Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Láska k dětem
Občas mě napadá, jak bych mohla mít stejně, jako dceru, ráda další svoje dítě. Nedokážu si to představit a mám pocit, že ona už navždy bude první a nejmilovanější dítě.
Tak se ptám, jak jste na tom vy? I maminky, které to, tak jako já, nemůžou vědět a hlavně maminky, které už zkušenost mají. Je skutečně pravdou co mi říkali rodiče, že nás mají rádi oba stejně? Je to vůbec možné?
Matildo, napsalas to krásně!!!
Lien, přemýšlela jsem o tom i z této strany, já jsem zas kdysi četla Sophiinu volbu, taky musela maminka volit, snad kterou pošle do koncentráku. Ale už jen ta představa mi přijde tak šílená, že jsem o tom nezačínala…
…když se ptáš takhle, tak NEVÍM, kterou bych pustila. OPRAVDU nevím. Ať tomu věříš nebo ne. Myslím, že ty si v sobě neseš křivdu, že Tě měli míň rádi… To nikdo neposoudí, ale nemůžeš tvrdit, že to tak mají všichni.
Nemají.
Taky mám sourozence, nemám pocit, že by mě měli rodiče míň nebo víc rádi, i když v průběhu času ty pocity občas byly, ale vím, že i na bratrově straně.
Když situaci napíšeš takto, tak já si ani neumím představit, že bych pak vůbec žila dál. Asi bych nedokázala jednu pustit i za cenu toho, že bychom nakonec spadly všechny.
Lien, to je neuvěřitelné, vzalas mi otázku do diskuze, o chlup!!! :o)) To není ani možné, přesně na tohle jsem se chtěla zeptat :o) Nu, jsem tedy zvědavá, přesně na totéž jsem se ptala svých dobrých přátel, mají 3 děti, hodně se nad tím zamysleli a odpověděli, že všechny stejně:o)
Jestli to tak cítíš, tak si užívej to jedno.
No, já jsem čekala, že mi nějaká uvědomělá maminka napíše, že má ráda všechny stejně a dost lásky pro všechny, že se láska nedělí, ale násobí atd.. :o)))
Kdysi jsem viděla film (myslím, že snad i podle skutečnosti), kdy maminka držela v každé ruce jedno své dítě nad propastí a bylo víc než jasné, že buď jedno, nebo žádné a ona se rozhodla, musela, takže nevěřím tomu, že všechny děti stejně. Je to nesmysl. Ale nevylučuji, že první nemusí být to nejmilovanější. Možná, když se nad tím zamyslíte takto, tak odpověď bude blíže tomu, na co se ptám. Že se láska násobí a každé dítě mám ráda pro něco apod. to už jsem slyšela a vím, že to tak má být, ale já se ptám trošku na něco jiného.
Matildo, taky si myslím, že bych měla i deset dětí ráda “stejně“, ale každé úpolně jinak. Např. svoje sestry má ráda hodně, ale každou naprosto jiným způsobem. Díky tomu je každý člověk nenahraditelný. A stejně to podle mě funguje i u dětí.
Lien, tak tohle, co píšou holky a ty, je strašně zvláštní…
Když se mi narodila Anička, tak jsem přišla z porodnice a hned jsem chtěla další dítě. Byla jsem tak naplněná těmi emocemi mateřství, že jsem měla pocit, že na jedno dítě to je až příliš… Nicméně jsme se tenkrát dohodli, že děti budou od sebe nejmíň dva roky a můžu říct, že jsem ty dva roky málem stříhala metr. Aničku jsem zbožňovala, dala mi všechno, co jsem od mateřství čekala, každý den byl jedinečný, ale já se pořád viděla v hromadě dětí…
Samozřejmě po dvou letech se to nepodařilo a prostřední dcerka se narodila, až bylo té nejstarší 4,5 roku. Nikdy, ani na malou chviličku, mě nenapadlo, že mám jednu radši než tu druhou. Nebo že tu druhou nemůžu už mít nikdy tak ráda, jako tu první… Tyhle myšlenky jsou mi naprosto cizí…
Pak se narodilo třetí mimčo, znovu velmi vytoužené a plánované dopředu, ale já v té době byla postavená před jiný – a troufám si říct – nesmírně vážný problém, který není jen tvou hypotetickou otázkou – protože v době, kdy jsem se stěhovala k mému současnému muži, tak ten měl z předchozího vztahu ve střídavé péči roční holčičku. Takže já jsem každý den s těžkou hlavou přemýšlela, jestli dokážu mít ráda cizí dítě, které celé dny propláče po mamince a tátovi, který byl celé dny v práci, a maličká se mnou nechtěla být… Ale zvládly jsme to spolu, nejtěžší bylo ne to, abych k ní přistupovala stejně jako ke svým dětem, nýbrž to, aby ona zvládla ten můj přísný pohled na výchovu, neboť trpěla tím, že mamka si jí nevšímala a tatínek naopak, pokud s ní mohl být, dovolil jí všechno na světě a snášel modré z nebe každý den. A mezitím jsem stála já, která jsem se snažila naučit ji na nočník, baštit každé jídlo, které dostane, ne jen jogurty a bonbony, naučit ji chodit venku za ruku, neboť to byly věčné boje a prostě ji zapojit do chodu naší domácnosti tak, aby hlavně nežárlily ostatní (moje) děti na ni… To bylo strašně těžké a stálo mě to kupu sil a trpělivosti.
