Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Láska k dětem
Občas mě napadá, jak bych mohla mít stejně, jako dceru, ráda další svoje dítě. Nedokážu si to představit a mám pocit, že ona už navždy bude první a nejmilovanější dítě.
Tak se ptám, jak jste na tom vy? I maminky, které to, tak jako já, nemůžou vědět a hlavně maminky, které už zkušenost mají. Je skutečně pravdou co mi říkali rodiče, že nás mají rádi oba stejně? Je to vůbec možné?
Lien: jestli tě to trochu uklidní, otázku jestli bych druhé dítě milovala tak, jako své první jsem si položila za tu dobu 8.měs., co je prcek na světě už několikrát. Když jsem byla malá, chtěla jsem děti dvě – kluka a holku (Marek a Lenka) 🙂 … pak jak čas ubíhal a vůbec v době před otěhotněním jsem říkala, jedno a dost. Několik měsíců jsem řešila i vztahové problémy, které ted nedávno vyústily v odchod partnera. A jsem někdy hodně “řešitelský“ typ, někdy se sama leknu myšlenek, které mě napadají a říkám si jestli jsem normální. Chodím proto dál do poradny, protože si chci uspořádat myšlenky a pocity a staré křivdy, abych se mohla v klidu a bez nějakých balvanů minulosti věnovat výchově prcka.
Abych se vrátila k lásce – když ho držím v náručí při kojení a jen tak nechám myšlenky plout, zkouším si představit, jaké by to bylo, kdyby prcel byl větší a já takhle kojila druhé dítko. A taky si to momentálně neumím představit, jak pak rozdělit svůj čas, city a pozornost, aby ani jedno nestrádalo.
Mě spíš hodně mrzí, že jsem z paměti ztratila pocity při a po porodu, přitom byl celkem lehký a pohodový, ale já si vůbec nepamatuju, co jsem cítila, když jsem držela malého poprvé v náručí.. a těch prvních pár týdnů mám taky v mlze… a to je mi líto, myslela jsem, že tyhle zážitky si uchovám automaticky, ale teď se zlobím sama na sebe, že… nevím.
Chtěla bych si těch pár momentů znovu prožít, a vnímat je intenzivněji, abych je už nikdy nezapomněla. A že, když bych rodila podruhé, užívala bych si i těhotenství v klidu a bez nervů na rozdíl od prvního, a hlavně, VŠECHNO bych si pamatovat.
Teď jen budoucnost ukáže, jestli se vyskytne nový partner, se kterým bych případně měla druhé dítko. Je pravda, že sourozenci nejsou sami oproti jedináčkům, ale někdy ani vlastní rodina není to pravé a suplují ji přátelé a cizí lidi. Iv
Vírenko, děkuju, vážně jsem už uvažovala o tom, jestli nejsem jediná na světě naprosto labilní. Tak za třicet let si dáme rande. :o)
Qinty, vím, že to ty i Jarmuschka myslíte dobře. Také vím, že s trochou práce bych se tím ASI dokázala přestat zabývat, ale já si ani nejsem jistá, že chci, připadá mi, že je to pro mě důležité a i když vím, že to možná přináší víc škody než užitku, projít si tím musím. Je to příliš nutkavé, než abych se tím nezabývala. Všem, které mají většinu těchto věcí vyřešeno a žijí klidný, šťastný, spokojený život můžu tiše závidět nebo jim to přát. Možná na tom budu jednou také tak.
Tak jsem se prokousala diskuzí. Otázka Lien mi nepřipadá nijak divná, klade si ji v nějaké fázi života a v různé hloubce intenzity spousta žen. Sama jsem měla podobné otázky v pubertě, když jsem viděla rozdílný přístup naší maminky k mým mladším bratrům. Až dneska, z pozice mámy dvou kluků, chápu její odpovědi, reakce na ně, chování k nim. To je možná kus odpovědi, dokud nevyzkoušíš, neporozumíš těm, co už vyzkoušeli. Můžeš více či méně věřit, něco bude bližší, něco cizí, ale až prožitek dá odpověď na tak zásadní otázky.
Sama se tím moc nezabývám, jsem taky zastánce toho, že myšlenky přitahují situace a skutky a pokouším se v tomto smyslu ovládat, jsou situace, které bych ráda nikdy v životě neprožila. Souhlasím s těmi, které píšou, že ochota dítě přijmout nastává v okamžiku, kdy přijde touha. Když po nás chceš, abychom popsaly lásku k jednotlivým dětem, chceš nepopsatelné, proto nejsi ty spokojená s odpověďmi a proto my máme takový problém to do písma převést. I pro mě to není otázka množství, ale kvality. Každého mám ráda dost na to, abych se trápila, když stůně, když má potíže, chci mu pomoct, když se raduje, mám sama velkou radost. Každého mám ráda zcela jinak, každému se věnuju v různých oblastech s různou intenzitou. První je a zůstane první, má první touhu, očekávání, naděje, má moje první chyby, omyly, selhání. Druhý je úplně jiný. Určitě to tak pokračuje dál.
