První noční

Rubrika: Trocha nostalgie

nocniKdyž jsem si v osmé třídě základní školy vybírala své povolání, kromě důvodu pomáhat lidem, vyhrála zdravka i z prozaičtějších důvodů. První byla matematika – věděla jsem, že na této škole není maturitním oborem a budu ji mít už jen dva roky. Taky se mi v té době hrozně moc líbila tehdejší uniforma sestřiček.

V televizi bylo jen pár filmů s touto tématikou, kdy sestřičky na nočních jen pletly nebo vařily kávu doktorům, občas zkontrolovaly pacienty, někoho pohladily, daly napít, prostě pohoda, klid. Tak to v té době mých 14ti let na mě působilo.
Uběhlo několit let a já po maturitě nastoupila na své první místo jako už hotová sestřička a poznávala realitu. Zaučování v té době nebylo takové jako nyní. Měla jsem jen asi tři noční, kdy se mnou sloužila zkušená sestra a už to tu bylo. Moje první samostatná noční a k tomu příjmová. Tehdy jsem pracovala ve větší fakultní nemocnici a příjmové dny si kliniky střídaly.
Odpolední směna mi předala pacienty, holky popřály klidnou službu a já ve svých 18 letech zůstala sama s papírkem s úkoly na co nesmím zapomenout, číslem na sloužícího lékaře, 25 pacienty a pro mě šíleným pocitem zodpovědnosti. V tu chvíli se mi hlavou honily myšlenky co budu dělat „když?“ a dolovala jsem z hlavy vědomosti, co jsem ve škole získala.

Že teorie a praxe bývá odlišná je asi známá věc, ale v tu dobu jsem na ni spoléhala. Začala jsem obchůzkou pacientů – uložit je ke spánku, dát potřebné léky atd., pak taky práce, co pacienti nevidí,ale udělat se musí. A už tu byl telefon: „Máte příjem.“ Sestra z ambulance mi pacienta dovezla, předala papíry a šla si po své práci. A už to zbylo jen na mně, co udělám.

Sloužila tenkrát velmi hodná paní doktorka a hlavně díky ní šlo vše tak, jak mělo, i když se mi ruce třepaly jako při maturitě, ale podařilo se mi zajistit žílu, podat ty správné léky, zkrátka zvládly jsme to:-) Do rána jsme měly ještě dva příjmy, ale už to bylo lepší. Už jsem věděla, že se to dělá opravdu tak, jak to umím. Od páté hodiny ranní jsem popoháněla ručičky na hodinách, ať už mě přijde vystřídat ranní směna a já půjdu domů se vyspat.
Od té doby mám už hodně odsloužených nočních, později i na náročnějších odděleních, ale tahle první ve mně nechala hluboké vzpomínky.

P.S.: Na nočních se u nás nepletlo a uniformy nám také zrušily, přesto mám svou práci ráda a dělám ji teď z těch prvotních důvodů 😀

Článek na téma týdne Neobvyklá „poprvé“, které bylo vyhlášeno v rámci projektu Pojďme si povídat… pěkně od začátku.

Napsal/a: zuzina

Toto taky stojí za přečtení!

Jak vybrat přebalovací tašku na kočárek

Čekáte miminko a hledáte tašku na kočárek? Co všechno byste měli v takovém případě zvážit a proč maminkám nestačí

Čtu dál →

10 pravidel, jak oblékat děti v zimě

Venku přituhuje, nejen na horách napadla sněhová pokrývka. Zatímco my poznáme, kdy je nám zima nebo naopak příliš teplo

Čtu dál →

Tipy, jak zabavit děti na zahradě v zimě i v létě

Zahrada je pro děti osobitým útočištěm, kde mohou stále něco nového objevovat. Stačí pár vychytávek, nezbytných komponentů i vhodný

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (10 vyjádření)

  • Šárka

    Tak trochu navážu na Zdendulu…v první třídě mi kamarádka při hře venku zlomila nohu ve stehně a já strávila 3 měsíce v nemocnici. Na pokoji nás bylo 13 dětí…Pamatuju si dvě sestřičky, jednu hodnou, zlatou, se kterou jsem „kamarádila“ a pomáhala jí skládat nějaké ubrousky…a druhou babu, které se bály snad všechny děti na pokoji…Ta první – hodná, mi po příjmu v nemocnici přinesla tvarohovou buchtu, abych přestala bulet;-), ta druhá mě vždycky dost nešetrně myla a oblékala…ležela jsem tehdy osm týdnů s nohama přivázanýma na takovou hrazdu, takže veškeré úkony spojené s hygienou – mytí, wc…byly o to složitější a musel mi pokaždé někdo pomáhat…
    Na tu hodnou sestřičku vzpomínám dodnes, vím, jak se jmenovala příjmením a že už tehdy, před těmi víc jak 30 lety, byla postarší paní, ale díky ní se to v té nemocnici dalo přežít od jedné návštěvy mamky a táty k druhé (tedy od středy do neděle).
    Tak ti přeju, zuzi, aby na tebe takhle hezky vzpomínal nejeden pacient;-)

