Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Porod doma a dítě málem umřelo
Tak jsem si před chvílí přečetla v novinách, že matka, co se rozhodla rodit doma, musela volat sanitku, neboť při domácím porodu v noci na včerejšek málem zemřel novorozenec – zástava krevního oběhu. Naštěstí záchránáři přijeli včas, ale stejné štěstí neměla matka z nedávné doby, kdy mimko zemřelo, i když se tedy jednalo o srdeční vadu, takže nikdo nebyl ani obviněn.
No tak nevím – vím, že se pořád mluví o domácích porodech, přirozeném porodu atd.. Ale péče v nemocnici je nenahraditelná – komplikace nemůže předvídat nikdo a pak riskovat….
Myslím, že v porodnicích se snaží vyjít maminkám vstříc co se týká “skoro domácího prostředí“ a tak podobně. Sice to není úplně ono, ale mě se prost nelíbí to, jak se mamky všemožně snaží o návrat k přírodě, která podle nich vyřeší všechno (nevím, jak jinak líp to napsat, asi to není nejlépe, ale tak nějak to cítím).
Nejsem zastánce domácích porodů, podle mě by mamimky měli být rády, že se o novorozenečka postarají v případě komplikací a ne riskovat jen proto, že chci rodit doma a je to lepší…V čem..?
Vím, že to třeba není tak častý případ, ale je a dá se mu jednoduše předejít…
Co si o tom myslíte vy?
No, zcela určitě je to dnes jednodušší, když má matka možnost volby – budu mít dítě v porodnici u sebe (roming-in) nebo ne. Ale tenkrát to prostě bylo standardně takto, žádné dítě nebylo u matky jako dnes, jen se dováželo na kojení. A svádět vinu na matky, že je to ani nenapadlo….To je fakt hodně drsný!
A také si nepřipadám vadná, ani si nemyslím, že celá generace “jinak vychovávaných dětí“ než dnes je vadná, protože nebyly s matkou celou dobu v porodnici. Vždycky jde o to, v jaké se dítě narodí době. Podle toho se vychovává, a další generace to pak “odsuzuje“. A tím, že se situace lepší a umožňuje matkám takové, řekla bych nadstandardy, které tehdy nebyly ani k pomyšlení, tak to jen a jen vývojem celé společnosti (samozřejmě pozitivně myšleno).
A šťastná jsem taky – jistě, vždycky se něco najde, ale pokud človk myslí optimisticky, nebo se alespoň snaží, pak je i svět hezčí a člověk se cítí šťastnější. Je jen na nás, jak si ho uděláme.
Lenko, “jak by to ten svět vypadal?“ Přesně tak, jak vypadá. Jen když vezmu příběhy třeba tady z VD, tak to stačí a to je pár lidí. Jestli ti připadá, že jsi ASI šťastná, tak ti to přeju, ale, aby to nebyla jen iluze jakési spokojenosti. Už jsem s někým tady (Matilda??) podobnou debatu o štěstí vedla, nejspíš si pod tímto termínem přestavuji něco úplně jiného, než mnoho jiných lidí. To, co píšeš, mám vlastně taky, ale k tomu nutkavou potřebu čehosi dalšího (poznání? růstu? nevím jak to nazvat) a to je hnací motor, který mi pomáhá na sobě pracovat. Bohudíky, mám tu možnost nahlédnout i za ten opar domnělého štěstí.
Moje maminka mě porodila v r. 1977, teď od ní stále slyším, že to tenkrát nešlo, že se jich nikdo na nic neptal, že to tehdy nebylo a kdesi cosi. Pravdou ale je, že jí ani nenapadlo něco chtít jinak, mě se taky nikdo na nic neptal, vše jsem si musela zjistit a obstarat, někdy i vyloženě vyhádat sama a ještě mě mnoho věcí čeká. Ono to není v době, ale v člověku. I když uznávám, že teď je to asi trochu jednodušší, nevím, možná.
S tím pláčem. Já jsem přesvědčená, že u novorozeňat je pláč vždy z velké míry věcí matky. Může být stresovaná, může mít špatné zážitky z porodu, cokoli a to dítě vnímá, proto pláče. Mě kdyby matka přivítala myšlenkou “fuj, to byla fuška, odneste to dítě, ať se můžu vyspat“, tak bych taky brečela, vy ne?
Jinak se omlouvám, vím, že do této diskuse nic takového nepatří, takže doufám, že už se nebudu dále vyjadřovat, slíbit to ale nemůžu.
Souhlasím s Jarkou, jak to pěkně shrnula. Jsem skoro stejná věková kategorie, a tak přidám taky špetku do mlýna.
