Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Láska k dětem
Občas mě napadá, jak bych mohla mít stejně, jako dceru, ráda další svoje dítě. Nedokážu si to představit a mám pocit, že ona už navždy bude první a nejmilovanější dítě.
Tak se ptám, jak jste na tom vy? I maminky, které to, tak jako já, nemůžou vědět a hlavně maminky, které už zkušenost mají. Je skutečně pravdou co mi říkali rodiče, že nás mají rádi oba stejně? Je to vůbec možné?
Tak zrovna teď jsem měla tu možnost si uvědomit, že ano, že miluju obě dvě stejně…včera když jsem balila Magdalénku do studených plenek, abych jí srazila horečku, třásla se, plakala, v tu chvíli jsem málem spustila také a uvědomila jsem si, že i když mě zlobí je divoká, či cokoliv jiného, nic to nezmění na tom, že bych za ni dýchala…Dneska jsem snižovala teplotu maličké Karolínce a také jsem si říkala, bože co já bych si bez nich počala…Myslím si, že je to možné milovat děti stejně a není to o tom, jestli jedné teď koupím to nebo ono, ono to ta menší přece ještě ani nepotřebuje…
Lien, to s liškou byla pohádka, přišlo mi jen zajímavé, že jsem to četla zrovna dnes.
Sedět a dumat nad tím, kdo by letěl do propasti, mi připadá zbytečné, když je kolem mě tolik reálných a hodně důležitých věcí k řešení. Dojímat sama sebe k slzám neumím, v tom jsem neuvědomělá. Ale myslím, že uvažovat dokážu nad lecčím. Trochu mi vadí, že povyšuješ svůj postoj nad ostatní, v tom jsi asi opravdu sobecká, protože si myslíš, že jsme otázku nepochopily, když na ni neodpovídáme podle tvých představ.
Tak já jsem zase “zvláštní“ případ – mám dvojčata.
Holky se mi kvůli komplikacím narodily moc brzy. Manžel je viděl dřív než já, já až druhý den. A zpočátku jsem k nim necítila nic zvláštního oproti jiným dětem. Musela jsem se naučit mít je ráda jako matka. A miluju je obě stejně (i když mi občas jedna nebo druhá nebo obě “pijou krev“).
A mám ještě jeden zvláštní zážitek – s Any jsem jednu dobu mívala (teď už dlouho ne) trošku problém. Zvlášť kolem menzes – no jo, hormony. S Lu jako bych od začátku byla na jedné vlně – reagovala na mě bezprostředně, snad vždy jsem si byla jistá tím, co si myslí. S Any to občas bylo jiné – nerozuměla jsem jí, nerozuměla jsem jejím reakcím na mě. Byla jsem z toho zmatená a smutná. Ale už jsem tento stav dlouho nezažila.
No, třeba jsem se už to, co jsem se v té etapě měla díky Any naučit, naučila…
Knížku Sophiina volba znám jen podle jména – nečetla jsem ji, film neviděla. Ani se na to nechystám – už jen ta představa, co musela ta matka řešit je pro mě úděsná. A některým věcem se vědomě vyhnu, když můžu.
Lien, upřímnost je má, nač budu psát, že mám stejně ráda obě děti, když to sama nevím a snažím se sebevíc, abych je měla ráda stejně!!!! Fakt mi to jde těžko!!
Jak už jsem psala, v dceři se vidím, je pravda, že má privilégia, má víc hraček, jsem schopna koupit hračku jen jí a malému ne, nevidím na tom, nic špatného, protože vím, že malá za chvilku půjde do školy, hračky nebudou potřeba a koupím je jen malému a jí ne:))
Prostě, když jsem doma s malým, má víc lásky on, když s malou, tak zase ona, když oba, tak mi to jde těžko!
Za své děti bych položila život, miluji je, snažím se nikoho neupřednostnovat, ale pokud jsem s malým celý den sama, tak dělám tu chybu a upřednostnuji:)
Děkuji:))
Lien, ptáš se, zda je možné mít stejně rád (jakožto rodič) třeba dvě své děti. Nad tím nemusím ani moc přemýšlet, abych řekla, že mé dítě je mé dítě, ať je jedno nebo tři, tak všechny budou mít to stejné místečko v mém srdci.
Ano mám jen jedno, nemám zkušenost s více vlastními dětmi, ale tohle je pro mě samozřejmé.