Nakousnuté téma přijatých dětí je o něčem jiném. Nejedna matka, která adoptovala dítě pro neplodnost, záhy otěhotní. Není žádným tajemstvím, že některé děti ještě neadoptované nezrušitelně vracely, některé ženy by to udělaly, kdyby mohly. Některé toto jen nechtějí nikomu přiznat. To není žádná tvoje chyba, je to časté. Já to beru tak, že kdyby to byla situace vynucená okolnostmi – třeba zmíněné dítě zemřelé sousedky – určitě bych ho vzala a učila bych se za pochodu.
Já myslím, že je moc dobře, když podobné emoce v sobě otvíráš, je to možná proto, že je máš řešit. Ti, co je neřeší, je už možná vyřešené mají, možná k nim ještě nedošli. Nejsou proto lepší ani horší než ty.
Docela bych stála o podobnou debatu v době, až budeme důchodové. Jak se to v kom z nás poskládalo a co dostaneme jednou za zpětnou vazbu od dospělých dětí…
Lien, až se rozhodneš mít další dítě, tak ho budeš milovat od toho prvního okamžiku, kdy zjistíš, že jsi těhotná. A od toho se začne odvíjet všechno ostatní, tak jak píší děvčata. Budeš milovat všechny svoje děti stejně. Ale jak píše Horempádem, jsou i tací rodičové, kteří mají některé radši víc a některé míň. Ale snad do této skupiny nepatříš. To totiž není normální, děti tím strašně trpí a může to vyústit i ve velké problémy a třeba i v dospělosti.
Ale mě spíš zaráží, kam na ty nápady chodíš. Zdá se mi, že se zabýváš dost negativními myšlenkami-jestli budu umět milovat další dítě, jestli mi dítě neřekne, že jsem mu lhala, že Ježíšek není apod. Nezabývej se takovými černotami. Buď ráda, že máš miloučké dítko, raduj se z jeho úspěchů a z příspěvků, které si na VD přečteš, si vybírej ta pozitivně laděná. Vždyť život sám je dost těžký, tak proč si ho ztěžovat ještě takovýmito úvahami.
Qinty
Lnori, taky jsem uvažovala o adopci, ale právě jen do doby, než jsem měla malou. Vím, že bych se dokázala o adoptované dítě dobře postarat a měla bych ho ráda, ale tak jako vlastní ne, takže to neudělám (nebo budu muset k tomu dozrát).
Zuzino, jen si mi potvrdila, že každá vícematka má stejný názor, nejspíš to tak tedy skutečně bude.
Anonymní, pěkně napsané. K té poslední otázce. Na to se právě ptám, ono se to totiž těžko představuje, když je dítě jen jedno nebo žádné.
Děkuju všem, trošku jste mě uklidnily, teď mám takový dobrý pocit, že to vlastně přijde samo a nemusím to mít předem rozmyšlené a připravené. :o)
Lnori, chápu, co jsi tím chtěla říci, ale otázka dětských domovů je na samostatnou diskuzi. Chodila jsem kdysi do jednoho na praxi a většina dětí bylo postižených, některé měly nemocné rodiče, za jednou holčičkou denně docházela maminka, která ji kvůli psychické poruše nemohla mít doma atd. Kromě toho jsem navštívila pár “ústavů“, stacionářů apod., kde byly děti (i dospělí) s takovým postižením, že vyžadovaly opravdu celodenní péči nebo minimálně dohled. Tam jsem pochopila, že není povinností rodičů zříci se celého života, práce, času na další děti atd. kvůli tomu, aby se trvale starali o takto postižené dítě. Možná to bude někomu znít bezcitně, ale když to člověk zažije, změní se hodně pohled na věc.
A to s péčí o osamělé děti se mi moc líbí. Nedovedu si představit, že bych v kritické situaci nechala např. děti mé sestry odvést do domova. To pokládám za nemyslitelné.
