Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Porod doma a dítě málem umřelo
Tak jsem si před chvílí přečetla v novinách, že matka, co se rozhodla rodit doma, musela volat sanitku, neboť při domácím porodu v noci na včerejšek málem zemřel novorozenec – zástava krevního oběhu. Naštěstí záchránáři přijeli včas, ale stejné štěstí neměla matka z nedávné doby, kdy mimko zemřelo, i když se tedy jednalo o srdeční vadu, takže nikdo nebyl ani obviněn.
No tak nevím – vím, že se pořád mluví o domácích porodech, přirozeném porodu atd.. Ale péče v nemocnici je nenahraditelná – komplikace nemůže předvídat nikdo a pak riskovat….
Myslím, že v porodnicích se snaží vyjít maminkám vstříc co se týká “skoro domácího prostředí“ a tak podobně. Sice to není úplně ono, ale mě se prost nelíbí to, jak se mamky všemožně snaží o návrat k přírodě, která podle nich vyřeší všechno (nevím, jak jinak líp to napsat, asi to není nejlépe, ale tak nějak to cítím).
Nejsem zastánce domácích porodů, podle mě by mamimky měli být rády, že se o novorozenečka postarají v případě komplikací a ne riskovat jen proto, že chci rodit doma a je to lepší…V čem..?
Vím, že to třeba není tak častý případ, ale je a dá se mu jednoduše předejít…
Co si o tom myslíte vy?
až na nadpis celkem objektivní článek s jasnými fakty.
lien, stejně jako každý normální porod není stejný, tak i císař a stav po něm je jiný. já ležela na pokoji s matkou, jíž tchýně vyčítala, že nemá vnoučka u sebe, že už je přece dva dny po operaci. nevydržela ten nátlak chytré tchýně, která taky nepochopila, že je takový krkavčíé matka, vyžádala si ho, při přebalování zkolabovala a vezli ji zpátky na sál. nejde o to, co chápeš nebo ne, ale o to, že snad sama matka ví, jestli “na to má“.
já teda jezdila na vozíčku koukat na novorozenecké, a žádný řev tam teda nebyl. většina miminek spinkala, sestřičky se vzorně staraly.
Já musím ve všem souhlasit se Ctiradkou, od toho jsme přece mámy, abychom se postaraly i na úkor svého pohodlí. Přece si někdo nemyslel, že až se prcek narodí, tak bude mít nějak zvlášť volné období. Mě malá nikdy v noci nebrečela, jen někdy chvilku před usnutím. Manžel mi doteď říká, jak všichni přehánějí s tím nevyspáním, myslím, že miminka co pláčou asi něco chtějí, tak by bylo dobré zjistit co a nejspíš přestanou a můžete spát jak je libo. Já jsem vstala 24 hodin po císaři a ještě s drenama v ruce jsem pochodovala na novorozencké vyzvednout dcerku. Jestli si někdo myslí, že tam děťátka sladce spinkají a když brečí, tak je někdo pochová, tak žije ve snu. Měla jsem pokoj naproti přes chodbu a ten řev jsem slyšela skoro pořád. Mě to rvalo srdce a bývala bych je chodila chovat sama. Prostě tam na to nemají čas, to je práce maminky. A rozhodně péči matky bych nesrovnávala s péčí zaměstnance nemocnice. To je snad velký rozdíl. Přesto jsem nikoho neodsuzovala. Jen jsem napsala, a na tom si trvám, že takové ženy nechápu.
Danielo, já si ale myslím, že to “nevyspání“ k mateřství patří… Já si prostě myslím, že když nosím dítko 9 měsíců uvnitř sebe, tak že je přirozené, aby dítko po porodu bylo se mnou, ajko se svou matkou a že nebudu upřednostňovat své pohodlí a vyspání na úkor potřeb miminka…. (samozřejmě v mezích zdravotního stavu.. Já tu samozřejmě nemluvím o případech, kdy je matka po sekci na JIP a není schopná vstát z postele…o tom sjem nemluvila, j mluvila o matce, která je schopná si sama dojít do sprchy, najíst se do jídelny….. tak proč by nemohla mít u sebe své dítko????? Jenom prot, ž se chce vyspat? o těchto případech mluvím já….
