: zrovna si říkám, že ten zúžený výběr jednoho autobusu vlastně vůůbec není špatný, ono tě to vlastně donutí jít včas – jak se říká: všechno zlé je pro něco dobré 🙂 Něco na tom bude.
Evi, děkuji za pochvalu, ty jsi moje osobní „chválitelka“ – vždycinky mi uděláš radost, když napíšeš, že ses pobavila 🙂
Bamiska: díííky 🙂 jsem ráda, že se ti můj příspěvek líbil 🙂
tleskám je to moc hezky napsané a celou dobu jsem se uculovala, musím říct,že u nás rána tím e už jsou děti větší jsou v pohodě, vzbudím a za chvíli odcházíme…..
Padmé jako vždy super. Pobavila jsem se a oddechla si, že jsem na MD a Kubík ještě nechodí do školky. Asi na tom budeme podobně. Jsme zvyklí vstávat v půl osmé. Ještěže mám školku pod okny 😀
Moc pěkný. Také mám na výběr jeden autobus. Odcházíme z domova všichni společně( tatínek je již v tu dobu v práci – naštěstí) a je to docela záhul. Počítám do deseti, abych hned po ránu nevybuchla, protože oni také nestíhají a máma musí stihnout úplně všechno – svačiny, snídaně, trochu vyvětrat, ustlat a ještě krotit svoji divou zvěř, aby se ráno v koupelně neumlátili. Do teď se divím, že nám a ty 4 roky ten autobus ještě ani jednou neujel.
Danásku, moc si nefoukej, mateřská uteče jako voda :-))))
Zuzi, ono je to někdy k smíchu a někdy by člověk praskl vzteky – záleží na momentální formě 🙂
Babofko, děkuju 🙂 Kdybys to viděla na vlastní kukátka, to by ses teprve lámala v pase :-))
Milli: přesně tak, když jede s tatínkem, je u školy mezi prvníma a škola ještě není odemčená 🙂 Prázdniny jsou skvělá věc – jen by jich mohlo být víc :-)))
Ájíku, děkuju.
Užívej si to a vychutnávej, dokud jsi doma. On je to potom pěkný kalup 🙂
Jeden autobus – tomu říkám „možnost volby“ :-)))
Děvčata, děkuju 🙂 Koukám, že nás tu je 🙂
Takhle to u nás doma vypadá jenom někdy :-))
Já obvykle vstávám v 6,30 hod. a to stíhám všechno
v pohodě i s úsměvem 🙂
Padmé, moooc hezké :))) Mno, tak nějak vidím rána u nás s mým nástupem do pracovního procesu…. průšvih je, že já mám na výběr jeden autobus na určitou hodinu, jinak jsem v háji :))
Pobavila jsem se 😉
A když už jsme u těch miláčků , nevím čím to, ale nejstarší vstává v 7.00 a úplně v pohodě odchází 7.25 z domu. Mladší je vzhůru od půl sedmé (vstává před sedmou) a když to stíhá o půl z domu, je to úspěch… prostě má toooolik času… 🙂
Nevím čím to je,ale když se nám podaří zaspat,tak je dcera nějak akčnější a stihne se vypravit do školy nějak rycheji než když vstává normálně..To jí táák dlouho trvá než se obleče,umyje zuby,že před půl osmou než odchází bývá v jedné ponožce a ,,mami dej mi svačinu do aktovky já nestíhám“:-))
Padmé,to je jako u nás.Nezaspáváme nějak často,ale dlouho nám trvá,než se vůbec dostaneme z domu.Denis chodí nejraději do školky s taťkou,protože to tam bývá brzy,takže má spoustu času na hraní,než mají snídani a plní potom společně nějaké úkoly.Se mnou to má horší,protože ikdyž vstávám dříve,tak než nachystám sebe a potom ještě Dominika,tak Deni už přešlapuje u dveří a je naštvaný,že příjde pozdě.Jak to budu dělat později,až budu muset nastoupit do práce,to je mi tedy záhada.Tento týden máme taky prázdniny,takže pohodička.
Padmé, moc pěkné, úplně tu ranní scénku vidím… 🙂
Obrázek ranního vstávání milionů domácností?Něco mě na tom uklidńuje,že je to všude stejné..
Pěkné, pravdivé, ze života. Díky Padmé. Ještě, že jsem na mateřské a holky mají tento týden jarní prázdniny.
Mobile Sliding Menu