Než se mi narodila Eli, tak jsem si ani zbla nedokázala představit, jak okamžitě a spontáně přišel ten nádherný mateřský cit. Nepochybuji o tom, že tak tomu bude i u druhého dítěte. Zrovna tak nepochybuji, že nebudu dělat rozdíly. Ano Eli byla je a bude první, ale každé mé dítě bude mít mou bezvýhradnou lásku. Věřím, že to v sobě najdu a je mi ouplně fuk, jestli budou rozdílní jako voda a oheň 🙂
Tak to je škoda (pro mě a mojí otázku), že nad tím nepřemýšlíte, asi se nic nedozvím. Pokud jste na tom skutečně tak, že dítě sousedky nebo adoptované nebo jinak cizí je pro vás stejné a máte ho stejně rádi jako vaše, pak jsem asi sobecký hulvát, jelikož u mě by tedy stoprocentně neletělo do propasti moje vlastní. Chápu, že se raději takovými myšlenkami nezabýváte (když to umíte), sama jsem se nejednou dohnala k slzám a hodně špatné náladě.
Matildo, možnost – tak raději já, mi připadá divná, když by na tvém přežití závisel právě život někoho jiného. Jinak bych s tebou souhlasila, za malou bych svůj život dala, v tom se shodneme. Jo a ta uvědomělá, jsem myslela v oblasti citů, jako že máte rády všechny stejně a láska se násobí, pro mě jsou to (možná zatím) prázdné fráze, takže v tomto ohledu uvědomělá nejsem.
Díky všem za příspěvky, líbil se mi od Makiney a od Mariky mi přišel hodně upřímný. Díky
Ty náhody!
Právě tu mám z knihovny knížku O liščí mámě. Zrovna jsem ji prolistovala, než ji začneme s malým číst a napíšu vám trošku, o čem je.
Liška najde opuštěné liščátko. Nakrmí ho, zahřeje a nese je domů. Po cestě ji potkají nějaká nebezpečí, ale dorazí v pořádku. Sousedka se jí pak na to liščátko ptá a diví se, proč si bere nalezence, když má doma už tři vlastní děti. Ptá se, co je na něm tak zvláštního. Liška na nic nepřijde a chce jí ho tedy aspoň ukázat. Vleze do nory a vidí čtyři liščátka. Jenže už neví, které bylo to nalezené. Všechny už jsou stejně její.
Je to krátká a moc hezká knížka trochu k tomuto tématu.
Jé, Matildo, dík za kompliment, to mi ještě nikdo neřekl. A hned ti to oplatím. Já moc ráda čtu tvoje příspěvky a připadají mi vždycky hodně výstižné.
Lien, to je diskuze.
Mně to taky připomíná Sophiiu volbu. A nikdy jsem nad tím nechtěla přemýšlet a asi bych dopadla jako Meryl Streep. I když ten film jsem viděla jenom jednou a podruhé už se nikdy nepodívám, tak si ne přesně vybavuji, jaký důvod k té sebevraždě vlastně měla, jestli nedokázala žít s pocitem, že nedokázala zachránit ani jedno dítě.
Danniello, to je pravda, nedávno jsem přemýšlela, proč se dospělí ptají dítěte, jestli má radši tatínka nebo maminku. Dítě má přece nějak rádo oba. A že je zrovna naštvané, protože mu jeden z rodičů něco zakázal a proto pak například odpovídá, že jednoho z nich nenávidí a ten druhý je úplně nejlepší. Je to hloupé a polečnost by neměla děti učit takovým myšlenkám. Rodiče prostě jsou a budou, to už nikdo nezmění a nemá cenu řešit nezměnitelné. Tu odpověď bych přenesla i na lásku rodičů k dětem. Děti jsou, jsou naše a tak je máme rádi. Když jsem s naší malou i s neteří zároveň, tak mi připadá, že je mám právě teď obě ráda jako svoje. Povolování, zakazování, mazlení, hraní si i povinnosti se přizpůsobí potřebám všech. Neteř je ale už tak trochu naučená a když by její tatínek chtěl obejmout tu naši, tak už se ozývá a to, myslím, je celkem škoda.
Tak mě ještě napadlo, když si hraje naše malá s malou sousedkou, že taky nerozlišuju, kterou z nich mám radši. Teď tu jsou obě, a když zlobí ta “nenaše“, tak stejně jako s “naší“, nemám důvod ji mít míň ráda.