Vitacit, tričko se Sandokanem, mončičák („cosik“ mezi roztomilým medvídkem a velkou myškou:), céčka, digitálky… ale také vůně:) – sprej značky Fa (fáčko:), reklama – pan Vajíčko, plísňáky (džíny:)…
Jak píšu:) – je to už moře:) let… zboží v obchodech bylo tenkrát tak nějak podobné… tedy, když se Vám na něj podařilo vystát frontu (případně Vám jej prodavačka tzv. „nechala pod pultem“:) … bylo mi kolem deseti, měla jsem už mokré vlasy, když jsem zjistila, že mi „došel“ šampon. Jmenoval se Susymyl:) Zavolala jsem na mého bratra, aby mi přinesl nový… málo pěnil, takže po prvním spláchnutí vodou, jsem šampon použila hned znovu a pořádně mydlila… a nic… Podrobnějším ohledáním jsem zjistila, že mi bratr podal olej na opalování. Oba obaly byly od sebe k nerozeznání… oba žluté, stejně nenápadné, jen šampon měl navíc nápis, který se rukou lehce smazal… Tenkrát bylo v obchodech všechno tak nějak stejné, uniformní, nenápadné… včetně nelákavých (nic neříkajících) obalů…
Možná Vám „mé“ lopuchové listy nic neříkají:)… a Vy se nemůžete rozpomenout… Tak si zkuste představit něco jiného… večer (až Vám děti a čas dovolí – něco se nemění ani dobou:) se pohodlně usaďte u televize… a až budete chtít zapnout televizi (nebo jen přepnout program:), zapomeňte na to, že existuje nějaký ovladač:), rozbalte si nejnovější hit – disko sušenky:)… a když Vás televize přestane bavit, můžete se začíst do nečtenější rubriky v Mladém světě – „Sally radí“:)… nebo prolistujte ABC, na které vystály Vaše děti frontu… pokud na ně tedy nějaké číslo ve stánku vůbec zbylo (předplatit nejde, to by „ho“ musel někdo nejdřív odhlásit, počet výtisků je zkrátka limitovaný 🙂
Vážně „tenkrát“ nebylo všechno fajn a dobrý (bohužel není ani dnes), ale bylo to mé dětství (včetně umělého ovoce, které bylo na stole v obývacím pokoji snad každé domácnosti:)… Možná ani ty lopuchové listy nebyly tak velké, jak mi dnes připadá, byla jsem zkrátka dítě, prcek:), a to Vám všechno připadá óóóóbrovský.. a možný:)… Také Vám připadá, že se Vám s přibývajícími léty ten náš kalendářní rok nějak zkracuje? Že ten čas hrozně letí?… Vysvětlení je jednoduché – když je Vám pět let, rok je pro Vás celá pětina Vašeho života… no, a když je Vám třeba třicet, tak už „jen“ třicetina… Možná Vám teprve teď dochází, co pro Vašeho pětiletého prcka znamená zpráva o tom, že vánoce budou zase AŽ!! za rok… rok je nekonečnem…
Mimochodem:) – to tričko se Sandokanem mi naši nikdy nekoupili!:):):)
Napsal/a: jaholka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (22 vyjádření)
…já si plísňáky dělala doma sama, Savem…
Džíny plísňáky-s kamarádkou jsme normální modrý džíny donesly do pasáže v Lucerně/nějaká čistírna?/a odnesly jsme za pár kaček plísňáky….nějakých 15 let zpět..O:)))
Káčo, já jsem se teď taky pobavila – „chaty a chlupy“ bych si měla dát do perliček:-)))
Dneska už je náš pan – vlastně soudruh – učitel (jak strašně to zní a to jsme to používali takových let) v důchodu – ono je to vlastně smutný, že pro spoustu lidí nepřišla ta změna včas…
Kamarádka má zelenou Sokolovskou ulici pověšenou na chodbě (svatební dar od rodičů), tak nám tím obrazem alespoň vždycky přivodí dobrou náladu.
Haha Martyčko – pobavila jsi mě:-) – docela by mě zajímalo, co dělá tenhle podnikavec dnes…určitě se nemá špatně, že jo?!:-)
Původně jsem nechtěla odbíhat od tématu, ale teď mi to nedá se nerozepsat.
Vždycky, když slyším o Sandokanovi (a Marianě), vybavím si, jak jsem stála ve frontě v učebně základní umělecké školy, kde náš podnikavý učitel potíral barvou svůj vlastnoručně vyrobený linoryt a tisknul nám za 50,-korun nepříliš věrné podobenky našich idolů na trička.
Pro naše rodiče měl zase v zásobě zase obrazy s ulicemi našeho maloměsta, které byl schopen dodat přímo na míru (v barvě sedačky – tj. obvykle v hnědých nebo zelených tónech). Technika, kterou konkrétní domy konkrétních lidí dostával na plátno byla neméně zajímavá – promítal si diapozitivy přímo na papír.
Na chaty a chlupy zase podle fotek vykresloval akty.
Příznačné pro tuhle dobu bylo i to, že všechny tyto obohacující (a geniálně podnikatelské) činnosti vykonával v pracovní době ze školních barev – teda kromě Sandokana – toho pro velký zájem dokonce tisknul v sobotu:-)
Ještě jsem si vzpomněla, když se začali vyrábět boty na suchý zip, to byl též hit, naši je nemohli sehnat po celém Ústí, nakonec je teda sehnali a já byla šťastná. Říkala jsem jim „boty s cik-cak zipem“.
Je to super,takhle si připomenout,když byl člověk malej,jaký mel geniální starosti.Holky,je vidět,že tenkrát jsme na tom byli všechny stejně.Tedy skoro,mě tenkrát to tričko s tím Sandokanem koupila teta.Měla jsem bílý a byla jsem hrozně IN.
Jojo, taky si na všechno, co tu padlo vzpomínám a ještě na obrovskej hit Rubikovu kostku! Pamatuji si, že než jsme schrastili návod, tak to moje moudrá babička sama rozluštila:-)) Ovšem nepsala si ty tahy, takže pak už jsme to každej marně zkoušeli po ní;-)Taky si vzpomínám na ty pocity štěstí, když jsem dostala první digitálky a budila se snad každou půlhodinu v noci, abych se podívala kolik je hodin :-))) A pak jsem to hlásila babičce, že jsem se vzbudila ve 02:43 a tak:-))) není nad to, když má člověk pěkné dětství!
Taky byli žvýky Bájo a v nich Večerníčkové obrázky. A zubní pasta Tutti frutti, jenže byla velice ale velice nedostatková.
Aještě byla dobrá žvýka sevak.Jo´,když dovezl někdo ty voňavý s obrázkem uvnitř.Ty jsme hned sbírali.Na kolotočích jsme kupovali placky s obrázky za mě letěl LIMAHL.
moc bezva napsane, ja si jeste vzpominam na JOVO, vzdycky kdyz bylo k svacine a nekdo nalehl na moji aktovku, /ve 3. tride uz hadrovou, byla to mela.
Po ceckach byly v mode eska a pak paragrafy, a z tech jsme byli vazne odvazany…
Taky jsem ty prave plysnaky mela az za brigadu, myslim, ze stali osm set v Holesovicich 🙂
Supr článek!
Nedávno mě přišlo meilem od kamarádky plno takových nostalgických obrázků…žvýkačka Pedro, dlouhá duhová lízátka,jaholkou zmíněný šampon :o) atd…teda to jsem se u toho tak zamyslela a zavzpomínala na ty doby, i na to, kdy moje máti měla ve skříni zásoby nelepících vložek (byli jsme 3holky+mamka).nedovedu si představit, že by něco takového jsem musela nosit i teď :o// a kdo neměl řetěz céček, toho mončičáka a digitálky, tak nebyl prostě „in“. Z Německa nám známý vozily věci po svých dětech a my s tím tady chodily s nosy nahoru, nejprve nejstarší ségra, pak prostřední a pak jsem s tím „honila vodu“ ještě já a myslela si, bůh ví co nemám, když i já měla rifle „líčka“ hrozné rezaté barvy a k tomu chlupatou bundu s chlupy dlouhými cca 7cm (do té se mě 1x zakousl pes 1místního pankáče) Jo a plechovky od Coca-col plnily náš pokojček, a byli to supr stojánky na tužky :o) I zmíněný Vitacit za 1,50 sáček..to bylo něco :o) a nikdo nekoukal, kolik „éčeků to asi má a my se tím cpali jak o život. Triko se sandokanem také nesmělo nikde chybět a i když jsme byli holky, i my ho měli a byl to náš idol..stejně jako Laufer na plakátě a Maruš Rotrová apod…Však to známe všichni a každý máme ty své vzpomínky…
Jaholko, pěkně, moc pěkně jsi to napsala!
Jíťo, já si pamatuji zmrzku za padoš… jahodovou… a místo kornoutů takové ty mističky…
Taky jsem dostala papírovou bundu z Rakouska (to jsem machrovala), na rifle jsem si musela počkat na gympl a ty první, taky pánské, si přešít… Ty druhé už jsem si taky kupovala sama…
Plechovky od Coca-Coly nás tak nějak minuly…
Opravdu nostalgie …první rifle jsem dostala za hotové přijímačky na střední školu Lee (Líčka) a ještě pánského střihu. A druhé jsem si koupila až na průmce za první brigádu. Jo a ještě si pamatuju, že kopeček zmrzliny stál 70 hal. No a můj strýc byl služebně v Japonsku a přivezl nám, tady asi první, hopsakouli – to jsme s bráchou machrovali – nikdo jiný ji neměl.
To je ale nostalgie….vybavuje se mi to jako dnes – přesně – plechovky od „Coca-Coly“ na bratrově poličce. můj mončičák, céčka….a po tričku se Sandokanem jsem stráááášně toužila,ale nedostala jsem jej (hranice vkusu podle mých rodčů byla překročena) – ale písničku si pamatuji dodnes-:-)…
Maanžel měl jednu takovou vzácnou památeční plechovku od Coca-Coly donedávna doma – při jednom větším úklidu jsem ji zhodnotila jako nebezpečně ostrou pro našeho malého průzkumníka a vyhodila, což mi dodnes neodpustil…:-)
Já chtěla rifle, ale musela jsem se spokojit jen s manšestrákama, ale pořád lepší než tesilky. Ale i tak bylo dětství krásný, dnes nechápu proč jsem chtěla být rychle velká.
… a já vždycky záviděla kamarádovi vystavené plechovky od coca-coly. Neměla jsem žádnou.
Jááj, krásné vzpomínky. Tričko se Sandokanem měla moje sestřenice, jednou mi ho půjčila, to jsem byla frajerka, to mi mohlo být 7 let. Na co asi bude za čtvrt století vzpomínat můj syn?
Moooc hezké – my si vždycky sypaly s holkama Vitacit do rohlíku – to byla dobrota 🙂 A s céčkama hráli čaru…
Mobile Sliding Menu