Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Láska k dětem
Občas mě napadá, jak bych mohla mít stejně, jako dceru, ráda další svoje dítě. Nedokážu si to představit a mám pocit, že ona už navždy bude první a nejmilovanější dítě.
Tak se ptám, jak jste na tom vy? I maminky, které to, tak jako já, nemůžou vědět a hlavně maminky, které už zkušenost mají. Je skutečně pravdou co mi říkali rodiče, že nás mají rádi oba stejně? Je to vůbec možné?
Ájíku krasne napsany a mluvis mi přímo z duse i ja to tak citim.
Lien opravdu kazda mama ma v sobe dost lasky pro vsechny sve deti a i ja miluju sve tri deti stejně
Zuzino tak to vzdy byt nemusi-ja mam holku nejstarsi z prvniho manzelstvi a i kdyz je hodne po mem ex manzelovi miluju ji stejne jako sve dve deti z nynějšiho manzelstvi.A pro kazdou z nich bych udelala cokoliv
Lien, nemůžu pročítat všechny příspěvky…. snad se nebudu opakovat.
Jen za sebe: přesně tuhle otázku jsem si kladla,když jsem čekala druhé dítko…. že přece nemůžu mít tolik lásky i pro to druhé, nemůžu ho TAK milovat jako to první… svým způsobem jsem se s těmito pocity prala skoro až do porodu. A po něm to bylo totéž co u prvního – prostě ho miluju 🙂 A u dalších dětí taky.
Myslím, že maminka může (a měla by) milovat všechny své děti stejně, lásky je v srdci opravdu dost pro všechny. Několikrát jsem nad tím sama přemýšlela… víš, kdyby se někdo zeptal, které své dítko mám nejradši. Nevím. V tuto chvíli bych možná řekla, že toho nejmladšího… protože je to moje malé sluníčko, milé, roztomilé…ale asi by to nebyla pravda, protože tu velkou lásku si uvědomuji tak nějak střídavě. V okamžiku, kdy KTERÉKOLIV z dětí trpí, smutní, je nemocné… nebo se naopak mazlí, tulí,pomáhá…. uvědomím si, jak moc je miluju všechny – a je lhostejno, jakou mají povahu. Na každého musím jinak, ale ráda je mám všechny – troufám si říct, opravdu nastejno. Některé mě samozřejmě v některé dny prudí víc než ty ostatní, ale láska není o “pruzení“…. láska k dítěti je v srdci a je natrvalo. A snažím se, aby byla opravdu bezpodmínečná.
Tak se toho neboj, ty máš lásky v srdci jistě dost 🙂
Ne, Zuzino, toho vůbec.
Lien a nebojíš se ještě toho,pokud si pro druhé dítě najdeš jiného partnera,jakým směrem se budou tvé city ubírat?Znám taky ze svého okolí,kdy se žena rozvedla,protože manžel ji ubližoval,pil,syn se velmi podobá otci vzhledově(na pití je ještě mladý)a ona čím víc jí připomíná bývalého manžela tím víc se fixuje na mladšího sourozence,kterého má s jiným mužem…a pak zkus změřit lásku..Zuzina
Lein to co napsaly holky je moc hezké a myslím, že svým způsobem není co codávat vystihli to z každého úhlu….já bych jen reagovala na tu tvojí poznámku o tom věkovém rozdílu,……já nemám tak malé dítka jako vy to víte, a zrovna dnes se mi můj 13 rozstonal a upozornuju, že v tu chvíli je úplně jedno kolik mu se slzy jsem měla v očích a lítala kolem něj jak kolem malé prdelky, myslím, že ty děti mají v tomto věku sice jiné starosti, ale ta potřeba ochránit je a pomoci jim aby ten život neměli tak těžký a nasměrovali se dobře, já nevím jak to napsat nejde prostě rozdělit lásku k dítku na to že ke staršímu je jiná než k tomu mladšímu a ani si nejde říct, že ty starší nás tak nepotřebují ona ta potřeba naší lásky k nim je sice v každém věku trochu jiná ale je tam stále a možná i síĺí…..nevím ono se to špatně dává na papír snad mě někdo pochopí a někdo se staršíéma dětma doplní…..
Ahoj Lien.