A pak do toho přišel ještě prcek, takže teď jsem opravdu věčně obklopená kupou dětí, není tam žádné, které bych měla radši, asi mi to nevěříte, ale je to tak. Každé z nich je jinačí a každé mě potřebuje na něco jiného. A já jsem většinu času na roztrhání, ale na to, abych upřednostňovala jedno před druhým, nemám ani čas, ani by mi to ty ostatní děti neodpustily, myslím,že by mi to ty starší i řekly, že si myslí, že je v něčem zanedbávám.
Ale na druhou stranu, mám špatný příklad před sebou, protože maminka mého muže, má budoucí tchýně, má celkem tři děti, dvě dcery a syna, mého mužíčka, který se narodil uprostřed. A dodneška tu svou poslední holku upřednostňuje před ostatníma dvěma, prý to tak bylo vždycky a vedlo to jen k nesvárám mezi sourozenci, prý ji vždycky za to nesnášeli, protože si oproti nim mohla vždycky všechno dovolit, od malinka nebyla za nic potrestaná a když něco provedla, odnesli to ti dva starší. A je to tak dodnes, už za života maminky dostala největší dědický podíl a zbytek maminčina majetku zdědí její dvě děti, na ostatní mamince už nezbyde, i když to už je jiná otázka, ale tak se věci mají. Tahle máma prostě měla nejradši jen svou nejmladší holčičku, na druhé dvě děti po jejím narození už tolik lásky nezbývalo.
Když se někdo ptá “koho máš radši“, chytá mě vztek. Láska se podle mě nedá měřit a nikoho na světě člověk nemůže mít rád stejně jako někoho jiného. Nemyslím kvantitativně, ale každý vztah má jiné kvality.
Každé dítě hraje v rodině jinou roli, nejstarší má svá privilegia, nejmladší má jiná. Takže já si představuju, že syn bude napořád ten první, v něčem se na něj budu dívat vždycky jinak než na případné další dítě. Ale to bude mít zase něco jiného.
Začnu od začátku…
Do devíti let jsem byla jedináček,střed všeho dění a pak se narodil bráška.Byla to moje živá panenka,ale jen do té doby než ta panenka začla mít rozum a využívat toho,že jsem začla slýchavat častěji:seš starší,on je malý a ty máš mít víc rozumu…
Pocit,že já jsem již mimo mě dal předcevzetí,že moje děti toho budou ušetřený.
Před svými 22lety se mi narodil Martin.Bylo to moje sluníčko,můj koblížek,moje zlatíčko o to víc,že tak senza dítě,které stále spalo a když byl vzhůru hodné bylo-no pravý chlap,stačilo ho nakrmit,přebalit,pohrát si a byl spokojený:)))
A pak po necelých třech letech jsem chtěla druhé.Moc sem se těšila,až budou si hrát a spolu vyrůstat a já to zvládnu.
Jenže za měsíc jsem dostala průkazku a nad postýlkou,kde synek spal mě přepad pocit,že nejsem si jistá,že to zvládnu.A čím víc se blížil termín porodu tím to bylo horší.
První měsíce po porodu jsem se úzkostlivě hlídala a stále pozorovala Martina zda nemá pocit odstrčeného dítěte a snažila se nedělat rozdíly.
Šlo to někdy moooc těžce,ale mylím že se to zvládlo.
A důkazem pro mě je,že bydlí v jednom bytě a zatím se nepovraždili:))))
a na závěr:těmihle pochybnostmi projdou asi všechny mámy…
makineo, úplně jsi mi vehnala slzičky do očí… Hezky řečeno…
Lien, nemám s tím zkušenost, já sama jsem byla (a jsem) jedináček a vždycky jsem toužila po sourozenci. Dnes mám taky jedno dítě a u něj asi i zůstane. Ale stejně mám pocit, že bych ještě spoustu lásky měla pro další dítě… Často mi zní v hlavě písnička z muzikálu Johanka z Arku – Mám v sobě tolik lásky a nesmím ti ji dát…