Lien, to, že se nám narodí miminko, je pro většinu matek to nejhezčí a každá si uvědomuje, že je na 1. místě v našem životě. Měla jsi štěstí, že tvoje malá neplakala a tím ani nemůžeš posoudit to, když někomu dítě pláče a ani nemá vlastně nemá proč. Je nakrmené, přebalené, v náručí jednoho nebo druhého rodiče, v teple, v postýlce, v kočárku, u babičky v náručí či u dědy. A nic nezabírá. Lékařská vyšetření naprosto v pořádku a dítko to má prostě obrácené. Nají se, tak čtvrthodinky se prospí a pak pláče. Ostatní děti to mají obráceně, chvilku si pobrečí a pak většinou spí. Verditk lékaře? Nedá se nic dělat, maminko, máte doma uplakánka. Takže ty i tvůj manžel opravdu nemůžete posoudit, jestli s tím nevyspáním to matky nepřehánějí. Většinou matky, protože se snaží o to, aby se muž trochu prospal, když musí ráno do práce. Můj manžel je řidič z povolání a usnout někde za volantem by nebylo fakt to nejlepší. Samozřejmě, že péče sestřiček v nemocnici nemůže nahradit péči matky, ale nestalo se mi, že bych z novorozeneckého oddělení slyšela sborový řev mimin. Že některé plakalo, samozřejmě, ale to přece pláče i u mámy.
To, že máme někde zasunuto v podvědomí naše narození je mi jasné, ale v žádném případě si nemyslím, že patřím do vadné generace. Jsem asi šťastný člověk-měla jsem hezké dětství, mám milovaného muže, narodily se nám zdravé děti a ve zdraví jsme je vychovali a už se radujeme i z vnoučka. Lásku se snažím rozdávat, co to jde, rodina mi ji vrací zpět a zatím jsem zdravá. Z toho se skládá náš život. Že nemáme milióny, co na tom. Pereme se s penězi celý život a i přesto mohu říct, že jsem v podstatě šťastný člověk (honem to zaklepu, abych to nezakřikla). Jestli ty nemáš ten pocit, tak je někde chyba možná jenom u tebe, ale určitě ne v celých generacích. Jak by to ten svět vypadal.
Ctiradko, máš pravdu, že v 80. letech bylo asi všechno jinak, ale otcové byli stejní, jako ti dnešní. Jak byli vychováni, tak se chovali. Já mám štěstí na dobře vychovaného muže, takže starat se o děti, abych si já mohla odpočinout nebyl žádný problém. Když jsem byla v porodnici s druhým dítětem, tak manžel byl doma s 15-ti měsíční dcerou, která chytla střevní katar. Umíš si představit, co to znamenalo? Asi vlastně ne, protože vy jste éru látkových plen – JENOM látkových-nezažili. Takže přebalovat, mýt, prát nejen plínky, ale i oblečení, ložní prádlo a pořád dokolečka. Celou dobu, než jsem přišla domů. Bez pomoci babiček.
Uvědomuješ si,Ctiradko, že vlastně mluvíš o tom, že když se otcové dřív nevěnovali svým dětem, tak tvůj tchán patří do této skupiny taky? A máš opravdu pocit, že se svému synovi (tvému manželovi) nevěnoval? Pokud ten pocit máš, pak se nedivím, že máš takový pohled na svět. A pokud se tvůj muž svým dětem věnuje, tak ho někdo tak dobře vychoval. A v tom určitě opět figuruje tvůj tchán. Takže možná by to chtělo trošku popřemýšlet o tom, co napíšeš. Pokud je situace opačná, tchán nebyl na výchovu dětí, tak se předem omlouvám.
Nevím, jak ostatní manželky, ale já si na svého manžela šahat nedám! To, že je tatínek u porodu, ještě neznamená, že bude dobrým otcem.
A na závěr bych to shrnula asi tak, že se mi tato diskuze jeví jako, že pokud zrovna nevykřikuji, že chci mít své dítě minutu po porodu u sebe a nic pro mě není problém, tak nejsem ta správná matka. Jsem prostě out.
Ale není to tak trochu póza, děvčata.
Vrcholem pro mě byl nedávný rozhovor s čerstvou maminkou, která mi vysvělovala, že už chápe, jak samice v přírodě najde svoje mládě po čichu. Ona by to své miminko našla taky i třeba za deset let. Tak nevím, mám děti už dospělé, ale tohle jsem nezkoušela. Nejsem proto dobrá matka? Soudě podle současných měřítek, tak asi ne.