Add manžel…. NMůj manžel taky chodí do práce. Mě pustili z porodnice v pátek, můj manžel už hned v pondělí do práce šel a musel… Nemohl být více doma, byl doma už s prvorozeným, když já byla s druhorozeným v porodnici… I za ten víkend, kdy byl doma mi ohromě pomohl, teda zejména tím, že se věnoval prvozorenému, že s ním šel ven a hrál si s ním… Když šel do práce, musela jsem to nějak doma zvládnout sama, včetně uvaření oběda (i když nějaké složitosti jsem rozhodně nevyvařovala….)… A vím, že to jde…. Ale mi po druhém porodu bylo dobře (narozdíl od prvního), takže jsem nepotřebovala ani pomoc. Kdybych se prostě necítila dobře, požádala bych někoho z rodiny, aby mi pomohl.. Na tom nic špatného není…
Ctiradko, když jsem se nevyspala měsíc, moc usměvavá jsem nebyla. Děkuji manželovi, že ráno vstal, dítě umyl a přebalil a dopřál mi ještě půlhodinku na vzpamatování.
Jinak každý manžel nemůže být doma jak dlouho je třeba. A někdy to může být dost dlouho.
Je fakt, že jsem dala malého první noc po porodu na novorozenecké a dodnes toho lituji. Byl tak hodný, že stačilo dát mu ruku do postýlky. Na druhou stranu, jednu noc jsem probděla kvůli začínajícím kontrakcím, i když ne častým. Druhou noc jsem rodila a poté ráno mi vyjímali placentu v narkóze. Takže tu třetí noc jsem si přála spát. Chápu ty, kdo to takhle udělají, i když opakuju, že je mi to dodnes líto, příště bych to udělala jedině v případě naprosto nutném.
Ahojda holky, tak pokud mohu mluvit za sebe, tak bohužel sekce převrátí všechny poporodní plány naruby:-)
Protože to bylo neplánované, akutní a odehrálo se v podvečer, tak moc na výběr nebylo. Šupli mě na JIP s jednou histerickou paní, která byla taky po sekci a celou noc uháněla svého manžela po telefonu a komandovala ho, že oslavuje narození dcery se sousedkou:-D Přímo vedle mne ležela další paní, chystající se na operaci, která dostala prášky na spaní a chrápala, jak starý horal:-D Mě stále pumpoval v žilách adrenalin ještě z porodu a já nemohla vůbec spát. Celé to noční dění okolo mne, včetně uskřinuté cévky, kdy zkoušeli objem mého močáku 🙂 mě neskutečně rozčilovalo a tak ráda bych byla s dcerou. Jenže to můj stav nedovoloval.
Když mi ji brzy ráno přinesli a já byla pořád ještě ohadičkovaná, přepadla mě taková lítost nad tím, že nemohu být s ní, že bych až brečela. Tak jsem se snažila se rychle rozchodit, aby to vše odpojili, já mohla na normální pokoj a starat se o ní. To se taky ten den stalo. Jenže ač jsem se snažila, jak jsem se snažila, tak jsem necelých 20 hod po operaci nebyla schopná si ji ještě přenést třeba na pultík a tam přebalit. V nem jsou tak pitomé pstele (sice nové) ale vysoké, že i vzít jí z vozíku a dát si ji na sebe, abych mohla nakojit, byl nadlidský úkol. Proto mi celý tento den asistovala sestřička. Druhou noc si ji tedy taky vzali k sobě, ale ten další den jsem jí už nedala 🙂 Bolest jsem se naučila pod morfinem, pak už tendy pod algifenem zvládat a byla jsem mooooc šťastná, že už jí neopustím. Ani pláč druhého mimča mě ani dcerku nerušil. Dokonce jsem si vypěstovala za těch pár dní zvláštní spínač, kdy dítko od spolubydlící jsem neslyšela v noci nikdy, ale dcerka mě probudila bezpečně a ihned :-D. A pátý den jsme frčely domů. Já škemrala, dundala, otravovala doktora tak dlouho,až mě pustil. Chtěla jsem už být s ní v rodinném kruhu.
Tím vším jsem chtěla říci, že to že se mnou byla celých devět měsíců, nutilo na ní neustále myslet a jak já, tak ona jsme chtěly být spolu. Jenže vše bylo neplánované a zkomplikované, že nebyl čas rychle vymyslet jinou alternativu. Kdybych měla zajednaný samostatný pokoj, tak jsme tam mohli být i s manžou a on by mi první noc pomohl. Příště to lépe promyslíme a připravíme se na vše 😀
Jde o to, když to vezmu podle toho jak to vidím já, že tři dny rádoby odborné pomoci s dítkem, jsou nic ve srovnání s celým životem. Nevyspala jsem se a nevyspím ještě mnoho nocí. Pochopím pokud je porod komplikovaný, ten první den, ale pak už je to o mateřském citu a o ničem jiném. Ale každá jsme jiná a každá to cítíme jinak. Nemyslím, že první dny po porodu ovlivní dítě na celý život. Jde jen o to, dopřát dítěti bezpečí máminy náruče, která tam má být:-)
Corino, ty si opravdu myslíš, že na novorozeneckém oddělení ty miminka jenom spí a nepláčou? No, já nevím.. Při prvním porodu, který byl mimochodem dost těžký, tak jsem měla syna v inkubátoru “na pozorování“… Přestože mi říkali, že chodit ještě první den nemusím, dkyž “nechci“, tak já jsem chtěla tak moc, protože jsem měla pocit, že prostě musím toho svého syna vidět a pohladit.. takže i přesto jsem se třikrát za odpledne a večer dobelhala přes celou chodbu, abych své dítko viděla, když ho nemůžu mít u sebe… A při té příéležitosti jsem viděla, že tam něktedé miminka opravdu ležely a plakaly… Nebo si myslíte, že když je tam třeba 20 miminek, že je orpavdu ěnkdo nosí, aby neplakaly??????
A ano, starají se o ně “cizí“… nebo Ty zdravotní sestru považuješ za “rodinu“????
Jarko, prosímtě o tom spánku.. Nechceš mi přece tvrdit, že DOMA dítko v noci nebudí…. takže v porodnici jsi usměvavá a vyspinkaná, kdežto doma už nejsi usměvavá na své dítko, protože si dovolilo tě vzbudit v noci???? Je v tom nějaký rozdíl, když tě dítko budí ze spaní v porodnici a doma???
Jarko, v osumdesátých letech to bylo všechno jinak, to já rozhodně nepopírám… Tehdy se za “normální“ považovalo, že dítka s maminkama nebyly…
JInak Radko2, já neodsuzuji nikho za to, že mu je zle. Já NECHÁPU, hjak může někdo o SVÉM dítěti říct, “jeslti ho má přebalit, nebo ho nechat “JIM“…mě jde o to, jak můžu o svém dítěti říct, že ho nechám “JIM“ na řebalení a raději, aby bylo do té doby pokaděné….
POdotýkám, že ta maminka nebyl a ve stavu, kdy není schopná dítko udržett na rukách… Chodila sama do sprchy, an záchod, chodila se sama najíst (jídlo nám na pokoj nenosili…)…tak nevidím důvod, proč by nemohla přebalit SVÉ pokaděné dítě….!!!!!!!!
V osumdesátých letech nebylo na výběr, možnosti a standardy byly rozhodně jiné, než jsou dnes… Tatínci nechodili k porodům, ono vůbec se tatínci envěnovali svým dětem…teda rozhodně to enbylo běžné….
ctiradko, nevím, proč se rozčiluješ, Katys nemyslela přece odpočinek jako takový. Myslíš, že miminka, když odvezou, že tam pláčou několik hodin a starají se o ně “cizí“? Vždyť ti cizí nám pomohli s příchodem na svět našich dětí. Miminka většinou hodiny spí a budí se na kojení. Mé dítě nikdo umělinou nekrmil, na kojení mi ho vždy přivezly.
Katys, ty jsi určitě nemyslela úplně doslova, že sis jela do porodnice odpočinout. Chápu tě. Souhlasím s tebou i s Radkou2. Já byla ráda, když mi první noc vzali malého na sesternu a vozily mi ho jen na kojení. Samozřejmě, že se mě na to první zeptaly, jak to chci. Byla jsem vyčerpaná z porodu a vytřepaná, neboť “jsem spolupracovala“, podle mě tedy ne, ale porod, jak všichni víme, zabrat dá! Celou noc jsem nespala, tak jsem byla ráda za takovou nabídku. Také jsem se první noc necítila na péči o drobečka.
Jasně, že práce doma počkají, jak psala ctiradka, ale v porodnici za vás udělají úplně všechno a jsme tam 3, 4 dny. Ostatní je na nás. Když bych porodila doma, musela bych se o všechno starat. Nikdy bych doma nerodila.