Musela jsem dlouho přemýšlet a podařilo se mi usnout až v jednu ráno. Budu citovat z jednoho článku o Grónsku a zvycích jeho obyvatel: “Pro společnost Inuitů – Eskymáků nebylo žádnou tragédií, když zemřela matka. Děti si ochotně rozebraly ostatní ženy a skutečně se k nim chovaly jako k vlastním. Tento zvyk se zachoval i v dnešní době, proto v Grónsku nenajdeme ani jeden dětský domov.“ Co k tomu dodat? Dnešní rodiče jsou moc sebestřední a pohodlní. Jak je snadné odnést dítě do domova, když se jim něco znelíbí. Jo, taky u nich není problém položit dítě do mrazu nebo hodit do vody, když se u něj zjistí vývojová nebo nějaká vada nebo není předpoklad, že by po porodu zůstalo na živu. To se s našima podmínkama srovnávat nedá, oni těžce pracují a nemají podmínky k tomu, aby se mohli o takové dítě 24 hodin denně starat. U nás taková péče není problém a přece spousta rodičů přivéde takové dítě na svět, potom se lekne, pozdě si uvědom, že na to nemá nesvy ani vnitřní sílu a dá takové dítě do domova.. proč to dítě nemají rádi, když je jejich vlastní? Všimli jste si? Grónská maminka zemřela, proto má její dítě sousedka, ne proto, že by se grónské mamince nechtělo o ně pečovat..
A za sebe. I já jsem už přemýšlela, že bych chtěla další dítě. Otázka, jestli ho budu mít taky ráda, je vyřešená ve chvíli když začnu přemýšlet o tom, že ho chci. Přemýšlela jsem i o adopci (už dřív), protože jsem sobecký hyppochondr a vidina dalšího porodu mě děsí. Něco jiného bude, když se to zase semele a budu těhotná neplánovaně. Tady potrat neuznávám, to by bylo sobectví z pohodlí. Určitě si taky nebudu říkat, že jsem si zkazila život a budu mít ráda i druhé neplánované. V tom mám zkušenost u prvního.
Ahoj,
touhle diskusi jsi mi připoměla slova mojí švagrové,když zjistila,že neplánovaně otěhotněla:-)řešila otázku,jestli to druhé dítě bude milovat stejně jako první.Bylo to čerstvé,když jsme se o tom bavily říkala jsem jí ,,obecné fráze“,že v matčině srdci je dost místa pro všchny děti atd atd….v té době jsem neměla ani jedno dítě.
Když se narodila švagrové druhá neteř,připadalo mi,že tu první-milovanou nějak odstavila na vedlejší kolej,že to mrně protěžuje více…a i když ta mladší bude mít už 10 let,připadá mi to pořád…ale je to jejich věc.
Když jsem s osmiletým rozdílem mezi svými dětmi porodila podruhé já,naplňuje mě pocit štěstí,když hladím obě dvě děti najednou,když se přitulí každé z jedné strany a já mám pocit,že tolik lásky nejde pobrat…Jsou samozřejmě chvíle,kdy mě zlobí ten a nebo ta,ale dilema které dítě mám radši řešit neumím a ani nechci.Možná má dcera někdy pocit,že prcek je ,,protěžovaný“,možná malý bude v budoucnu žárlit na starší,že ,,ona už může“…ale myslím,že to patří k vývoji,k sourozenecké lásce..snažím se být sama s dcerou i sama se synem,aby měli pocit,že mají maminku pro sebe,to stejné dělá i tatínek.A možná až vyroste tak mi stejně řekne,že jsem měla syna radši než ji,možná mi to řekne syn..nevím..ale vím,že do mého srdíčka se vejdou obě dvě děti stejně a zároveň jinak,protože každé dítě je jiné,jiná osobnost a přeci každé je kus mě samé a mého muže:-)
Podle mně,matka zůstane matkou – jestli tedy můžu reagovat – může mít jedno dítě,nebo třeba padesát,matka je osoba která miluje VŠECHNY své děti stejně!!!Bez rozdílu na to jestli je to první nebo páté :-)Tenhle dar má JENOM ona!!!O chlapech se to říct nedá 😀 Nebot´jak pravil Voltaire:Láska je ze všech vášní nejsilnější,nebot´útočí současně na hlavu,srdce i tělo.
A Seneca pravil jednoduše:Chceš-li být milován, miluj.
Proto pokud jde o matku,tak jsou obavy zbytečné,její láska k dítěti ( ke kterémukoli) je nepopsatelná a za každé své dítě se umí prát jak lev!!!!!!
Když si každá maminka JENOM představí názorný příklad:
Někdo cizí nebo i známý ublíží jejímu dítěti ( znásilní,zavraždí – jo jo i takové hrůzy nás můžou potkat – já doufám že ne!!!)- prvnímu nebo druhému – jak se zachová???Jedno bude bránit a chránit a druhé ne???To stojí za zamyšlení 🙂
No a jinak, úplně mi to proklouzlo mezi prsty. MANKAŠ, ať se holčičkám brzy uleví.