Lenka
Jejda a já přijdu takhle pozdě, kdybych tušila co tou poslední větou vyvolám tak ji nepíšu . Přesně tak Danielo, aspon ten první den po porodu by měl být pouze pro matku a miminko a ne se stresovat že jsem už před půl hodinou měla staršímu děcku uvařit oběd, víte malá se narodila v 15 hodin odpoledne,potom ta narkoza kvůli placentě, probudila jsem se obložená ledem v paži infuzi, tak jsem musela počkat než dokape a pak že teprve budu moct jít na pokoj.Na pokoj mě odvezli po 20 hodině a to mi ještě sdělili že malou uvidím až druhý den ,tak to jsem bulila. Druhý den jsem bulila znova když jsem malou uviděla, nos rozpláclej a na stranu a těch modřin na bradě a kolem úst , myslela jsem že tak už zůstane (nezůstala) je z ní moc pěkná holka.Domů jsem se vrátila po týdnu a udělala jsem chybu že jsem ihned po návratu šla do obchodu a syna vzala s sebou (bylo mu 2,5 let) no a já ho zvedla abych ho dala do vozíku a to jsem neměla dělat protože od toho dne mi děsně začal bolet spodek, jako bych měla křeče nebo tak a ta bolest se stupnovala že jsem ani nemohla chodit, nakonec mě švagrová autem hodila na gyndu a doktorka se zhrozila a říkala že to jěště není vůbec zahojený a chtěla mě poslat zpátky na to šestinedělí ale já ji přemluvila aby mne nechala doma, tak mi jen napsala nějaké léky a já jela zpátky domů ,naštěstí ta bolest se za pár dní stala únosnou že jsem mohla vstát a pomalu se šourat kolem dětí. Tož tak to se mnou bylo, vzpoměla jsem si na jednu matku , rodila doma pouze s manželem ostatní děti spaly vedle v místnosti, bylo to v reportáži na nově o porodech doma , když pominu všechna rizika , tak se divím že neměla strach že se děcka třeba probudí a vejdou v nevhodný okamžik.
Ctiradko, taky pokládám za velmi nepatřičné, že uniklo tolik informací o rodičce, není myslím možné, aby to bylo odjinud než od posádky záchranky, pokud to neposkytli rodiče sami (což by mi přišlo zvláštní). Nechápu to, protože všichni zdravotničtí pracovníci jsou vázáni povinnou mlčenlivostí, od telefonistek přes řidiče až po ty pečující. Hodně mi to vadí, neumím si při nejlepší snaze představit, čím tak mohutná medializace pomáhá miminku a rodině situaci zvládat.
…jinak co čekat od Blesku, že… A taky mi přijde VELMI nevhodné a bulvární, že uvádějí i název ulice, kde se případ stal…
radko, To bě ten článek připadá “objektivní s jasnými fakty“? Nebo jsem někde přehlédla uvozovky???
Já teda na tom článku nic objektivního nevidím, prostě názor lékaře…. Navíc ani jasná fakta tam nevidím, protože je tam vyjmenovanách bodů, co může nastat, ale….
1 – na konci článku je zmíněno, že něco je častéjší, jiné spíše vzácné…takže mi tam chybí info, co je časté a co naopak ne….
2 – mi tam teda chybí zásadní info a to je to, které z těchto věcí se opravdu stávají při domácích porodech a které se stávají právě z těch příčin, že je do porodu uměle zasahováno (v porodnici…)… Prostě mi to přijde jako “výtah“ z přednášky medika, opět jenom patologie a “bubákismus“ na nezodpovědné matky…
Mně se zdá, že je to už přehnané. Katys prostě napsala, že v porodnici má člověk míň starostí. Je to podle mě prostý fakt. I když jsem po té jedné noci měla dítě už pořád u sebe, neměla jsem na starosti nic jiného a mohla jsem se plně věnovat jen jemu. A když zrovna spalo, sobě. A to jsem taky potřebovala, moc dobře mi nebylo.
Nevyspání k tomu patří, snad každý rád udělá pro své miminko maximum. Jestli vaše děti spaly celou noc, přeji vám to, ale není to pravidlem. To, že dítě pláče, protože něco chce, není snad žádná novina. Ale aby se jeho potřeby uspokojily, musí někdo jít a postarat se o ně. Ať je to v noci nebo ve dne. Nebo tu někdo psal, že to tak nedělal?
Už vlastně ani nechápu, co se tu řeší. Nevyspání, sobecké matky, domporod?
radko 2, chápu, že někdo se nemusí cítit, ale to co popisuje Ctiradka a to co jsem viděla já, nebylo o tom, že matka nemůže, ale že NECHCE. Navíc nechápat a odsoudit není jedno a totéž. Stejně nemá cenu se o něčem takovém dohadovat, každá matka má svoje dítě, tak ať se o něj stará, jak uzná za vhodné, já to budu dělat taky a chápat nebo nechápat si můžu co chci, to je jenom moje věc.
Jarko, to že si nepamatuješ první dny po porodu je nejspíš normální. Většina našich zážitků je uložena v podvědomí, to co víme je jen malinká část. Neznamená to ale, že podvědomí není naší součástí, nedá se vyzmizíkovat tím, že si něco nepamatujeme.
A s těmi vadnými generacemi to taky není tak úplně daleko od skutečnosti. Člověk je ve své podstatě láskyplná, soucítící, dávající, šťastná bytost, ale kolik z nás se tak skutečně cítí? Já jich mnoho neznám, takže možná nejsme zcela v pořádku.