  • Pěkný článek.Já jsem práci sestřiček a lékařů poznala v 6.letech.Vdětství mne klovl kohout do brady a já s tím zraněním strávila 2 roky v nemocnici v Košumberku.2 roky jsem neviděla maminku ani sestry.Jezdil za mnou občas na návštěvu pouze můj otčím.Děti zde v nemocnici byby moc nemocné a já jediná mohla běhat a pomáhala sestřičkám s nemocnými dětmi.Svou první třídu jsem začala zde v nemocnici.Má učitelka se jmenovala pí.Hospodářová-ráda na ni vzpomínám.Sestry zde byly různé-hodné i někdy protivné.Jedna mi hodila chrousta za krk,když jsem si při odpoledním klidu povídala s paní učitelkou o tom,jak se mi vyklá zub.Po dvou letech trápení jsem byla propuštěná.Jedna paní doktorka přišla na to,že by mne zranění mohlo být od zubu-tvořil se mi na bradě hnisavý píštěl,který mne odřízly a on se opět vytvořil.Hrůza,svazovali mne ruce,nohy.V 16.letech jsem se rozhodla,že se stanu dětskou sestřičkou a budu pomáhat nemocným dětem.Nyní je mi 55 let a už své povolání nevykonávám,ale práce v nemocnici,lázních,v domově důchodců se mi vždy líbila.

  • Ivčo to jsou přesně ty ,,šupy“ které dostanou na kolena každého:-(
    ale zase je fakt,že když se ,,něco“ podaří,tak si člověk uvědomí,že to má smysl a nezřídka se radujeme s rodinou a je to zase hnací motor…
    Abych snad jen uvedla na pravou míru toho nadšení z mojí práce,myslím,že teď je to hodně ovlivněné tím,že pracuji na půl úvazku.Mám čas se ,,přeprogramovat“ tak i to nasazení je asi jiné.Vidím to i na svých kolegyních.Ale to jsou zase otázky pro někoho jiného k řešení…

  • Ivča a Domča

    Zuzino, moc hezký článek, resp. zamyšlení.
    Já si svou první noční vybavuju dobře, bohužel spojenou s exitem vcelku mladého chlapíka na JIPu, hodně smutné to tehdy bylo. Nejvíc mě mrzelo tenkrát, že všude takových přítrojů a všeho a my mu nedokázali pomoct:-( Tak mě to tenkrát tak dost zklamalo, protože moje prvotní představa byla jiná (v sedmnácti).

    Ale dodneška mám schovanou svou první uniformu:-)Na čepečky si pamatuju, taky jsem ho nosila, ale to byl děs běs s mýma dlouhýma vlasama:-)

    Přeju ti, aby jsi byla se svou prací spokojená i nadále, protože nadšených sestřiček je pořád málo….

  • zuzi, jojo, kéž by to tak šlo a fungovalo jako v seriálech… 🙂

  • babofko no to nemáš moc příjemné vzpomínky a je to jedna z věcí,bez kterých bychom se rády obešly,že?
    Padmé,Lussy i Mariko díky za vaše slova,za vaše poděkování všem.Smutné je,že člověk si to většinou uvědomí až když se něco stane,nemoc postihne jeho nebo někoho z rodiny.Do té doby si spousta lidí myslí,že to opravdu funguje jak v těch stupidních seriálech.
    Jestli bych se rozhodla znovu stejně těžko říct,ale možná je lepší,že teď už se posunuje věková hranice,kdy bude setra ,,hotová“ /až po atudiu Bc/takže to snad budou dělat ti co už ví do čeho jdou.Druhou otázkou je zda bude i motivace jiná než poslání,protože to by se musely vrátit řádové sestry.I lékaři a sestry jsou lidé co mají běžné starosti a trápení,rodiny atd ,jen si nemohou dovolit ve své práci chybovat,protože pak už jde o život někoho jiného…

  • Lussy

    Zuzi, moc hezký článek, taky obdivuju každou sestřičku, která svoji práci dělá srdcem.

  • Zuzi, moc pěkně napsané, at ti ten elán pomáhat druhým vydrží, co nejdéle:-)

  • Padmé

    Ahoj Zuzko, jsem tuze ráda a těší mě, že jsi začala psát, je to příjemná změna :-).
    Tvůj článeček o první noční se mi líbí… A nahrává mi ke komentáři, který mám už delší dobu „na jazyku“ a teď se to hodí napsat. Nesmírně obdivuji Tvoji volbu stát se zdravotní sestřičkou, jsem hluboce přesvědčena o tom, že tuto práci může dělat jen někdo (ne každý má potřebnou „výbavu“) a stejně tak si myslím, že to není obyčejné povolání, jedná se spíš o poslání – chtít pomáhat druhým, být nablízku lidem v nouzi, konat dobré skutky a být empatický…. Velmi si vážím sestřiček, které dokážou pacientům zpříjemnit těžký den, které se umí v práci usmát, pronést pár milých slůvek a nabídnout své služby – ona i jednoduchá věta „mohu pro vás něco udělat?“ nebo „potřebujete ještě něco?“ dokáže v nemocničním prostředí zázraky.

  • Zuzi, to je moc hezké vzpomínání. Já si svoji první noční už nevybavuji, ale zato první odpolední a s ní spojený první exitus 🙁 Ať ti tvé nadšení pro pomáhání vydrží co nejdéle! Kéž by takové byly všechny sestřičky… 😉

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist