Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Láska k dětem
Občas mě napadá, jak bych mohla mít stejně, jako dceru, ráda další svoje dítě. Nedokážu si to představit a mám pocit, že ona už navždy bude první a nejmilovanější dítě.
Tak se ptám, jak jste na tom vy? I maminky, které to, tak jako já, nemůžou vědět a hlavně maminky, které už zkušenost mají. Je skutečně pravdou co mi říkali rodiče, že nás mají rádi oba stejně? Je to vůbec možné?
Danniello, to je naprosto přesné. Jak to, že tobě stačí pár vět a já musím vždycky napsat román? 🙂
Já vím, že moje první dítě pro mě bude jediné a to další (pokud bude) taky.
Už jsem to psala, ale napíšu to znovu. Nedokázala jsem nikdy odpovědět na otázku “máš radši tatínka nebo maminku?“. A popravdě řečeno mi ta otázka připadala už v útlém věku stupidní. Pardon, nechci se nikoho dotknout. Já jen vztahy, lásku, city, neměřím, nevážím. Prožívám je a moji blízcí jsou pro mě každý jinak důležitý. Nedokážu ani říct, jestli mám radši manžela nebo dítě. Ty city jsou tak odlišné, že se nedá jejich ksíla porovnávat.
Mám děti hodně věkově od sebe.Ten starší byl jinej .Nebyl na mě tak závislej.A neměla jsem na něj tolik času šla jsem brzo do práce a do toho jsme předělávali barák.Teď u malého si to víc užívám.Je moc mazlivej pořád mě pusinkuje.Všimla jsem si že když nechci staršímu něco dovolit tak má vztek na malého.Protože ten podle něho může všechno.Tak nějak se snažím mít oba stejně ráda a malého neupředňovat.Občas to dá zabrat ,aby se starší nesítil odstrčený.Znám ten pocit z domova.Oblíbenější byla moje sestra.
já měla na mysli Matildo ty pochyby a reakce manžela na Lin…
V životě mě nenapadlo položit si tak děsnou otázku,které z těch dvou mám radší a po přečtení které dítě nechat mi běhá mraz po zádech.
A tu bolest “zkoušené“matky NIKDY nechtěj poznat…a přeju všem,aby to nepoznaly.
Hani – fakt? Tak to jsem asi z Marsu…
ale takovým myšlenkám se stejně neubráníš:))))
Lien, tak jako každý jsme jiný a já se naprosto liším od tebe, tak věř, že já bych radši obětovala svůj život. Protože žít s pocitem, že jsem zabila vědomě jedno ze svých dětí, by pro mě už nemělo smysl.
Máš jedno dítě, v podstatě – narovinu – ještě nevíš, o čem mluvíš…
Láska se nedá změřit. Já si dokážu představit, že u mě značně může převážit zlost a naprosté zoufalství ve chvíli, kdy třeba mé odrůstající dítě bude provádět něco hrozného, drogy, krádeže, život na šikmé ploše.
V tuto chvíli nevím, co takhle “zkoušená“ maminka k dítěti cítí… Ale teď – když si jen pokusím představit tu bolest, že by se jednomu z mých dětí něco mělo stát, zabyde mi strašně zle a myslím, že to je stejné, ať máš jedno nebo pět dětí… A klidně mě nazývej “nějakou uvědomělou maminkou“, v podstatě nevím, co tím myslíš – ty nejsi uvědomělá? Ty jsi netoužila po dítěti, nechtěla jsi ho? Ty se k němu chováš tak, že je ti všechno jedno? Pokud je odpověď ne, tak i ty jsi uvědomělá maminka.
Jen jsem chtěla říct, že tuto otázku, co si kladeš ty, jsem si nikdy nekladla.
Kukačko, teď jsi mi připoměla manžela, jednou (to jsme ani ještě malou neměli) jsem na něj vyrukovala s něčím podobným. Jeho reakce byla, že je to blbina a že jsem úchylná takhle nad tím uvažovat. 🙂
Lien, podle mě řešíš blbosti. Když člověk nemá zkušenost, tak se na věci dívá jinak, než když tu zkušenost má. Tak buď si užívej svoje jedno dítko a neřeš to, nebo, až přijde další, najednou uvidíš, že je to třeba jinak…
Makineo, myslím, že v sobě nenesu křivdu, mám to podobně jako ty, pocity byly, občas ještě jsou, ale i z bratrovy strany a nijak zvlášť se tím nezabývám.
Jen občas takhle tříbím svoje vztahy (tou představou) a zkrátka co mám malou, tak vím, že ať k ní dám kohokoli, vždy by to byla ona, koho nepustím, ale netuším, jak by situace vypadala s dalším dítětem. Proto možná ta diskuse.
Jinak ta poslední věta je moc krásná, ta možnost mě nenapadla – všichni nebo nikdo.
Danielo, já si užívám a ještě ve mě nenastal ten pravý čas pro další dítě, tak možná i proto se mi zdá, že pro něj není místo. Třeba až bude, uvidím to jinak.