Když jsme měli jenom dceru,tak jsem si myslela,že až budu mít druhé,že malou budu mít nejradši a není tomu tak.Mám obě děti stejně ráda,ale malý mě potřebuje víc.Samozřejmě,že na něj malá žárlí,že jsem víc s malým,než s ní.Musela jsem jí to vysvětli,aby to pochopila,že je mám ráda oba stejně,ale že mě prostě malý potřebuje víc,protože se sám nenapije a nenají,tak jako ona.Já mám zasejc myšlenky,jestli jednoho z nich nešidím.
hezky jsi to shrnula….
Lien, tak jsem nad tímto tématem taky ještě včera hodně přemýšlela…
Bylo toho dost, co se mi tou hlavou mihlo.
… že když bych volila ve chvíli, kdy měla mladší pár měsíců, “vyhrála“ by starší… Protože tam už byl ten vztah hlubší, tolik prožitého, už jsem ji znala…
I když jsem tou láskou k malé byla zaplavená hned,tak stejně ten vztah mi nějakou dobu trval, prohluboval se postupně… (tudíž si říkám, jestli to nemám nastavené spíš o tom zvyku, o tom vybudování vztahu než o samotné té “krvi“, tudíž možná adoptované už bych možná vnímala jako svoje…ale nevím)
…je pravda i to, co píše Peťka. V tuto chvíli je ta mladší bezbrannější, zranitelnější. Celkově mě už včera ale napadlo, že je to proměnlivé. Když je starší nemocná, tak skáču kolem ní, když je smutná, že se pohádala s kamarádkou a nechce se jí do školky, tak zas myslím na ni…
Když je normální stav, asi víc řeším tu malou. Při požáru nevím, zas mi v hlavě vyskočí obě. Přece jen v pěti letech je i ta starší pořád malá a v takovéto situaci by byla bezbranná.
… k té propasti. Jak jsem napsala, že tak nějak čisté mi přijde jen řešení spadnout všechny nebo nikdo, tak mě napadlo, co kdybych měla za zády ještě třeba další dvě své děti… Jak by to bylo pak? Jako stejně nevím. Je to celkově taková těžce představitelná situace.
… je pravda, že ani jakékoli jiné dítě bych nepustila do propasti s KLIDEM a bez pocitů hrůznosti toho činu,ale myslím, že by u mě taky zvítězily ty moje nad cizími (sousedčinými, dětmi známých atd, přímo pokrevností si jistá nejsem).
… taky jsem přišla na to, co píše Virenka. Že i kdybych jednu měla ráda o něco míň, stejně bych ji pořád měla ráda tolik, aby ta ztráta byla neúnosná.
Taky ostatní holky mají pravdu v tom, že v běžném životě asi není potřeba toto vůbec řešit. Těch lidí, které mám ráda, kteří by mně chyběli je moc, a stejně bych neuměla napsat nějaký pořadník, koho víc.
Není to důležité.
Peťko, tak to si myslím taky, že při větším věkovém rozdílu by člověk víc chránil mladší. Tedy pokud by to bylo třeba 1 a 13 let.
keenspeed, tak aspoň nejsem sama řešička.
Lien, dala jsem si čas a pokusila se nad otázkou zamyslet.
Předně musím napsat, že jen ta představa, které z dětí bych v případě něčeho opustila apod. je velmi bolestná a sama kroutím hlavou nad tím, proč o tom vůbec přemýšlím.
Nicméně mám pocit, že každá “normální“ matka se chová jako lvice. Přirozeně brání své mládě. Pokud dojde k ohrožení, pak nejspíš instiktivně bude bránit to mladší. Rozhodně to ale neznamená, že mladší má raději, tak to nejde formulovat.
Jako v přírodě, tak i u lidí se jistě najdou různé patologické situace, kdy matka jedno dítě prostě zavrhne. Sama znám jeden podobný případ, kdy matka má dětí více, ale to jedno nemiluje tak, jako ostatní.
Osobně mi to přijde nepředstavitelné, ale nemůžu soudit.
Zajímavá by byla studie chování rodičů při nějaké nepředvídatelné situaci. Např. při požáru. Pokud se nad tím zamyslím, pak bych nejspíš popadla to mladší dítě, ale určitě bych na starší nezapomněla a snažila se dostat ho z ohně taky. Možná jsou mé myšlenky takové z toho důvodu, že mám dvě děti s velkým věkovým odstupem. Jinak bych to viděla v případě podobného věku u dětí.
A jako většina zde diskutujících doufám, že podobná situace nikdy nenastane.